O mexickém jazzu nevím téměř nic. Je to moje chyba, nebo chyba Mexika?
Agustin Bernal: Mexiko není zrovna jazzová země. Bylo tam pár jazzových kapel v 50. a 60. letech, ale potom, s nástupem rocku a jazz rocku, to všechno zmizelo. Zato dnes lze hovořit o jazzovém boomu. Jazz se znovu přihlásil k životu a rodí se scéna s mladými kapelami a novými jazz kluby. Pro hudebníky je velmi těžké hrát v Mexiku jazz, protože se jím neuživí. Ale máme festivaly, které vozí muzikanty z USA nebo festival Eurojazz zaměřený na hudbu z Evropy.
Mark Aanderud: Kvůli ekonomické situaci, a asi to i vychází z místní scény, jazzové hudebníky vstřebala pop music a jazz léta živořil. A kdo hrál jazz, tak elektrický, po hospodách, rockovou fúzi. Posledních pět let se to mění k lepšímu, protože přibývá míst, kde se dá hrát, a přijíždějí hudebníci ze zahraničí, ale kdybych to měl porovnat: byť je Mexiko větší země než Česká republika, jazzová scéna je tam určitě menší.
A co swingová tradice, big bandy a podobně? Existuje něco takového vedle mexické hudby a taneční salsa scény?
Agustin: V padesátých letech jsme měli několik jazzových orchestrů, které se inspirovaly třeba Glennem Millerem, ale dnes nic takového neexistuje, spíše mambo big bandy ve stylu Pereze Prada.
Mark: U nás je víc latiny než swingu, v Mexiku žijí i nějací kubánští muzikanti, takže i tenhle vliv je tam silný.
Jaká jména by si měl pamatovat zájemce o mexický jazz?
Agustin: Zrovna před měsícem zemřel pianista Juan José Calatayud, který reprezentoval starou generaci jazzmanů. Ti ostatní už zemřeli, nebo už nehrají. Pak snad Robert(?) Sanchez, saxofonista, který hodně hrával, ale teď dělá spíš aranžmá a pop music.
A mexičtí hráči v zahraničí? Třeba v USA?
Mark: Antonio Sanchez, bubeník od Pata Methenyho, je Mexičan. Je úžasný, hráli jsme s ním.
Agustin: Vibrafonista Victor Mendoza učí na Berklee. Jednou jsem s ním hrál, asi před pěti lety, když přijel do Mexika s Antonio Sanchezem. Ještě mě napadá kontrabasista Abraham Laboriel, který žije v Panamě, ale vyrůstal v Mexiku.
Agustine, řekněte jako služebně starší, jak se díváte na Marka a jeho hudbu?
Agustin: Mark byl hodně mladý, když jsem ho poprvé potkal na jazzové dílně. Zahráli jsem si a já si říkal: OK. Ale pak, když jsem slyšel desku jeho tria, byl jsem překvapen, jaký pokrok udělal za jediný rok! A když pak přijel z Prahy na prázdniny, nahráli jsme spolu něco v tomhle triu a líbilo se nám to. Mark je na jiné úrovni než jiní mexičtí pianisté. Pořád se vyvíjí, studuje, komponuje, bere to vážně. On i Gabriel mi dávají spousty energie. Cítím se s nimi mnohem mladší, je mi s nimi moc dobře.
Marku, jaká je vlastně geneze tvých trií?
Mark: S Agustinem jsme se potkali už před tím, než jsem odjel do Prahy, něco jsme spolu dělali, ale nic vážného. Měl jsem v Mexiku tehdy jiné trio, které nahrálo jednu desku. Pak jsem žil přes dva roky v Praze a postavil jsem si trio tady – s Vítkem Švecem a Pavlem Razímem. Zkoušel jsem také hrát s Honzou Jakubcem a Emilem Heyrovským a také s Petrem Dvorským, ale nijak se to nevyvíjelo_ a čím dál více mě to táhlo domů za Agustinem a Gabrielem.
Tvé bývalé pražské a současné mexické trio – to jsou odlišné hudební světy, byť jde o podobný repertoár, tedy především tvé kompozice.
Mark: Také je to úplně jiný způsob práce, než co jsem zažil tady. S Agustinem a Gabrielem jsme spolu naposlouchali spoustu desek a funguje mezi námi opravdu osobní pouto – chceme hrát spolu a něco výjimečného nabídnout, a přitom jsme opravdu přátelé. Úroveň jazzových trií je vysoká, musíme hodně pracovat. S Vítkem to bylo jiné, nešli jsme tak hluboko do hudby, ale zato jsme hodně hráli – a i to mělo svá plus, ale jiná.
Řekl jsi „jiný způsob práce“. Znamená to, že na rozdíl od českých zvyků hodně zkoušíte?
Mark: Hodně. Myslím, že trio je teď ve velmi dobré kondici, náš styl se vyvíjel, měli jsme období více straight ahead, prostě více standardů, a teď pracujeme na free strukturách, které jsou volné, ale stále je to forma. Nechceme jít cestou latiny nebo swingové tradice, chceme hrát po svém. A myslím, že tam je potenciál vývoje. Dříve jsme improvizovali mnoho hodin, soustředili se na skladby Buda Powella, Thelonia Monka, na vlastní kompozice, teď zkoušíme nějaké freejazzové metody, jak rozvolnit hru a podobně. Je tolik věcí, na nichž se dá pracovat. Dokonce, když jsme nedávno doprovázeli jednu operní zpěvačku zpívající Kurta Weilla, bylo to pro nás hodně zajímavé a svým způsobem i legrační a něco jsme si z toho vzali.
Hrajete každý velmi osobitě. Zatímco tvé pražské trio drželo pevně pohromadě a jakoby „sloužilo hudbě“, vy sázíte na osobní hudební vyjádření, častěji hrajete spíše paralelně, než že byste si „chodili naproti“, navíc se nebojíte náladu umocnit delším vypuštěním harmonie – takovýhle styl hry u nás není vůbec běžný, tady se, myslím, hráčské osobnosti projevují především v jednotlivých sólech.
Mark: Pro mě je především velmi důležité, že můžu hrát s Agustinem. To je pro mě opravdu velká věc. Znám ho od malička a on a další muzikanti jeho generace mě hodně ovlivnili, když jsem se učil hrát. Hraje velmi podobně, jako hrával tehdy, příliš se nezměnil, a to je úžasné… jsme přáteli, posloucháme stejné desky a zkoušíme nové věci. I s Gabrielem se navzájem respektujeme jako muzikanti a chválíme se navzájem. Myslím, že není běžné najít muzikanty, kteří tohle umí a dělají.
Agustin: Je dobře, že hrajeme každý hodně jinak. A snažíme se více a více poznávat toho druhého, vyměnili jsme si už tolik desek. Které? Posloucháme stále dokola Brada Mehldaua, Geoffa Keezera…
Jak se zkouší free? Jaké máte metody, jak vtisknout volné improvizaci obsah?
Někdy začneme s určitou náladou nebo motivem a přejdeme k jiné skrze free. Máme takové pevné ostrovy a mezi nimi se pohybujeme.
Váš bubeník hraje na malý buben v detailech tak překvapivé věci, že vůbec nedokážu popsat, proč na mě jeho hra působí tak jemně exoticky, a přitom vůbec ne jako latinjazzová. Co to tam hraje za rytmy?
Mark: Kdo ví! Gabriel přijel do Mexika před třemi lety. Je muzikantsky neuvěřitelně otevřený, rychle se vyvíjí, zná obrovské množství hudby, neustále studuje, je opravdu inspirující s ním hrát. A také je to velmi jednoduché, protože je to prostě výjimečně dobrý bubeník. Agustin: Má obrovskou sbírku desek, takže nikdo neví, čím se vlastně inspiruje. Je to blázen, dneska se nám ztratil v obchodě s cédéčky, protože on vydrží na takovém místě strávit hodiny a hodiny a nic ho nevytrhne ze soustředění. Zná zpaměti snad tři sta desek, celá sóla.
Zbývá více představit vás, Agustine.
Agustin: Celý život hraju jazz, protože tu hudbu miluju. Ale živit se tím v Mexiku nedá, je to tam z tohohle hlediska velmi tvrdé. Hrával jsem s pop zpěváky, ale teď mám doma nahrávací studio, kde natáčíme i s Markem, a to je skvělé, protože se u mě scházejí zajímaví lidé, a navíc už nikdy nebudu muset hrát pop.
Kdo vám zorganizoval české turné a kdo jej platil?
Mark: Turné jsem organizoval já a sponzoři nejsou žádní. Nezvládli bychom to, kdybychom platili letenky, to je pravda. Jsme spokojení, všude, kde jsme hráli, na nás přišlo publikum, a když bylo někde málo lidí, bylo cítit, že poslouchají. Mám ohromnou radost, že jsem mohl klukům ukázat tuhle zem, protože to tady mám moc rád. Cítím Prahu jako druhý domov a chtěl bych se sem vracet častěji, pokud možno i s hudbou.
Tak co ti tu vlastně chybělo (ptám se s nadsázkou)?
Přátelé, dobré mexické jídlo a můj pes. Češi jsou fajn, jsou jen složitější než lidi u nás, vidí problémy i tam, kde nejsou. Zatímco naši jsou šťastní a hodně komunikativní. Ale v důsledku jsou Češi asi upřímnější – když se otevřou, je to proto, že se opravdu otevřou.
Jaký máte vztah k mexické lidové hudbě? Markův otec byl vážnohudební pianista a dirigent a Mark studoval ve škole spíše klasickou soudobou hudbu, ale přesto – máte rádi taneční kapely?
Mark: V Mexiku je spousta dobré hudby, kterou máme rádi. Ale přímý vliv na naše trio tu není. Ona je salsa u nás přece jen spíš hudbou pro, jak to říct, nižší třídu, asi jako u vás dechovka. Přitom si myslíme, že to, co děláme, zní mexicky. A nemusíme do své hudby konkrétně míchat prvky lidové hudby.
Agustin: Na naší první desce je skladba Solamente Uno Al Mes mexického autora Agustina Lary – to je příklad našeho přístupu k mexické hudbě ve velmi volném stylu.
A plány?
Mark: Rozhodli jsme se, že už je čas znovu nahrávat, máme dojem, že už zase hrajeme o něco lépe než předtím. Chtěli bychom i koncertovat co nejvíc, jak to jde.
Co to znamená na mexické poměry? Kolikrát do měsíce si zahrajete?
Mark: To se takhle vůbec nedá říct. Tam je to jiné než tady. Tady se hraje po jazz klubech pořád, u nás jde spíše o jednorázové koncerty v koncertních sálech, na festivalech a podobně. A někdy zase hrajeme jen v restauracích, což není nejlepší. Chtěli bychom více hrát v Evropě a Jižní Americe.
