pondělí, 19. listopad 2007

Matúš Jakabčic - vidět celek i část současně

Napsal(a) 

Matúš Jakabčic - vidět celek i část současně Matúš Jakabčic - vidět celek i část současně

Ten vysoký, plachý muž se mohl spokojit s tím, že bude do konce života vynikající kytarista a skladatel. Ale šel dál. Díky systematičnosti se mu podařilo vystoupat na pomyslný kapelnický vrchol - dnes vede svůj Česko-slovenský big band, pro který nejen píše, aranžuje a diriguje ho, ale je taky jeho manažerem. Říká, že při komponování a aranžování mu určitě pomáhá racionální myšlení, jakého si užil dost na matematicko-fyzikální fakultě v Bratislavě. Kariéra Matúše Jakabčice nešla klasickým směrem základní škola - konzervatoř - vysoká škola hudebního směru. Na Berklee College of Music, kterou absolvoval v oboru jazzová kompozice, však dostal několik cen, mimo jiné Cenu Charlese Minguse.

Jak jsi objevil jazz?

K hudbě mne dovedl starší bratranec, který mi dal španělku a já se na ní učil první akordy, například Beatles. Taky mi občas podsunul nějaké nahrávky. Tehdy jsem poslouchal spíše klasické rockové skupiny jako Deep Purple a Led Zeppelin. Kamarádi z ulice měli skupinu, vypadl jim kytarista, a vzali mě mezi sebe, z čehož jsem měl velikou radost. Pak přišel jazz rock. Klasika - Mahavishnu Orchestra,

Weather Report, Herbie Hancock. Když mi bylo asi šestnáct let, viděl jsem v televizi Bennyho Goodmana, a ten mě velmi oslovil. Tehdy jsem byl úplný hudební analfabet, ale líbilo se mi, jak se mění harmonie, jakou to má celé poezii, jak muzikanti sólují. Byl to protipól jazz rocku. Určitě mne to setkání nějak ovlivnilo.

To je zvláštní - mnohým se nám obzory měnily tak, že, řekněme, jsme měli rádi funkového Herbieho Hancocka nebo elektrického Milese Davise a zajímalo nás, co tihle hudebníci dělali předtím. A takto jsme se jaksi proti proudu dostali k staršímu jazzu.

Já jsem tehdy byl v období, kdy jsem ještě nešel po žádných stopách. Šlo vysloveně o náhodné setkání. To, co říkáš, je správný přístup, ale já se hudbou nezabýval do té míry, abych takhle pátral; to přišlo až později. Začal jsem i více cvičit a o jazzu číst. A tak se stalo, že jsem se jazzu začal věnovat téměř výlučně, i když moje první vážnější kapela byla Stop Time - kde jsme hráli takový pop jazz.

Tvoje cesta k hudbě nebyla přímočará i v tom, že jsi nestudoval konzervatoř, ale jsi vystudovaný matematik.

Jo, studoval jsem teoretickou kybernetiku a matematickou informatiku. Konzervatoř jsem si udělal už jako dospělý, dneska už takový typ studia neexistuje, nebylo denní, chodili jsme tam s několika kolegy muzikanty.

Možná naivní otázka, ale pomohla ti matematika jako hudebníkovi?

Věda a umění mají všeobecně mnoho společného. Osobnost každého člověka je tvořena mnoha atributy, a i když to zúžíme na hudbu, promítá se do ní mnoho lidských vlastností. V kompozici a aranžování je důležité umět logicky myslet, například vystavět skladbu, umět přemýšlet ve větších úsecích než jen několik taktů. Je nutno dokázat si udělat celkový obraz. Je taky důležité mít několik pohledů, vidět všechny vrstvy najednou. To je jako když jsme v přírodě a v dálce vidíme kopec. Vidíme celý vrch, ale nevidíme jednotlivosti, jaké jsou tam stromy a podobně. Když se blížíme, začneme vnímat jednotlivosti, ale celek se ztrácí. Když jdeme ke stromům a ohmatáme si detaily, kůru a listy, nevidíme z kopce už nic. Při aranžování a komponování je důležité umět vidět všechny pohledy v jednom čase. A to má mnoho společného s logickým myšlením, i matematickým.

Není to obráceně? Že jsi racionální typ, a právě proto sis našel matematiku a taky aranžování a komponování pro big band?

Mnoho spontánních typů jde spíše po instrumentalistické linii. Může to být i tak, i když nemyslím, že jsem striktně racionální typ. Myslím, že stejně důležitou roli jako racio hraje jak v umění, tak i ve vědě intuice.

Jak ses dostal k aranžování?

Každý muzikant, který hraje v malé kapele, je trochu aranžér, ale tvůj přístup je natolik systematický, že dnes už vedeš vlastní big band. Jak říkáš - v malých kapelách si člověk vyzkouší, jak to zní v komorní sestavě. K práci s orchestrem mě přivedlo angažmá v Tanečním orchestru Slovenské televize v roce 1985, po vojně jsem udělal konkurz, a tam začala moje dráha profesionálního hudebníka. Zajímaly mě barvy nástrojů a jejich kombinace. Začal jsem tím, že jsem na malé papírky psal takové nápady a o pauze jsem otravoval kolegy, ať mi to zahrají. To byla taková praktická cvičení instrumentace. Zpočátku třeba čtyři takty, pak osm. Cvičení se postupně stávala delší a delší.

Byli ochotní?

Profesionální muzikanti často nehrají rádi, když to nemají zaplaceno. Naštěstí tam bylo dost mladých, a tedy zanícených muzikantů, ale i starší byli v pohodě. Neměli jsme tolik práce, takže je to neobtěžovalo. A dirigent Siloš Pohánka tyhle mé aktivity i podporoval. Pak jsem se stal oficiálním aranžérem, protože byla poptávka.

Aranžování se věnuješ intenzivně. Nekonkuruje aranžér Jakabčic kytaristovi Jakabčicovi?

Když se moc píšou noty, není čas cvičit. To je u mě dlouho velký problém. Všechno se stihnout nedá. A život se neskládá jenom z hudby. Taky jsem aktivní organizačně, takže na to cvičení pak moc času nezbývá.

Ale na tvojí hře není slyšet nějaký deficit cvičení.

Já to slyším, vnímám omezení. Snažím se dělat s tím, co mám.

Matúš Jakabčic - vidět celek i část současně Matúš Jakabčic - vidět celek i část současně

Které projekty byly pro tebe přelomové?

První byl Stop Time, první kapela, která měla seriózní úroveň. V roce 1993 jsem dělal na konzervatoři muzikál na motivy Manon Lescaut, který se jmenoval Umřít pro krásu. To byla pěkná práce. Velice důležitý byl můj pobyt na Berklee College of Music, který mě hodně inspiroval a moc jsem se tam naučil, a následně jsem zformoval tentet s jedním z mých pedagogů, Gregem Hopkinsem. V tentetu jsem uplatnil věci, které jsem napsal na škole nebo těsně po škole, takže byly tím obdobím ovlivněny.

Práce pro orchestry si taky velmi cením, například jsem psal pro Gustav Brom Big Band a teď je pro mě určitě nejdůležitější můj Česko-slovenský big band.

Psát pro big band a ještě ho vést je dřina. Jak to vlastně probíhalo s tvým orchestrem?

Navzdory všemu jsem neměl až takovou příležitost realizovat své skladby. Uvažoval jsem nad tím už déle. Ale taky jsem to odkládal, protože na big bandu je skutečně moc práce. V roce 2004 mě oslovil Rudolf Neuls, organizátor přerovského jazzového festivalu. Nabídl mi, ať zorganizuji svůj big band na tento festival. Věděl o mém záměru, že bych oslovil i české muzikanty, protože na Slovensku je problém obsadit všechny posty kvalitními hráči. Sehnal peníze a své slovo dodržel, dal nám k dispozici i zkušebnu. Poprvé jsme tam hráli na podzim 2004. To mě nakoplo a přesvědčilo, že bych v tom měl pokračovat. A tak se i stalo, i když nehrajeme často. Ty věci nejsou lehké a nedají se hrát z listu. Proto musíme minimálně jeden den předtím zkoušet, a to není jednoduché zaplatit.

Minulý rok jste hráli s big bandem a speciálním hostem - prominentním rakouským saxofonistou Harrym Sokalem.

V listopadu byl jeden koncert v Bratislavě a další den ve Vídni. Ten koncert vysílal rakouský rozhlas ORF do celého světa v rámci rozhlasového networku. Vystoupení se nahrávalo na 40 stop a vyjde na CD. Je to pro mě obrovská příležitost, těžko by se mi sháněly finance na takovou nahrávku. Velmi mi pomohlo i slovenské Hudební centrum, které financovalo všechny zkoušky.

Sudičky tvého big bandu nejsou patrně domácí - vznikl kvůli nabídce z Česka, album jste nahrávali v Rakousku. Nakonec, orchestr se jmenuje Česko-slovenský. K čemu dojdeš, když porovnáš situaci jazzu na Slovensku a jinde, speciálně v Čechách?

V Čechách je to podle mého lepší. Lepší školství, více muzikantů. Mnohem více festivalů. Na Slovensku jsou taky skvělí muzikanti, ale česká scéna je větší. Ale lepší je to i v Maďarsku. Slovenský jazz má oproti Čechám i evropským státům postavení popelky. Absentuje systematická státní podpora. Existuje grantový systém, ale to není systematická podpora.

Říkáš, že v Česku je větší scéna, ale když hrál Štěpán Markovič na Pražském hradě se svým Saxtetem v rámci cyklu Jazz na Hradě, pozval kompletní slovenskou rytmiku - včetně tebe. Jak to celé vzniklo?

To bychom se museli zeptat jeho, ale my máme dobrý, kamarádský vztah. Napadlo ho to spontánně a prezidenta to prý potěšilo. Hráli jsme i dvě moje skladby, i když na CD se nedostaly. Byla to sympatická akce, na úrovni. Zvuk byl kvalitní. Kéž by něco takového vzniklo i u nás, ale obávám se, že to nehrozí.

Vnímáš i současný pop nebo rock?

Přiznám se, že v poslední době moc ne. Věnuji se hlavně jazzu. Zaměstnalo mě to natolik, že nemám čas na nic mimo.

Vaše funková kapela Bee Connection s Bercem Baloghem však byla znamenitá. Neplánujete reunion?

To víš, že plánujeme, ale nějak se k tomu nemůžeme dostat. Ale chtělo by to více energie i ze strany Berca.

Umíš hudbu poslouchat v její celistvosti?

Není to tak, že když něco slyšíš, už to podvědomě analyzuješ? Někdy si kladu otázku, jak vnímá hudbu běžný posluchač. Není možné, aby lidé, kteří se hudbou profesionálně zabývají, poslouchali hudbu stejně jako nehudebníci. To však neznamená, že ji hned analyzuji. Ale možná, že slyším jemněji, když něco neladí nebo je podle mě nepěkně udělané, vnímám to citlivěji. Je pravda, že určitě i hodnotím a analyzuji. Ale když je něco velice přesvědčivé, tak analýzy vypnu a pěkně si to užiji. Hudba mě umí i rozbrečet. A nemusí to být jenom jazz, ale třeba některá harmoniková sóla Stevieho Wondera.

Hodně se mi líbila deska Roba Opatovského, který byl zafixován jako popový zpěvák. Na jeho albu, které jsi produkoval a aranžoval, jsou i skladby, které nikdy nebyly jazzové (třeba Deža Ursinyho nebo Richarda Müllera), v slušivém jazzovém aranžmá. Jak probíhala tato spolupráce?

No, podle mě to album není úplně jazzové, ale využívá ten jazyk, to je pravda. Předělal jsem všechny skladby, i standardy. Třeba Raindrops Keep Fallin` On My Head je podle mě fantastická skladba, skvělý dobový pop. Nebo Night And Day . Pak jsou tam naše nové i Robovy starší skladby. Dal mi jich veliké množství a já si vybral. A taky chtěl nějaké slovenské hity. Varoval jsem ho, že je předělám, ale dal mi důvěru. Jenom chtěl, aby to nebylo moc odstrašující a komplikované.

Od minulého roku běží v bratislavském divadle Aréna zajímavý cyklus Matúš Jakabčic a jeho hosté, ve kterém představuješ různé sestavy a "spřátelené formace". Jak vznikla tato myšlenka?

Když jsme hráli se Štěpánem na Pražském hradě, mezi pozvanými hosty byl i Juraj Kukura, ředitel Arény. Řekl mně, že by mi rád dal prostor, abych tam prezentoval své různé projekty. Já to bral s rezervou, ale on se činil, sehnal sponzora a jsem velice spokojen, takovou příležitost člověk nedostává často.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.