neděle, 11. září 2011

Michael Formanek - improvizace je na prvním místě

Napsal(a) 

Michael Formanek - improvizace je na prvním místě, foto Martin Zeman Michael Formanek - improvizace je na prvním místěfoto: Martin Zeman

Kanadský filosof a mediální teoretik Marshall McLuhan hovořil o médiích jako o extenzi, prodloužení našich smyslových orgánů. Podobně vnímá americký kontrabasista Michael Formanek (1958) svůj nástroj. S hudebníkem, jehož kořeny sahají na jižní Moravu, jsme se sešli v brněnském klubu Fléda krátce před jeho vystoupením na letošním brněnském JazzFestu.

Třicet let se pohybujete na amerických pódiích, žijete a pracujete v kolébce jazzu. Loňské album The Rub And Spare Change vám však vydal německý label ECM. Jak jste se k této spolupráci dostal? ECM je velmi důležité vydavatelství, a proto jsem u něj chtěl vydávat. Ale vás asi zajímá, jak se to přihodilo. Já jsem už předtím nějakou dobu vydával u jiného německého labelu Enja, takže to není moje první zkušenost s evropským vydavatelstvím. Album The Rub And Spare Change vzniklo tak, že jsem si původně sám pro sebe natočil, jak zní moje aktuální kapela. Líbil se mi totiž její zvuk, a tak jsem chtěl natrvalo zachytit její energii. Tato původně soukromá nahrávka se však dostala do rukou zakladatele a prezidenta společnosti ECM Manfreda Eichera, kterému se tak zalíbila, že se ji rozhodl vydat. V jeho katalogu je to trochu netypická položka, protože nestál od počátku u produkce alba. Stihl však do něj otisknout něco ze svého charakteristického rukopisu, když si vzal na starost finální mix, a samozřejmě také vydání. A my jsme z této spolupráce pochopitelně velmi šťastní.

Říkáte „my jsme“. Představte tedy svou aktuální skupinu. Moje aktuální kvarteto, které natáčelo i album The Rub And Spare Change, je zajímavé tím, že jeho členové spolu dříve navzájem spolupracovali, ale nikdy ne všichni dohromady. Máme tedy za sebou bohatou a ne úplně přehlednou historii. Například se saxofonistou Timem Bernem jsem se poprvé pracovně setkal před více než 20 lety. Tim spolupracuje řadu let s pianistou Craigem Tabornem a stejně tak se dlouho potkávají Craig s bubeníkem Geraldem Cleaverem. Působili jsme tedy jeden vedle druhého v různých sestavách, ale naše společné kvarteto se zformovalo tak trochu náhodou. Jednou jsem měl odehrát sólový koncert v newyorském klubu The Stone. Zadání znělo, že polovinu vystoupení mám absolvovat sám a do druhé poloviny si mohu přizvat kapelu. Přemýšlel jsem o ideální sestavě, se kterou bych rád prezentoval své skladby, a vzpomněl jsem si právě na Tima, Craiga a Geralda. Všichni tři měli naštěstí v tu dobu volno, pozvání přijali a koncert se mnou odehráli. A já jsem si v ten večer uvědomil, že přesně to je zvuk, který jsem hledal, a že tuto kapelu musím mít i nahranou.

Už tehdy tedy vznikla vaše původně soukromá nahrávka, o které jste mluvil? Zpočátku zůstalo jen u přání, protože všichni máme řadu jiných projektů a všichni jsme zaneprázdněni. K natočení tedy došlo až téměř o rok později, v červnu 2009 v Hamptonu ve státě New Jersey. A album jsme vydali v roce 2010. V tuto chvíli už od vzniku nahrávky uplynuly téměř dva roky – šlo tedy o docela dlouhý proces. Kvarteto se zformovalo po mnohaletých zkušenostech v různých kapelách jako výsledek hledání sestavy, která by mi nabízela takřka nepřeberné hudební možnosti pro realizaci mých skladeb.

Jak tvoříte pro takovou „skupinu snů“ repertoár? Především musím zdůraznit, že tuto sestavu jsem dal dohromady proto, aby hrála moje skladby. Obecně se můj styl psaní může lišit podle konkrétních spoluhráčů. Měl jsem kapely, ve kterých jsem přesně rozepisoval party pro jednotlivé nástroje, a jindy nechávám více věcí otevřených. Aktuálně se snažím psát takovou hudbu, která by byla zajímavá a v níž bychom se mohli soustřeďovat na detaily. To je pro mne momentálně možná důležitější, než se úplně otevírat improvizaci, ale na druhou stranu musím říct, že úplně neměnné zůstává pouze jádro skladby, její DNA. Jinak se může provedení jedné kompozice na jednotlivých koncertech velmi lišit. A konkrétní zvuk je samozřejmě výsledkem nejen mé práce, ale i komunikace v kapele.

Michael Formanek - improvizace je na prvním místě, foto Martin Zeman Michael Formanek - improvizace je na prvním místěfoto: Martin Zeman
Říkáte, že pro různé skupiny píšete různě. Když tedy skládáte, myslíte hned na jednu konkrétní sestavu, nebo jsou vaše kompozice „přenositelné“ z jedné kapely na druhou? Využívám obou metod. Někdy skládám pro konkrétní kapelu, jindy se naopak těším na to, jak si jedna sestava pohraje se skladbou, kterou jsem složil pro jiné hráče. A někdy mám na začátku skládání jasnou představu pro koho píšu, ale později skladbu nabídnu jiné sestavě a jsem překvapený, jak ideálně to zní.

To jsme nahlédli do vaší skladatelské kuchyně. Ale zajímalo by mě, zda jako hudebník na pódiu dáváte přednost komponované hudbě, nebo improvizaci. I improvizace je pro mne komponovaná hudba – hudba komponovaná spontánně. Do detailu rozepsanou hudbu sice hraji jen občas, ale samozřejmě si uvědomuji, kolik práce, jak dlouhý tvůrčí proces se za takovými skladbami skrývá. I proto si obvykle vážím každého autora, jehož hudbu hraji. Ovšem kdybych si měl vybrat, stojí u mne na prvním místě vždy improvizace. Zvážím-li totiž všechny možnosti, které mi koncert nabízí, přináší mi to mnohem větší uspokojení.

Na vašem aktuálním albu jsem si všiml, že poměrně často jako kontrabasista využíváte hru smyčcem, kterou v jazzu občas vnímáme spíše jako doplňkovou. Jsou pro vás pizzicato a arco naprosto rovnocenné styly hraní? Ta otázka mě trochu překvapuje, ale zároveň jsem moc rád, že jste ji položil. Že je hraní pizzicato „jazzovější“, totiž patří k oblíbeným klišé. Když přijde na pódium trumpetista, nikdo mu nevytýká, že typ dusítka, který použil, se hodí spíše ke klasické hudbě než k jazzu. Podobně saxofonistovi nikdo nebude říkat, že hraje příliš „klasickým“ stylem. Já v hudbě rád využívám všechny dostupné nástroje. A tak hraju jak prsty, jimiž dosahuji určitého zvuku, tak smyčcem, který dává kontrabasu zase úplně jiný zvuk. Na hru smyčcem se nedívám jako na něco nutně spojeného s klasickou hudbou. Vždyť si vezměte například lidovou hudbu, cajun nebo hudbu romskou. Všude tam se na kontrabas hraje i smyčcem a využívají se opět různé styly hry. Začneme-li muzikanty dělit na jazzové, kteří hrají pizzicato, a klasické, kteří hrají arco, bude to směšné. Já mám prostě zvuk kontrabasu se smyčcem rád a nikdy v životě by mě nenapadlo takto nehrát.

Vedle střídání barev to pochopitelně umožňuje používat kontrabas jako nástroj rytmický i melodický... Ano, ale pozor na další klišé. I smyčcem totiž mohu hrát rytmicky, stejně jako prsty melodicky. A právě díky kombinaci všech těchto forem může být moje hudba pestřejší.

Začal jste veřejně vystupovat velmi mladý. Srovnáte-li přístup k hudbě u mladé generace a u generace dnešních padesátníků, k níž patříte, v čem vidíte hlavní rozdíly? Tady nemusím ani vzpomínat na svoje začátky. Mému synovi je šestnáct a hraje a já kromě toho učím na konzervatoři, takže mám s mladými hudebníky bohaté zkušenosti. Budu tedy porovnávat s dnešní mladou generací. A ta se od nás liší tím, že má obrovský přístup k informacím a počet nahrávek v jejich iPodech několikanásobně převyšuje moji sbírku desek. Jenže to je zároveň i nevýhoda, protože pokud mají snadný přístup k tak velkému množství hudby, nesoustředí se tak jako my na jeden konkrétní problém, nejsou schopní vnímat věci do hloubky. Pro mladého muzikanta je důležité nejen poslouchat co nejvíc hudby a trávit čas s novými technologiemi, ale měl by především trávit čas se svým nástrojem, poslouchat hudbu pozorně do detailů a také hrát s dalšími muzikanty napříč generacemi. Když jsem začínal já, vyhledávali jsme společnost starších spoluhráčů a učili se od nich. Dnes se mladí muzikanti často spokojí s kapelami složenými ze svých vrstevníků. Ale pokud jde o nás starší muzikanty, chováme se někdy krátkozrace, když tvrdíme: „My dobře víme, jak se má hrát, jsme přece zkušenější.“ Ani to však není dobrý přístup, protože hudebníci různých generací se mohou navzájem obohacovat a je dobře, když spolupracují.

Michael Formanek - improvizace je na prvním místě, foto Valerie Trucchia/ECM Records Michael Formanek - improvizace je na prvním místěfoto: Valerie Trucchia/ECM Records
Zmínil jste moderní technologie. Jak vy sám nejčastěji posloucháte hudbu? Dáváte přednost praktickým počítačovým formátům, nebo zůstáváte věrný CD? Používám všechno, co je k dispozici. Poslouchám na kvalitním CD přehrávači, ale poslouchám samozřejmě hudbu také na cestách v mp3 a rád si doma občas pouštím také staré LP desky. Důležitá je pro mne v první řadě hudba samotná a až na druhém místě kvalita zvuku. Ale na druhou stranu je samozřejmě skvělé, když je zvuk dokonalý.

Máte české předky a české příjmení, ale to není váš jediný kontakt s naší kulturou. Natočil jste několik desek s kytaristou Rudym Linkou. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte? Rudy je skvělý. V poslední době už tolik nepracujeme, ale opravdu jsme spolu nahráli několik desek. Nevím přesně, čemu všemu se teď věnuje, ale vím, že dál dělá dobrou hudbu a že organizuje v Česku festival.

Představovat vám určitě nemusím dva vynikající kontrabasisty českého původu, George Mraze a Miroslava Vitouše... Samozřejmě, tuto generaci znám velmi dobře. S Jiřím Mrázem jsme dokonce v New Yorku na přelomu 70. a 80. let bydleli v jedné budově, trávili jsme spolu hodně času a chodili jsme společně i rybařit. Další výborný český kontrabasista, kterého jsem znal a u kterého jsem dokonce absolvoval jednu lekci, byl František Pošta z České filharmonie. I díky němu jsem mohl trochu proniknout do české tradice hry na kontrabas. Mladší české hudebníky – kromě Rudyho – bohužel neznám. Ale zajímalo by mě to, určitě máte i v současné době velké hráče.

Koho obecně považujete za své největší učitele a vzory? V první řadě musím zmínit ty nejdůležitější postavy jazzového kontrabasu, velikány jako Jimmyho Blantona, Oscara Pettiforda, Paula Chamberse nebo Raye Browna. Ale konkrétně měli na mou hru velký vliv Charles Mingus a Jimmy Garrison a samozřejmě také Jiří Mráz a Miroslav Vitouš. Od Miroslava mám rád rané nahrávky Weather Report, dále jeho spolupráci s Chickem Coreou a také jeho první sólové album Infinite Search. A Mráz? Když jsem ještě hrával klasický jazz, vždy jsem jej považoval za svůj nejlepší možný vzor. Jeho technika i tvorba tónu jsou dokonalé a zvuk jeho nástroje je překrásný. Hraje krásná sóla, ale nikdy nepřehrává, maximálně se soustředí na svůj výkon. Jiří tedy opravdu patří mezi mé největší učitele.

Proč jste se vůbec rozhodl věnovat svůj život kontrabasu? Co vás na tomto nástroji fascinuje? Zpočátku to nebylo nic konkrétního. Prostě jsem měl rád zvuk kontrabasu, měl jsem rád ve skladbách basová sóla. Čím dál víc však kontrabas vnímám jako extenzi, rozšíření možností mne samotného, mé osobnosti. A protože dnes už ten nástroj znám velmi dobře, mohu si dovolit hrát v první řadě hudbu a až v druhém plánu hrát na kontrabas. Ale je to velký a krásný nástroj, který dokáže skvěle komunikovat s ostatními muzikanty.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.