čtvrtek, 29. září 2011

McCoy Tyner na Hradě

Napsal(a) 

McCoy Tyner na Hradě, foto Jaroslav Tatek McCoy Tyner na Hraděfoto: Jaroslav Tatek

Na pražském koncertě McCoy Tynera (11. dubna) ve Španělském sále bylo v obecenstvu vidět tváře mnohých známých jazzmanů (jako vedlejší produkt to byla demonstrace vzácného projevu mezigenerační sounáležitosti) a mimořádný frenetický přivítací potlesk vystavil pomyslný bianco šek na očekávaný zážitek. Již samotný fakt ocitnutí se v jednom prostoru s osobností, která participovala na základních deskách Johna Coltranea, rámcované alby My Favorite Things a Love Supreme, a která zásadně ovlivnila vývoj jazzového piana, tento sentiment plně zdůvodňoval.

U jazzových legend s dekádami prověřeným významem je časté riziko fyzické indispozice a toto nebezpečí se od začátku zdálo aktuální. Tyner potřeboval asistenci, aby se dostal na podium a rozšířila se (zřejmě pravdivá) zpráva, že má problémy s levou rukou (ztuhlost a bolesti). V hudbě se limitace projevily jenom „v druhém plánu“: vystoupení bylo krátké (asi 70 min.) a rovněž nápadně krátké byly i Tynerovy improvizace. Samotné vyznění sól bylo však skvělé; nechyběl ani „tynerovsky“ proslulý energický úhoz a akcentace levačky, dále pro něj typické zahuštění a sekvence blokových akordů a v melodice místy až neuvěřitelně invenční nápady, kdy posluchač s podivem konstatoval, že i dlouhodobě důvěrně známé postupy dokážou uchvátit a překvapit.

Tyner poměrně zřídka sahá po někdejších repertoárových milnících Coltraneova kvarteta, a tak tomu bylo i na koncertě. Uvedený repertoár nabídl přehled nejdůležitějších titulů z Tynerovy diskografie 70. let. V tomto období jeho postavení bylo zvláštní a jedinečné. Zajímavé je, že jako jeden z mála pianistů absolutní jazzové špičky nepodlehl vábení fusion a setrval na svém vícekrát opakovaném tvrzení: „elektrická hudba je zlá pro tvoji duši“ (electric music is bad for your soul). Jeho někdejší inovativní koncept se stal v dalších letech hybnou silou jazzového mainstreamu a jeho hudba ani v současnosti nemá historickou patinu; plně koresponduje s aktuálním pojetím jazzu.

EMOCIONÁLNĚ NALÉHAVÝ ZÁŽITEK

Svou hudbou Tyner připomněl, že od začátků svého působení prohlubuje zájem o uplatnění různorodých etnických vlivů do jazzového základu (zejména španělská, latinskoamerická, africká a arabská hudba). Úvodní skladbu Fly With the Wind (ze stejnojmenného alba, 1976) původně Tyner aranžoval pro smyčcový orchestr. Tentokrát nabídl důkladně přepracovanou verzi této podmanivé lyrické melodie se zdůrazněním latinskoamerických vlivů; zvlášť zajímavá byla „španělská“ introdukce. Do balad s exotizujícím vyzněním nás přeneslo jedno z nejznámějších Tynerových témat Ballad for Aisha (původně s oktetem na LP Together , 1978). Připomínkou rané spolupráce Tynera a Garyho Bartze byla kompozice Sama Layuca (opět titulní skladba alba, 1974). Ze známých Coltraneových jazzových standardů si Tyner vybral jediný titul, a to z raného období (před kvartetem) – Moment‘s Notice (z alba Blue Train , 1957) a jeho vyznění bylo po modálních konceptech příjemným návratem do hard-bopové éry. Publicisté zabývající se Tynerem většinou označují za průlomové jeho album s názvem Real McCoy . Po rozpadu Coltraneova kvartetu a po několikaměsíčním hledání nového konceptu ho nahrál v roce 1967 se svým novým kvartetem (Joe Henderson, Ron Carter, Elvin Jones) a dvě závěrečné skladby tohoto alba uvedl i na závěr pražského koncertu. Byla to Search for Peace , balada připomínající Coltraneovu Naimu , a vrcholný zážitek znamenala typicky tynerovská stylizace blues v Blues On The Corner .

Ve skvělé kondici zastihl koncert saxofonistu Garyho Bartze (1940), jehož relaxovaný, inspirovaný výraz patřil k zážitkům, v něž posluchač doufá, když jde na jazzový koncert, ale které se jen málokdy v takové podobě realizují. Bartz není stylotvorný hudebník, ale ideální sideman, který myšlenky leadera dokáže zvýraznit a povýšit. Proto milníky jeho kariéry znamenají účinkování v těch nejzávažnějších formacích jazzové historie. Připomeňme jeho participaci v Jazz Messengers, dále u Milese Davise (Live-Evil ) a samozřejmě jeho základním hudebním partnerem patří v průběhu let McCoy Tyner (v období 1968-76 nahráli spolu pět alb a spolupráci příležitostně obnovují). Rytmiku tvořili skvělí hudebníci, kteří hráli s mnohými významnými formacemi, ale zatím nepronikli do širšího jazzového povědomí. Kontrabasista Gerald Cannon vynikl rytmickou pregnantností a strhujícím drivem (ve stylu Rona Cartera) a bubeník Francisco Mela skvěle zužitkoval svůj afrokubánský background (pochází z Kuby). Celkově byl koncert zároveň památnou oslavou jazzové historie i emociálně naléhavým aktuálním zážitkem. Letos si jej můžeme výjimečně zopakovat – McCoy Tyner vystoupí ve stejné sestavě 12. 7. na Bohemia Jazz Festu v Praze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.