pondělí, 1. listopad 2010

Miriam Bayle - zatraceně opožděný debut

Napsal(a) 

Miriam Bayle - zatraceně opožděný debut, foto Petr Vidomus, Václav Jirásek Miriam Bayle - zatraceně opožděný debutfoto: Petr Vidomus, Václav Jirásek

Na náhodného posluchače už dnes může dělat dojem etablované zpěvačky se stabilním repertoárem. Pravda ale je, že její muzika se v přirozeném tempu pomalu, ale jistě vyvíjí a že za těch jedenáct let strávených na pražské jazzové scéně už by si alba zasloužila minimálně tři. O to větší mám radost, že se ten mnohokrát odkládaný debut slovenské zpěvačky Miriam Bayle v produkci Petra Ostrouchova opravdu povedl. Album postavené na pestrých aranžmá zdobí snad rekordní počet hostů a zvuk svěže kontrastující s běžným koncertním provedením.

Vždycky jsem měl dojem, že Miriam není jen skvělá zpěvačka, ale z podstaty vyloženě muzikální bytost. Na pódiu působí sebevědomě, až téměř autoritativně, takže tím spíš mě překvapilo, jak byla během našeho rozhovoru zakřiknutá. Proč neustále těkala pohledem všude kolem sebe, jsem pochopil až po pár dnech, kdy se ten společný zářijový večer na zahrádce v pražských Holešovicích ukázal být zřejmě posledním letním dnem tohoto roku. Zřejmě to, narozdíl ode mne, nějak podvědomě vytušila.

Právě ti vyšlo debutové album, ale v Praze vystupuješ už jedenáct let. Vzpomeneš si, jak jsi začínala?

Kromě asi dvou kamarádů jsem tu nikoho neznala, takže jsem musela riskovat. Šla jsem jednou do Reduty, když tam zpívala Vlasta Průchová s kapelou, tehdy tam hrál třeba klavírista Zdeněk Zdeněk. O poslední pauze jsem se osmělila a šla jsem se jim představit, že jsem Miriam Bajlová z Liptovského Mikuláše, že zpívám standardy a jestli bych si to s nimi nemohla zkusit. Vlastička se rozzářila, že je z Ružomberka, a hned se začala vyptávat, co zpívám, prostě byla hrozně přátelská. Pak se ke mně naklonila a řekla mi: Víš co, Miriam, já odzpívám ještě dvě písničky a ten zbytek už je tvůj. A to mě přitom nikdy neslyšela! Teď zase zbystřili muzikanti a začali si mě tak podezíravě měřit: odkud že to jsem, jaké zpívám standardy a jestli třeba vím v jaké tónině. Tak jsem jim hned vytáhla připravené noty, tempo že jim dám na pódiu a šli jsme do toho. Trémička tam samozřejmě byla.

Ale vždyť na Slovensku už jsi v kapele měla profesionály, ne?

To jo, ale tohle bylo poprvé v Praze. Zazpívala jsem jednu písničku, hned jsem taky začala scatovat, ale lidi i muzikanti byli asi spokojení, protože nakonec jsme ještě přidávali. Mně tady pak v začátcích hodně pomohl pianista Vojtěch Eckert, který mě vodil po klubech a seznamoval s muzikanty. Volala jsem mu pak každý den a on vždycky říkal, že žádnou zpěvačku nepotřebuje a ať mu dám pokoj, až nakonec svolil, sešli jsme se, a tak začala vznikat má první kapela.

Z téhle první éry muzikantských známostí ti dodnes vydržel „Bady“ Zbořil, ne?

Jasně, Bady mi začal hrát na bicí, hned jak jsem ho poprvé slyšela u Franty Kopa. Ale v mojí vůbec první kapele už hrál taky Petr Dvorský na kontrabas a oba jsou dodnes moji spoluhráči. Díky těmhle začátkům jsem někdy hned po půl roce začala mít dojem, že je ta kapela moje a můžu ji někam směrovat − a protože v ní hráli špičkoví muzikanti, měli jsme od začátku kšefty v jazzklubech. A do toho jsme taky s Petrem Zelenkou obcházeli kavárny...

To zní hrozně romanticky! Krásná, mladá slovenská studentka s kytaristou obchází pražské kavárny a zpívá jazz...

Ale já jsem už dávno nebyla studentka! Vzpomínám na to ráda, třeba jak jsme mívali hraní skoro každý večer v restauraci De Luxe někde ve spodní části Václavského náměstí. Chodilo se tam buď na vyhlášenou thajskou kuchyni, nebo do večerních tanečních kurzů salsy, takže na naše hraní zbývala taková půldruhá hodina. Je samozřejmě těžší udržet pozornost lidí v kavárně než v jazzklubu, ale nestěžovala jsem si. Nikdy jsem nemusela začínat se studentskou kapelou a do klubů se dostávat teprve postupně.

Základem tvojí dnešní skupiny je klavírista Matej Benko. Odkud se znáte?

To bylo tak, že Vojtu Eckerta po nějakém čase nahradil Ondrej Krajňák a jedno turné s námi odehrál Jakub Zomer, ale pak jsem dlouho nevěděla co dál. Byla jsem promiskuitní, kvůli kšeftům jsem často střídala spoluhráče! Mateje jsem snad slyšela jenom z nahrávky, ale strašně se mi to líbilo a hned jsem se mu taky ozvala.

Zásadní krok pak byl, když jsi kapelu před lety rozšířila na sextet.

To mě hlavně nakoplo k napsání dalších aranžmá, třeba k úpravám písniček Big City nebo 500 Miles High. Radek Zapadlo byl odjakživa „můj“ saxofonista, ale pak se k nám přidal Míra Hloucal a kapele to prospělo. Škoda že spousta z těch aranžmá se nakonec moc nehrála, protože kdo z pražských jazzklubů zaplatí sextet, že jo. Mezníky ve vývoji toho sexteta byly asi vždycky ve složení. Třeba docela nedávno s námi chvíli hrál na basu Josef Fečo.

Miriam Bayle - zatraceně opožděný debut, foto Petr Vidomus, Václav Jirásek Miriam Bayle - zatraceně opožděný debutfoto: Petr Vidomus, Václav Jirásek
Tyhle změny byly výsledkem nějakých kompromisů, nebo hledání? Spíš hledání, i když každý z těch muzikantů hraje úplně jinak, Fečo má třeba šílený drive. A jestli vyhledávám nějaký druh muzikantů? No jasně, mám svůj oblíbený typ, výšku, barvu vlasů! Tak vážně: musí být hlavně spolehliví, zodpovědní a musí chtít zkoušet, když je třeba. A taky je důležité, aby to v kapele fungovalo lidsky, aby tam nebyly žádné falešné ambice a abychom si rozuměli.

V jakém směru jsi tu kapelu nejvíc rozvíjela?

Nebyla jsem si vždycky jistá, kam s ní směřovat, ale hodně často jsem pracovala třeba na aranžmá, jednu dobu fakt skoro každý den. Ne že bych sedávala nad písničkami a přemýšlela, jak to napíšu pro ten saxofon, prostě to přicházelo tak nějak shora. Hned jsem vždycky sedla za klavír a pilně zapisovala.

To ti bez průpravy nedělá potíže?

Nemám na aranžování nebo kompozici školy, jen na vysoké jsem měla hudební výchovu a v rámci toho taky intonaci a rozbor nějakých klasických děl. Ale pět let jsem zpívala ve sboru a to mi hodně vypilovalo uši, nějak jsem podchytila harmonii i intonaci. Kdysi jsem taky hrála, nejdřív na zobcovou flétnu, dva roky klarinet, pak dokonce rok saxofon. A samozřejmě od dvanácti klavír, ale tam jsem spíš samouk. Když jsem třeba na výšce musela hrát nějakého Bacha, vůbec jsem z not nedávala tu levou ruku v basovém klíči, tak jsem si to radši pustila z nahrávek a naučila se levačku podle sluchu. Na zkoušce mě pak učitelka zarazila uprostřed etudy a chtěla, abych jí ukázala, kde v notách jsem, což jsem samozřejmě nemohla najít. Ani to nešlo, protože už jsem byla na další straně!

Kolik tak kolem sebe musíš mít muziky?

V poslední době pořád méně, mám strašně ráda ticho a v něm si tu muziku hledám. Když mi pořád zní v hlavě, tak už si ji nepotřebuju dávat na uši. Umím si představit celou kapelu, slyším tam basu, bicí a vím, co hraje klavír. Ale když už, tak vždycky můžu třeba Shirley Horn nebo třeba melancholické nálady Jimmyho Scotta. A pak si taky klidně poslechnu Björk nebo Petera Gabriela, Stinga a třeba Michael Jackson je pro mne génius! (smích )

Miriam Bayle - zatraceně opožděný debut, foto Petr Vidomus, Václav Jirásek Miriam Bayle - zatraceně opožděný debutfoto: Petr Vidomus, Václav Jirásek

Vždycky jsi taky skvěle scatovala!

Ten první impulz byl od Elly, když jsem ji poprvé v šestnácti slyšela scatovat, vůbec jsem nevěděla, co to je, ale strašně se mi to líbilo! Jenže člověk nesmí ulpět v nějakých klišé, což se mi myslím občas stává. U scatování taky hodně záleží, jestli jsi zrovna uzavřený, zablokovaný a jak se cítíš, jestli mohou shora přicházet nápady.

Zápasíš s psychikou?

Samozřejmě, to asi každý. Nejde ani o trému, spíš jak se člověk cítí sám se sebou, co v ten den nebo týden prožil a jakou má zrovna náladu. Někdy ani nemám chuť vylézt na pódium a nejraději bych zůstala doma. Ale když už to překonám a odezní prvních osm taktů, vím, že to má smysl, a kolikrát se pak cítím lépe.

Pojďme tedy k tvé nové desce. Neměla ona vyjít tak před sedmi lety u Cube-Metier?

Tehdy se to nějak nepovedlo a z mojí strany potom následovalo velké znechucení nad představou, že dělám jakoukoliv desku. Uběhly dva, tři roky a našel se Petr Ostrouchov, který o album projevil zájem, ale my jsme začali natáčet sami ještě předtím, než se do toho vložil. Ve studiu na Svárově jsme vzali úplné základy, to znamená basu, bicí, klavír, saxofon, trumpetu a hlas, pak hosty Miloše Dvoráčka a Ondřeje Pivce, načež si to Petr poslechl a přišel s dalšími nápady. Už předtím jsem si hrála s myšlenkou pozvat si alespoň smyčcový kvartet a Petra to taky napadlo, akorát že do studia Sono, kde jsme s prací pokračovali, přivedl celý patnáctičlenný orchestr! A to on třeba pozval taky Luboše Novotného, který hraje na dobro v písničce Harvest Moon.

Jak se k nahrávání dostal David Dorůžka?

Poprosila jsem ho, aby by mi zaranžoval a nahrál skladbu Goin’ Out of My Head, a když už jsem ho tam měla, zkusila jsem mu pustit taky úvodní jobimovku If You Never Come To Me, kde mi pořád neladilo jedno kratičké intermezzo. David to zahrál skvěle, tak jsem si řekla: když už ho tady mám, musím ho taky trochu využít.

Mě to překvapilo, protože kytaristy jsi v kapele nikdy nemívala.

Jenom výjimečně, když nemohl žádný klavírista, to jsem pak volala právě Davidovi nebo Petru Zelenkovi. Co se týče Ondřeje Pivce, ten hraje ve skladbě Big City a tam já jsem od začátku chtěla mít hammondy. A víš co je zajímavé? Že na té desce nakonec nescatuju ani jedinou věc! To tak prostě nějak dopadlo. Velkým zážitkem byla taky spolupráce s Milanem Cimfem, který má mimo jiné hrozně „velké ucho“. Když na nahrávání zrovna nebyl Petr, často mě třeba korigoval, když jsem zpívala trochu výš a tak podobně.

Miriam Bayle - zatraceně opožděný debut, foto Petr Vidomus, Václav Jirásek Miriam Bayle - zatraceně opožděný debutfoto: Petr Vidomus, Václav Jirásek
Udivilo mě, že zpíváš zrovna 500 Miles High...

Znám to samozřejmě z desky Return To Forever. Původní verze je na čtyři, já jsem si to zaranžovala na tři. Naučila jsem se při tom trochu psát pro saxofon a trumpetu. Nikdy předtím jsem pro dechy nepsala, tak jsem hned volala Radkovi, v jaké mu to mám psát tónině, a Radek že prý ať to nechám normálně v céčku, že už si to upraví. Ale já to chtěla dělat správně, tak jak se to opravdu má!

Je náročné psát tak, aby fungovaly ty dvojhlasy saxofonu a trumpety? Na zkoušce se občas třeba zjistí, že jsem trumpetu napsala o oktávu níž a nezní to dobře s mým hlasem. Ale jestli to opravdu funguje, poznáš až při hraní. Umím si většinou představit tu barvu, kterou chci, ale někdy je potíž to zapsat do not. Naštěstí kluci snadno pochopí, co po nich chci, vymění si oktávy nebo tak podobně.

A zkušenost se smyčcovým orchestrem je jaká?

Výtečná, ale to je jako jedna z mnoha věcí zásluha Petra Ostrouchova, který má se smyčci zkušenosti z filmové hudby. Já jsem se o to poprvé zajímala, třeba když jsem potřebovala změkčit nebo trochu rozmazlit nějaké balady. Už dřív jsem taky něco skládala pro divadlo, jenže to nebylo celé těleso, ale houslista a violista v jedné osobě, nahrával ty party přes sebe.

Osmělila ses už trochu s komponováním?

Ne, pořád nemám nic vlastního v repertoáru. Mívám nápady spíš muzikantské, něco úplně jiného je pak text. Zkoušela jsem si i číst nějaké básně, samozřejmě v angličtině, ale nic mi tam zatím nesedělo. V poslední době jsem trochu rozhodila sítě, co se týče textařů, ale stejně potřebuji někoho, kdo mi porozumí a kdo mě svými texty osloví. Nebo to klidně může fungovat opačně, já přinesu muziku a ať se nechá inspirovat textař.

Udržuješ ještě kontakt s divadlem?

Hlavně přes Farmu v jeskyni, což je soubor mého celoživotního kamaráda, režiséra Viliama Dočolomanského. Známe se od nějakých devíti let ještě ze základní umělecké školy v Liptovském Mikuláši. Viliam je sám výborný muzikant, chvíli jsme měli i kapelu, kde hrál na klavír a já jsem zpívala, až potom přišlo divadlo. Už v nějakých třinácti letech režíroval a já jsem nějaký čas byla herečka, než Viliam odešel na brněnskou JAMU. Nepravidelně spolupracujeme dodnes, třeba mu občas něco zkomponuju nebo zharmonizuju písničky do čtyřhlasu. V jejich posledním představení „Divadlo“, které je inspirované Brazílií, jsem korepetovala perkusisty na různé brazilské nástroje.

V divadle jsi hrála čtyři roky, to je vlastně dlouhá doba.

Já si to dnes vynahrazuju tím, že si tak občas hraju ze srandy v životě (smích ). Se zpíváním to nemá moc společného, být na pódiu jako zpěvačka pro mě není žádná role. Samozřejmě bych ten herecký talent mohla využít, ale afekt a přetvářka jsou mi protivné.

Z domova jsi odešla dost brzo. Chybí ti?

No jasně, že mi chybí! Sice se domů vracím jenom dvakrát do roka, ale o to raději. Když člověk uvidí rodiče, bratra, synovce, tu krásnou přírodu a Tatry, no jé! Když jsem začala bydlet v Praze, bylo to pro mě tak, že jsem se už nikdy nechtěla vrátit. Dneska se to mění. Ne, že bych to snad plánovala, ale už mi to nepřijde tak nereálné.

Ještě mi řekni, je pro tebe důležité vystupovat před lidmi?

Spíš mi záleží na tom, abych jim něco dávala. Nejsem ten typ, kterému dělá dobře exhibice, rozhodně se nikam nechci strkat. Ale zazpívat si s kapelou a navázat nějaký kontakt s publikem, to jo. Dělá mi dobře, když alespoň jeden člověk po koncertě přijde a třeba řekne, že mu to něco dalo, tahle odezva je pro mě důležitá. Samozřejmě nepůjdu domů plakat, když nikdo nepřijde. Ale oni většinou vždycky přijdou. Alespoň jeden!

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.