sobota, 15. květen 2010

Michael Pronko - Japonci v jazzu hledají improvizaci

Napsal(a) 

Michael Pronko - Japonci v jazzu hledají improvizaci Michael Pronko - Japonci v jazzu hledají improvizaci

Michael Pronko je americký novinář, hudebník a spisovatel, který už několik let žije v Tokiu. Jeho hlavní povolání je učitel angličtiny na vysoké škole, ale často píše o jazzu do novin a časopisů, jako je například Newsweek Japan. Jeho webová stránka Jazz in Japan (www.jazzinjapan.com) shromažďuje jeho texty, recenze i reportáže a je ideálním místem k prvním krůčkům při seznamování se s jazzem v zemi vycházejícího slunce.

Jazz se zdá být v Japonsku mimořádně populární. Proč je tomu tak? Sám nad tou otázkou často přemýšlím. Japonci se umí neuvěřitelně rychle nadchnout pro nějakou novou věc, ať už jsou to kola bez přehazovaček, flamengo nebo francouzská kuchyně. Mít nějakého koníčka a brát ho vážně je velmi japonské a společnost to toleruje, ať je to cokoliv. Řekl bych ale, že jazz je víc než jen nějaká móda. Je součástí kultury už velmi dlouho a jeho popularita je stabilně velká, ačkoliv se samozřejmě nedá srovnávat s popem nebo rockem. Myslím si, že jedním z hlavních důvodů je to, že jazz nabízí zážitek improvizace. V Japonsku je velká část života regulována a naplánována různými formálními povinnostmi a improvizace do něj nepatří.

Jazz je tedy pro Japonce kompenzací rigidního společenského pořádku? Ano. Třeba nedávno jsem zájemcům o studium na univerzitě vysvětloval, jak funguje naše katedra. Ještě než všechno začalo, chtěli po mě moji nadřízení přesný minutový plán toho, jak budou věci probíhat. A to je z mého pohledu Američana naprosto šílené. Nestarat se o to, kde má nějaká věc začátek a kde konec a místo toho vytvářet něco tady a teď, to je pro mě jazz. Jsou ale i jiné důvody. Když se bavím se svými studenty, říkají mi, že jazz jim přijde velmi sofistikovaný a dospělý. Mají pravdu, jazz je komplikovanější než většina popu či rocku a obsahuje spousty složitých emočních pochodů. Jazz je také odměřený, spíše než aby překypoval výbuchy energie. To je vlastnost, která určitě rezonuje v kultuře, v níž se emoce pečlivě skrývají. Dokonce i japonský pop zní lidem na západě jako velmi odměřený.

Středem japonské jazzové kultury se zdají být kluby a kavárničky. Co je na nich tak specifického? Hraje se zde dobrá hudba, mají obyčejně skvělou aparaturu a chodí se sem odpočívat. Jeden z barů, kam jsem chodil a který před několika lety zavřeli, měl na dveřích cedulku: „Nemluvit “. Bylo to skvělé, přišli jste dovnitř, sedli jste si a mohli se úplně ponořit do hudby a nikdo vás neotravoval. Často jsem si tam chodil zdřímnout. V jiných klubech hraje hudba tak nahlas, že se nedá mluvit, jen sedět a poslouchat hudbu. Tato místa se můžou pochlubit soukromím, klidem, skvělou aparaturou i výběrem hudby, což jsou všechno v takovém městě jako je Tokio velmi obtížně dosažitelné věci. Fungují trochu jako golfová hřiště, která jsou pro jejich členy také znakem moci nebo finanční solventnosti. Jazzové kluby a bary nabízí klid uprostřed chaosu velkoměsta.

Nedávno v Jokohamě zavřeli legendární klub Chigusa. Nemají i ostatní kluby podobné existenční potíže? Bohužel ano. V posledních letech vtrhly do velkých měst řetězce jako Starbucks, v nichž se také někdy hraje jazz. Všechno je ale jen součástí pečlivě vymyšlené korporátní atmosféry. Nezávislé kluby fungovaly také jako skutečná centra informací, prodávaly se tam nová cédéčka a vedly se rozhovory o jazzu. Byla to skutečná centra jazzových komunit.

Je zvláštní, že tři největší hvězdy japonského jazzu v zahraničí jsou ženy. Čím to je? Nuže, japonské ženy jsou překrásné. To je zároveň empiricky potvrzený fakt i kulturní stereotyp. Japonská společnost je někdy šokujícím způsobem sexistická, jazzový svět je oproti tomu poměrně demokratický, alespoň v genderových vztazích. Proto mají talentované ženy větší šanci prorazit v jazzu než jinde. Tím nechci říct, že se jim jako ženám automaticky otevírají dveře, ale ve srovnání s tradičnějšími pozicemi mají v jazzu mnohem větší prostor pro kreativitu.

Prvním předpokladem ke slávě v zahraničí je nicméně vždy nutnost opustit Japonsko, že? Pro japonské jazzové hráčky je to něco přirozeného. Chtějí hrát v zahraničí, zaujmout širší publikum a tak s odchodem příliš neváhají. Zdá se mi, že japonské ženy nemohou odchodem do zahraničí ztratit tolik jako muži, kteří se cítí povinováni své rodině. Z pohledu nahrávací společnosti má také žena na trhu větší šance než muž. Znám jednu pianistku, která se rozhádala s velkou společností, protože pokaždé když s nimi jednala, je zajímalo jen to, jestli si při focení na sebe vezme krátkou sukni.

Zdá se mi, že japonští jazzmani velmi citlivě vnímají otázky identity a autenticity. Dle mého názoru je to přeceňovaná otázka. Potřebují se čeští jazzoví muzikanti bát toho, jestli budou méně čeští a příliš američtí, když hrají jazz? Určitě ne, a to stejné platí i o japonských muzikantech. Jsou velmi japonští, jen si vybrali uměleckou formu, která se původně vyvinula v Americe. Je to stejné jako ve filmu. Japonští režiséři se také nemusí strachovat o svoji identitu, když používají narativní postupy vynalezené v Americe nebo ve Francii. Strach ze ztráty národní identity je možná skvělé téma na disertační práci, ale v každodenním životě muzikantů nehraje žádnou roli.

Přináší podle vás Japonci do jazzu něco specificky japonského? Obecně platí, že pro muzikanty je jazz něco jako hrnčířství nebo sochařství. Přináší do něj vlastní umělecký postoj, životní zkušenost a hodnoty či emoce. A to všechno je pro Japonce velmi odlišné od toho, co v životě zažívali afro-američtí hudebníci v 50. letech. Jejich jazz ale není o nic méně autentický, protože také vyrůstá z jistých společenských poměrů. Vhodnou metaforou je jazz jako jazyk. Potkávám spoustu lidí z různých částí Japonska, kteří mluví anglicky svým specifickým přízvukem. Takových lidí jsou na celém světě miliony. Otázka autenticity se pro jazzmany neomezuje na: „Nehraji jako Miles?“, ale spíše „Hraji tak, jak bych chtěl hrát?“. Podaří se mi někdy rozeznat rozdíl mezi tím, jak hrají muzikanti z Jokohamy a z Tokia, například. Každý z nich má svůj vlastní idiom, ale žádný není o nic méně nebo více autentický než ten druhý.

(Obsáhlejší sondu do světa japonského jazzu přineseme v nejbližších číslech).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.