pondělí, 11. duben 2005

Miles Davis - mezi vánkem a bouří

Napsal(a) 

Miles Davis Miles Davis
Bitches Brew - album zbožňované i proklínané. Nejrevolučnější nahrávka jazzové historie vstoupila na trh právě před 35 lety a už navždy změnila pojetí jazzu. Zatímco rockový svět přijal "Čubčí lektvar" povětšinou s obdivem, jazzová komunita byla svého času více odměřená. Ze strany některých hudebních kritiků dokonce na adresu 2 LP zaznívala slova jako "hromada rámusu", "výprodej" či "prodejná hudba". Tyto přívlastky jistě po letech působí úsměvně, jedno je však jisté: před Bitches Brew hrával Davis v zakouřených klubech pro desítky věrných, po Bitches Brew sdílí haly s rockovými hvězdami a britský festival Isle of Wight, kde trumpetista vystoupil 29. srpna 1970, navštívilo kolem šesti set tisíc lidí.

Hned z počátku je třeba podotknout, že Davisova koncertní a studiová činnost roku 1969 nabírá značně divergentních tendencí. Koncerty Milese Davise v letech 1969-1970 představují radikální alternativu ke "komerčně úspěšnému" mýtu Bitches Brew , i když se o nich mnoho neví, ani nepíše. Odvrácená strana slavné desky má jméno "The Lost Quintet".

"Když jsme dotočili In a Silent Way, vyrazili jsme s kapelou na šňůru. Wayne, Dave, Chick a Jack DeJohnette, to byla teď kapela, se kterou jsem vystupoval. Teda, škoda, že tuhle partu nikdo nenatočil živě, protože to teda byl fakt nářez. Mám pocit, že některý koncerty nahrával Chick Corea a pak ještě pár dalších lidí, ale Columbia tohle prostě prošvihla." (překlad J. Rauvolf). To jsou Davisova slova z autobiografie, kterou sepsal krátce před svou smrtí spolu s Quincy Troupem . Ačkoli mnohé introspekce z Miles: The Autobiography nejsou zcela spolehlivým zdrojem informací, pravdou je, že nahrávací gigant Columbia, u kterého trumpetista zůstal až do května 1985, ve zvukové dokumentaci živých vystoupení '69-'70 značně pochybil. Z dostupných informací víme, že společnost zaznamenala pouze dva koncerty avantgardního seskupení. I když ani to není přesné.

Miles Davis Miles Davis

ZTRACENÝ KVINTET

To, co roku 1986 v eseji pro Village Voice jazzový publicista Peter Keepnews poprvé označil nálepkou "Lost Quintet", byla Davisova koncertní formace, čítající v roce nahrávání Bitches Brew (1969) krom leadera basistu Davea Hollanda , Waynea Shortera (tenor, soprán saxofon), Chicka Coreu (akustické, později elektrické piano Rhodes) a Jacka DeJohnetta (bicí). Keepnews tvrdí, že "vlastně jedinou zvukovou dokumentací kvintetu je množství pirátských a soukromých nahrávek" a že v tomto pětičlenném obsazení Davisova mateřská Columbia kapelu nikdy nenahrála. Z těchto důvodů vlastně Keepnews nazval kvintet "ztraceným" (Lost Quintet), ale také "posledním" (Last Quintet), protože byl Milesovou poslední skupinou se "standardní" instrumentací (trubka, saxofon, piano, basa, bicí). Dnes víme, že Davisova koncertní All Stars formace let 1969-1970 není až tak "ztracená", jak tvrdil v polovině osmdesátých let Peter Keepnews - některá představení Columbia ve skutečnosti zaznamenala - nicméně jím navržený přívlastek se v komunitě sběratelů bootlegů (neoficiálních, pirátských záznamů) i v okruhu hudebních publicistů používá dodnes. Paul Tingen , autor knihy Miles Beyond - The Electric Explorations of Miles Davis , Lost Quintet časově ohraničuje jako "přechodnou kapelu, existující od počátku roku 1969, kdy DeJohnette nahradil bubeníka Tonyho Williamse, po konec onoho roku, kdy ji doplnil Airto Moreira na perkuse."

Jak to tedy bylo ve skutečnosti? Pravda je někde uprostřed. V režii Columbie vzniklo roku 1969 skutečně málo živých záznamů Davisova kvintetu, přičemž důvodem byly zřejmě pochybnosti firmy o jejich komerčním potenciálu. Určitá nedůvěra v Davisovo nové hudební směřování totiž provázela i nahrávání studiového milníku Bitches Brew . Základ přelomové desky vznikl ve studiích Columbie v srpnu 1969, do obchodů se však kvůli neshodám mezi Milesem a managementem dostala až v dubnu následujícího roku. Ve srovnání s Bitches Brew navíc koncertní Lost Quintet zněl mnohem radikálněji. Italský "davisolog" Enrico Merlin nabízí i jiné vysvětlení: "Podle mě Teo Macero a lidé v Columbii cítili, že by tahle hudba mohla být pro běžné Milesovy fanoušky poněkud obtížná. Tak ty koncerty ani nenahrávali."

Je třeba říct, že přístup nahrávací společnosti se měnil, rychle se proměňovala i hudba. Sám Davis není ve svých vzpomínkách na tyto změny moc konzistentní. Ve své autobiografii na jedné straně píše, že návrh koncertování na místech, kam chodilo rockové publikum (například Fillmore), přišel od prezidenta Columbie Cliva Davise , přičemž sám to prý považoval za zradu své dosavadní tvorby. Na druhé straně tvrdí, že Bitches Brew šel nahrávat s myšlenkou, že ještě nechce být zařazován do historie: "Nestál jsem o to, aby mě uváděli jenom na takzvanejch seznamech klasiky, jak tomu u Columbie říkali. Viděl jsem, že můžu s mojí muzikou do budoucnosti. Chtěl jsem změnit směr, a musel jsem to udělat, abych mohl dál věřit v to, co jsem hrál, a mohl to dál milovat." Po koncertech v halách typu Fillmore East a Fillmore West změnil zřejmě Davis i názor na hraní pro mladé bílé obecenstvo. Uvědomil si prý, že když rockové kapely, "které o muzice nic neví", prodávají tolik desek, že on to pak dokáže ještě mnohem lépe. "Vždycky se mi víc líbilo hrát ve velkejch halách než v malejch nočních klubech. Nejenže se tak dá vydělat víc peněz a hrajete před víc lidma, ale není to takovej opruz, jako když musíte hrát po těch zakouřenejch nočních klubech."

Větší úspěch u mladých posluchačů však přišel až po vydání studiové Bitches Brew v dubnu 1970. V té době však již nefungoval popisovaný Lost Quintet - s příchodem mladičkého soprán saxofonisty Steva Grossmana se totiž změnil Davisův koncertní zvuk i repertoár. Je to slyšet na živém snímku Black Beauty: Miles Davis at Fillmore West z dubna 1970. Zde se zabýváme pouze koncerty "ztraceného" kvintetu v původním (výše uvedeném) obsazení. Rozdíl je i v tom, že zatímco Lost Quintet Columbia živě téměř nenahrávala, po pochopení komerčního potenciálu pozměněné sestavy a LP Bitches Brew společnost zaznamenala poměrně dost koncertů - už s rockovými posluchači - v prostorech Fillmore či Cellar Door.

Miles Davis Miles Davis
PŘEDOBRAZ BITCHES BREW

Vraťme se ale k letním festivalům roku 1969, které Davisova kapela křižovala v dodávce od Volkswagenu, tedy takřka v "rockovém stylu". Tehdy se Teo Macero , producent Columbie a spolutvůrce stěžejních projektů In a Silent Way a Bitches Brew , rozhodl realizovat svůj úmysl pozoruhodný Lost Quintet živě nahrát. 4. července 1969 instaloval nahrávací zařízení na festivalu v americkém Newportu, kde produkující George Wein přizval rovněž rockové kapely Led Zeppelin a Jethro Tull , Franka Zappu , Jamese Browna či Family Stone . Nicméně Macerův záměr příliš nevyšel. Wayne Shorter , tehdy dvaatřicetiletý, koncert zmeškal - údajně kvůli dopravní zácpě před Newportem - takže skupina hrála nezvykle jako kvartet. Davis, Corea, Holland a DeJohnette na tomto čtyřiadvacetiminutovém záznamu hrají i skladby, které byly teprve o měsíc později nahrány na studiové Bitches Brew - playlist zahrnoval Miles Runs the Voodoo Down , Sanctuary , It's About That Time a fragment The Theme . Columbia historicky zajímavý snímek z Newportu dosud nevydala a zřejmě se k tomu ani v dohledné době nechystá.

Davisově nahrávání Bitches Brew v srpnu 1969 předcházelo poměrně rozsáhlé americké turné. To je, vyjma zmiňovaného Newportu, zmapováno pouze množstvím více či méně kvalitních bootlegů, tajně pořízených fanoušky v publiku. Columbia však zvukově zdokumentovala dva koncertní dny kvintetu ve francouzském Antibes. 25. a 26. července 1969 se tam konal jazzový festival Juan-Les-Pins a vznikly jediné dvě oficiální nahrávky skupiny, o které je řeč. Ke komerčnímu šíření byl zatím vydán pouze záznam z prvního koncertního dne - jde o kompakt 1969 Miles - Festiva de Juan Pins , který Columbia dala pouze na japonský trh roku 1993. Legální evropskou alternativou je pak CD It's About That Time - Live in Montreux 1969 (JazzDoor, 1995), pocházející z archivu rozhlasové stanice ORTF. Jde o identický dokument z Antibes, i když jej label JazzDoor mylně spojuje s festivalem ve švýcarském Montreux (identifikace je chybná, protože stopáž i sled skladeb jsou shodné se záznamem Columbie, Davis navíc v Montreux hrál poprvé až roku 1973). Čím je snímek z Antibes tak vzácný?

CD živě zachycuje Davisův kvintet v klíčovém okamžiku, necelý měsíc před vypuknutím exploze zvané Bitches Brew (jejím studiovým nahráváním), kdy byl "Princ temnot" ještě jednou nohou ve "starém" jazzovém paradigmatu a druhou již směřoval k historickým fúzím s rockem či funkem. Jestliže však studiová Bitches Brew působila na kritiky jako nečekaný zvrat, na koncertech, včetně toho v Antibes, je pozoruhodná právě kombinace nového se starým, kdy lehká příměs "rockové estetiky" tu nepůsobí nijak nepatřičně - prostě vyplývá z logiky kontinuálního setu. Bootlegy Lost Quintetu ukazují, jak se na koncertech této etapy z nepřetržitého zvukového toku vynořuje Davisův repertoár tří generací - rané kusy ('Round Midnight, I Fall in Love Too Easily ), polovina 60. let (Masqualero, Agitation, Paraphernalia ), ale i záblesk budoucí Bitches Brew (zejména Miles Runs the Voodoo Down a Sanctuary ). Bylo to znát i v Antibes.

Playlist tu již obsahoval úvodní Directions , která, v Milesem značně inovované podobě (jinak jde o Zawinulovu kompozici), otevírala koncertní večery ještě následující tři roky. Davis, Shorter, Corea, Holland a DeJohnette pak pokračují s Miles Runs the Voodoo Down (o měsíc později byly črty skladby rozpracovány na Bitches Brew ), ovšem následují "klasiky" Milestones , Footprints , 'Round Midnight , nakousnuté téma I Fall in Love Too Easily, It's About That Time (pochopitelně z LP In a Silent Way ), hodinové vystoupení pak uzavírá Sanctuary (opět o měsíc později nahráno na Bitches Brew ) a úryvek The Theme .

Stále se jedná o jazz , tak jak tomuto pojmu v roce 1969 většina lidí rozuměla, nejde o totální rozchod s minulostí. Chick Corea tu přistupuje ke klávesám Fender Rhodes pořád spíše jako k elektrifikovanému akustickému piánu než k elektrickému nástroji nových zvukových možností (distorze a tzv. kruhový modulátor používá až později). Taktéž Hollandův puls zůstává akustický. Fakt, který v Davisově pozdním elektrickém období nebyl tak samozřejmý, zde můžeme plně konstatovat - trubka je stále v epicentru. Leader je v lepší kondici než mnohdy před tím, ať už jde o kontrolu dechu či použití vyšších rejstříků. Je třeba zdůraznit, že Lost Quintet - ač by s tím někteří kritici či puristé nesouhlasili - byl převážně jazzovou formací. Již v Antibes, před nahráním slavné Bitches Brew , však příměs prvků rocku, funkového groovu či afrických rytmů naznačuje, že Miles zaváděl do jazzu něco nového. A ačkoli francouzský koncert končí aplausem, lze si představit, že tyto "cizí" elementy mohly ten den některé starší Davisovy příznivce poněkud popudit.

VAŘÍ SE LEKTVAR

Lost Quintet sloužil Davisovi jako živoucí pokusná laboratoř. Představoval první část mostu mezi jeho jazzovou fází (takzvaný druhý velký kvintet s Hancockem, Carterem, Colemanem a Williamsem) a jazzrockovou etapou let sedmdesátých. Tento most byl dokončen výměnou Shortera soprán saxofonistou Stevem Grossmanem a později pianistou Keithem Jarrettem (který by se k jazzrockovému mládí dnes nejraději vůbec nehlásil). Přechod k víceméně rockové rytmice byl pak dovršen příchodem Michaela Hendersona , bývalého rockového a soulového basisty.

Právě určitou přechodnost, Milesovo neustálé hledání nových teritorií, ve kterých se ustálil až později, lze považovat za charakteristiky "ztraceného" kvintetu. Znakem koncertů byl neustálý experiment. Bubeník Jack DeJohnette kapelu popsal jako "mnohem avantgardnější, než si tehdy lidé byli ochotni přiznat." Hudba se vždy vracela k rockovější pulzaci, ale v mezihrách se rytmus mohl dostat na velmi překvapivá místa. V souvislosti s DeJohnettovou citací je dobré zmínit jistý druh tvůrčího pnutí, o kterém mluví Paul Tingen a jeho úvahy potvrzují i mnohé nahrávky. Šlo o hudební tenze mezi Davisem a zbytkem kapely počátkem roku 1970. "Dave a já jsme chtěli hrát free," říká Chick Corea v Tingenově knize Miles Beyond . Zatímco Miles už tíhnul spíše k repetitivním rytmickým strukturám. Tingen k tomu dodává: "Hybatelem tehdejšího jazzu byl free jazz - pokus rozejít se s minulostí a hrát skoro výhradně spontánně. V mnoha ohledech to bylo logické vyústění tendencí přinést do jazzu více a více improvizace, dát nástrojům více autonomie - oproti dosavadní dichotomii sólista-rytmika. Holland a Corea se o free jazz velmi zajímali, ale Miles byl spíš proti, věřil, že improvizace by měla začít na nějaké základní bázi, a ne vzejít jen tak z ničeho. Navíc sám začal poslouchat spíš soul, funk a rock, které tíhnou spíš k cyklickým rytmickým vzorcům. Tak vznikaly zajímavé tenze." Kombinaci free se swingující rytmikou lze zřetelně slyšet v tracku The Mask , jehož fragment se objevuje na záznamu z června 1970 (At Fillmore ), i když tehdy již nešlo o původní Lost Quintet, kapelu doplňuje Grossman, Jarrett a Airto Moreira. "I když jsme hráli free, vycházeli jsme ze swingu. Pokud máte hrát free, je třeba swingovat. Hrát takhle s rozvolněnou rytmikou je obtížnější," míní Steve Grossmann .

Krátce po nahrání Bitches Brew se Davisův kvintet opět vrátil do Evropy. Druhý z evropských koncertů odehrál 27. 10. 1969 v Římě. Jeho záznam z archivu televize RAI vyšel na CD Miles Davis - Live in Paris u JazzDooru (label místo špatně identifikuje). Miles Davis v této etapě nebyl ochoten specifikovat skladby, které v nepřetržitém sledu hrál - proto je na disku JazzDooru také slyšet potlesk jen na začátku a konci - kapela nedává šanci publiku "vydechnout". Nicméně "davisolog" Enrico Merlin identifikoval ve zvukovém toku z římského Teatro Sistina tyto skladby či spíše témata:

První set: Directions (J. Zawinul), This (C. Corea), 'Round Midnight (B. Hanighen - C. Williams - T. Monk), I Fall in Love Too Easily (S. Cahn - J. Styne), Masqualero (W. Shorter).

Druhý set: Bitches Brew (M. Davis), Miles Runs the Voodoo Down (M. Davis), Agitation (M. Davis), I Fall in Love Too Easily (S. Cahn - J. Styne), Sanctuary (W. Shorter - M. Davis), The Theme (M. Davis).

Je tedy zřejmé, že - podobně jako Antibes - se i italský výstup vyznačoval specifickou kombinací repertoáru z jazzrockového milníku Bitches Brew a "standardů", které, ač tu ještě vystupují rovnocenně, později Miles označí lapidárně jako "that old shit." Ve srovnání s létem v Antibes je Lost Quintet v Itálii mnohem víc "free". Oproti pozdější rockové sevřenosti (Fillmore) je nástrojům poskytnuta značná autonomie, a především v úsecích, kdy Davis odchází z pódia, je pulzující beat zcela destruován. Je to zejména případ Coreovy This , kde trumpetista vůbec nehraje, Holland se chopí smyčce, Corea pro změnu flétny (!), přičemž vzniklý kvartet připomíná skupinu vedenou úplně jinou osobností v docela jiné době. Nicméně vše se mění s Davisovým náznakem 'Round Midnight . Playlist také napovídá, že (tehdejšímu publiku) méně stravitelný exkurs do Bitches Brew byl situován až do druhé části večera.

CODED PHRASES

V době fungování "ztraceného" kvintetu (1969) se prohloubila tendence, kterou Davis živě prosazoval od poloviny šedesátých let a stala se charakteristikou jeho koncertů let 1969-1974. Jde o snahu spojovat původně separátní kompozice do nepřetržitého sledu "suity" a vytvořit mezi nimi vzájemné vztahy. To se pak projevuje tím, že Miles někdy hraje téma nové skladby, zatímco zbytek skupiny ještě chvíli zůstává u rytmického vzorce skladby předcházející, čímž se vytváří situace podobná efektu prolínání dvou filmových obrazů. Techniku spojování skladeb v jednolité pásmo se pokusil Enrico Merlin popsat roku 1996 v přednášce na Washingtonově univerzitě v St. Louis, kterou pojmenoval Code MD: Coded Phrases in the First Electric Period . Technika byla Davisem poprvé plně použita během evropského turné 1967. Dokud hrál Davis "standardy" s klasickou strukturou Téma/Sóla/Téma, nebylo jejich "slepení" nijak zvlášť obtížné. Stalo se však složitější s příchodem nového repertoáru roku 1969. Jak beze švů spojit kompozice bez jasného harmonického průběhu a bez skutečné struktury ("písňové formy") do sekvence "nekončícího" setu? Po analýze mnoha koncertních nahrávek Milesových "elektrických" kapel Merlin dospěl k jednoduchému závěru - existoval zde velmi efektivní systém hudebních signálů ("frází"), kterými trumpetista signalizoval následující hudební téma (zatímco zbytek hrál ještě předcházející kus). Signály Merlin označil termínem "coded phrases". Jejich podstatou byly některé rysy nadcházející skladby - první tóny, basová figura či naznačení harmonické změny. Technika "coded phrases" byla podle Merlina využita i na studiové Bitches Brew v kompozici Spanish Key , nicméně snadno lze tento způsob vedení kapely rozeznat především v nijak nesestříhaných živých záznamech Lost Quintetu. Podmínku minima editace splňují nahrávky z Antibes či Říma, dokonalou ukázkou je ale i CD It's About That Time - Live At The Fillmore East (March 7, 1970) , které Columbia vydala před čtyřmi roky u příležitosti Davisových nedožitých pětasedmdesátin (původní sestavu již doplňuje Airto Moreira).

"Coded phrase" tu slyšíme téměř na každém předělu dvou témat - například před koncem Masqualera hraje Miles "kód" následující It's About That Time . I tak se ale někde zdá zcela náhlý přechod od jednoho tématu k druhému až neuvěřitelně intuitivní, tedy téměř bez pozorovatelných "signálů" změny. Podobná technika signálů nebyla v té době v jazzu ničím novým, používal ji i Louis Armstrong . Podle Enrica Merlina je však mnohem zajímavější, že muzikanti se na této technice nikdy explicitně nedomluvili. "Tak zvané coded phrases nebyly nikdy formalizovány ve smyslu apriorní dohody." Dave Holland k tomu říká: "Miles mě naučil, jak to lze využít při změně směru nebo při uvedení nového tématu. Je to dobrá věc, podobným způsobem se totiž velmi dobře naučíte vcítit do druhých. Neustále posloucháte a vyvíjíte si vlastní jazyk, který se pro kapelu stává velice osobním. Když jsem s Milesem hrával, žádnou ruční signalizaci nepoužíval, ta přišla až později."

Miles Davis Miles Davis
IN A VIOLENT WAY Máme se tedy pokusit o shrnutí? Rok 1969 měl pro Milese Davise klíčový význam. Ve studiích Columbie vznikly přelomové desky In a Silent Way a Bitches Brew . "Čubčí lektvar" však vyšel až v dubnu 1970. Studiové experimenty Bitches Brew a jejich pódiový protějšek však nelze dost dobře srovnávat. Koncertní kvintet roku 1969 nazval publicista Peter Keepnews "ztraceným" a "posledním". Pětice Wayne Shorter , Chick Corea , Dave Holland , Jack DeJohnette a Miles Davis proti impresionistickému a multivrstevnatému prostředí Bitches Brew nabídla přímočaré a intenzivní objevování teprve postupně definovaných jazzrockových vod. Keepnews formaci charakterizoval parafrází "In a Violent Way", tedy Násilím , a nikoliv Potichu (In a Silent Way ). Přes pronikání různých "cizorodých" prvků šlo především o vynikající jazzovou kapelu, která byla, mimo jiné, unikátní svým neustálým pnutím mezi novým a starým, free jazzem a rockem, akustikou a elektrifikací. Každý koncert Lost Quintetu byl novým krokem do neznáma, konstantně se vyvíjel, což mohou více doložit bohužel jen pirátské nahrávky. A na rozdíl od náhlého blesku z čistého nebe - Bitches Brew - prošel jeho zvuk proměnou postupnou; kapela nové paradigma teprve zažívala, nezměnila se ze dne na den. Koncertní Davisův kvintet tedy zůstával svázán s minulostí, do které však inkorporoval prvky rocku a funku tak dlouho, až jazzovou nit téměř přesekl. Žádná plavba ve stylu easy listening to však nebyla. Stejně tak nebylo možné kvintet uchopit "standardními" jazzovými kategoriemi, což také vedlo k nepochopení u jazzových kritiků i publika. Když v létě 1969 vychrlil Davis na obecenstvo nový materiál, nebylo na něj připraveno, tedy neznalo Bitches Brew .

Především jaro 1970 pak znamenalo další zlom. Davisovo obecenstvo narostlo v halách Fillmore z desítek na tisíce posluchačů. Tento fakt asi bude vždy některými kritiky interpretován jako "zaprodání se" masovému vkusu. I tyto "rockové" koncerty však charakterizovalo rozčarování - pro "nejazzové" posluchače byl Davis příliš obtížný na poslech a ten jim nikdy nešel vstříc. "Mág temnot", jak byl přezdíván, se nacházel ve svízelné pozici - smíšené reakce rockerů na jedné straně, neporozumění jazzových kritiků a opovržení černošského tisku na straně druhé.

Pětatřicáté výročí Bitches Brew , stěžejní desky jazzové historie, jsme uchopili z její odvrácené strany, totiž její koncertní tváře před tím, než se vůbec dostala na americký trh. Je to rozporuplně vnímaná tvář loučení se s minulostí a návratu do budoucnosti. Davis touto etapou jen opět dokázal své motto: "Nikdy jsem si nemyslel, že hudba zvaná jazz by měla získávat jen malé skupinky lidí, nebo se stát muzeálním artefaktem uloženým ve vitríně jako všechny další mrtvé věci, které kdy byly považovány za umění. Co je populární, rozhodně nemusí být špatné."

Vybraná diskografie

1969 Miles - Festiva de Juan Pins (Sony, SRCS 6843)

It's About That Time - Live in Montreux 1969 (JazzDoor, 1294)

Miles Davis - Live in Paris (JazzDoor, 1201)

It's About That Time: Live at the Fillmore East (Columbia, C2K 85191)

Black Beauty: Miles Davis at Fillmore West (Columbia, C2K 65138)

At Fillmore: Live at the Fillmore East (Columbia, C2K 65139)

The Complete Bitches Brew Sessions (Columbia, C4K 65570)

Petr Vidomus

V Harmonii zakotvil na podzim 2004, kdy si jej na základě reportáže z francouzského jazzového festivalu vybrala jako svou náhradu Petra Konrádová (Petro, díky!). Stal se editorem jazzové rubriky časopisu, což znamená, že pro vás vybírá ta nejzásadnější témata, která hýbou světem tohoto žánru, dohlíží na kvalitu článků a v neposlední řadě sám píše. Do jeho textů se může promítat láska k sociologii, Francii a jazzrocku 70. let. Mimo to má rád dobré víno, cestování a fotografii. Můžete jej znát také coby hlas stanice ČRo Jazz.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.