neděle, 25. květen 2008

Mladý český jazz - 2. díl

Napsal(a) 

Mladý český jazz - 2. díl Mladý český jazz - 2. díl

Dnešní jazzová scéna se značně liší od poměrů, které u nás panovaly před rokem 1989. Na veřejnosti se sice jazzu nedostává takové pozornosti a objevují se i tvrzení, že "jazz je mrtev", její účastníci to však vidí a cítí poněkud jinak.

"Řekl bych, že zájem o jazz vzrůstá, hlavně u muzikantů, méně už u publika, ale i tam je patrný posun," říká Petr Dvorský. "Objevují se mladí, velmi schopní hráči, a díky daleko větší otevřenosti České republiky vůči světu máme dnes mnohem větší možnosti než dřív. K ideálu to má samozřejmě daleko, ale vzhledem k tomu, že například v Praze jsou čtyři fungující jazzkluby s pravidelným denním programem a po republice fungují a vznikají další místa, kde se pravidelně hraje, tak to zase tak špatné není. Bohužel je to ale jen díky několika nadšencům, kteří organizují jazzové akce pro pár příznivců, a já bych si přál, aby se jazzu dostalo větší publicity a zájmu širší veřejnosti. I tak si myslím, že se situace zlepšuje."

Podobně, i když s výhradami, to vidí i Rostislav Fraš: "Myslím, že dnešní jazzová scéna je na vzestupu. Kvalitních muzikantů i kapel je poměrně dost. Bohužel s jazzovými kluby je to horší. Je jich vlastně málo, a navíc spousta termínů je obsazena nepříliš kvalitními kapelami, a tak se stává, že i výborní hudebníci musí bombardovat dramaturgy a manažery klubů telefonáty a doslova žadonit o termíny pro svůj soubor. Situace na festivalech je většinou, co se týká financí, mnohem lepší. Díky tomu je možné na nich vidět tolik světových špiček."

Beata Hlavenková myslí, "že se děje spousta nových a zajímavých věcí. Nehudebně je to nedůstojné - hlavně co se týká výše honorářů v klubech. Povzbuzující je skutečnost, že roste počet nových jazzových festivalů i v malých městech."

Bubeník Tomáš Hobzek se na pražské jazzové scéně pohybuje necelé tři roky. "Za tu dobu jsem stačil vypozorovat, že na jejím chodu mají zásluhu z valné části zahraniční turisté. Díky tomu máme v Praze pět funkčních klubů, kde se denně hraje jazz nebo blues. Českých posluchačů tam potkáte jen málo, možná i z důvodu poměrně vysokého vstupného. Převaha většinou nenáročných turistů, kteří večer hledají zábavu v klubech, způsobila, že kvalita hudebního výkonu není již nijak rozhodujícím kritériem při výběru tělesa, které tento výkon má uskutečnit. Tento fakt nahrává okruhu kapel, pro něž hudba není prioritou, ale spíše rutinou, a podlamuje nohy těm, kteří mají určité hudební cíle a svojí prací se jich snaží dosáhnout. Často nakonec skončí rezignací, neboť neměli dostatečně silné lokty k prosazení svých hudebních záměrů."

I podle Hobzeka jsou velké rozdíly v situaci v hlavním městě a v regionech či na festivalech: "V klubech mimo Prahu a na festivalech je stav o něco lepší. Místní posluchači dokáží lépe rozpoznat kvalitní hudební výkon než opilý zahraniční fotbalový fanda, nicméně situace je stále zkreslena vývojem v Praze. Když neznalému něco předložíte a řeknete - tohle je dobré, bude vám věřit, a tak nezbývá než si naše publikum trochu převychovat, aby samo rozpoznalo to dobré od toho, co jim bylo jako dobré podsunováno, a způsobilo mnoho omylů, kterých je dnes naše hudební scéna plná."

"Dnešní jazzová scéna je myslím velmi pestrá a je skvělé, že neustále vznikají nové a zajímavé moderní kapely," říká Tomáš Liška. "Myslím, že na tak malou scénu máme skutečně co nabídnout. Když tu měl Open Sextet pár koncertů s Richem Perrym na tenorsaxofon, přiznal se, že vůbec nečekal, že se to tak povede a že se budou dít věci. Skutečně si myslím, že tu jsou kapely a osobnosti na světové úrovni a ta že díky konkurenci neustále stoupá. Horší je, že se všechna ta dobrá muzika nevejde do programů klubů a někdy je to skutečně boj o termín, na což někdo nemusí mít úplně povahu. Minulý rok jsem si dělal průzkum jazzových dnů a festivalů a musím konstatovat, že jsem byl překvapen, kolik se toho u nás kolem jazzu děje. Skvělou práci odvádí Agharta se svými pravidelnými festivaly a festival v Hradci patřil po 11 let k tomu nejlepšímu, co se tu z festivalů dělo."

Vojtěch Procházka je podobně optimistický. "Co se týče České republiky, myslím, že zažívá boom jazzu. Neustále se objevují noví mladí muzikanti a kapely, které mají vlastní názor a hudební představu. Horší už je to s místy, kde hrát. Pražské jazzové kluby platí prachbídně a s mimopražskými to není o nic lepší. V mnoha případech tak jde pořadatelům o hudbu až na posledním místě. Chybí zde také mladé a vzdělané publikum. Takže by prospěla jistá decentralizace jazzu jako například v Polsku, kde v každém větším městě je vlastní scéna. Všechno se ale myslím zlepšuje. Co se mi na české hudební scéně líbí, je, že jak je malá, tak se všichni znají a nebojí se spolupracovat. A to je podle mě jedna z cest k dalšímu hudebnímu vývoji - propojování různých hudebních kruhů. Co mi naopak chybí, je jistá absence znalostí jazzové tradice.

Dalo by se říct, že dobrý muzikant může být kdokoli, kdo má dostatek nadání a píle. Ovšem dobrý jazzový muzikant může těžko být někdo, kdo nezná jazzovou tradici, kdo neví, odkud ten specifický jazyk přichází. Myslím, že u nás schází starší hudebníci, kteří by mohli být vzorem pro mladou generaci - asi jako byl Krzystof Komeda nebo je Tomasz Stańko v Polsku. Na druhé straně je dobré, že každá větší událost má dostatečný zájem publika a obecně jsou mladí posluchači v Česku velmi otevření a sympatičtí. Lidé možná nedávají tolik najevo své emoce při poslechu, ale zároveň jsou schopni hudbu respektovat a reflektovat."

Podobné jsou i názory slovenských hudebníků, kteří působí v Praze. Rasťo Uhrík shrnuje: "Česká jazzová scéna je na tom podle mého názoru celkem dobře. Pokud to porovnávám se Slovenskem, je to o hodně lepší. Je tu víc možností hrát, a to je podstatný rozdíl. Myslím, že muzikantů je na Slovensku dost, ale sehnat tam hraní za přijatelných podmínek je podle mě o dost složitější než tady. Působím v Praze a pohybuji se hlavně mezi mladší generací, a myslím, že se v ní najde spousta osobitých postav, pokud jde o improvizaci i o skladbu. Stále vznikají nové kapely, které se snaží tvořit hlavně vlastní muziku, což je podle mě skvělé. O budoucnost českého jazzu strach nemám. Spíš je problém v tom, jak jsou hudebníci většinou placeni. Chtělo by to možná založit nějaké odbory, ale to je velmi komplikované téma."

Mladý český jazz - 2. díl Mladý český jazz - 2. díl

Jakub Zitko to vidí takto: "Naše jazzová scéna je svým způsobem stejná jako světová - do značné míry ji kopíruje a jde v ní hlavně o instrumentální zdatnost, jen v lepším případě o rafinovanost aranží a atmosféru. Jsou zde ale některé výborné kapely, které skládají originální hudbu - jako Vertigo Quintet, Mad, Bucinatores a další. Celkově se toho příliš v našem jazzu neděje, ale možná úměrně naší malé republice. Klubů máme relativně hodně - to je dobré. Problém je v tom, že jsou (hlavně díky cenám vstupného) určeny spíše turistům a méně mladému tuzemskému publiku. Mám pocit, že se to ale lepší a i Češi na to začínají mít peníze. Celkově ale lidé stále nejsou ochotni platit za hudbu (na rozdíl od kina nebo divadla). Každopádně kluby strašně špatně platí muzikanty - a to je ostuda, jelikož na jazzu dost vydělávají. Naproti tomu festivaly fungují výborně - mohu pochválit Jazz Goes to Town Hradec Králové, Jazz na ulici Plzeň i Jazzfest Brno."

Jsou tu ovšem i problémy; Ondřej Pivec nevidí situaci tak růžově: "Za poslední rok intenzivního hraní jsme zažili spoustu příjemných, ale bohužel i nepříjemných příhod. Občas jsme za kluky, co si zahrajou před lidma na pódiu a ještě mají tu drzost chtít za to peníze. Je tu prostě místy pořád

taková zkostnatělá atmosféra. Myslím, že jazzoví muzikanti u nás by měli víc bojovat sami za sebe. Jinak to za nás udělají ti, co zas tak dobře hrát neumějí, ale mají široké lokty a spoustu chytrých řečí, kterými okolí přesvědčí. Naštěstí je podle mě u nás stále víc kapel a hudebníků (netýká se to jen těch mladých), kteří to myslí zcela vážně a umějí skutečně dobře hrát. Ovšem už pomalu odcházejí. Petr Zelenka, David Dorůžka a Vojta Procházka už jsou v Paříži, Dano Šoltis a Rasťo Uhrík (rytmika Vertiga) se chystají odjet do Polska a pár dalších o tom uvažuje."

Žáby u pramene

Existuje i jisté napětí mezi "dvacátníky" a starší generací. Ondřej Štveráček to shrnuje značně lapidárně: "Co se týče dnešní české jazzové scény, tak je tu spousta starých žab, které sedí u pramene a většinou tu působí už z dob komunismu. Bohužel většinou nedosahují kvalit mladých talentů, ale zato jsou v popředí našeho jazzového nebe díky svým kontaktům."

Tato diskontinuita je dosti výrazná. Dvacátníci často necítí soudržnost se svými předchůdci. Ti pracovali v podmínkách, kdy jazz měl alespoň zčásti punc něčeho zakázaného, a to mu dodávalo atraktivity pro domácí publikum. Změnila se i hudební atmosféra: Dašek, Velebný, Stivín nebo i Viklický řešili otázky hudební svébytnosti jinak než dnešní dvacátníci. Proniknout do zahraničí bylo možné jen po překonání spletitých administrativních překážek, ale zato tam hosty zpoza železné opony přijímali trochu jako exoty, kterým je třeba pomáhat - odtud ty kontakty, které dvacátníkům scházejí. Do značné míry to byli spíše muzikantští přátelé a kolegové, kteří měli své styky. Profesionální manažeři (snad s výjimkou organizátorů festivalů) byli v Evropě vždycky vzácní. Na jazzu se nikdy nedalo vydělat tolik, jako na jiných druzích hudby. Fandovský zájem musel vždycky převládat nad vysloveně finančním, i když i ten hrál svou nezbytnou roli. Dnes administrativní překážky pominuly, ale s nimi vzala za své i ona charitativní kolegiální pomoc a na její místo nastoupily prostě tvrdé zákony konkurence.

Zahraniční zkušenosti

To ukazují i názory mladých jazzmenů na zahraniční scénu. "S vystupováním v zahraničí je situace složitější," tvrdí Petr Dvorský. "Na jedné straně jsou větší možnosti, snadnější cestování a otevřenější kontakt se světem, na druhé straně jsou ale větší cestovní náklady a daleko větší konkurence."

"V zahraničí moc často nevystupuji. V průměru jednou až dvakrát za rok," shrnuje Rostislav Fraš. "Kdysi jsme byli s Velebným na festivalu v Edinburghu, potom na dvoutýdenní šňůře po Anglii a po Skotsku s kapelou Hot Line. Několikrát jsem hrál na Slovensku, v Polsku, Německu a Rakousku, jednou ve Španělsku a taky jsem absolvoval týdenní šňůru po Belgii. Pokud si dobře vzpomínám, bylo to téměř vždy perfektně připravené organizátory jednotlivých festivalů, například zvuk a propagace v místě konání akce. No, myslím, že u nás máme co dohánět."

Mladý český jazz - 2. díl Mladý český jazz - 2. díl

Beata Hlavenková dostává občas nějaká pozvání přes Česká centra, která někdy (i když ne v takové míře, jako pro vážnou hudbu) v této roli záslužně zaskakují za profesionální manažery. "Jinak se člověk musí hodně snažit sám. U nás v podstatě neznám manažera, který by chtěl kapele nebo jednotlivému umělci pomoci s propagací jak v Čechách, tak v zahraničí, nemluvě o nějakém finančním standardu."

Tomáš Hobzek míní, že ve většině případů je koncert v zahraničí lépe zorganizován, především se to týká kvalitního zázemí pro muzikanty a práce zvukařů. "Nelze to však zobecnit, mám i špatné zkušenosti. O hladký průběh věcí by se právě měl postarat manažer kapely. V září jsem absolvoval turné po Rumunsku, a přesto, že náš manažer nebyl přítomen, až na maličkosti všechno klapalo naprosto excelentně. O něco později jsme koncertovali na Moravě, což byla práce jiného promotéra, a bohužel mohu tvrdit téměř opak."

"Tohle je jeden z mých plánů pro tento rok - zapracovat na zahraniční propagaci a dát o sobě trochu vědět," říká Tomáš Liška. "Dosud jsem měl možnost hrát v jazzových klubech nebo na festivalech v Německu, Rakousku, Belgii, Francii, Španělsku nebo Bulharsku. Asi největší zkušeností pro mě bylo vystoupení s Davidem Dorůžkou na jazzovém festivalu Getxo 2006 na severu Španělska. Byl to koncert v rámci mezinárodní jazzové soutěže, kam Davida nominovali do finále a on si do tria vybral mě spolu s Tomášem Hobzekem. Na zahraničních klubech je mi sympatické, jak si majitelé získávají důvěru a doslova vychovávají své publikum. Pražské kluby těží z 90 % z turismu a dost na to sází. V Berlíně se musejí o svého posluchače prát, dávat jim o sobě vědět, zavádí různé zvýhodněné permanentky a tak dále. V tomto směru bychom myslím měli ještě více zapracovat a toho českého posluchače vytáhnout od televize k sobě, dát mu na stůl brambůrky a trochu ho vzdělat."

Sám sobě manažerem

Ondřej Pivec dělal svému Organic Quartetu rok manažera sám. "Je to práce neskutečně náročná, pokud ji děláte s plným nasazením. Venku (tedy především na západě) je to o něco jednodušší. Jsou například zvyklí, že je běžná věc dát kapele najíst a napít, věci, se kterými u nás neustále narážíme. Ono se pak samozřejmě úplně jinak hraje, když máte pocit, že jste v místě vítáni a nemusíte po zvukové zkoušce rychle někde shánět restauraci, kde mají něco, co bude hlavně rychle připravené, protože vám za hodinu začíná koncert. Co se týká našich festivalů, tam je většinou úroveň organizace a zázemí o dost lepší a blíží se tomu, co jsme měli možnost vidět venku."

Vojtěch Procházka měl možnost poznat prostředí v Německu, v Portugalsku a ve Francii. "A každá země má svá specifika, ve kterých něco funguje lépe a něco hůře. Myslím, že dost z toho je otázka tradice jazzu v těchto zemích. V Portugalsku je jeden z nejstarších jazzklubů v Evropě, kde hrál i Louis Armstrong, poválečné Německo mělo neustálý přísun amerických muzikantů díky americké armádě, a o Francii snad ani netřeba hovořit. Tudíž je v těchto zemích silná tradice poslechu a podpory jazzu. Podpora jak státní, tak soukromá je zásadní pro rozvoj nových forem hudby, jak je možno vidět například ve Skandinávii."

Ondřej Štveráček je stručný: "Co se týče festivalů, tak v posledním roce jsem hrál například na Novi Sad Jazz Festival, Rostov-on-Don Jazz Festival nebo Jazz Goes to Town. Manažeři jen zřídka vyhledávají jazz kapely, neboť s jazzem nevydělají tolik, co s popem nebo rockem."

Rasťo Uhrík nevystupuje pod žádným manažerem. "V zahraničí jsem bohudík několikrát vystupoval a mám s tím jen dobré zkušenosti. Muzikantů si tam většinou víc váží a i ty festivaly nebo soutěže, kterých jsem se zúčastnil, fungují lépe organizačně i co se týká vlastní hudební produkce. Jednou nám v Berlíně nechtěli vyplatit honorář na místě tak, jak jsme byli dohodnutí. Nakonec jsme je ukecali, ale překvapilo mě, že právě v Německu nastal takový problém. A na to by měli být právě ti manažeři, kteří by to měli řešit."

Mladý český jazz - 2. díl Mladý český jazz - 2. díl

Lze se tím živit?

Tak se dostáváme k poslední otázce. Konzervatoř Jaroslava Ježka a zejména její Vyšší odborná škola dnes produkují značné množství dobře připravených a výkonných jazzmanů. Základním předpokladem je ovšem vlastní zájem mladých hudebníků, které přitahuje hudba s možností vlastního výrazu a hledání nových tvarů. Nedostane se tato poměrně bohatá produkce do rozporu s možností uplatnění? Je dnes vůbec možné se jazzem uživit - a jak se s tímto problémem dnešní dvacátníci vyrovnávají? Pedagogické působení Karla Velebného, který zemřel roku 1989, už tato generace nezažila. Je to škoda - možná, že by potom generační disparita nebyla tak patrná. Velebný byl svou činností i návody příkladem, jak tento problém vyřešit: stát se do jisté míry všeumělem, hrát, vést vlastní soubory, psát vlastní skladby a aranžmá, a k tomu učit. Při takovém režimu se člověk ani nemusí tolik vzdalovat jazzu nebo hudbě, která je mu velmi blízká. Praktické zkušenosti dnešní mladé generace potvrzují tento recept na základě vlastních zážitků. Vyskytnou se však i stanoviska zcela negativní: "Živit se v Čechách pouze jazzem v situaci, kdy honoráře za koncerty v klubech jsou téměř stejné, jako před deseti lety, je takřka nemožné," tvrdí Marcel Bárta.

Souhlasí i Tomáš Liška: "Myslím, že pouze jazzem se u nás uživit nedá. Z honorářů z klubů skutečně nelze nějak rozumně vyjít. Proto hodně muzikantů učí, hraje různé party, nahrává komerční nebo filmovou hudbu, reklamy, atd. Nejsem v tomto směru výjimkou. Učím na Prague New York University, chodím nahrávat, jezdím turné. Je to taková skládačka různých aktivit a někdy je tam toho jazzu více, někdy méně, ale vždycky tam je. Myslím, že je to teď všude ve světě dost podobné a i zahraniční hvězdy chodí natáčet a hrát různé nejazzové projekty."

Do značné míry souhlasí i varhaník Ondřej Pivec. "Myslím, že to jde, ale na velké vyskakování to není. Do určité míry to lze vydržet, ale po jisté době trpí ta hudba samotná. Já osobně zatím problém nemám, ale jsem student, nemám rodinu a tak dále. Netroufám si odhadnout, jak to bude za pět deset let. Nedávno jsem u Glena potkal Janu Koubkovou, připili jsme si a ona mi brzy kladla na srdce, ať se na to tady vyprdnu a jedu ven. Poslední dobou o tom docela uvažuju."

Rastislav Uhrík to shrnuje takto: "Ufff. No jazzem se dá uživit, ale je to někdy pořádné dobrodružství. Žiju sám, neživím rodinu, takže to ještě celkem zvládám, ale jinak by to bylo velmi komplikované. Mám co dělat, abych každý měsíc zaplatil nájem a uživil auto, které jako basista opravdu potřebuji. Výdaje mají zvyšující se tendenci, ale honoráře jaksi ne. S tím souvisí i ty odbory, a je hlavně na muzikantech, aby v této věci drželi pohromadě a nějakou cestou si vydobyli vyšší honoráře. Do budoucna by se s tím určitě mělo něco udělat."

Podle Tomáše Hobzeka "je to na hranici. Mají na tom zásluhu i někteří méně šikovní manažeři, kteří mylně za svou práci považují pořizování hodně muziky za málo peněz. Nám potom nezbývá než snažit se napravit jejich lichou činnost, což není právě jednoduché. Avšak muzikanti sami by si měli uvědomit, že přistoupením na špatné podmínky sami sobě podřezávají větev a velmi brzy se situace může stát neúnosnou."

Beata Hlavenková zobecňuje své dosavadní zkušenosti: "Možná se to někomu daří, možná určité nástrojové skupině, mně ne. Otázkou je, zda by mě bavilo hrát jen jazzovou muziku. Vlastně jsem hlavně studovala skladbu, jak klasickou, tak jazzovou, takže to je jedna z mých dalších aktivit."

Vojtěch Procházka má se svými zkušenostmi z Paříže jistý nadhled: "Myslím, že u nás je pro muzikanty stejně těžké se uživit jako kdekoliv jinde na světě. Zároveň jsem ale přesvědčen, že pokud se dost snaží a nemusí živit celou rodinu, mohou se uživit hraním pouze té hudby, kterou chtějí hrát. Životní náklady jsou u nás stále o dost nižší než v západní Evropě a scéna je malá, takže člověk si může dobrou hudbou v krátké době udělat dobré jméno. Hůř už funguje spolupráce mezi státem a muzikanty, tak jak to klape například v Německu, ve Francii nebo ve Skandinávii, kde stát dává nemalou část peněz na kulturu, a zejména na podporu projektů, které by jinak jen těžko vznikly. Já sám jsem zatím měl velké štěstí. Nikdy jsem nebyl nucen dělat něco, co by se příčilo mým estetickým zásadám, hrát hudbu pro lidi nebo společnosti, s jejichž názory a činy nesouhlasím. Takže jsem v Praze trochu učil, což je zajímavá činnost, ovšem jak můžu vidět na svých kamarádech, nechtěl bych mít učení jako hlavní příjem. Je to velmi náročná a nedoceněná profese, která může z člověka vysát mnoho energie. V posledních dvou letech mě živilo zejména hraní s Vertigem a kromě toho mi nevadí manuální práce, takže jsem vždy o prázdninách byl na nějaké brigádě, která mi vydělala peníze na další rok. Trochu horší je to teď v Paříži, život je tu strašně nákladný; hrál jsem několik dobrých hraní a podařilo se mi dostat alespoň malé stipendium."

Petr Dvorský je nejblíže krédu Karla Velebného a zdůrazňuje nutnou všestrannost: "Živit se jazzem možné je, což dokládá i moje praxe a skutečnost, že většinou hraju s muzikanty, kteří se věnují muzice taky profesionálně. Jen tak je totiž možné zabývat se muzikou naplno. Moc nevěřím tomu modelu hrát si pro radost a mít finanční zabezpečení v jiné, nehudební profesi. Dříve nebo později začne ta práce muziku válcovat, až se přestane hrát úplně. Živit se jazzem znamená: hrát jazz, nahrávat jej, učit se a cvičit, učit své žáky, věnovat značné úsilí organizačním a manažerským záležitostem a občas hrát a nahrávat i jiné žánry. Poměr, v jakém jsou zastoupeny jednotlivé položky, je velice proměnlivý a závisí na úsilí, schopnostech, osobní volbě a také hodně na štěstí."

Rostislav Fraš to spojuje s otázkou vlastní životní volby: "To záleží na tom, jaké máte nároky. Pokud je člověk téměř asketa, pak je to možné. V žádném případě se jazzem nedá zbohatnout a většina muzikantů je s tím smířena. Já osobně to řeším tak, že občas hraji i jinou hudbu a taky trochu učím - naštěstí na jazzové škole." A až překvapivě pozitivně vyznívá zkušenost Jakuba Zitka: "Hudbou uživím sebe i svou pětičlennou rodinu, ale rozhodně nejsme žádní boháči, spíše obecný podprůměr. Ale zato dělám, co mě baví, což se určitě nedaří každému. Hraji asi v šesti kapelách, učím na konzervatoři, občas hraji i pop se superstars, pravidelně jsem též jezdíval do Německa hrát muzikál Mahalia (gospel a tak dále)."

Tak tedy vypadá naše dnešní jazzová scéna očima mladých, kteří ji vytvářejí. Hlasy, že muzikanti sami by se měli snažit o zlepšení věcí, připomínají, že dnes vlastně nemáme žádnou fungující jazzovou organizaci. V minulosti Jazzová sekce Svazu hudebníků vykonala mnoho pro popularizaci jazzu mezi mladými a Česká jazzová společnost potom pomohla s výstavbou a podporou sítě jazzových dílen a regionálních festivalů, které dodnes fungují. Ale organizované úsilí nemá dnes u nás dobrý zvuk: jazzmani přivítali osvobození od organizačních kazajek a vkročili na konkurenční trh, aniž by si plně uvědomili, co to znamená. Ani v zahraničí se jazzové organizace příliš nenosí: někdejší Evropská a pak Mezinárodní jazzová federace byla vlastně jen projevem snahy Západu pomoci nějak jazzmanům za železnou oponou. Ve vztazích mezi státem a jazzem však národní organizace na Západě, a zejména ve Skandinávii, odvedly velký kus práce.

U nás máme sérii jazzových koncertů na pražském Hradě, kterou - což je ojedinělé - uvádí prezident republiky. Jazz byl (alespoň symbolicky, ale díky i za to) přijat do programu renomovaných festivalů vážné hudby. Chybí však obecnější projekt pro jeho podporu tam, kde se skutečně tvoří a formuje: v klubech a v místech, kam si zájemci přicházejí poslechnout hudbu, vznikající v daném okamžiku. A tak žijeme v situaci, kdy roste počet hudebníků, kteří se hudbou chtějí svobodně vyjádřit. To je samo o sobě velmi sympatické. Ale úsilí o získání lepších podmínek by jistá dávka organizovanosti, spojená s rozumně vynaloženým sponzorováním, nepochybně prospěla. Tím spíše, jestliže příklady odjinud ukazují, že něco takového může fungovat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.