Matt Darriau & Ballin´ The Jack

Originálně zrekonstruovaný interiér nového Švandova divadla vynikl o to více, že nás v hledišti zasedlo jen pár. Člověk by si myslel, že se tu sejde hned trojí druh publika a oni jen jednotlivci. 1) Fanoušky klezmeru mohla přilákat účast leadera Klezmatics, trumpetisty Franka Londona, 2) příznivce spojování dříve nespojeného a experimentálnější improvizace zase sám multidechař Matt Darriau jako vedoucí kvarteta Paradox Trio a 3) jazzofily fakt, že na programu je podle aktuálního CD pocta Harlemu s těžištěm v ranném swingu. Nestalo se, patrně kvůli nedostatečné propagaci, navíc Praha byla v listopadu evidentně kulturně přesycená a zároveň plná nachlazených. Od obnovení činnosti divadla si lákavé dramaturgie tzv. Velvet úterků, kdy Romek Hanslík obsazuje velký či malý sál divadla hudbou, ještě zdaleka všichni nevšimli.

Prázdný sál a podružnost, že hráči místo z notových stojanů četli noty z nástrojových futrálů instalovaných na židlích by mohly někomu vnuknout, že se ocitl teprve na zkoušce. Stačilo pár taktů, aby bylo jasno, že máme tu čest s „vždy připravenými“ profíky, u nichž se délka přípravy zas až tak nepozná, a že k velmi pečlivému sledování partitur je po celé vystoupení vedla především divoká složitost některých Darriauových aranžmá (také šlo o první koncert turné po východní Evropě). Mísily se v nich druhy improvizace počínaje tou neworleánskou kolektivní přes dvojsóla k sólům s různými druhy doprovodů, až po náznaky klezmeru. Z mrtvých do 21. století vstávaly rané stompy Duka Ellingtona, veselá hudba jeho tehdejší kolegy Johna Kirbyho, Leadbellyho dřevní blues Dick's Holler nebo swingovka The Big Head Colemana Hawkinse, a vznikaly jejich soudobé postmoderní varianty s vděčností akcentující původní temperament. Je-li řeč o temperamentu, nejvíce jej očekávaně charismatickým stylem předváděl Frank London s vizáží protřelého námořníka, jehož swingový growling s dusítkem baví možná stejně jako cifrování s Klezmatics. Mat Darriau využíval svůj klarinet s ladnou a hravou virtuozitou, jak mu jen reminiscence swingu dovolila a vnukla (často jej v dialozích či dvojsólech podporoval klarinetista a barytonsaxofonista Andy Laster). Třetím významným opěrným bodem kapely byl pro tento účel dokonale působící bubeník George Schuller a zvláštní postavení s velkým sólovým prostorem měl kytarista Pete McCann. Na kontrabas hrál Dave Ambrosio a na trombón Curtis Hasselbring.

Darriaův projekt mírně odlišně, nicméně se stejným záměrem provádí s Ellingtonem a Kirbym vlastně totéž, do čeho se pustil před pár lety fenomenální newyorský klarinetista Don Byron na desce Bug Music. Když potom ke konci sedmičlenný soubor plný kreativních newyorských hráčů přehrával Ellingtonovy skladby jen jakoby z přepisu původních aranžmá bez vstříknutí soudobé injekce, brali to mí spolusedící jako báječnou osvětu vzbuzující dobrou náladu. Mně ale přece jen lehce zatrnulo: Už i tihle?

Sdílet článek: