pátek, 7. listopad 2003

Miriam Bayle

Napsal(a) 

Miriam Bayle Miriam Bayle
Miriam Bajlové přezdívali prý kamarádi od jakživa Bajla. Její pseudonym upravený do efektnější angličtiny se však čte bejl. Zpěvačka původem z Liptovského Mikuláše je na první pohled pozoruhodná osobnost. Jak to říct? Vycítíte, že kdyby na to přišlo, nešla by pro drsné slovo daleko. A taky občas nejde. Ani se zpěvem se někdy ve vytržení moc nepáře, prostě "to tam sází". Myslím, že je to tenhle moment sex appealu, silná emoce a jakási nekompromisnost, co tak nabíjí její alt, stejně jako ji samou, jinak elegantní a milou mladou ženu. Když se koncert vydaří, její zpěv vám způsobí husí kůži a odnese vás daleko do vnitřního světa. K tomu připočtěme nadšení z výtečného scatu a zážitek je na světě. Miriam Bayle, nejlepší jazzový vokál v Praze, uslyšíte zatím jen na koncertě nebo s divadelním sdružením Farma v jeskyni. Z jejího plánovaného debutu pro Cube-Metier bohužel prozatím sešlo.

Vzpomeneš si na nejpodstatnější momenty, které tě na tvé dosavadní cestě jazzové zpěvačky potkaly?

Každá zkušenost někam posouvá. Teď jsem se vrátila ze Žiliny, kde se otevíralo kulturní centrum v místě bývalé železniční stanice. Nemělo to s jazzem nic společného, ale bylo to velmi inspirující. Sjelo se tam čtyřicet lidí z celé Evropy, cirkusáci z Norska, divadelníci, hudebníci. Kdo ví, možná z toho vyplyne nějaká další spolupráce v Norsku. Já mám ráda takovéhle náhody, nic si dopředu neplánuji, nechávám to všecko plynout, a co přijde, to přijde.

Určitě jsem ráda, že jsem se odhodlala přestěhovat do Prahy. Potkala jsem tu výborné muzikanty a cítím se mezi nimi dobře, vyvíjím se, a to je podstatné. Hodně mi to dává a doufám, že i já někomu něco dávám. Na druhou stranu tu jsem už skoro čtyři roky a někdy mám chuť se vším praštit, když to nefunguje, jak bych si představovala. Když musím do kapely shánět záskoky, protože každý má tisíc dalších kšeftů, tak mě to nebaví. Takové jam sessiony se mohou povést super a nemusí. V Praze jsem začínala s Vojtěchem Eckertem, Pepou Fečem a Badym. Teď mám v kapele slovenského pianistu Ondreje Krajniaka, ale není vždy v Praze, má jiné aktivity. Také jsme svého času obcházeli s kytaristou Petrem Zelenkou v duu pražské kavárny.

Tvůj zpěv je na hony vzdálen nějaké líbivé interpretaci. Jakou roli přisuzuješ v hudbě emocím? A jak ta emoce do hudby proniká?

Pro mě osobně jsou emoce to nejdůležitější, protože já jsem jako člověk velmi emocionální. A to, že se to odráží v hudbě, to je asi dobře, jde to přirozeně. Snažím se být k sobě velmi pravdivá, ať už v osobním životě, nebo v muzice. Zpívám tak, jak zpívám, a tak jak zpívám, taková jsem. Mám pravidlo: o nic se nesnažit a být taková, jaká jsem. Nelhat sama sobě. Nemám ráda, když se lidi tváří cool a happy za každou cenu. Buď jsem velmi šťastná, nebo jsem úplně v háji. Když mám depresi, tak si přes ní prostě projdu.

Myslíš, že tyhle věci jsou dány tvou individualitou nebo i výchovou v rodině?

Myslím, že je to i tím, jak jsem vyrůstala. Moji rodiče se vždycky snažili být pravdiví a čestní (zní to pateticky, ale víš, co tím chci říct) a žádná přetvářka doma nebyla. A mně je to nejbližší, ať už to mám od Boha, nebo mě k tomu vedly zkušenosti. Nemám ráda povrchnost ani u sebe, ani u druhých.

A z jakého pocházíš prostředí?

Máma učitelka, otec voják, starší bratr. Taková normální rodina. A na dětství mám v podstatě jen dobré vzpomínky. Hodně jsem sportovala, zpívala a zkoušela jsem všecko, co se dalo. Za tehdejšího režimu jsem byla jiskřička a pionýrka a chodila jsem do kroužků a do hudebky na flétnu, klarinet a pak rok na saxofon, k tomu do sboru, na střelecký kroužek a atletiku.

Jsi taková nepoddajná osobnost. Jak si tě mám v kolektivu představit jako čtrnáctiletou?

Měla jsem dvě kontrastní polohy. Jako malá jsem byla velký komediant a ráda jsem dělala různé šaškárny pro děcka. A v pubertě jsem se naopak hodně uzavřela do sebe a byla jsem víc zakřiknutá. Teď se rozhodně cítím víc vyrovnaně. Od čtrnácti let jsem měla kapelu Sentiment Band, hráli jsme vlastní muziku, takové ty první pokusy o jazz, v sestavě housle, fagot, klavír a zpěv. A dělala jsem divadlo. Ale myslím, že jsem na gymnáziu byla oblíbená, i když jsem nechodila na diskotéky.

Dnes píšeš hudbu pro divadlo, zkoušela jsi tehdy i herectví?

Hrála jsem v Liptovském Mikuláši čtyři roky amatérské divadlo. Dokonce jsem si určitou dobu myslela, že budu herečka. A myslím, že na to mám i nějaké vlohy. Pamatuji si, jak jsem měla trojroli v Příběhu koně od Tolstého. Hrála jsem Vjazopurichu, kobylu, co se zamilovala do koně Cholstomera, pak lehkou ženu a ještě nějakou madam. Takže jsem si přišla na své.

Jakou roli hraje herectví ve tvém zpěvu?

Bohužel žádnou. Jak jsem už řekla, snažím se nic nehrát a být taková, jaká jsem.

Jakou cestu sis našla k jazzovým standardům?

Nejprve mě zajímala jen melodie, harmonie a improvizace, textům jsem nevěnovala skoro žádnou pozornost. Ale pocitově jsem věděla, že jsou skoro všechy ty písně o lásce, většinou smutné, nešťastné. Asi čím jsem starší, tím si těch textů všímám mnohem víc.

Když jsme u textů, které jsou tvé nejoblíbenější? Které se ti trefily do života?

Takových je. Například I've Got You Under My Skin je velmi silná písnička. Nebo At Last, tu zpívala Etta James a Joni Mitchell ji má na albu Both Sides Now.

Máme evidentně podobný vkus. At Last je na tom albu poslední a první je úžasná You're My Thrill, kterou má v repertoáru taky Shirley Horn.

Tak teď jsme se dostali správně. Shirley Horn je v poslední době moje favoritka. To je zpěvačka, která si nehraje absolutně nanic. A když se doprovází na piáno, je to tak jednoduché a silné, je tam tolik prostoru. Je to definitivní královna balad. Tu si poslechneš a chce se ti plakat. To se nedá říct slovy. Od zpěvaček, které jsem hodně poslouchala předtím - Elly Fitzgerald, Billie Holiday, Nancy Wilson a těchto starých zpěvaček - je to posun zase někam jinam.

Jak šly ty zpěvačky ve tvé oblibě za sebou?

První byla Ella. Stahovala jsem její scat z desek a učila se improvizovat. A postupně jsem se z tohoto, jak bych to nazvala, exhibicionistického projevu - jako že teď dám to sólo a všem to ukážu - dostávala k Billie Holiday, která má, řekla bych, o mnoho hlubší projev, ale naopak vůbec nescatuje. Pak jsem měla období Diany Krall a teď cítím největší spříznění se Shirley Horn.

Přesto jsi scat neopustila. Improvizuješ intuitivně, nebo ti v hlavě běží harmonie?

Já cítím hudbu spíš jako muzikant než jako zpěvačka. Ale dospěla jsem už do fáze, kdy vím, že scatovat nemusím. Předtím jsem téměř vždy šla po tématu do scatu, a teď už se do toho netlačím. A jsem víceméně sluchař. Umím si na piáně teoreticky odvodit, které tóny patří do kterého akordu, ale nedělám to tak.

Inspirace nástroji je u zpěváků dosti zajímavá kapitola. Billie Holiday měla blízko k saxofonu Lestera Younga, Sinatra se prý učil frázovat podle trombónu Tommyho Dorseye, Fitzgerald někdy frázuje jako celá žesťová sekce dohromady atd. Který nástroj je nejbližší tobě?

Kromě piána určitě saxofon. Kvůli improvizaci poslouchám hodně instrumentálního jazzu, protože málokterá zpěvačka scatuje. A ty, které scatují, či scatovaly, se zase inspirovaly nástroji. Mám i konkrétní případ, teď bych ráda zařadila do svého repertoáru písničku Blame It On My Youth. Zaujalo mě, jak ji hraje Brad Mehldau, jak frázuje tu melodii. Po tématu následuje sólo, které mě tak uchvátilo, že jsem si ho asi před půl rokem celé stáhla do not. Zrovna nedávno jsem to doma objevila a koukala jsem na ty šestnáctinky a říkala jsem si: proboha, jak jsem tohle mohla opisovat z nahrávky, to jsem musela být v nějakém vytržení! Ale nemusím momentálně poslouchat jenom jazz, teď se mi dostala do rukou cédéčka ruských pravoslavných sborů, a to mě taky hodně vzalo. Anebo neposlouchám vůbec nic, a to je taky velmi dobré.

Jakou hudbu píšeš pro divadlo?

Pro divadlo režiséra Viliama Dočolomanského Farma v jeskyni jsem pomáhala s hudbou k představení Sonety temné lásky, které je inspirované životem a poezií García Lorcy. S Viliamem spolupracuji už dlouhá léta. Celý jeho soubor byl v Andalúsii inspirovat se tamní kulturou, flamencem a dokonce se potkali s lidmi, kteří Lorcu osobně znali, takže přivezli spoustu materiálu a na minidiscích muziku. A já jsem vybrala některé písně, zharmonizovala jsem je a učila jsem je zpívat herce. Také tam účinkuji, hraji na piáno a zpívám. Pro Bábkové divadlo v Bánské Bystrici jsem psala hudbu pro smyčce k Genetovým Služkám.

Co vlastní jazzová tvorba? Máš něco alespoň v šuplíku?

Nápady by byly, ale velký problém je text. Já na to zatím nemám a jak už jsem řekla, na nic netlačím. Třeba mě život posune někam, kdy mi texty půjdou. A nebo najdu texaře či textařku a napíšu si vlastní muziku. K tomu bych ráda dospěla. Taky teď víc hraji na piáno, protože bych se časem chtěla doprovázet i sama.

Co to vlastně přesně znamená, že na nic netlačíš? Za tvým zpěvem je přece slyšet kus práce.

Že bych doma vysloveně dřela, to bych lhala. Cvičím scat s nahrávkami, to ano. A poslouchám hodně hudby.

Soukromě učíš a teď jsi i v profesorském sboru na jazzové VOŠ při KJJ v Praze. Jaké máš vlastně pěvecké vzdělání?

V jedenácti letech jsem dva roky chodila na zpěv a měla jsem výbornou učitelku, která mě naučila základy. Ty mám v sobě dodnes. Tehdy jsem chtěla jít na konzervatoř do Žiliny, kam mě nevzali, takže jsem šla na gymnázium a potom na pedagogickou. Tam jsem sice měla také tři roky zpěv, ale tomu jsem se raději vyhýbala, protože to byla taková ta klasická operní výuka. Zato jsem velmi ráda chodila do sboru, kde jsem si pětihlasem hodně vycvičila uši. A tehdy už jsem začala zpívat jazz po klubech. Ale jazzového učitele jsem neměla nikdy.

Já sama neučím takovou tu klasiku, od toho jsou tu jiné instituce i učitelé. Samozřejmě, že je velmi důležitý správně posazený dech a technika, ale mně jde u žáků nejvíc o přirozenost projevu. Chci, aby se v jejich zpěvu odrazily jejich osobnosti. Aby nezpívali jako někdo jiný, i když v začátcích to může být i nejlepší cesta.

Napadlo tě vyjet někam ven a studovat?

Určitě mě to napadlo. Mě napadá tolik věcí. (smích)

A jak sis ty sama hledala hlas?

Uvědomovala jsem si, kde mi to zní nejlépe, kde mi hlas rezonuje. Mám hluboký hlas, ale můžu jít i do středních poloh. A i když existují jazzové zpěvačky, které to umějí rozbalit až do výšek, třeba Rachel Farrell, tak já mám vlastně raději hluboké hlasy, víc mi to k jazzu sedí. Písničky si tedy většinou tranponuji směrem dolů.

Jaké jsou nejčastější reakce na tvůj zpěv?

No... většinou kladné (první široký úsměv). Někdy je to úplně jednoduché - lidi mi přijdou poděkovat a říkají, že jim to hodně dalo. A já z toho mám dobrý pocit. A nebo nemusí říkat nic, a když je pozoruji, vidím, že se dostali někam mimo, jako by sami v sobě prožívali nějaký film. Cítím, že je ta hudba činí melancholickými, smutnými, že si uvědomují nějaké věci, že je to někam posouvá. Dlouho jsem to tak nevnímala, ale ono to tak funguje. I na mě, pokud jsem na dobrém koncertě. Naposledy se mi to jako posluchači stalo v klubu U staré paní na kvartetu Míry Honzáka. A myslím, že to je to nejvíc, co můžeš od lidí dostat zpátky. Třeba za mnou přišla paní, že šla do klubu v úplné depresi a odchází nabitá něčím, co ani neumí popsat, ale že jí to velmi pomohlo. Ale tohle je oboustranné. Jakmile začnu zpívat, léčí to i mě.

Když na to přijde, jdeš do prožitku na pódiu docela nekompromisně. I do scatu. Následuje pak únava?

Ne. Vůbec ne. Strašně mě to obohacuje. Když zpívám, tak nemyslím, a to je úžasné.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.