úterý, 17. červenec 2007

Mladý český jazz - díl první

Napsal(a) 

Mladý český jazz - díl první Mladý český jazz - díl první

Kniha švýcarských manželů Schnellerových That Jazz of Praha (recenze v HARMONII 10/2006) přinesla čtrnáct portrétů hudebníků končících generací, která nastupovala ihned po roce 1989, dnes už tedy třicátníků. Ale české jazzové kluby i festivalová pódia dnes zabydlují i příslušníci generace mladší - většinou dvacátníků s malými přesuny dále. Deseti z nich jsme na jaře položili několik anketních otázek. Výsledkem by měl být soubor názorů a postojů, které tato generace sdílí.

K vytipované mladší desítce jsme jako svorník se starším obdobím oslovili ještě basistu Petra Dvorského (1966). Ten prošel jazzovou dílnou v polských Pulavách, nedaleko Varšavy, což byl podle jeho slov "podnik mnohonásobně větší než Frýdlant a zajímavý hlavně přítomností amerických lektorů z Berklee College." Podle Dvorského jsou dílny tohoto typu velmi důležitým elementem jazzového školství. "Díky koncentrované atmosféře a intenzivnímu programu zde lze za jeden týden načerpat podněty k práci a studiu na mnoho měsíců. To je taky důvod, proč jsme jako jednu z akcí České jazzové společnosti začali organizovat Pražskou letní jazzovou dílnu, jejíž hlavní filozofií měla být právě ta koncentrovanost a intenzita."

Takovými dílnami potom prošla většina dnešní dvacátnické generace. Dvorský nyní hraje mimo jiné s Infinite Q Petra Kalfuse a Mirka Hloucala, s Miriam Bayle Bandem, a občas také se staršími kolegy, Karlem Růžičkou, Emilem Viklickým, Františkem Kopem nebo s bigbandem Českého rozhlasu.

Dále na naše otázky odpovídali (v abecedním pořadí) saxofonista Marcel Bárta (1974, tedy další spojovací člen obou generací), člen Kontrabandu Milana Svobody, orchestru Gustava Broma, kvarteta Radka Krampla a souborů Zuzany Dumkové, MUFF, NUO a Vertiga. Tenorsaxofonista Rostislav Fraš (1975) je vedoucí vlastního kvarteta a tria a člen CZ/SK Big Bandu Matúše Jakabčiče, hraje také v souborech Limited Edition, Hot Line, Veleband, v Big Bandu Českého rozhlasu, v triu Soul Jazz Celebration, v groovové kapele Šavlemeče a v Saxtetu Štěpána Markoviče. Bubeník Tomáš Hobzek (1980) je členem Organic Quartetu Ondřeje Pivce a skupiny Work in Progress, kterou vede spolu s Helenou Markovou. Pianistka Beata Hlavenková (1978) vede vlastní trio a hraje se skupinami Open Sextet, Face of the Bass a tak dále. Basista Tomáš Liška (1979) je členem tria Mateje Benka, skupiny Cuban Summer, Prague Big Bandu Milana Svobody a skupiny Voxtory, která doprovází zpěvačku Veroniku Diamant. Varhaník Ondřej Pivec (1984) vede vlastní Organic Quartet, byl členem tria Romana Pokorného a spolupracuje s Yvonne Sanchez. Pianista Vojtěch Procházka (1981), člen skupiny Vertigo, má vlastní kvarteto s Davidem Dorůžkou. Tenorsaxofonista Ondřej Štveráček (1977) vede spolu se slovenským altsaxofonistou Radovanem Tariškou vlastní kvinteto. Slovenský basista Rastislav Uhrík (1980), žijící v Praze, je členem Vertiga, souborů Beaty Hlavenkové a Radka Zapadla a skupiny Bucinatores, kterou vede Jan Jirucha ml. A konečně pianista Jakub Zitko (1974) je vedoucím minibigbandu NUO a prošel kapelami Romana Pokorného Analogic a Marcela Bárty Muff.

Mladý český jazz - díl první Mladý český jazz - díl první

Jak patrno, má tato generace značné zkušenosti z práce v jazzklubech a její členové se většinou už podíleli také na některých albech. Každý z nich působí ve větším počtu seskupení: práce v jediném by je neuživila.

Vlivy a vzory

Nejde zdaleka jen o rodilé Pražáky. Dvorský pochází z Karviné, Fraš z Ostravy, Hlavenková z Třince , Hobzek z Petrovic u Sedlčan, Liška z Rakovníka, Pivec z Brna, Uhrík z Prešova. Relativně vyšší zastoupení Ostravska je zřejmě dáno blízkostí k Polsku, kde má jazz silnější pozici. Jistá část prošla v raných letech rockem; v době jejich dospívání byla tato hudba součástí generačního vyznání.

Ve vzpomínkách na rané vlivy se objevují jména jako Pink Floyd, King Crimson, Iron Butterfly nebo Jimi Hendrix. K prvnímu seznámení s jazzem došlo zhruba v polovině devadesátých let. Někdy byly jazzové desky v rodinné diskotéce, jinde je poskytli muzikantští kamarádi nebo i první učitelé. Základ tvořila většinou jazzová produkce šedesátých a sedmdesátých let nebo i novější doby, cesta proti proudu historického vývoje do minulosti následovala až později. Spolu s tím však postupovalo také rozšíření posluchačského menu na další druhy hudby. Tázaní vedle jazzu poslouchají i Bacha, Janáčka, Šostakoviče, Rachmaninova nebo Debussyho, jmenovitě například Chopinův klavírní koncert e moll , Stravinského Žalmovou symfonii , Antifony Miloslava Kabeláče nebo Abi Giy Kancheli. Z jazzu se poměrně často objevují jména jako Maria Schneider, E.S.T., Chris Cheek, Ingrid Jensen, Avishai Cohen, Dave Douglas, Chris Potter, Kurt Rosenwinkel, Branford Marsalis, Brad Mehldau, Wayne Shorter, Brian Blade, Joshua Redman, John Scofield, ale pochopitelně jsou tu i návraty k Johnu Coltraneovi, Dexteru Gordonovi, Joe Hendersonovi, Billu Evansovi, a především ovšem k Milesi Davisovi. V soudobém jazzu převládá orientace na "muzikantské" tipy, které nestojí v čele žebříčků, ale mají v sobě jistý provokativní náboj.

Školy a dílny

První školení poskytla většinou frýdlantská letní dílna České jazzové společnosti, těm starším ještě před rokem 1989, mladším až po něm. "Jezdil jsem tam asi 3-?4 roky. Bylo to tam výborné, a hlavně tam mohl kdokoliv s kýmkoliv jamovat třeba ve tři ráno, a to mě hodně bavilo," říká Jakub Zitko . Potvrzuje to i Vojtěch Procházka : "Tam jsem se poprvé odvážil zahrát na jam session a ta svoboda a vzrušení ze vzájemné interakce mě úplně smetly. Kromě toho jsem navštěvoval pražské jazzové dílny, které byly mnohem výživnější než Frýdlant, zejména díky menšímu počtu žáků a celkově výrazně vyšší úrovni studentů i učitelů. Pak jsem se přihlásil na Ježkárnu na obor skladba, ke Karlu Růžičkovi."

To byla pro většinu této generace ta nejobvyklejší cesta. Byly ovšem i výjimky: Beata Hlavenková studovala na University of Massachusetts, ovšem na její "opravdu skvělé výkony" i na Davida Dorůžku na Pražské jazzové dílně roku 1999 vzpomíná Tomáš Hobzek .

Další cesta většinou vedla na pražskou Konzervatoř Jaroslava Ježka. Většina tázaných ji oceňuje jako možnost prvního systematického setkání s jazzem, ale občas se objevilo i rozčarování: "Přišel jsem tam s naivní představou o tom, jak budu ze všech stran obklopen jazzem, jak to všechno do sebe budu nasávat," říká Tomáš Liška . "V prvním a druhém ročníku jsem tomu dával čas a říkal si, že to, co tam právě probíráme, je zřejmě nezbytný základ pro pochopení jazzu. Ve třetím ročníku už mi to začalo být podezřelé, a když jsme se v polovině čtvrtého ročníku dostali k harmonické stavbě bluesové dvanáctky, k dominantnímu jádru a na povinném klavíru jsme začínali zkoušet hrát septakordy, bylo rozhodnuto. Kdybych se od začátku sám nezajímal o harmonii, tónový materiál a různé přístupy k jazzu, a hlavně kdybych sám nehrál, realita by dnes byla trochu jiná."

Výsledkem byl přesun na Vyšší odbornou školu při KJJ, která splnila očekávání všech, kdo chtěli víc. Někteří z nich už dnes na této škole sami učí. Mezi pedagogy, kteří jim zvláště pomohli, se opakují jména Karla Růžičky a Jaromíra Honzáka.

Nejsem jazzman; hledám

Mladý český jazz - díl první Mladý český jazz - díl první

Růst nadaného hudebníka, který současně prochází školou praxe, může být zřejmě rychlejší než školní osnovy. Výsledkem je typ otevřeného muzikanta, který se zdaleka neomezuje jen na jazz. "Působil jsem a působím v mnoha nadžánrových souborech; taneční divadlo Nude ants, Theater novogo fronta, V.R.M. Vladimíra Václavka, Divadlo Vizita, Tětiva snů (improvizované divadlo), NUO, Zuzana Dumková band," říká Marcel Bárta . "Proč? Nevnímám hranice hudebních stylů. Jdu do čehokoliv, kde cítím inspiraci, možnost komunikace, vyjádření. Necítím se být jazzmanem. Hledám."

Podobné o sobě prohlašuje Petr Dvorský : "Rozhodně se necítím jako ortodoxní jazzman, a proto si občas rád udělám výlet do jiných hudebních oblastí."

"Třeba s anglickým kytaristou a zpěvákem Jamesem Harriesem a Emilem Viklickým hrajeme Jamesovy folkově soulové písničky s trochou jazzového koření. V poslední době také spolupracuji se souborem, který má v repertoáru Argentinské tango Astora Piazzolly. I klasikou se trochu zabývám, a to hlavně ze studijních důvodů na lekcích u profesora Jiřího Valenty. Jsou to všechno vítané a cenné zkušenosti, které se pak zpětně projeví i při jazzu. Jazz byla od začátku hudba, která přijímala podněty z jiných stylů, byla otevřená a poskytovala velkou tvůrčí i výrazovou svobodu. Je to ovšem svoboda s velkou osobní odpovědností za to, aby to, co hraji, mělo nějaký smysl a sdělení."

Ani Tomáš Liška se nevěnuje striktně pouze jazzové hudbě. "Mám rád u muzikantů všestrannost a trochu širší záběr a ověřil jsem si, že některé zkušenosti z jazzu mohu uplatnit v hudbě nejazzové. Někdy se stává, že mám větší zážitek z dobrého nejazzového koncertu, než ze špatného jazzového. Když slyším hrát bubeníka nějaký základní rockový nebo funky groove, okamžitě poznám, jestli ten člověk někdy čuchnul k jazzu nebo ne. Je mi bližší, pokud ten groove nějakým způsobem dýchá a pulzuje a nejsou to jen přesně zahrané kuličky ze zkušebny. Momentálně spolupracuji v tomto směru například s Věrou Martinovou, se kterou jsem natočil její poslední desku a jezdím na koncerty. Příležitostně koncertuji v bluesové formaci Private Earthquake kytaristy Lukáše Martínka a koncem minulého roku jsem odehrál polovinu koncertního turné Karla Gotta."

Vojtěch Procházka momentálně sídlí v Paříži. "Kromě Vertiga mě nejvíc baví můj kvartet s Davidem Dorůžkou. Máme vždy několik hraní v kuse a asi jednou za čtvrt roku pokaždé střídáme rytmiku. Poprvé jsme hráli v Lisabonu s Demianem a skvělým portugalským bubeníkem Andre Sousa Machado. Pak jsme hráli v létě 2006 v Praze s Yoni Zeinikem, izraelským basistou žijícím v Paříži, a s Tomášem Hobzkem na bicí. A v zimě jsme zase měli několik hraní v Praze s Rasťou Uhríkem a portugalským bubeníkem Joao Lancasterem. S Davidem si hudebně velmi rozumíme a myslím, že se doplňujeme. Repertoár téhle kapely je otevřenější než Vertigo, hrajeme dost převzatých věcí a v zásadě mi jde hlavně o to, aby repertoár byl dost pestrý, co se týče nálad, a aby každá věc byla sama za sebe silná. S Davidem taky rádi experimentujeme s rubatovým hraním nebo s hraním bez pevného rytmu. V budoucnu bych rád natočil s Davidem CD."

Jak říká Procházka , Paříž je po studijní stránce velmi příjemná změna: "V Paříži s mým učitelem děláme dost klasiky, už minulý rok v Praze jsem hrál hodně klasiky se skvělou profesorkou Kristinou Kasikovou. Klasický repertoár mám moc rád, jsou to nadčasové věci, ze kterých se člověk neustále učí. Kromě toho mám v Paříži úžasné kurzy indické klasické hudby s člověkem, který více než 15 let studoval v Indii sitár a skladbu. Učíme se jak pravidla konstrukce ragické improvizace, tak praktickou improvizaci, což je na jednu stranu velmi náročné na fantazii, protože člověk má pouze jednu stupnici a předem danou strukturu se spoustou příkazů a zákazů, a zároveň velmi uvolňující, protože uvnitř všech těch pravidel se skrývá neuvěřitelná svoboda. Náš učitel Patrick Moutal je zároveň jeden z nejotevřenějších lidí, co jsem kdy potkal, a každá hodina je jako lekce lidskosti." Pianistu prý v současnosti nejvíce inspiruje norská hudební scéna: "Susanna and the Magical Orchestra, In the Country, Trygve Seim, Christian Wallumrod, Arve Henriksen. Navíc mám velmi výživné kursy dějin jazzu, které začínají v Africe a jdou dost do hloubky a spousta těch věcí, jako rané nahrávky Duka Ellingtona nebo škola Harlem stride piana, je ohromně zajímavá."

Otevřenost z přesvědčení...

Mladý český jazz - díl první Mladý český jazz - díl první

"Hraju i jiné žánry než jazz, dokonce možná dnes už i více, než jazz," tvrdí pianista Jakub Zitko . Otevřenost vůči "jiné" hudbě považuje za samozřejmost. "Působím hlavně v kapelách, kde jazz je nějakým způsobem přítomen, ale rozhodně by se nedaly nazvat jazzovými. Kromě mého NUO je to hlavně Soil, což je moderní písňová hudba s prvky elektroniky, dále Gumbo Ondřeje Konráda, směs jazzu, funky a blues, ale hlavně vlastní písně členů kapely. Občas doprovázím čínskou alternativní zpěvačku Feng-yün Song, účastním se projektu Blues Sessions, vystupuji ještě s jam bandem Performing Tomatoes s přesahy do všech možných stylů. Občas také tvoříme v triu BZT (Marcel Bárta a Oskar Török), kde jde o kombinaci absolutní improvizace a programming pomocí notebooku. Vytvořili jsme například hudbu k urbanistickému webu (http://sidlisko.sittcomm.sk). Mimojazzovou hudbu hraji hlavně proto, že nemám příliš rád škatulkování a také uzavírání se do zaběhlých struktur bez možností něčím hudbu obohatit. V tomto směru si myslím, že moderní jazz jako takový značně stagnuje a pro mě je jediná možnost propojovat různé hudební světy. Vlastně už ani v kategoriích jazz-nejazz neuvažuji. Zajímá mě hlavně propojení hudby s moderními technologiemi (především sampling)."

...nebo snad z nutnosti?

Otevřenost k jiným žánrům může ovšem mít i ekonomické důvody. O tom mluví Rostislav Fraš : "Občas hraju nějakou scénickou hudbu, například v divadle Archa. Někdy taky funguju jako studiový hráč, takže mě někdo objedná do studia a natáčím, co je potřeba, od filmové a scénické muziky, přes muzikály, takzvanou populární hudbu až po reklamní znělky. Beru to jako práci a většinou mi to nevadí. Taky je potřeba zmínit fakt, že honoráře jsou o něco vyšší než v jazzových klubech."

Beata Hlavenková hraje "moc ráda s výbornou muzikantkou Lenkou Dusilovou a odjela na country turné s Věrou Martinovou. Jezdím také, ale bohužel málo, s písničkářkou Katkou Šarkozi. Baví mě to (!), a co si budeme povídat, já se hraním jen jazzové muziky neuživím."

Tomáš Hobzek : "Už při studiu na konzervatoři v Plzni jsem se stal členem Plzeňského operního a operetního orchestru. Měl jsem to především jako zdroj obživy, samozřejmě tu hudbu mám také rád. Nicméně hraní v takovém orchestru je trochu nuda. Občas jsem hostoval v plzeňské Filharmonii, což bylo zábavnější, než hrát opakovaně čtyři tituly několik měsíců v divadle, ale jsem rád, že to už nepotřebuji."

Jazzman naší dvacátnické generace je tedy otevřenější i k jiným druhům hudby - zejména těm, které hledají nové zvuky a koncepce - ať už v elektronice a soudobých technologiích, nebo v mimoevropských hudebních kulturách.

Oboje odpovídá tradici jazzu už od jeho vzniku: rozšíření jazzu bylo přece umožněno, ba přímo podmíněno tehdy novou technikou záznamu improvizované hudby, vznikající v daném okamžiku. Nové zvuky (třeba vokalizace nástrojového tónu, Bechetův "objev" sopránsaxofonu ve dvacátých, nový typ varhan v padesátých nebo elektrický jazzrock v sedmdesátých letech) patří k jazzové historii podobně jako pokusy jazzmenů nahrávat playbackovou technikou one-man-show, na němž všechny nástroje obsáhnou sami. Ale patří sem i první táčky jazzmanů s africkými, indonéskými nebo indickými hudebníky už od šedesátých nebo sedmdesátých let - vlastně předzvěst world music, která nastoupila o něco později.

Jazzu, který sám vznikl jako hybrid odlišných hudebních kultur, byla otevřenost dána už od jeho zárodků. Stejně tak však patří k jeho tradici i nutnost hledat dodatečný zdroj příjmů v jiné, většinou ovšem populárněji laděné hudební oblasti, která se časem proměňovala. Časté spojování dnešních jazzmenů se zpěvačkami různých žánrů, které mají přece jen více příležitostí k vystupování, je opět jen logickým pokračováním této zákonitosti.

To je tedy malá vizitka generace, která se dnes pohybuje v pražských jazzových klubech, na oblastních festivalech a vydává svá první cédéčka. Ale jak se tato generace dívá na naši jazzovou scénu, jaké má zkušenosti ze zahraničí, a jak vidí své možnosti uživit se hudbou, kterou si vybrala? To bude obsahem druhé části našeho pohledu na dnešní českou jazzovou scénu.

(pokračování v příštím čísle Harmonie)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.