středa, 27. říjen 2021

Mathias Eick: Krysy, ropa a metal

Napsal(a) 

Mathias Eick, foto Colin Eick Mathias Eickfoto: Colin Eick

Hudba pomáhá udržovat duševní pohodu a někdy ani špičkový muzikant nemusí za každou cenu experimentovat. Tak by se dala stručně popsat aktuální situace uznávaného norského trumpetisty Mathiase Eicka, který 1. listopadu dorazí na Jazzfest Brno.  

Eick již řadu let patří mezi světovou špičku a je uznáván i za způsob, jakým je schopen svou tvorbu neustále posouvat dál. Po oceňovaném albu Ravensburg z roku 2018 přichází nyní s albem When We Leave. Nicméně, v tomto případě volně navazuje na předchozí tvorbu se svou typickou lehkostí a citem pro budování nálad, bez velkých experimentů. Klíčové je však období zrodu desky, jež vznikala během nevyzpytatelné pandemie.

Rozhovor s Mathiasem jsme museli několikrát přeložit. Zprvu šlo pouze o přesunutí v rámci hodin, protože se ráno ukázalo, že doma mají menší pohromu ve sklepě. Když jsme si pak zavolali odpoledne, bylo okamžitě jasné, že Mathias dost zápasí s nachlazením. Mou nabídku rozhovor o pár dní posunout norský trumpetista s nadšením přijal. I proto se celé povídání neslo v hodně přátelském duchu, kdy se úžasně odstranila iluze, že by snad špičkoví muzikanti neřešili stejné výzvy jako běžní smrtelníci.

Jak se dnes cítíš? Mnohem lépe, děkuju. Dokonce jsem dnes už odehrál jedno vystoupení (smích). Potom, co jsem dva dny ležel nehybně v horizontální poloze, jsem krátce vystoupil v mé bývalé škole. Požádali mě, abych odehrál tři skladby, a rád jsem to pro ně udělal.

Základní, střední nebo na vysoké? Vysoká. Bylo tam nějakých osm set studentů, takže to bylo hodně zajímavé publikum. Od dob, co jsem tam studoval, se významně rozrostla.

O co vůbec šlo ve sklepě? Bylo to příšerné. Nedávno jsme dostavěli sklep v našem domě, ale zjistili jsme, že ve zdech máme krysy, které kromě jiného dělají hrozný kravál. Vypadá to, že se snažily prokousat skrz potrubí a další instalace. Museli jsme tedy vše otevřít a udělat skoro vše od začátku. Musíme vyměnit celé potrubí a přidáváme i speciální zeď, aby se do domu už nikdy nedostaly. Žijeme v Oslu, kde jsou krysy velký problém pro celou vodovodní síť. Tahle stvoření opravdu nechceš mít v domě! Doteď jsem do pastí chytil už devět krys a doufám, že tento problém za pár dní dořešíme.

Držím palce, ale když už se bavíme o té rekonstrukci, šlo o projekt, který ti pomáhal se během pandemie soustředit na něco praktického? Přesně tak. Všímal jsem si, že podobný přístup mělo i mnoho mých přátel a sousedů. Jednoduše využít to podivné období k vybudování něčeho nového doma. Těch aktivit byla celá řada a mnohdy to byla i úžasná zábava, ale zároveň to bylo extrémně náročné. Rozhodli jsme tady totiž bydlet, zatímco rekonstrukce probíhala. Hlavně nás trápil hluk a prach, ale až vše doděláme, tak to bude paráda. Moc bych si přál, aby mé děti měly hezké vzpomínky na dětství a neměly jen noční můry o krysách (smích).

, foto Colin Eick foto: Colin Eick

Jaké pro tebe vlastně byly poslední dva roky? Uzavřel jsem se svým způsobem do vlastního světa a rozhodl se svou veškerou kreativní energii dát do nového alba. Někdy během března a dubna loňského roku jsem s tím začal a nejvíc mě překvapilo, že cokoliv ze mě vylezlo, tak to bylo neskutečně klidné a tiché. Je to tak trochu paradox a možná i reakce na to, že všechno okolo bylo tak hektické. Mám dost pozorovatelskou náturu a svým způsobem rád sleduju, jak se lidé chovají pod tlakem. Miluju, když se větší skupina lidí octne v neznámé situaci, protože pak mají tendenci se probudit z rutiny. Když vypadne světlo v celém městě, nefunguje teplá voda nebo dojdou pohonné hmoty. Tohle všechno jsem si užíval, až do března loňského roku. Došlo mi totiž, že tohle bude průser všech průserů. Přepnul jsem se proto do módu, ve kterém je nejdůležitější přežít. Začal jsem proto psát desku, streamovat koncerty, žádal o podporu a získával co možná nejrozumnější přehled o okolním dění. Většina mých příjmů pochází z živého hraní, a proto, když se vše najednou zastavilo, bylo to velice složité. Naštěstí u nás v Norsku máme velice kvalitní systém podpory pro muzikanty. Zároveň v době pandemie ten systém ještě vylepšili. Hodně trápení nám tím usnadnili.

To se bohužel nedá říct o Česku, kde podpora přicházela opožděně a složitě. Na druhou stranu, od muzikantů ze severských zemí často slýchávám, že existuje velice dobrá podpora kultury, včetně „kapesného“, když muzikanti vyráží do zahraničí. Ano, je to velice dobrý způsob, jak utratit peníze z ropy (smích).

Jak probíhalo nahrávání s ostatními členy? Každý pandemii prožíval po svém, a to nejen po psychické stránce, ale často existovala i omezení pohybu. Základ všech nástrojů kromě houslí jsem natočil s určitým předstihem ve studiu sám. Pořídil jsem hlavně několik samplů bicích, stejně tak natočil klavír, basu a trumpetu. Měl jsem obrovské množství času vypilovat kompletní hudbu a připravit vše před hlavním natáčením ve studiu. V průběhu jara loňského roku jsem se snažil vymyslet nějaké termíny a musím uznat, že tak náročný proces jsem v kariéře nikdy nezažil. Přestože měli všichni paradoxně volno, nemohli jsme vědět, jestli se pravidla za týden nezmění. Proto k tomu došlo až v srpnu. Někteří museli cestovat až z Německa, ale všichni u toho chtěli být. Neustále jsem ale připomínal: „Potřebuju, abyste byli připraveni neustále. Nevím totiž, kdy k tomu dojde.“ Ozval jsem se pak všem, že za dva dny začínáme a bude to na pět dní. Vtipné je, že v porovnání s dřívějšími deskami jsem nikdy tolik nežádal. Připravoval jsem se totiž na ty nejhorší scénáře, a pokud by vše šlo hladce, měli bychom aspoň prostor spolu poklábosit a dát hudbě prostor se hezky rozvinout. Za dva a půl dne jsme měli hotovo a následoval pak už jen mix. Zprvu bylo velice těžké dát všechny lidi dohromady, ale pak už to šlo mnohem lépe. V únoru tohoto roku, kdy to vypadalo, že se bude moct brzo zase hrát, jsme si zarezervovali zkušebnu a začali nacvičovat. Byli jsme velmi rádi, že jsme zase mezi lidmi a můžeme spolu hrát. Připadali jsme si, když jsme se naskládali do dodávky a vyráželi na zkoušku mimo Oslo, že vyrážíme na turné (smích). Dokonce jsme tam strávili noc. Šílené je, že když jsme se druhý den probudili, tak došlo k zákazu prodeje alkoholu v Norsku. Nastala hysterie v celé zemi (smích).


Rád sleduji, jak se lidé chovají pod tlakem.“


Další příležitost sledovat lidi pod tlakem. Přesně! Všichni si volali a ptali se: „Kolik máš lahví u sebe ve sklepě?!(smích) Naštěstí to bylo jen krátkodobé omezení. Celkově mám na to období moc dobré vzpomínky, protože nic virtuálního se nemůže vyrovnat společnému hraní. Miluju je všechny do jednoho a dělá mi obrovskou radost, jak interpretují mou hudbu nebo na ni improvizují. Způsob, jakým spolu vytváříme nálady, je unikátní, a jsem za to moc vděčný.

Tím, že v podobné sestavě fungujete už řadu let, máš pocit, že jsou teď tví spoluhráči ještě uvolněnější, dovolí si víc a jednoduše umí dát maximální prostor svým muzikantským instinktům? Zvykli si víc na práci se mnou a vůbec v celé kapele. To je naprostá paráda, když se k tomu kapela dopracuje. Znám z vlastní zkušenosti moc dobře, jak velký rozdíl je hrát se svou stabilní kapelou nebo se studiovými hráči. Víme už moc dobře, co od sebe můžeme očekávat a pak stačí i sebemenší nacvičené signály, abychom se dorozumívali. Díky tomu může být člověk odvážnější v tom, co dělá.

Pokud zůstaneme u vytváření nálad, překvapily mě zmínky ve starších rozhovorech, že prý nemáš tendenci se moc ponořovat do melancholie. Tvá hudba má k tomu poměrně blízko, ale spíše balancuješ na okraji. V první řadě jsem moc rád, že jsi emocionálně otevřený a vnímáš obě strany. Já to mám podobně, ale nemůžu otevřít dveře s nápisem „melancholie“, protože by mě to totálně vtáhlo. Mám v sobě obrovské množství melancholie, ale vždy se snažím dívat se dopředu a nezůstat v tom ponořený. Hudba mě dokáže tak šílené zasáhnout, že bych u toho bulel v jednom kuse (smích). V norské televizi běží každou sobotu soutěžní hudební program, na který koukáme s mou ženou a oběma dětmi. Pokaždé u toho regulérně brečím! Není to obyčejná popárna. Skladbám připravují nové aranže, za vším je příběh a já u toho řvu. Pořádná porce lásky, víry a vše v moc hezkém dávkování. Proto když píšu vlastní hudbu, tak se snažím hodně soustředit na pozitivní věci, ale je možné, že ta melancholie projde skrz i tak. Není to na mě možná moc poznat, ale jsem hodně melancholická bytost. Mám totiž hodně melancholické základy.

, foto Colin Eick foto: Colin Eick

Narážíš teď na tvé spolupráce s metalovými a rockovými umělci před lety nebo si sám měl blízko k tvrdší a temnější hudbě? K metalu jsem nikdy neměl moc blízký vztah. Spolupracoval jsem třeba s Ulver, ale nikdy jsem nebyl součástí té scény. Vždycky jsem měl rád prog rock nebo klasický rock typu Jimiho Hendrixe, hlavně když jsem byl v pubertě (smích).

Bylo moc příjemné zjistit, na kolika albech ses podílel u umělců, které mám rád z metalové scény. Norští Ulver nebo holandští The Gathering vždycky tíhli k atmosféričtějším věcem, ale na tvém seznamu je i all-stars metalový projekt Arcturus. Miluju, jak se žánry a lidé prolínají. Musel jsi mít jistě uznání v určitých kruzích, a když někdo potřeboval trumpetistu, vědělo se komu zavolat. Než mi bylo třicet, tak jsem makal jako čert. Jsem moc vděčný za příležitosti hrát s tolika zajímavými lidmi z nejrůznějších hudebních kruhů. Výhodou bylo, že na ty největší dříče a hudební šprty bylo možné snadno narazit ve městě na pivu. Společně jsme vyrazili na nějaký koncert. Pak někdo řekl: „Zítra potřebujeme nějaký part na trumpetu. Hraješ na ni nebo nám můžeš někoho doporučit?“ Už si moc nepamatuju, jak to bylo s Ulver, ale stačilo párkrát být na správném městě ve správnou chvíli. Je taky možné, že Ulver už něco slyšeli z mé starší tvorby. Hrál jsem totiž ve formaci Jaga Jazzist a mezi našimi hlavními úkoly byl jak společensko-pivní networking, tak spolupráce s co možná největším počtem lidí. Nemluvě o koncertování a snaze dobít svět (smích). Hrál jsem s nimi do roku 2014, ale pak se nám narodilo naše druhé dítě a to můj časový rozvrh hodně změnilo. Chtěl jsem být mnohem víc doma, dokud jsou děti malé.

Během našeho rozhovoru se potvrdilo, že svět je hodně malý, ale bohužel ne dostatečně, abych se o tobě dozvěděl dříve, ideálně ještě v době posledních Colours of Ostrava v roce 2019. Jak na tuto akci vzpomínáš? Byl to jeden z mých nejlepších festivalových zážitků. Potom, co jsme dohráli, jsme vyrazili se kouknout i na nějaké další kapely. Byl tam ten rok Cory Henry?

Ano, se svým projektem Cory Henry & The Funk Apostles. Úžasný koncert! Hammondky, skvělé zpěvačky… Vynikající. Pak jsme se přesunuli k hlavnímu pódiu. Mám na Ostravu a vůbec Českou republiku, kterou jsem navštívil mnohokrát, moc pěkné vzpomínky. Už se moc těším na další vystoupení v České republice, tentokrát v Brně 1. listopadu, i proto, že to u vás za ty roky moc dobře znám. Pivo je výborné, lidé jsou milí, hudba je úžasná a do toho máte mnohem lepší počasí než my v Norsku (smích).

Norský trumpetista Mathias Eick působí na hudební scéně přes dvacet let a podepsán je pod více než čtyřmi desítkami alb. Začínal s dravou formací Jaga Jazzist, ale spolupracoval i s kapacitami typu Manu Katché, Chick Corea nebo Pat Metheny. V mládí se dokonce podílel i na albech uznávaných metalových uskupení, a to nejen na území Norska. V rámci své vlastní tvorby vydává alba výhradně u vydavatelství ECM, u kterého mu 24. září vyšlo páté album When We Leave. Dobrá zpráva pro české fanoušky: 1. listopadu vystoupí se svým souborem v Brně.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.