pondělí, 12. srpen 2002

Muzikálový pramen jazzu

Napsal(a) 

Muzikálový pramen jazzu Muzikálový pramen jazzu
Nedožité setiny jednoho z největších skladatelů americké populární hudby a také autora pozoruhodného množství skladeb, které mají dodnes coby jazzové standardy místo v repertoáru interpretů celého světa, nás zavedly na menší prázdninovou cestu k muzikálovým pramenům jazzu. Těžko se vám přihodí, že byste neznali ani jednu píseň Richarda Rodgerse. My Funny Valentine, My Romance, My Favorite Things, Blue Moon... Byl Rodgers výjimečný mezi výjimečnými? (pko)

Až donedávna byla jedinou do češtiny přeloženou knihou o muzikálu práce německy píšícího Siegfrieda Schmidta-Joose, nazvaná prostě Das Musical , česky pak Muzikál . Vydal ji národní podnik Supraphon v roce 1968 v redakci hudebnin a knih o hudbě. Cennou závěrečnou kapitolu Československý muzikál napsal náš přední expert dr. Ivo Osolsobě a ten je rovněž autorem dvouapůlstránkového hesla v Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby - část věcná , kterou vydal tentýž Supraphon roku 1983 jako první díl jednoho z největších slovníkových děl v celosvětovém měřítku.

V minulých měsících však začaly vycházet vybrané části připravovaného českého titulu Muzikál expres v Týdeníku Rozhlas. Tentokrát bude vydavatelem Radioservis a jméno autora Michaela Prostějovského znají posluchači Českého rozhlasu ze stejnojmenného seriálu. Kniha vyjde na podzim a bude další příležitostí seznámit se s dějinami hudebního divadla, především anglického a amerického. Pro tradičněji zaměřené posluchače muzikálových melodií by zajisté stačila prve zmíněná kniha, která snad je občas k mání v antikvariátech. Obálku paperbacku zdobí filmové políčko s rozohněnou Lízou Doolitle ve chvíli, kdy v dobře známé scéně vykřikne větu, jež tolik pohorší urozenou společnost na dostizích. Aniž bych byl pověřen propagací nové knihy, musím dodat, že se upřímně těším nejen na textovou část, která musí být nutně podobně kompilační záležitostí jako opus Schmidta-Joose, ale především na doprovodný obrazový materiál, kterým německý titul příliš neoplývá. Jen nemnoho čtenářů má myslím možnost studovat původní americkou literaturu; nyní bude téma hudebního divadla 20. století opět vyloženo čtivou formou.

Muzikálový pramen jazzu Muzikálový pramen jazzu
JMÉNA Z JAZZOVÝCH "FAKEBOOKŮ"

Ale vraťme se k dodnes cenné knížce z osmašedesátého. Po historickém úvodu obsahuje životopisy vybraných skladatelů, třetí část tvoří podrobné údaje k jednotlivým broadwayským kusům, počínaje Lady Be Good s nezapomenutelnými písněmi bratří Gershwinů . Připomínám, že tato hra byla uvedena 1. prosince 1924, hrála se třistatřicetkrát, hráli v ní Fred a Adele Astairovi a vedle titulního songu dodnes přežívají melodie Fascinating Rhythm a The Man I Love. Na tohle by měli slyšet především jazzoví hudebníci a já se k nim za chvíli vrátím. Nyní chci jen upozornit na datum o více než 3 roky pozdější, které je vzácně svorně považováno za den zrodu prvního skutečného muzikálu - 27. prosinec 1927. Tehdy došlo k premiéře hry Show Boat (uváděné u nás jako Loď komediantů ) a tu až do současné doby připomínají písně, které psal na texty Oscara Hammersteina skladatel Jerome Kern . Především Ol' Man River , která směla znít na počátcích budování socialismu díky tomu, že ji zpíval černošský interpret, Paul Robeson, považovaný tehdy za příslušníka utlačované menšiny. Siegfried Schmidt-Joos nepsal svoji knihu speciálně pro příznivce jazzu, proto se jeho výběr autorů hudby tak docela nekryje se seznamem skladatelů, které jazzmani hrají nejraději. Většinou ale kápne do noty těm, jejichž zájem o to, co zrovna hrají, nekončí často zkomoleným názvem zpravidla dvaatřicetitaktového zadání k improvizacím. Podívejme se na ta jména: George M. Cohan (1878-1942), Irving Berlin (1888-1989), Jerome Kern (1885-1945), George Gershwin (1898-1937), Vincent Youmans (1898-1946), Richard Rodgers (1902-1979), Cole Porter 2 (1892-1964), Harold Arlen (1905-1986), Harold Rome (1908-1993), Kurt Weill (1900-1950), Leonard Bernstein (1918-1990), Frederick Loewe (1904-1988), Jule Styne (1905-1994) a Frank Loesser (1910-1969).

Ve zkratce se pak zmiňuje o "ostatních skladatelích". Jsou to Ray Henderson (1896-1970), Arthur Schwartz (1900-1984), Vernon Duke (1903- -1969), Burton Lane (1912-1997), George Forrest (1915-1999) a Richard Adler (* 1921). Celkem tedy dvacítka velkých jmen Broadwaye (a potažmo Hollywoodu). Vlastně pouze Cohan, Rome a Adler nepronikli svými melodiemi do repertoáru jazzových hudebníků a tento lakmusový papírek není marnou pomůckou při poměřování hodnot. Při neutuchající produkci hudebních divadel, kdy je nutno studovat stále nové hry a jen málokdy se některý, byť veleúspěšný kus nastuduje znovu, jsou to právě jazzoví interpreti, kdo udržuje ty krásné písničky při životě. Z minulosti vzpomeňme například legendární songbooks , které na přelomu 50. a 60. let nazpívala Ella Fitzgerald . Ve stejné produkci Normana Granze nahrával další zpěvníky Oscar Peterson se svým triem, některé dokonce dvakrát - poprvé s kytaristou Herbem Ellisem, za několik let znovu, kdy jeho post zaplnil malinko hlasitější bubeník Ed Thigpen. Ještě systematičtěji, nebo snad přímo posedle přepracovává desítky standardů jiný Pan pianista, Keith Jarrett se svými telepatickými spoluhráči, kontrabasistou Garym Peacockem a bubeníkem Jackem DeJohnettem. Z jejich soustavné péče o skladatelský odkaz zmíněných a dalších komponistů mají jistě radost dědicové autorských práv. Ve vzácném souladu se však radují i posluchači té veselé hudby zvané jazz.

Mohli bychom sice jmenovat desítky či stovky hudebníků, kteří jsou autorsky soběstační a nemusí vymýšlet stále nové aranžérské fígle, aby zaujali melodiemi, jejichž věk už je zpravidla důchodový. Stejně jim to ale občas nedá a bezpochyby dobrovolně a rádi zabrousí do známých vod - třeba Miles Davis, John Coltrane, Sonny Rollins či Bob Brookmeyer, abych jmenoval alespoň několik nejznámějších a nejzdatnějších psavců.

OD BERLINA K BERNSTEINOVI

Víme tedy, kde zhruba začíná zájem dalších generací hudebníků o oblast takzvaných standardů (jiný anglický termín, evergreen , si oblíbili kupodivu především Němci a po nich my; v americké literatuře se téměř nevyskytuje) - u prvních společných písní bratří Gershwinů , tandemů Kern-Hammerstein a Rodgers-Hart , soběstačných skladatelů i textařů Irvinga Berlina a Colea Portera , prostě někdy ve 20. letech. Tato skvělá éra moderního (z dnešního hlediska ovšem už spíš tradičního) amerického hudebního divadla má však i svůj konec, a to v polovině let šedesátých. Málokterá novější melodie může svou frekventovaností mezi jazzmany soupeřit s posledními záblesky nepřeberné pokladnice Broadwaye. Mám na mysli dvě výrazné hry roku 1964: Hello Dolly! (titulní písnička v neodolatelném podání Louise Armstronga, který ji spolu s Barbrou Streisand zpíval ve filmové verzi) a Funny Girl (na stříbrném plátně opět Barbra a zejména její procítěná píseň People ).

Tečka. Anebo si myslíte, že se podobně trvale uchytily melodie z jinak velmi navštěvovaných muzikálů, třeba Šumař na střeše , Jesus Christ Superstar či Chorus Line? Ještě tak filmové písničky Henryho Manciniho (Moon River , Days of Wine and Roses ) a Johnnyho Mandela (The Shadow of Your Smile ). Snad jedině zjemnělý Michel Legrand psal jazzově ohebná témata. Pak už zůstávají pouze The Beatles a Burt Bacharach , o kterém jeden kritik napsal, že je to ta nejhorší věc, co se jazzu mohla přihodit. Filmové hity mají pochopitelně také svoji slavnější historii než zmíněné poslední mohykány. Byli to už od 30. let třeba nepřekonatelný mistr balad Jimmy Van Heusen (1913-1990) s písničkami Polka Dots and Moonbeams, Here's That Rainy Day Like či Someone in Love , nebo Bronislaw Kaper (1902-1983), jehož On Green Dolphin Street se jazzmeni nenabažili ani po 55 letech.

Kdybych tedy měl vymezit období, kdy se rodili nejnápaditější skladatelé, vyjádřil bych je stručně a výstižně: Od Irvinga Berlina k Leonardu Bernsteinovi. To znamená tři dekády, 1888-1918. Co bylo dříve, zavání ještě příliš operetou, kdo si nepospíšil (Mancini a Mandel přišli na svět skutečně na poslední chvíli, v polovině 20. let), už neměl nárok stát se nesmrtelným. Téměř přesně uprostřed tohoto šťastného období, 28. června 1902, tedy před sto lety, spatřil v New Yorku světlo světa Richard Rodgers.

Muzikálový pramen jazzu Muzikálový pramen jazzu
RODGERS (& HART)

O jeho mimořádném postavení mezi čtrnáctkou nejslavnějších svědčí už jen to, že Joos-Schmidt mu jako jedinému věnoval dvě kapitoly. První, v týmu s textařem Lorenzem Hartem , začínající písničkou Any Old Place With You pro kus A Lonely Romeo , když bylo Rodgersovi sedmnáct a končící Hartovou smrtí roku 1943, úplně stačila, aby vznikl jeden z nejrozsáhlejších zpěvníků Elly Fitzgerald: 34 písní, klenot vedle klenotu, v čele s My Funny Valentine a pokračující přes Have You Met Miss Jones, This Can't Be Love, The Lady Is a Tramp, Spring Is Here, Where Or When, Bewitched, My Romance, Lover, Blue Moon... To je historie americké populární hudby! Zajímavé přitom je, že oba tvůrci dokázali tak dlouho a plodně (27 her!) spolupracovat, ačkoliv jejich povahy byly naprosto protichůdné. Zatímco Rodgers se ve svých 34 letech oženil, vedl spořádaný život a ve své profesi se neustále a systematicky zdokonaloval, stále svobodný a o 7 let starší Hart měl úplně jiné starosti: jak ve svém přepychovém bytě u Central Parku uspořádat ještě bujnější večírek než minule. Velký duch, mající mezi předky i německého básníka Heinricha Heina, sídlil v malém těle, které nemohlo do nekonečna snášet přílišné dávky alkoholu. Své nápady trousil na to, co měl zrovna v nějakém baru po ruce. Soustavná práce mu byla cizí. Teprve při posledním velkém úkolu, když už byl kvůli stále se zhoršujícímu zdravotnímu stavu hospitalizován, se Rodgersovi podařilo přimět jej k dokončení jejich labutí písně, muzikálu By Jupiter (uveden 2. června 1942, 427 provedení). Ale za jakou cenu! Rodgers si musel pronajmout sousední pokoj, nastěhovat si tam klavír a všemi způsoby nutit nemocného Harta vytvořit zbývající texty. Lorenz Hart po premiéře odcestoval do Mexika a skladateli bylo jasné, že tato etapa života končí. Stali se jedním z nejobdivovanějších tvůrčích týmů a životnost jejich písní, z nichž žádná není mladší než 60 let, dává tomuto hodnocení plně za pravdu. Byli jediní svého druhu a pro skladatele nyní nepřipadalo do úvahy, že by se měl pokoušet vstoupit do stejné řeky.

RODGERS (& HAMMERSTEIN)

Pak měl Rodgers úžasné štěstí, že spojil své síly s nesmírně zkušeným textařem, Oscarem Hammersteinem II. (1895- -1960). Víme už o něm, že stál spolu se skladatelem Jeromem Kernem u zrodu "prvního skutečného muzikálu" Show Boat . To bylo roku 1927. O 15 let později byl svým dlouholetým spolupracovníkem odmítnut, když chtěl zpracovat hru Green Grow The Lilacs . Kernova neochota se jej dotkla natolik, že chtěl úplně přestat psát. Setkání s Rodgersem tedy přišlo i pro něj v pravý čas. Proběhlo v červenci 1942, přesně před 60 lety a mělo to nejúžasnější pokračování: devět společných muzikálů, z nichž tři psaly dějiny amerického hudebního divadla tím největším písmem. Hned začátek byl ohromující, a ani samotní tvůrci s ním nepočítali. Když se však spojily dva tak velké talenty, mohly se dít věci nevídané. Tak se stalo, že 31. března 1943 se Oscar Hammerstein (1895- -1960) dočkal splnění svého snu. Pod změněným názvem Oklahoma! (správně česky tedy v 5. pádě, Oklahomo! ) proběhla nejen zdařilá premiéra, ale po ní i dalších 2247 repríz! Hranice dvou tisíc byla pokořena právě touto první spoluprací Rodgerse s Hammersteinem a překonala ji teprve My Fair Lady , uvedená o 13 let později. Této magické metě se nový tandem přiblížil velmi těsně ještě 7. dubna 1949, kdy začal řetěz 1925 představení muzikálu South Pacific . Do třetice pak byli Rodgers a Hammerstein oslavováni posledním společným kusem The Sound of Music - ten se hrál na Broadwayi 1443-krát a ukázalo se, že příběh ze druhé světové války, odehrávající se v rakouských horách, ještě lépe přijmou Evropané: londýnský West End zaznamenal 2385 představení! Není přitom bez zajímavosti, že ze sedmnáctileté spolupráce Rodgerse s Hammersteinem si jazzoví hudebníci oblíbili pouhou trojici písní: It Might As Well Be Spring (z filmu State Fair , 1945), Hello, Young Lovers (z muzikálu The King and I , 1951) a naposledy ještě My Favorite Things , kterou zpívá v The Sound of Music (1959) chůva Maria sedmi vystrašeným dětem barona von Trappa ve chvíli, kdy venku běsní bouře. Nejznamenitěji ji ovšem dokázal znovu a znovu rozpoutat John Coltrane. Proti desítkám stále živých melodií na Hartovy texty je to hodně málo, můžeme zde však zaznamenat výraznou změnu kvality. Podobně jako Cole Porter, i Rodgers už odmítal všechna zažitá klišé a psal na texty Oscara Hammersteina sáhodlouhé melodie, překračující obvyklou malou písňovou formu (4 x 8 nebo 2 x 16 taktů) více než dvojnásobně. Nutno dodat, že právě tím oslovil stejně smýšlející hudebníky, jimž se stalo zaběhlé schéma fádní a toužili po změně.

Poté, co do věčných lovišť odešel psát své další texty i Oscar Hammerstein, zkusil Rodgers štěstí sám. Nový muzikál No Strings , do nějž přispěl i texty, jej však (navzdory 580 provedením) zchladil v jeho nadšení, a pak to zkoušel s jinými, již méně zdatnými básníky (Martinem Charninem, Sheldonem Harnickem). Labutí píseň pro divadlo napsal přesně po šedesáti létech v branži, roku 1979: I Remember Mama . Předposlední den téhož roku opustil tento svět po déle trvající nemoci.

Muzikálový pramen jazzu Muzikálový pramen jazzu
... A DALŠÍ

To je v kostce kariéra jednoho ze zcela zásadních tvůrců americké populární hudby. Chtěl jsem jej připomenout a přiblížit v době, kdy vrcholí oslavy stého výročí jeho narození. Místo toho mi vyšla snůška faktografických údajů a statistik. Omlouvám se, mnoho dalších stoletých už nás však při pohledu do kalendáře nečeká. Z těch letošních to již byli Bronislaw Kaper (5. února), Sammy Fain (17. června; připomínám jeho Oscary za filmové písně roku Secret Love - 1953 a Love Is a Many-Splendored Thing - 1955) a Louis Alter (18. 6. - hrávala se kdysi jeho filmová písnička Do You Know What It Means to Miss New Orleans? ).

Koncem tohoto roku vzpomeneme ještě jednoho významnějšího skladatele, Sama Coslowa (27. prosince), jehož největšími hity jsou Cocktails for Two a My Old Flame. Ve výhledu příštích tří let jsou to pak ještě Vernon Duke , Ray Noble (jehož Cherokee patří k oblíbeným testovacím kouskům pro jazzové greenhorny - žákovsky jednoduchá melodie v celých a půlových notách, ďábelské střídání nečekaných akordů v improvizaci, zpravidla ve velmi rychlém tempu), Frederick Loewe (kdyby nenapsal nic jiného než My Fair Lady , vstoupil by do síně slávy), Harold Arlen (jehož Over the Rainbow se klene nad dalšími nádhernými melodiemi tohoto autora, označovaného jako nejjazovějšího z broadwayských tvůrců - Stormy Weather, It's Only a Paper Moon, Blues in the Night, Come Rain Or Come Shine ; však i jemu věnovala Ella svoji pozornost) a Jule Styne (vedle Oscara za Three Coins in the Fountain - 1954 je zde i řada hrávanějších písní: Let It Snow, The Things We Did Last Summer, Just in Time a samozřejmě People ).

Nyní ještě několik poznámek, zčásti i kritických. Chápu právo každého na subjektivní pohled na ten zástup významných autorů, solidních skladatelů i skladatýlků typu Harold Rome, kterému se čirou náhodou podařilo jako prvnímu překonat metu jednoho tisíce repríz dnes zcela zapomenutou hrou Pins and Needles . Místo něj bych mnohem raději v knize Siegfrieda Joose-Schmidta viděl jméno Jimmy McHugh (1894- -1969). Zatímco Rome figuruje jen v knihách a katalozích (po oné prvotině, které roku 1962 mělo pomoci ale nepomohlo jubilejní nastudování po 25 letech se začínající superhvězdou Broadwaye a Hollywoodu Barbrou Streisand, už nic pozoruhodného nevytvořil), písničky jako I Can't Give You Anything But Love, On the Sunny Side of the Street, Don't Blame Me a Exactly Like You najdeme dodnes na repertoáru mnoha kapel. Vždyť je hned na počátku jejich života hrál samotný Duke Ellington. A co takhle už dříve zmíněný Jimmy Van Heusen , jeden z dvorních autorů pro Franka Sinatru? Znovu ale přiznávám, že literatura typu Muzikál (a s největší pravděpodobností i chystaná lahůdka Muzikál expres ) není určena pouze jazzovým fanouškům a měla by obecně a co nejobjektivněji obsáhnout danou oblast, z níž ovšem jazzmani nejvíc a nejdéle těží předlohy k často překvapivým aranžmá a skvělým improvizacím. A to myslím není málo.

Budou-li na něčím repertoáru (netrvám na tom, že to musí být nutně pouze jazzoví hudebníci) někdy kolem roku 2050 melodie z dnes uváděných muzikálů, potvrdí se jejich trvalé hodnoty. Nebudou-li, máme tu čest právě dočítat článek o poslední generaci velkých skladatelů Broadwaye. Jak už bylo řečeno, Rodgersova spolupráce s Oscarem Hammersteinem byla úspěšná co do počtu provedení, v jazzových úpravách však slýcháme daleko častěji písně, které psal ještě s Hartem. Mají ty novější šanci dočkat se srovnatelné slávy? Anebo že by tedy přece jenom jazzmani nebyli spolehlivým měřítkem?

NEJNAHRÁVANĚJŠÍ SKLADBY

AMERICKÉ POPULÁRNÍ A JAZZOVÉ HUDBY

1. balada BODY AND SOUL (John W. Green, 1930)

2. společné dílko slavného Ellingtonova trumpetisty Cootieho Williamse a jednoho z první vlny moderního jazzu, klavíristy Thelonia Monka - 'ROUND MIDNIGHT (1944)

3. muzikálová melodie ALL THE THINGS YOU ARE (Jerome Kern, 1939)

4. nesmrtelné SAINT LOUIS BLUES (William Christopher Handy, 1914)

5. krásná, jazzmany milovaná balada, LOVER MAN (Roger "Ram" Ramirez a Jimmy Davis, 1941)

6. jazzový gigant Duke Ellington: SOLITUDE (1934)

7. muzikálový gigant Richard Rodgers: MY FUNNY VALENTINE (1937)

8. První desítku uzavírají Yesterdays (znovu Kern, 1933)

9. I CAN'T GET STARTED (jubilant příštího roku Vernon Duke, 1936)

10. a první evropská melodie, francouzský chanson LES FEUILLES MORTES , známý spíš s anglickým textem Johnnyho Mercera jako Autumn Leaves (Joseph Kosma, 1947)

11.-20. Druhá desítka už jen v názvech: STELLA BY STARLIGHT, SUMMERTIME, IN A SENTIMENTAL MOOD, TAKE THE 'A' TRAIN, STAR DUST, HONEYSUCKLE ROSE, A NIGHT IN TUNISIA, SWEET GEORGIA BROWN, WHAT IS THIS THING CALLED LOVE a LOVE FOR SALE . Tedy opět hudba z let 1925-1946.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.