S Bonou se Praha zatím koncertně setkala třikrát – v Syndicatu Joe Zawinula, s Pat Metheny Group a naposledy sólově v listopadu (viz HARMONIE 12/03). Umím si představit, že pro všechny za chvíli jmenované, s nimiž kdy Bona spolupracoval, muselo být setkání s ním okouzlující. V Americe si jej do svých projektů už pozvali například kytaristé Larry Coryell, Mike Stern a Pat Metheny, klávesisté Joe Zawinul, Herbie Hancock, Chick Corea, Jacky Terrasson a Bob James, saxofonisté Sadao Watanabe, Branford Marsalis a David Sanborn, houslistka Regina Carter, zpěvák Bobby McFerrin, trumpetista Randy Brecker a mnozí, mnozí další. A to je řeč jen o jazzmanech. Na letošním albu Munia Bonovi hostuje sám Salif Keita.
Nejznámějším kamerunským hudebníkem byl určitě Manu Dibango a jeho populární verze stylu makossa. Ale hudební publicista Jean-Victor Nkolo přirovnává svou zemi díky hudební, jazykové, kulturní i náboženské pestrosti k malému kontinentu. Takže pro vás může být křížení žánrů vlastně docela přirozenou věcí, je to tak?
Ano. Kamerunci mluví 277 dialekty a hudba přece vychází ze způsobu řeči. V každé vesnici se hraje jiná muzika, stačí ujet pouhých pět kilometrů a lidé mluví i zpívají jinak. Takže Kamerun je v tomto směru bohatá země a možná že pán, o kterém mluvíte, podnikl nějaký hlubší výzkum a ví, co říká. Já bych se bál takových těch panafrických superlativů.
Má vaše rodina nějaký jeden jazykový a náboženský kořen? Jste křesťan nebo muslim?
Můj dědeček i matka jsou katolíci, takže jsem už jako dítě hrával v katolickém kostele.
Znamená to pro vás dnes něco?
Myslím, že ne. To nejdůležitější je pro mne milovat a respektovat každého. Nechci patřit k žádnému náboženství, k žádné válčící straně. Kdo jsou ti lidé, kteří dnes na světě nejvíce bojují? Jsou to vůdci a členové nábožensky motivovaných skupin. Extrémisté. Myslí si, že je vede Bůh a chtějí dospět k míru podle svých představ. Ale já nechápu, za co vlastně bojují. Za Alláha? Za Bushe? Mám svou vlastní představu o světě a ono pravidlo milovat a respektovat každého.
Ve vašich písních se často objevuje motiv touhy po lepším světě, podobně jako u jiných afrických hudebníků. Zpíváte o míru, dětech. Cítíte to opravdu jako silné téma? Prožil jste osobně nějakou válku?
Ne, nikdy jsem nežil ve válečné zóně. Vyrůstal jsem v míru, v malé vesničce. Ale téma je to silnější, než si myslíte. Devět měsíců v roce trávím cestováním po světě. A když takhle objíždíte planetu, uvědomíte si, kolik existuje míst, kde proti sobě lidé denně bojují. Je to neuvěřitelné.
Vaše písně jsou především příběhy a poselství…
V Africe nemůžete hrát hudbu jen tak. Naše představa hudby se liší od té vaší evropské, kde pianista hraje na klavír, kytarista na kytaru a instrumentálně se vyjadřují. Když chcete být muzikantem v Africe, musíte vědět, jak vnímat život skrze hudbu, jak tančit, jak hrát, musíte zaujmout lidi, pro něž hrajete, a vyprávět příběhy. Když někdo umře, truchlíme skrze hudbu, když se narodí dítě, vítáme ho hudbou. Naše hudba je spjata s našimi životy.
Našel jste vlastní cestu jak propojit dva hudební světy, které máte rád – jazz a hudbu své země. Album od alba se vám to daří lépe. Jako excelentní příklad uvedu třeba skladbu Engingilae z vaší letošní desky Munia…
Jakou hrajete hudbu, taková jste. Jakou posloucháte hudbu, taková jste. A můžete se nechat válcovat třeba hiphopem, ale stále jste to vy. Můj dědeček je muzikant, maminka také, vyrůstal jsem v hudebním prostředí, odmalička pro mě byla hudba nejpřirozenější způsob existence. A když jsem se přestěhoval do Evropy, zamiloval jsem se do jazzu. Posledních dvacet let hraji jazz. Bydlím v New Yorku a nedělám nic jiného, než že hraji s těmi nejlepšími jazzovými hudebníky světa. Takový je můj příběh a taková je má hudba. Když malé dítě vyrůstá mezi gangstery, je devadesátiprocentní pravděpodobnost, že z něj bude gangster. Když vyrůstá mezi fotbalisty, může z něj být dobrý fotbalista. Já jsem se narodil v hudebním prostředí a můj život a moje hudba jedno jsou.
Ale přece jen: jazz a world music jsou dva různé hudební jazyky. Pat Metheny, Mike Stern, Vinnie Colaiuta, Kenny Garrett… to jsou špičkoví jazzoví instrumentalisté, zatímco Salif Keita, kupříkladu, je africký zpěvák příběhů. Jeho hudba stále přímo vyvěrá z tradic, zatímco moderní americký jazz roste již více jen z vybraného vkusu. Jsou to dva rozdílné světy. Vnímáte je tak?
Já žádné rozdíly necítím, protože jsem doma tam i tam. Ale oni je cítí! A v tom jsou právě stejní! Pat by si těžko zahrál se Salifem, protože svět se sice stále zmenšuje, ale nemůžete někomu, kdo žije v Číně a nikdy nebyl v Africe, říkat, že by se mu v Africe líbilo, když neví, jak se tam žije. A obráceně. Jsou to oba fantastičtí muzikanti, ale mají k sobě velmi daleko, protože navzájem neznají své hudební světy, které jsou, jak říkáte, jiné….
Aby to nevyznělo tak, že chci, abyste dával dohromady Methenyho s Keitou!
Jenže já to cítím přirozeně, a když se Pat o něco zajímá, rád mu to zprostředkuji, jen si ho netroufám sám nějak ovlivňovat… Nejčastější reakce afrického muzikanta na nabídku hrát s jazzmany je: Ne, ne, ne, ti hrají moc not. Ale to není pravda, měl by být otevřenější, protože jazzmani umějí pomoci při hledání vašeho vlastního zvuku jako nikdo jiný. A obráceně: jak úžasně může zapůsobit Keitův hlas v jazzovém prostředí. Projektů tohoto druhu je dnes čím dál více, vezměte například poslední album Mika Sterna, kde zpívám. Snažím se všem dokázat, že to lze namíchat jedna ku jedné.
Musíte být pracovně velmi vytížený. Jak kombinujete svou sólovou dráhu s hostováním v cizích projektech?
Tohle je velmi složitá záležitost. Jsem pod tlakem vydavatele a tour managera, kteří si myslí, že už bych neměl hrát s nikým jiným a jezdit jen s vlastní kapelou. Ale já hudbu miluju, potřebuji hrát s jinými muzikanty, obohacuje mne to, nemohu bez toho být. Nemám ambice hrát celý život jen vlastní hudbu. Někdo to umí, já ne.
Vzpomenete si na nějaké své mimožánrové zálety, o nichž nevím? Jste baskytarista, tak mě jako první napadá hip hop.
Ano, jistě. Hip hop s Frankem Malcolmem (pozn.: ?? ), pak Sadam Acloken (pozn.: ?? ), to je country, takovéto rodeo…
Sadám jak? A hraje country?
… mě baví všechno. Učím se z každé hudby. Někdo se šklebí, že si hraju na kovboje, ale já se tím opravdu učím. Neexistuje žádná špatná hudba, všechno je inspirující.
Máte ještě jednu nečekanou zkušenost. Dělal jste hudebního ředitele Harrymu Belafontemu. Byla to inspirace i byznysového charakteru?
Ale jistě! Byznys je všechno to okolo hudby, proto se tomu říká music business. Obchod je dnes součástí hudby, a nelze to od sebe oddělit. Když chcete hrát, musíte si zaplatit dopravu a ubytování… proč myslíte, že dělám všechny tyhle rozhovory? Protože musím vydělat na své spoluhráče. Přijmout obchodní stránku věci znamená dělat to, co je třeba. A když se na to podívám z téhle stránky – mám čas denně dělat několik interview.
A Belafonte?
Je to velká osobnost. Aranžoval jsem pro něj desetičlennou kapelu a každý den jsem měl možnost sledovat, jak funguje na pódiu. Hudebníci sloužili mým představám a já jsem průběžně zkoušel, jak by to znělo lépe. Díky tomu mám dnes mnohem více jasno v oboru aranžování, řemeslně jsem se posunul na vyšší úroveň. Ale teď už opravdu musím jít zkoušet. Máte ještě něco?
Když jste tady v Lucerna Music Baru vystupoval s Joe Zawinulem, měl jste uprostřed programu sólový výstup. Zpíval jste v řeči, které nikdo nerozumněl, a jen hrál palci na mbiru. A bylo to velmi silné, protože v tom byl ukryt váš osobní příběh.
Proto chápu Joea jako svého mentora. Je to skvělý učitel, jeden z mých nejbližších přátel, na turné byl pro nás něco jako otec. Dal nám velkorysý prostor, abychom hráli, co umíme. Věděl, že jsem zamilovaný do jazzové baskytary. Ale říkal: vyprávěj mi o sobě, je mi jedno jak. Nikdy ti nebudu říkat, co máš hrát a co se kam nehodí. Když se ti nechce hrát, nehraj, když chceš tancovat, tancuj. On byl možná vůbec první, kdo mi řekl se vší vahou své osobnosti: „Just tell me your own story.“
