Mary Stallings – Count Basie mě hodně naučil

Zpěv jazzových vokalistek byl v průběhu století ovlivňován tím, co se dělo v žánrech jazzu příbuzných, ba i vzdálenějších. Ve stylově rozvětveném kmeni však proudí míza tvořená dědictvím, jež nám zanechaly bluesové zpěvačky 20. let typu „Ma“ Rainey či Bessie Smith, swingařky Billie Holiday či s moderním jazzem už spřízněné Sarah Vaughan, Ella Fitzgerald nebo Carmen McRae, Betty Carter a souhvězdí dalších. A sem patří také swingující a scatující vypravěčka drobných životních příběhů ze San Francisca Mary Stallings, která 23. prosince vystoupí v Národním divadle.

K výčtu muzikantů, s nimiž spolupracovala, patří Ben Webster, Cal Tjader, Earl Hines, Red Mitchell, Teddy Edwards, Wes Montgomery, Billy Eckstine, Count Basie, Dizzy Gillespie, zazpívala si i s Ellou Fitzgerald nebo Tonym Bennettem. Po narození dcery Adriany Madera, dnes známé zpěvačky rhythm&blues Adriany Evansové, koncertování omezila a věnovala se rodině. Ke zpívání se Stallings naplno vrátila až na konci 80. let. Většina jejích alb získala nejvyšší ocenění kritiků a také nejnovější CD Dream z podzimu 2010 provázely příznivé recenze v respektovaných hudebních médiích, jako je Jazz Times nebo Down Beat

Paní Stallings, pocházíte z velmi rozvětvené rodiny, vyrůstala jste s dalšími deseti sourozenci. Hledali ve vás rodiče hudební talent? Naši rodiče koupili klavír ještě v době, když jsme byli docela malí. Snažili se nás vést k tvořivosti. U každého z nás se projevoval nějaký talent, jeden bratr hrál dokonce na trombón. Já jsem chodila na hodiny klavíru. A všichni jsme zpívali. Hudba byla jedna z věcí, která naši velkou rodinu spojovala.

Když jste dospívala, jazzová scéna přímo kvasila. Vnímala jste v tomto raném věku, co se v jazzu děje? Jako děti jsme od malička poslouchali gospel. Moje starší sestry byly zabrané do rhythm&blues. Můj strýc Orlando zase hrál be bop a všechny nás fascinovaly ty fráze – be-bop-sh-bam – myslím, že to bylo moje první setkání se scatem a be bopem.

S hlasy velkých jazzových zpěvaček vás seznamoval strýc Orlando Stallings, saxofonista. Vedl vás také ke hře na nějaký hudební nástroj, nebo vás vnímal od počátku jako pěvecký talent? Strýček Orlando věděl, že mě zpívání baví, poznal, že nás rodiče všechny vychovali k lásce k hudbě. Nikdy se o žádném nástroji nezmínil – věděl, že hlas byl můj dar.

Na prahu vaší dospělosti začínal populární hudbu s dosud převládajícím swingovým charakterem ovládat nastupující rock’n’roll. Vy jste se ale v té době už pohybovala v nočních klubech sanfranciského Bay Area. Bylo těžké dostat se na pódium k takovým hvězdám, jakými byli například Ben Webster, Cal Tjader či Wes Montgomery? Na střední škole jsem se k rock’n’rollu nedostala, zajímalo mě rhythm&blues. Rock’n’roll byl úplně jinde. Vystupování s Benem Websterem nebo Calem Tjaderem mi nikdy nedělalo problém, byli na mě velmi hodní. Vždy jsem cítila, že jsou mí profesoři a já jejich studentka, ale přesto po mně vyžadovali co nejprofesionálnější vystupování.

Jak jste se dostala k veteránu bluesové scény a jedné z prvních osobností rhythm&blues Louisi Jordanovi? Louis Jordan náhodou přišel do klubu, kde jsem zpívala. Slyšel moje vystoupení a líbilo se mu to. Byla jsem sice ještě na střední, ale už tehdy mě pozval k vystupování se svou kapelou.

V jednadvaceti letech si vás v klubu Black Hawk pozval na pódium sám Dizzy Gillespie, abyste si zazpívala s jeho orchestrem. To musel být velký zážitek stanout před mikrofonem s celou plejádu obdivovaných sólistů za zády. Měla jsem tu čest pracovat s těmi největšími a vždy to pro mne byla krásná zkušenost. Dizzy ve mě věřil a byl si jistý, že z mých možností by mohlo vzejít něco velkého. Všichni hráči té kapely, Junior Mance a ti ostatní, byli po celou moji kariéru mí velcí příznivci i přátelé.

Mary Stallings - Count Basie mě hodně naučilV letech 1969 – 1972 jste jezdila se swingovým orchestrem Counta Basieho. Jak na toto angažmá vzpomínáte? V tu dobu jsem si vůbec nemyslela, že bych mohla spolupracovat s Countem Basiem. Basie byl zrovna ve městě a někdo mu řekl, že by si mě měl jít poslechnout. Líbilo se mu, co viděl a slyšel. Joe Williams a Grover Mitchell mne velmi podporovali. Když jste na pódiu s Basiem, tak se toho hodně naučíte – rytmus, frázování a disciplínu. To v sobě nosím doteď.

V Praze se v průběhu desetiletí vystřídala řada hvězdných jazzových zpěvaček, včetně Elly Fitzgerald či Sarah Vaughan. V posledních letech zde zpívala Dianne Reeves, Cassandra Wilson a Dee Dee Bridgewater, zpěvačky narozené v padesátých letech. Ač se samy hlásí k velkým předchůdkyním, zpěv zvláště posledních dvou jmenovaných je už ovlivněn expresivitou soulu šedesátých let. Přesto spousta mladých zpěvaček dodnes vzhlíží právě k dědictví Bessie Smith, Billie Holiday, Elly Fitgerald a plejádě jejich vrstevnic. Znamená to, že tyto ustanovily kánon jazzového zpěvu? Do seznamu skvělých zpěvaček, které jsou dnes vzory mladých, bych přidala ještě Dinah Washington. Jazzový zpěv má mnoho dimenzí. Všechny nás ovlivňuje hudba, která tu byla předtím, stejně jako hudba, která je zrovna okolo nás. Je to záležitost čistě interpretační. Dianne, Cassandra a Dee Dee se svým způsobem vyvinuly díky soulu šedesátých let, ale i toto spojení mohou využít k tomu, aby reinterpretovali Ellu, Sarah i jiné.

Povězte nám něco o osobnostech jazzového světa, které vás, hlavně v počátcích, ovlivnily a inspirovaly. Hodně mě ovlivnili dechaři, ale stejně tak i zpěvačky, o kterých jsme právě mluvili. Poslouchám Dizzyho, Sonnyho Stitta, Bena Webstera a Teddyho Edwardse. Jejich frázování mohu použít skoro v čemkoliv, co zpívám. Všichni měli v sobě takovou lyriku! Mohli byste říct, že cítili hodně soul , hlavně ve způsobu, jakým hráli balady. Potom si poslechnete Dinah Washington, a uvědomíte si, že její interpretace vychází z ní samé a z hudby kostela. Jak dechaři, tak zpěváci interpretují texty a tomu jsem se naučila naslouchat.

Ella Fitzgerald nazpívala píseň Cant’t Buy Me Love jen pár měsíců poté, co ji Beatles nahráli v Paříži. Našla byste si pro svůj repertoár také nějaké songy z produkce současné pop music? Zpívám nějaké písničky Stevieho Wondera, taky něco od Burta Bacharacha. Obvykle fungují nejlíp v aranžmá pro big band. Moje poslední CD obsahuje skladbu Watching Me, Watching You, s textem od Billa Witherse, která pro mě a mé trio pasuje naprosto dokonale.

Přijíždíte se svým pianistou, ale rytmiku doplňují zkušení čeští jazzmani. Vyplývá z toho, že máte k evropským jazzmanům důvěru? Mým klavíristou je David Udolf, který je se mnou už deset let a hráli jsme spolu v mnoha různých sestavách. Vždy je osvěžující pracovat s hudebníky z různých částí světa. Výměna hudebních myšlenek je často vzrušující, na to se těším. Co se týče repertoáru, tak v Praze se zaměřím na skladby ze svého nového alba. Zároveň ale zahrnu různé druhy hudby, od standardů přes swing až k blues. Samozřejmě že ani Vánoce nezůstanou opomenuty.

Vaši pěveckou dráhu lemuje celá řada nahrávek, z nichž většina dostala v odborných časopisech nejvyšší ocenění. Jsou některá alba, k nimž máte z nějakého důvodu vřelejší vztah? Moje nahrávky jsou různorodé a odrážejí odlišná období mého života. Nemohla bych upřednostnit jednu před dalšími. Svou živou nahrávku z klubu Village Vanguard mám ráda, stejně tak i poslední desku Dream. Produkoval ji klavírista Eric Reed, který si na ní také zahrál se svým triem. On je jedním z těch muzikantů, díky kterým máte chuť se otevřít a dál zpívat.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější