čtvrtek, 17. červen 2004

Moberg Ensemble - Až kocour usne

Napsal(a) 

Moberg Ensemble - Až kocour usne Moberg Ensemble - Až kocour usne

"V divadle jde o text, o zodpovědnost za obsah a pravdivost sdělení. Jsme autorské divadlo, zvyklé zpracovávat látku po svém. Umění vnímáme jako touhu po svobodném sebevyjádření a po doteku krásy." Blanka Laurychová "Je úplně fuk, co s tradiční hudbou uděláš. Nevadí jí to, protože nemá žádný názor," tvrdí legendární anglický houslista Dave Swarbrick. Řídí se tím především mladá muzikantská generace, snažící se překročit jak tradicionalistický, tak mainstreamový stín. Pražská skupina Moberg Ensemble také příliš nestraní v současnosti v Čechách populárnímu, někdy až příliš učesanému folkrockovému pojetí. České a moravské lidovky sytí africkými bubny, texty zbavuje zavádějící nasládlosti, početný sbor zní syrově a energicky hlasitě a Moberg pak připomíná roztřapatělé neohoblované dřevo, vonící lesem a nechaným napospas přírodě.

Moberg Ensemble vznikl v 90. letech na půdě Laurychova divadla, jeho ideovými vůdci jsou manželé Blanka a Petr Laurychovi. K poznání pojmout tradici po svém dospěli po setkání s norským přítelem Kjellem Mobergem, který je s sebou vzal na turné po Norsku a pomohl jim otevřít nejedny nové obzory, zrcadlící se na výborném albu World Music From Prague, vyšlém u Black Point vloni na podzim.

Jakou roli sehrál váš norský přítel Kjell? Jistě důležitou, když jste se podle něho pojmenovali.

Petr: Kjell se čte šiel a Moberg znamená kopec či horu. Kjell je mladý herec, multikulturní umělec a výborný zpěvák. Ve svém životě se setkal nejen s Janem Garbarkem, Mari Boine, Vimmem Sarim, ale i s Ivou Pančenkovou - herečkou Laurychova divadla a altistkou z Moberg Ensemble. Potkali se na DAMU při studiu herectví. A byla svatba. Kjella jsme přizvali ke spolupráci a v našem stylu jsme zpracovali některé norské lidové písně. Mobergovi pak zorganizovali turné po Norsku. Museli jsme vymyslet název. Věděli jsme, že to bude Ensemble, ale protože máme Kjella za velmi charismatického člověka, tak jsme se shodli na Moberg Emsemble. Naše cesty se zatím rozešly, název zůstal.

Napadá mě také, jak by váš záměr dopadl - mám tím na mysli Severem očouzenou atmosféru některých vašich písní (sborový zpěv, zvuk houslí) - kdyby váš přítel pocházel dejme tomu odněkud jinud, třeba z Asie?

B: Často slýcháme nebo čteme o severském vlivu. Myslím, že ta určitá statičnost, jakoby chlad, pramení z používání libozvučných intervalů (používaných v předbarokních epochách) a v oblibě starých tónin. Navozují pocit určité prázdnoty. Kdyby náš přítel Kjell Moberg pocházel odkudkoliv, nezáleželo by na tom.

P: Náš vydavatel, pan Šíma z Black Point, napsal na obal: "jméno a podivný severský duch však v souboru zůstaly". Původně tím názvem bylo míněno poděkování za spoustu práce vykonané Mobergovými na přípravě norského turné. Pavel Anděl ve svém pořadu řekl, že "název Moberg Ensemble je něco tak stejně nepolapitelného, jako dělat v Praze moravské lidovky s africkými bubny." Že je skvělý a ať ho rozhodně neměníme.

Jak vlastně došlo k tomu, že vy Pražáci jste se vydali až na Slovácko? Kde jste k těm písničkám vlastně přišli? Jezdili jste po vesnicích, listovali zpěvníky, poslouchali nahrávky?

B: Poprvé jsem se se zpracováním lidových písní setkala začátkem 80. let na koncertech souborů Chorea a Musica Bohemica bratrů Krčkových. Dalším zásadním vlivem byla spolupráce s taneční pedagožkou prof. B. Cveklovou na českých a moravských lidových tancích, album Bitva u Slavkova od Hradišťanu, cesty do Velké nad Veličkou, setkání s J. Kubíkem - Filíkem a s primášem Martinem Hrbáčem. Měla jsem rovněž to štěstí se s Vlastou Markem a Jiřím Mazánkem účastnit nastudování koncertu na gamelanové nástroje pod vedením mistra z Bali pro indonéského velvyslance na zámku v Liběchově.

P: Pro mě objevil lidovou hudbu v 70. letech Jaroslav Hutka a také poslech alba Hudba černé Afriky. Za čas jsem si z Moskvy přivezl ruské pravoslavné chorály, pak poštou dorazilo album z katedrály Notre Dame a nahrávky z Bulharska. Mezitím jsem viděl filmy Cikáni jdou do nebe a Balada pro banditu, následovaly koncerty Hradišťanu a už to jelo. Dokonce jsem ladil na dlouhých vlnách arabské stanice. K cestě do Velké nás zlákal náš přítel, zlínský výtvarník Zdeněk Macháček, mimochodem autor obalu našeho alba. Jednalo se o letní festival. Během oficiálního programu se spustil liják a my s Blankou proklouzli do prostorné místnosti pro hudebníky, kde všichni muzicírovali, zpívali a víno se pilo rovnou z demižónů. Přes padesát chlapů a holek do toho šlo naprosto naplno. Králem tam byl primáš Jožo Kubík. Ten zážitek byl tak extatický a rozhodující, abychom se do téhle hudby zamilovali. Od té doby jsme tam jezdili pravidelně. Doma jsme pak na mejdanech zpívali hlavně tyhle písničky. Když jsme zjistili, že mladí lidé z divadla umí zazpívat tak maximálně Prší, prší, začali jsme je ty písničky učit, abychom v tom na večírcích nezůstali sami.

Moberg Ensemble - Až kocour usne Moberg Ensemble - Až kocour usne

V uplynulých stoletích především z popudu církve vymizely z evropské hudby rytmy, tedy cosi, s čím je člověk provázen odpradávna. Polská Kapela ze wsi Warszava nedávno vydala vynikající album, kde použila bubny - dokonce i pákistánký dhol - a vysvětlila to tak, že se pouze vrátila k samému počátku. Stejně tak Tomáš Kočko, když nahustil do moravských lidovek bubny, perkuse a pořádně je rozhýbal a dokázal, že ty písničky po čemsi takovém jako by už delší dobu volaly. Vy jste ale k čemusi takovému dospěli ještě před nimi. Co vás k tomu vedlo?

B: Západní hudební systémy pocházejí z antického Řecka. V uplynulých staletích byla hudba rozdělena na světskou a církevní a naše kultura byla součástí té Evropské, s níž se prostupovala. Války, potulní hudebníci, svatby - to všechno úzce souvisí i s nástroji. V hudbě světské se používaly alespoň bubínky, tamburíny, lžíce a konve na mlíko. Vojáci ale bubny měli. V roce 1995 jsme inscenovali tibetský epos Milarepa převyprávěný Dr. Eduardem Tomášem a do scénické hudby použili bubny. Jakub Žalud, který v představení hrál, se tehdy začal učit na africké bubny, z čehož pramení, že používáme hlavně ty africké. V Milarepovi jsme poprvé použili i sbory. Praha byla navíc vždycky multietnická a docházelo zde k prostupování kultur. Je to město zasvěcení, mystické, magické a inspirativní.

P: V jednom sklepním klubu jsem kdysi uviděl hrát bubínkáře a jeden v euforii začal vykřikovat jakoby gambijsky. Později mi ta jeho touha zpívat k bubnování dala vzpomenout na veličské tenory a nápad spojit sbory s bubny byl na světě. Hudebně se s tím museli vypřádat Blanka a Jakub. A taky jsem potřeboval dát role velmi rozrostlému souboru Laurychova divadla. Takže my jsme vlastně nic nevymýšleli, pouze si jen všimli. Také za to mohou večírky a závěrečná potřeba se ze všeho vyzpívat. Bubny jsme měli na bouře v představení Milarepa. A pak se konal mejdan, kde se zpívalo a Jakub zcela náhodně sáhl po bubnu.

Zatímco spousta tuzemských kapel objevujících české a moravské lidovky cizeluje, až se z nich kouří a v podstatě ty písničky pouze obléká do nového kabátu a v rámci podlézání publiku z nich dokonce za pomocí symfoňáku vytváří mainstreamové veleumění, vy jste se rozhodli zůstat u nenačechranosti a syrovosti. S poměrně různorodou nástrojovkou jste tím docílili nezvykle čerstvé, hodně přírodní podoby. Jak vlastně vznikají vaše aranžmá? Občas je cítit, že jde o kolektivní záležitost, kdy každý z muzikantů barví po svém.

P: Máte pravdu. Navíc našich leckdy kolektivních aranžmá se ujal mistr zvuku studia 3 bees, který si říká Kakaxa, a právě on může za ten nezvykle čerstvý, syrový a nenačechraný zvuk. Já bych z obavy po neúspěchu alba a z ohledu k vydavatelovým penězům snad i naleštil, ale Pan umělec Kakaxa nic takového nedopustil. A vydavatel to moc dobře věděl, proto nám ho našel. Věřil, že to neudělá, protože víc než po penězích touží vydávat krásnou hudbu.

B: Myslím, že v symfoňáku to přímo nevězí. Také mám ráda Musicu Floreu . Je to jak říkáte v přístupu. Záleží na látce. A ta naše je přímá, vyžaduje proto přímý přístup. Z očí do očí. Bez oklik a psychologizování. A k aranžím: Vyberu píseň a textově, melodicky a harmonicky ji zkompletuji. Nejdříve ji ale na sebe nechám působit, zda se otevře. Někdy na ni raději zapomenu, až se za čas sama přihlásí. Pak si sednu ke klavíru, improvizuji a naslouchám. Většinou píšu pro nástroje, housle Dity Bláhové, klarinet Veroniky Vitvarové a pro hlasy, a to v přibližné formě, která se dál zprůhledňuje. Nakonec přednesu svou vizi bubeníkům Jakubovi Žaludovi a Monice Rebcové, a ti ji dotvoří. Hudba tvoří komentáře k písním a je členěna do bloků. Mám ráda barevnost a přehlednost.

Ve world music jde o fúze a především o neklanění se tradici jako čemusi nedotknutelnému. Jinde ve světě už nad propojováním kultur a dobarvováním domácích tradičních nástrojů s exotickými nikdo nelamentuje, berou to tak, že nová generace hudbu svých otců už slyší jinak a často tak bezděky objevuje dávné souvislosti, to když podvědomě, možná i z náhody, kombinuje nástroje, které kdysi dávno společně už možná v jedné kapele muzicírovaly. U nás je ale ještě pořád z použití cizích nástrojů cítit spíš kalkul, touha šokovat. Co vy na to?

P: Máte pravdu.

B: Buď to může být neklanění se nebo naopak hluboké sklonění se. Lidová píseň se zpracovávala vždy, a vždy se zpracovávat bude. Neboť je nevyčerpatelnou inspirací a věky ohlazeným solitérem. Jak se mění epochy, vlivy kultur, mění se i myšlení. Nikoliv přístup k věcem a touha po opravdovosti. Autor, pokud je sám k sobě poctivý, nemůže jít proti sobě a době. I posluchač si může vybrat. Pro nás je nejdůležitější tvořivost. Její projevy jsou různé. Album je zmapování úseku našeho hledání v hudební oblasti. Zde jsme si velice porozuměli s panem Šímou, který nám jako vydavatel dal absolutní svobodu a důvěru.

Bavilo by vás vůbec zpívat a hrát ty lidovky jaksi "běžně"? Josef Chuchma ohledně vás napsal, že jde o autenticitu dneška, a zároveň podotkl, že by mohlo jít o nechtěnou parodii na uchopení hudebního dědictví. Má diskuse v téhle rovině vůbec smysl?

P: Když už víte, jak album vzniklo, vidíte, že je těžké panu Chuchmovi odpovědět. Vyložený kalkul v tom nebyl. Pak jsem si řekl, dobře, žádné mainstreamové veleumění, ale názvem alba řekneme, jak se nám to jeví. Jestli je to, jak divadelníci říkají, nechtěná parodie, tak se tomu někdo zřejmě zasměje. A až zjistím, kdo to je, pak mohu diskutovat. Ale možná to na pana Chuchmu v redakci hodili, protože píše o divadle a my jsme divadelníci.

B: Oblast world music je velmi široká, pestrá a v Čechách se s ní teprve seznamujeme. Vzděláváme se. I my nasloucháme tradičním muzikantům, jako jsou Martin Hrbáč nebo Bob Cohen, ale také třeba Hectoru Zazouovi a Peteru Gabrielovi, schopných pozvat si hudebníky z celého světa a zasadit je do toho svého. Mám ráda Gabrielovu hudbu k filmu Passions, která je toho dokladem. Nám šlo o vytvoření syntézy z toho, co bylo vedle sebe.

P: Baví nás muzicírování. A dostal by mě takový festival, kde by cimbálovky hrály u ohňů od večera do rána, tancovalo by se a pilo víno a vůbec by nebylo pódium. Myslím, že by do toho šla i část mladé generace. Na našich koncertech to lidi bralo. S Blankou jsme si říkali, že jsme v Čechách asi první. Ale jen v kuchyni, když jsme měli jistotu, že už kocour spí a neposlouchá.

Při pročítání recenzí a glos na vaše album jsem narazil na spoustu potenciálních vlivů: církevní chorály, Mikea Oldfielda, Rachida Tahu, Dead Can Dance, Glasse, Värttinu a já už nevím koho. Co vám takové často až z palce vycucané charakteristiky dávají? Bavíte se, nebo jim dáváte za pravdu?

B: Mnohdy si říkáme: "Aha."

P: No vidíte, ale přes to všechno musím říci, že hudební publicistika mi už z mého mládí, od dob časopisu Melodie, připadá na daleko vyšší úrovni než kritika divadelní. Omlouvám se solitérům, zvláště panu Chuchmovi, kterého známe z doby, kdy jsme hráli v divadle Vizita. Mnozí z nich ví, o co jde, ale celek je zdrcující. O hudebních kriticích jsem říkal: třeba nás rozcupují nebo to nepochopí, ale aspoň napíšou.

B: Kdo rozumí divadlu, ať píše o divadle. Kdo rozumí world music, ať se věnuje world music. Vnímáme, že někteří kritikové píší o libovolném žánru. Je jedno, zda patří do divadelní nebo hudební oblasti. I kritika by se měla vzdělávat v "nových" směrech.

Existovala pro Moberg nějaká alespoň vzdáleně tušená předloha? A s jakou hudbou jste vyrůstali?

B: Jedna moje babička byla Polka, druhá Goralka z Písku u Jabluňkova a doma mluvíme goralským nářečím. Vyrůstala jsem na lidových písních z Beskyd a luteránské tradici. Od 15 let jsem studovala klasickou hudbu v Praze. Základní vliv na mě měl Ravel, používal prvky staré, lidové a orientální hudby. Studium u prof. Dr. Ivana Vyskočila mě zase naučilo autorsky tvořit. Souběžně s tím jsem poslouchala spousty desek od Depeche Mode, Laurie Anderson a mnoho etnické hudby. Proto je na albu například saxofon Radima Vychopeně. Beru to jako poctu Janu Garbarkovi.

P: Předlohou a zdrojem odvahy nám byl celý žánr world music a hudba, která přesahuje žánry. Vyrůstal jsem ovšem na deskách rodičů ze Semaforu. A samozřejmě na Beatles, Mišíkovi a ETC, Pink Floyd, Zappovi, Niemenovi, Bachovi, Pärtovi, Vivaldim, Mozartovi, Badalamentim i Zdeňkovi Liškovi. Poslouchal jsem i Evu Olmerovou s Hanou Hegerovou, Mertu s Dášou Voňkovou, Hradišťan, Dvouletou fámu, Filipa Topola s Gabrielem a Stingem, Laurii Anderson, Vltavu, Depeche Mode, Dead Can Dance, Huun-Huur-Tu, Nohavicu a Toma Waitse. Bylo toho hodně, to mě jen teď napadá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.