úterý, 28. leden 2003

Mory Kante - Maličký velikán z Lafiabougou

Napsal(a) 

Mory Kante - Maličký velikán z Lafiabougou Mory Kante - Maličký velikán z Lafiabougou
"Yeke Yeke má svůj původ v dávné tradici, která se u nás na vesnicích stále dodržuje. Když mladí lidé dosáhnou svatebního věku, začínají mezi sebou flirtovat prostřednictvím svých písniček a tanců. Těch existuje spousta a Yeke Yeke je jednou z nich. Představuje zvolání, vydávané mladými ženami, když tancují. Jde o jejich způsob, jak vyjádřit svůj zájem."

Mory Kante

Chvíli to trvalo, než mně došlo, že ten na první pohled nenápadný, drobný, medvídkovsky zavalitý černoch, sedící vedle nás v hotelové hale, by mohl být on. Se švýcarskými kolegy mluvil spíš tiše, zdůrazňujíc vyřčené rozvážnou gestikulací; a pořád se usmíval. A všechno, co jsem se o něm předtím dočetl, sedělo jako facka: sakumprásk celý v bílém, včetně pantoflí a před sebou údajně léčivou kombinaci čaje s pomerančovým džusem. Nebylo pochyb, na té židli seděl doyen africké hudby Mory Kante z Guineje. Griot zodpovědný za elektrifikaci starobylé kory, suverén, stavějící na sklonku 80. let do latě většinu hitparád, neschopných odolat funkově našlápnuté verzi tradiční guinejské písně Yeke Yeke, kvůli níž začali Kanteho hudbě všichni říkat 'kora techno music'.

Tehdy se s africkou hudbou vůbec děly věci. Všichni jí říkali afropop a mohli se po ní zbláznit, jako ještě nedávno po indické. Centrem všeho podstatného se stala Paříž, kam se postupně nastěhovala celá západoafrická elita: Papa Wemba , Youssou N'Dour , Manu Dibango , Salif Keita a samozřejmě Mory Kante . Předměstské čtvrti St. Denis a Montreuil a místní, malijskými přistěhovalci vlastněné kluby Farafina či Le Petit Chartier vytvářely vibrující hudební scénu, vlastně Afriku uprostřed multikulturní Paříže. Každý chtěl tančit a cítit v nohách dunění bubnů. A Afričané se činili, co to šlo.

Rozčísl to především rok 1987: Salif Keita vydává navždy přelomové album Soro , vysoce energickou elektrifikaci mandinské hudby a Mory Kante ještě o třídu víc 'hi-tech' nahrávku Akwaba Beach . Navíc funková basová linka, dancefloorové taneční beaty vylézající z kláves, naprogramované bicí, ječivé sboristky, napružení dechaři a podmanivě naříkavý zpěvákův hlas, proplétající se zvonivými strunami kory, zůstaly Kanteho poznávací značkou dodnes. Kora uprostřed techna sice nebudí zrovna dvakrát důvěryhodný dojem, ale pouze na papíře; ve skutečnosti jde o velmi citlivou a dravou fúzi, jakou si jen moderní africká hudba zaslouží. "Nebráním se jazzu, rhytm'n'blues, rocku nebo kubánské salse, tedy rytmům z míst, odkud pocházím, protože mám v úmyslu jim vrátit jejich africkou duši, " uvádí věci na pravou míru Mory Kante.

Skladba Yeke Yeke se sice objevila už ve čtyřiaosmdesátém na Kanteho evropském debutu Mory Kante A Paris , získávající mu značnou proslulost a přízeň labelu Barclay, pro který rok nato s bývalým klávesákem Bruce Springsteena Davidem Sanciousem natočil album 10 Cola Nuts , přesto teprve její nová verze na Akwaaba Beach z ní učinila do světa rozlétlý hit velkého formátu. Rok 1987 patřil mohutnému vítězství Yeke Yeke . A o tom, že tenhle údajně nejprodávanější africký singl všech dob má skutečně cosi do sebe, svědčí jeho transformace do hebrejštiny, čínštiny a arabštiny a milují ho i v Brazílii. Mory Kante však není sám sobě upírem a za Yeke Yeke se nijak neschovává. Není vysloužilou hvězdou, nýbrž čilým, showmanstvím překypující a mainstreamu nakloněný velký zpěvák a hráč, velmi dobře se orientující v současných trendech panafrické hudby.

APOLLO MUSIC

Kante má sedmatřicet sourozenců a zapamatovat si jejich jména mu nečiní potíže, ostatně grioti (západoafričtí potulní kronikáři a hudebníci) toho musí zvládnout nepoměrně víc, třeba historii vesnice Albadaria až do 12. století. Tady v guinejském kraji Kissidougou, nedaleko pramenů řeky Niger, se Mory Kante v roce 1950 narodil. Dědeček i otec patřili k veleváženým griotům, jejich hudební suity prý vyžadovaly až šedesát zpěváků a hráčů na balafon - rodinný nástroj, automaticky přecházející i do rukou mladého Kanteho, souběžně s kytarou. Jeho slavní bratranci Kante Manfila či Kante Facelli u ní zůstali dodnes.

Mory Kante prošel třemi školami: evropskou, muslimskou a griotskou a ze všech si vzal něco. Přerod filozofujícího griota v hudební megastar u něho proto proběhla bez podstatného úbytku zdravého rozumu a jak je u velkých afrických umělců zvykem, náklonnosti k bližnímu svému. "Mám obrovský kulturní dluh vůči své zemi, " říká Kante, posílající nezřídka valnou část svých výdělků zpět do Guineje. V Conakry například postavil velký kulturní komplex Villa Nnongo, s nahrávacími studii pro své eventuální následovníky, koncertním sálem a hotelem. Rve se ale i na jiných frontách: vloni 26. října ho na mezinárodní Den potravy zvolilo shromáždění OSN africkým ambassadorem v organizaci FAO (Food and Agriculture Organization).

V patnácti ho rodiče poslali na zaučenou do malijského Bamaka, k matčině sestře Manamba Kamissoko, zpěvačce souboru Mali National Instrumental Ensemble. Ještě s tetiným manželem, kytaristou Lansou Diabate a jeho identickým dvojčetem Fouseynim žili ve čtvrti Lafiabougou. Těšili se tu obzvlášť velké oblibě, žádná svatba, případně slavnost se bez nich totiž neobešla. Postavou malého Kanteho přitom prý vždycky posadili na stůl, aby mohl hrát na svůj balafon. Nikdo mu proto jinak neřekl než Le Petit de Lafiabougou tedy Maličký z Lafiabougou.

Za čas jedno z dvojčat odešlo a zbývající dvojka se pokřtila na The Twins Of Lafiabougou . "Hráli jsem každý týden. A ostatní hudebníci začali brzy napodobovat náš styl, do něhož se nám pletla kubánská hudba, konžská rumba i pop z rádia. Nejdříve tomu říkali jelifolilaw, cosi jako griotští instrumentalisté, pak ale Američané spustili své vesmírné mise a naší hudbě se začalo říkat apollo music. Snad pro její futurismus, ducha budoucnosti. Nikdo totiž nevěřil, že by kosmické lodě mohly někdy doletět až na Měsíc. Grioti o tom ale byli od samého začátku přesvědčeni, protože znají možnosti lidí na této planetě."

JAK SE NAUČIT NA KORU A UMĚT TO PRODAT

Jednoduše. Stačí se skamarádit se synem velkého hráče a je to. I když Mory Kante nadále vystupoval s The Twins Of Lafiabougou, vyčíhal si vždycky okamžik, kdy uctívaný griot Batourou Seykou Kouyate odjel z města, šup do pokoje a už držel v rukách jeho koru. Paní domu přitom dělala, jako že tam není. "Zápasil jsem s jednadavaceti strunami a pokoušel se zahrát kytarové akordy. Nikdo mě neučil. Doopravdy, proto mám svůj styl!"

Historie malijského orchestru Rail Band patří do učebnic západoafrické hudby a převyprávět ji dnes umí skoro každý, kdo se jí zabývá. Zapomenout přitom na skutečnost, že tahle se vším všudy legendární kapela, hrající od počátku 70. let v nádražním hotelovém bufetu v Bamaku, hlavním městě Mali, podarovala svět třemi osobnostmi, snad ani nelze. Bez podpory kytaristy Djelimandy Tounkary a zpěváků Salifa Keity a Mory Kanteho, by se totiž novodobá africká hudba zřítila jako stavba ze sirek. Mladičký Kante sem byl angažován coby kytarista, když ale v roce 1973 Salif Keita Rail Band opustil, aby založil vlastní - Les Ambassadeurs - nastal čas poohlédnout se po novém zpěvákovi. "Kam byste chodili," řekl zbývajícím členům Djelimandy Tounkara, "vždyť už jednoho máme. Jenom se bál Salifa." A tak Kanteho pasovali na zpěváckého leadra. Keitovi se ale moc nevedlo a brzy se do Rail Bandu vrátil, aby překvapeně zjistil, že Le Petit de Lafiabougou na nic nečekal a chopil se svým neméně charismatickým hlasem příležitosti. A tak dal Keita Rail Bandu nadobro vale. Hvězda Mory Kanteho, obdivovaného i jako nadšeného tanečníka, jednoho z prvních zpěváků, který se k tomu odhodlal a napříště v tomhle směru udával tón, mezitím strmě stoupala. A to tak, že se brzy odhodlal přijít za Djelimady Tounkarou a požádat ho, zda by se nemohl doprovázet na koru. "Nemohu říct, že já jsem ten první, kdo použil koru ve spojení s kapelou, ale vím, že nikdo přede mnou neměl za zády kapelu tak velkou. Navíc s dechy a klávesami."

KOVÁŘ U STEVIEHO WONDERA

Mory Kante - Maličký velikán z Lafiabougou Mory Kante - Maličký velikán z Lafiabougou

Tehdejší se vším všudy rivalské, nicméně přátelské jiskření mezi Rail Bandem a Keitovými Les Ambassadeurs patří k nejsvětlejším okamžikům západoafrické hudby. Mělo i svůj svérázný podtext: na jedné straně albínský aristokrat Salif Keita, potomek zakladatele Mandinské říše Sunjaty Keity, na druhé griot Mory Kante, z rodu kovářů Sumaworo Kante, úhlavních Sunjatových nepřátel. Po prohrané bitvě se ale Kanteho království Susso ve 12. století spojilo s Mandinským a o sedm set let později pak mohli oba sokové - každý zvlášť - nazpívat oslavnou, pětadvacetiminutovou griotskou píseň o Sunjatovi.

To už obě kapely sídlily v městě Abidjanu, v sousedním Pobřeží Slonoviny. Přivedla je tam politická situace v Mali a utažení vládních sponzorských kohoutků. Rail Band tehdy vstoupil do stávky a Mory Kanteho to zaválo do Abidjanu. Samotného bez nástrojů, díky letence svého dlouholetého fanouška, zbohatlého celníka Madou Sanfo. A aby to nebylo všechno - za čas před Mory Kantem zabrzdil s autobusem naloženým až po střechu hudebními nástroji. "A co takhle celý Rail Band, ten bys nechtěl?" zeptal se milého celníka Kante. A ten místo odpovědi prý rovnou na místě vypsal šek na další letenky. "Nabrali jsme tam novou sílu a měli obrovský úspěch, " vzpomíná Mory Kante. Z Rail Bandu za čas odchází a získává angažmá v restauraci Le Climbier, sídlící v bohaté obchodní abidjanské čtvrti. Se třemi muzikanty a ženským sborem, v čistě akustickém posazu na sebe brzy upozornili. Hrávali mandinskou hudbu, ale vpouštěli do ní kdeco: kubánskou salsu i americký soul Kanteho oblíbence Jamese Browna. "Lidé toužící po moderní muzice hrané na tradiční nástroje se mohli doslova zbláznit. " Vystupovali i dvakrát denně a vyhledali si je tu projíždějící černý soulman Barry White, původem Dominikánec Johny Pacheco, dostávající svou salsou do kolen léta celý New York a hlavně producent Gerard Chess, se kterým se dostali až do Los Angeles. Pro Ebony Records tu natočili album Courougnegne a Mory Kantemu se v roce 1981 konečně poštěstilo ocitnout se tváří v tvář milovanému Steviemu Wonderovi.

GRIOT UPROSTŘED AFROPOPU

V třiaosmdesátém roce, po příjezdu do Paříže, se Mory Kante rozhodně nenudil, naopak, měl se co ohánět; taková ho předcházela pověst. Albem Mory Kante A Paris se během pár měsíců katapultoval mezi hudební hvězdy. Youssou N'Doura s Keitou ještě v Evropě málokdo znal a převážně rockové publikum se po Kanteho početné, hlasité a po jamesbrownovsku funkující kapele mohlo proto utlouct. Všemi už respektovaného nigerijského saxofonistu Manu Dibanga to navíc vedlo k přizvání Mory Kanteho do charitativního projektu Tam Tam For Etiopia, za účasti třiceti v Evropě usazených afrických muzikantů. Kante se přitom seznámil s producentem Philippem Constantinem a kontrakt s Barclay byl na světě. Album 10 Cola Nuts už dunělo západoafrickým diskem a klávesami; přesto tu najdeme akustickou verzi lovecké písničky Parole de Griot (Kouma ).

Následovala francouzská hudební cena Victoires de la musique a mohutné turné po Evropě a Spojených Státech. Zájem o afropop zrovna kulminoval, hudební tisk se doslova předháněl v uvádění nových a nových jmen a veřejnost se nemohla nabažit africké exotiky. V tomhle hudebním ráji to ale brzy začalo skřípat a počáteční, do značné míry módní, pominutí ustalo - osudným se totiž ukázaly být zcela diametrálně odlišné představy o tom, jak by měl údajný afropop znít. Nechte to na nás, tvrdili producenti velkých firem, zatímco Afričané se nestačili divit, jak se jim jejich hudba rozpadá před očima; vzniklé paskvily pak jako první přestaly paradoxně bavit především rozhýčkané bělochy, kvůli kterým byly střihačské nůžky v permanenci nejvíc.

Mory Kante se s nepřízní osudu rval, co to šlo. Usnadňoval mu to kontroverzní přístup postavený na integraci tradičních nástrojů do elektroniky. Na ve Francii pozlacené album Touma mu přišel pomoci Carlos Santana i jeho bývalá sboristka, tehdy už slavná zpěvačka Djanka Diabate. Oddechový čas si ale vybral i on. Touma i následující deska Nongo Village totiž místy až příliš balancují na duté tanečnosti, přestože Kanteho hlas ze svého explozivního dobyvatelství neztratil ani píď.

Letošní podzimní kompilace The Best Of Mory Kante na těchto dvou albech stojí (pouze tři z tuctu skladeb pocházejí z Akwaba Beach ), a to možná z prostého důvodu: nedávné Kanteho koncerty s nejmladší posluchačskou generací docela zamávaly a on měl vždycky radost z tančícího davu, a tak mu vychází vstříc. Mejdan s touhle deskou by mohl mít docela solidní grády, a co na tom, že tu těch syntezátorů zvoní na úkor kory přece jenom o trochu víc. Pořád se ještě jedná o Kanteho se vším všudy - třeba i se smyčcově medovou skladbou Mankene , plnou sytého hlasu Djanky Diabate či roztleskávačkou Soumba . Odvěkou blízkost k taneční scéně dokládají dva bonusové remixy: hardfloorové Yeke Yeke ze soundtracku k filmu Pláž a dubová verze Mogo Djolo - obě tu najdete i v původních verzích, takže lze porovnávat.

CESTOVATEL A STAVITEL MOSTŮ

"Odhaluji mimořádné účinky mandinské hudební tradice a propůjčuji jí kybernetickou sílu, " poznamenal v osmadevadesátém Mory Kante při příležitosti vydání svého zdařilého alba Tatebola, nadále elektronického, přesto dostatečně mandinského a mašinami nerozemletého. Díru do světa s ním nicméně neudělal, přestože nepostrádá nic z Kanteho obvyklého arzenálu: mimořádný hlas a všudypřítomnou africkost vycházející z kory a balafonu. Čtyřletou pauzu vyplnil koncertováním a přemýšlením: "Jsem griot, znám mandinskou historii a hudbu, koneckonců jde o základ mé tvorby. Svět se ovšem vyvíjí a Afrika nemůže zůstat pozadu. Afrika se musí podílet na rozvoji světové hudby, už jenom proto, že Evropané a Američané k nám přijedou, nahrají si slavnosti Pigmejů, jejichž melodie následně podloží tanečními beaty a v tu ránu dosáhnou celosvětového úspěchu. Ale pokud to udělá Afričan, všichni říkají, jak je neautentický."

Překročit tohle v praxi stále uplatňované vidění se rozhodl na svém loňském albu Tamala , koncipovaném jako monumentální cestopis vlastním životem. Do hudby a lyriky pak ukryl morální kodex mandinského griota, stále víc rozhodnutého zkonstruovat most mezi Afrikou a zbytkem světa, s hudbou v roli nejideálnějšího způsobu komunikace.

Tamala znamená Cestovatel. Prostřednictvím skladeb se pak ocitáte v různých fázích Kanteho kariéry, klenoucí se od působení v Mali, členství v Rail Bandu, hraní v Abidjanu, až po francouzský náběh ke kosmopolitismu, se striktně vymezeným upozorněním na svůj nezpochybnitelný původ: přenádherná akustická skladba Alamina Badoubaden , věnovaná památce Kanteho velkého dědy, i toho nějvětšího bezvěrce přesvědčí, že své griotské umění vypravovat dávné příběhy Mory Kante ovládá stále přesvědčivě.

Vedle této stěžejní sedmiminutové skladby na albu okamžitě vycítíte i jiný posun: studené techno ustoupilo rhytm'n'blues; výrazně dupavá záležitost je tu pouze jedna - Dimini . A nechybí hit - 'potencionální hitparádový chlapík!'- duet Nin Kadi (Too Much Of A Good Thing ) s mladou černou americkou zpěvačkou Shola Ama, hlasově přirovnávanou k Whitney Houston. Lesy smyčců sladí sice tuhle kávu o malinko víc, než je zdrávo, ale jinak jim to spolu sluší.

Když při švýcarském koncertě spustil Mory Kante se svým bandem skladbu Guineen Nou , tančily i sloupy v tovární hale, kde se vystoupení konalo, totálně odvázané z nespoutaných kubánských rytmů, do kterých vpadává kora a nabroušení dechaři; to samé platí i pro závěrečnou Yakha s bubenickým entré a rapem Kanteho syna Kader Yomba.

Tamala se na sklonku loňského roku doslova vystřelilo na první místo evropského žebříčku world music, provázeno oslavnými recenzemi a strhujícím koncertním show v rámci evropského turné.

Spatřit Mory Kanteho na pódiu je skutečně horečnatý zážitek, uvolněná příležitost zatančit si, nechat se unést nehranou bezprostředností muzikantů, očividně hrajících na samé hranici svých možností, což platí především pro hráče na balafon a bubeníky. Na vteřinku se nezastaví ani Kante, snad jen když mění koru za akustickou kytaru a naopak; tehdy si sedá na židli, šklebí se od ucha k uchu a komentuje svůj kočovný život, kdy ze švýcarského Winterthuru, kde vystoupil v rámci prestižního festivalu Afro-Pfingsten, odjížděl rovnou do Německa: "Pro splnění své životní mise musí být griot neustále na cestách."

KDYŽ UMÍRÁ GRIOT,

JAKO BY HOŘELA

KNIHOVNA

Rozhovor s Mory Kantem z festivalu Afro-pfingsten (překlad Michal Černý)

Podle rodinné tradice jste začal hrát na balafon a teprve později prý přešel na koru. Říká se o ní, že je nástrojem džinů.

Kora je velmi komplikovaný nástroj s velkou historií, vždyť na ni hrávali i mandinští králové a vždycky byla používána váženými a urozenými lidmi. Tím myslím grioty. Kora odjakživa předávala ta nejdůležitější poselství lidem, kteří naslouchají hudbě.

Je pravda, že na koru nesmí hrát ženy ?

Ne, i když v minulosti tomu tak skutečně bylo.

Zmínil jste slovo griot. Víme, že je to velice zajímavé a citlivé téma. O vás se ví, že patříte ke griotům. Můžete nám přiblížit jejich původ a poslání ?

Griot je hlasem národa, hlasem národa Mandinko. Všech západoafrických populací s vlastní civilizací a starobylou kulturou. Lidé, co zde dodnes žijí, jsou řízeni realitou. A žádná realita nemůže existovat bez filosofie, kulturní filozofie. A předávání této kulturní filozofie národa Mandinko náleží griotům. Musíte být ale skutečným griotem, narozeným v griotském prostředí. Musíte být silnou osobností, abyste mohl vstoupit do školy griotů, hluboce ctít kulturu Mandinků. Griot přináší lidem svědectví o všem, co se děje ve společnosti. Je nositelem kulturních, ale i ekonomických a sociálních informací. Dávná minulost, ale i současnost Mandinků se odvíjí od griotů. Nosí v hlavách historii a veškeré duchovní znalosti tohoto národa. Grioti netvoří žádnou sektu, nemají ani nic společného s náboženstvím, jsou především uchovávateli našich znalostí a poslové zpráv.

Domníváte se, že umění griotů může překročit hranice africké zkušenosti a fungovat například v Evropě ?

Ale to se právě děje! Vždyť jsem také griot a komunikuji s celým světem. Byl jsem například zvolen vyslancem FAO při OSN a mé nynější koncerty probíhají převážně v Evropě. A lidé u mě doma pak vidí, jak dnešní griot bez problémů komunikuje s národy celého světa. Nejen tedy uvnitř své vlastní společnosti, ale i mezi rozdílnými kulturami, a přitom říká: jsem griot a činím tak prostřednictvím své hudby. Všichni přece žijeme na planetě Zemi, bohatí, chudí, střední vrstvy. Všichni žijí na stejné zemi. A každých dvacet čtyři hodin se planeta Země otočí a každý s ní. Jako byste letěli letadlem - první třídou, ekonomickou třídou. Letíte a přistáváte. Člověk je jako baterie ve voze, máte plus, máte minus, a když to spojíte, dochází k reakci. Tak vzniká energie. A je na lidech, aby řídili tyto klady a zápory. Grioti se svými znalostmi si tohle všechno uvědomují a jejich prezentace obecné kultury mezi všemi civilizačními vrstvami se odvíjí z poznání, že lidé této planety mají dohromady stejné vlastnosti a potřeby. Velký muž z Afriky Amadul Apateba napsal, že když griot umírá, je to jako kdyby hořela knihovna. Ale všechny knihovny by tak neměly skončit. A proto se snažím své griotské znalosti natáčet pro Africký institut. A se svou hudbou potom chci docílit, aby se svět dozvěděl, co jsou grioti, co všechno znají, co mohou lidem nabídnout i mimo západní Afriku. Jedině tak se mnou mé znalosti nezemřou. Dávná tradice říká, že grioti předávají své vědomosti svým synům, což už několik let dělám, nicméně vedle toho se starám o to, aby přinášely prospěch všem.

Vypadáte velice šťastně, usmíváte se. Úděl griota ale nepřináší přece pouze radost, dobře víme, že historie dokázala být často velmi krvavá.

Je to má práce rozdávat optimismus, zastavit všechny boje v mém regionu. Grioti jsou často vyjednavači, poslové míru. Přijdou a pomáhají řešit problémy, překonávat rozdíly. Společenství griotů je velmi strukturované, stejně jako v běžné společnosti. Existují místní grioti, ale máme i oblastní. Takže se jedná o něco nemálo podobného státní správě. Dokonce i já jsem pro celou zemi přinesl mír. Učinil jsem tak jedenkrát v životě. Vyjednával jsem mezi znesvářenými politiky, mezi rozdílnými náboženstvími a podařilo se mi je sjednotit.

Věříte tomu, že z vašeho syna vyroste alespoň tak dobrý griot jako vy ?

Dostalo se mu zcela jiné výchovy než mě, narodil se totiž ve Francii, kde jsem dlouhá léta žil. A další děti mám v USA, vlastně po celém světě. Ale on je nadprůměrný, bude z něho velký griot.

Poděkování firmě Measurer Hradec Králové (sponzor cesty)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.