Možnost spontáního dialogu

Vydavateli Jonu Abbeymu se v dosavadních dvaadvaceti titulech (vydaných zhruba během čtyř let) opravdu skvěle daří ukazovat některé cenné tendence a možnosti současné improvizace. Plodně a samozřejmě tu vedle sebe koexistují akustické a elektronické nástroje, a to, řečeno hantýrkou kutila, „sériově“ i „paralelně“ (tedy v dialogu dvou hráčů, ale i jako elektronické přepracování zvuku přicházejícího z akustického nástroje. Hráči jako Günter Müller, Kevin Drumm, Keith Rowe či Werner Dafeldecker ukazují, že „mašinky“, pomáhající hudbě dřív hlavně ve studiu, dnes stíhají interakci v reálném čase hry. Jmenovaný hráč na bicí, dva kytaristé a kontrabasista tedy málokdy znějí tak, jak bychom to od jejich nástrojů čekali: spíš cestují v nových zvucích a zkoušejí jejich komunikativnost. Často při tom obracejí svůj nástroj naruby a hledají nové, neakademické způsoby, jak na něj hrát: nepovrchní, hluboký systém nového hraní si rozvíjejí třeba trumpetista Axel Dörner či hráč na pozoun Radu Malfatti , soustředění ve svém doslova dechovém hraní na sykoty, šumy a přeryvy.

Proti nim (a pochopitelně hlavně s nimi) stojí hudebníci s laptopy, tedy notebooky. Macintoshovský Powerbook se stal emancipovaným nástrojem, který umožňuje pěstovat a modifikovat připravené zvuky v reálném čase: hudebníci jako Christian Fennesz, Marcus Schmickler nebo Yoshihide Otomo tedy zacházejí s frekvencí, vlnovým charakterem a dalšími vlastnostmi, jež se obnažují při sestupu do jádra atomu zvuku. Aby se to nepletlo, znějí i jiná média: Yoshihide Otomo (v katalogu uváděn v opačném japonském pořadí příjmení-jméno, tedy O. Y.) či kanadský Martin Tétreault hrají po svém na gramofony (opět v úsilí po novém zvuku, tedy zcela antidiskžokejsky), Thomas Lehn krotí starý analogový syntezátor a třeba švýcarští Voice Crack , jejichž vystoupení už Praha zažila, budují opravdové kompozice ze zvuků „cracked everyday electronics“, tedy rozbité a rozebrané spotřební elektroniky.

Možnost spontáního dialoguVýsadní místo mají mezi hudebníky nových prostředků japonští Toshimaru Nakamura a Sachiko M. V době kypící informacemi a nabízejících se možností přicházejí s jakýmsi zenovým minimalismem, hudbou jemných záchvěvů a přirozené struktury uplývajících oblak. Nakamura byl dřív kytarista, vadilo mu však, že hudba vzniká ovládáním nástroje, zdálo se mu to příliš násilné. Hledání hudebního prostředku, který by si z poloviny vedl svou, skončilo na pohled bizarně: už několik let hraje na prázdný mixážní pult, jehož výstup je propojen se vstupem a vzniká tak do jisté míry ovladatelná zpětná vazba: šum, praskání, táhlé tóny… Sachiko M dotváří styl „empty wave“ odjinud: vyprázdnila sampler a zbyly jen základní testovací sinusoidy čistého zvuku. Jimi Japonka manipuluje, střídmě přerušuje ticho vysokými frekvencemi na hranici slyšitelnosti. Zenový minimalismus Toshimaru Nakamury a Sachiko M (u Erstwhila na albu nazvaném do ) je ve světových časopisech reflektován jako jedna z opravdu nových událostí hudby posledních let.

Jon Abbey vydává na Erstwhile především duety a spolupráce: ukazuje tak možnosti interakce a komunikace. Dva nejnovější tituly jsou zalidněnější, než je u tohoto labelu zvykem. The Hands Of Caravaggio (Ruce Caravaggiovy) je setkáním klavíristy Johna Tilburyho (člena britských legendárních průkopníků improvizace AMM) s dvanáctičlenným sdružením MIMEO – tuctem elektronických signálů, jejichž zvukovým zdrojem jsou kytary, rádio, kovové smetí, klavír i počítače. Společná stavba padesátiminutové improvizované kompozice je tu zralá a strhující; podobně jako v setkání kvartetu poire_z se zmíněnou Sachiko M a hráči na gramofony Otomem Yoshihidem a Christianem Marclaym . Mimochodem, členem poire_z je i francouzský manipulátor s reprodukční technikou Erik M, který se představil v květnu 2002 na brněnském festivalu Expozice nové hudby.

Na Erstwhile prakticky nevycházejí debutanti – Jon Abbey komunikuje s osobnostmi z první ligy improvizace. Snad proto lze doporučit jeho katalog odshora dolů. Pozastavuje-li se někdo nad tím, že o těchto jménech se u nás zatím nedověděl, ať si domyslí souvislosti: jak by mohl, když se ani v hlavním městě u nás nikdy neetabloval klub pro nadstylovou improvizaci, když tu nikdy neexistovala agentura, která by k nám improvizátory (ne jazzové, nadstylové improvizátory) vozila. Také připomeňme, jak pevně se u nás o hudbě pořád myslí v žánrech (ve struktuře pořadů v rozhlase, na festivalech…) a že jediné nosiče improvizujících sdružení, jako je Zapomenutý orchestr Země snivců , vycházejí nákladem vlastním. Rezervovanost českého prostředí vůči improvizaci je téma, které čeká na hlubší esejistické rozvinutí.

www.erstwhilerecords.com

(v ČR a SR zatím bez distribuce)

Sdílet článek: