úterý, 28. květen 2013

Martin Kratochvíl - Hudba je služba komunitě

Napsal(a) 

Martin Kratochvíl - Hudba je služba komunitě, foto Petr Vidomus Martin Kratochvíl - Hudba je služba komunitěfoto: Petr Vidomus

Téměř tři dekády od předchozího alba Hvězdoň (1984) a dekádu po návratu na scénu natočila skupina Jazz Q nové studiové album, přímočaře pojmenované Znovu. Vůbec ovšem nešlo o přímočarý proces jen se znovu sejít a hrát. Z rozhovoru s kapelníkem Martinem Kratochvílem vytane, jak se měnily plány od desky vokální po instrumentální. Jak se znovu měla v Jazz Q objevit zpěvačka Joan Duggan, znovu zmizela, znovu se rozezněl památný Minimoog a některé staré melodie znovu dostaly nový kabát.

Těžko kvantifikovat, ale zdá se, že v poslední době stoupá zájem o jazzrock a tím i Jazz Q. Souhlasíte? Vypadá to tak, jen doufám, že nejde o mýlku. Ovšem už podle toho, co si lidé stahují z mých stránek, případně díky kontaktu se svými žáky cítím, že po jazzrocku i po Jazz Q je zase poptávka. Kapela sice od comebacku pořád hrála, jenže frekvence koncertů a návštěvnost oscilovala na hraně mezi stavem, kdy se ještě vyplatilo držet ji a psát nový materiál, a tím, že si starší pánové občas pro legraci zahrají. Teď se situace zlepšila. Netuším proč, ale rozhodně šlo o jeden ze stimulů k napsání nové desky. Najednou jako by něco přeskočilo z generace na generaci. Koncertů přibývá a chodí na ně i děti původních fandů, kterým se to asi z nějakého důvodu líbí.

Nedávno jste byl za kmotra desky kapely Poetic Filharmony. Sledujete mladší jazzrockovou generaci? Občas se mi podaří něco zachytit a přes všechny skepse starších pánů, jako jsem já, nevidím situaci vůbec skepticky. Spoustě kluků, kteří začínali hrát rock, přestávají stačit rockové harmonie, neboli jak říkal Laco Déczi „tónika, dominanta, mercedes“. Jazzrock pro ně představuje cestu dál. Je tu pár lidí, například Tomáš Bouda z kapely Fluid Culture, o kterých se bohužel obecně moc neví, ale když zahrají, poslouchám s pusou dokořán.

Dnešní začínající muzikanti mají mnohem víc možností učit se a dokáží je využít. Stačí, když si vybavím, co zaznívá ze zkušeben na Ježkárně a porovnám to s tím, jak jsme pracně lovili notičky někde na rádiu Luxembourg. Neuvěřitelný pokrok.

Jde jen o můj dojem, že album Znovu působí trochu jako záměrné retro? Silně vychází z étosu fusion 70. let. Z označení retro bych zrovna nadšený nebyl. Ale máte částečně pravdu, podle toho, jestli retro vnímáte pejorativně, ve smyslu „dědci už nic jiného neumějí“, nebo ne. Skutečně mám pocit, že se současný rock i pop vyprazdňuje, a proto bychom měli jít zpět, hledat místo, odkud znovu začít. Zároveň se domnívám, že některé skladby na albu jsou docela avantgardní. Kompozice Stínohra, Závrať, Potopa a Smíření představují pokus vykročit dál jak v „mahavishnuovině“, která z nahrávky kouká, tak v tradici melodických dumek. Například Stínohra je vystavěna na horizontálních kontrapunktických linkách, nikoliv na čitelné vertikální jazzové harmonii. A to už určitě není retro. Vzpomeňte na poslední desku Jazz Q Hvězdoň. Ve skladbě Boží člověk, poslední na Hvězdoni, se podobný typ aranžmá líhl. Mezitím uplynulo třicet let a já dospěl k tomuto tvaru.

U nové desky jsem dělal vše pro to, aby byla vnímána jako pokračování tradice našich předchozích alb a navázala v místě, kde jsme před lety přestali. Mezitím jsem, krom akustického hraní s Tonym Ackermanem, napsal i spoustu jiné muziky. Devadesát pět procent hudební tvorby zní v mých cestopisných filmech! To je gró, které není moc vidět, ale pokud dobře počítám, delších dokumentů jsem udělal 68. Deska tvoří malý záblesk z veškerého mého komponování.

K jazzrockové estetice patří i příjemný zvuk Minimoogu a Fender piana. Nepotřeboval jste příliš inovovat vybavení, že? Vybavení jsem inovoval, používám třeba Nord Stage 2, což je jeden z nejlepších dnešních nástrojů. Ale držím se Zawinulova maxima „play electric, sound acoustic“. Myslím, že elektrický zvuk, který nemá živočišnost a možnost být metamorfován jako lidský hlas nebo tón akustických nástrojů, je nezajímavý. Dávám přednost zvukům, které jsou sice elektrické, ale mnohonásobně kontrolovatelné. A na to je skvělý Minimoog. Minimálně tři parametry zvuku mohu měnit průběžně během hry, dvěma šlapkami kontrolovat filtr a rukou třeba vibrato. Čtvrtý se mění automaticky, když dva oscilátory nejsou přesně stejně naladěné, perou se v alikvotních tónech a polidšťují tak zvuk.

Dodnes mě mrzí, že jsem prodal Oberheim Four Voice Polyphonic. Měl nádhernou plnost analogových syntezátorů. Ale zase jsem si pořídil Emulator III, pokračování cesty Oberheimu, který sice využívá digitální samply, ty jsou ovšem analogově kontrolovány. Což je i případ Nord Stage 2.

Zní to staromilsky, ale není také nic krásnějšího než Fender piano. Jako bych po sedmi nebo osmi deskách natočených na akustické piano Steinway znovu objevil jeho poezii.

Martin Kratochvíl - Hudba je služba komunitě, foto Petr Vidomus Martin Kratochvíl - Hudba je služba komunitěfoto: Petr Vidomus

Jak dlouho repertoár alba Znovu vznikal? Na desce slyšíme i úpravy skladeb, které jste hrál s Tonym Ackermanem nebo Mezinárodním sdružením pro novou akustickou hudbu. Chtěl jsem, aby na desce převládaly aktuální věci. Potopa je zbrusu nová, i když jasně navazuje na „mahavishnuovskou“ tradici. Nová je i řada dalších skladeb jako Smíření či Stínohra, tu mám z celé desky nejraději. Nebo Hrom do police, která se líbí mému osmnáctiletému synovi, protože je to skoro diskotéka (smích ). Některé čistě rytmické kusy pramení ve filmových skladbách.

Z písní, které jsme hráli s Tonym, jsme vybrali ty, jejichž podstata je spíš bigbítová a doslova volaly po doaranžování. Nemohl jsem odolat a nezpracovat pro kapelu Tančírnu, odlehčený jazzový valčíček, který dramaturgii alba doplňuje. Boogie pro Fantynu je prastará písnička, která ovšem pořád žije a znovu se předělává. Boogie pro Fantynu vlastně patří do páru s novou dvanáctkou v neobvyklé harmonii, nazvanou Cindy. Fantyna byl můj pes, šarpej, který jako velmi nemocný zahynul ve stejný den, kdy se našla fenka vlčáka Cindy. A když má písničku Fantyna, musí ji mít samozřejmě i Cindy. Věčná touha je také rozpracovaná starší věc, skoro vážná, s dlouhým fade outem, směřujícím do věčnosti nebo k další desce.

Na nové nahrávce měla zpívat původní zpěvačka Joan Duggan, ale pak jste oznámil přerušení kontaktu. Co se stalo? Měl jsem ohromnou chuť vrátit se do sestavy s Joan. Proto jsem ji vypátral a vyrazil za ní do Londýna. Sešli jsme se, poslouchali spoustu hudby a opravdu dali dohromady myšlenku comebacku. Shodli jsme se na žánru mezi blues, soulem a harmoničtějším jazzem a začali pracovat na desce. Poslal jsem Joan pár písní a ona už k některým napsala texty. Měli jsme domluvený termín nahrávání na květen 2011. Ale když jsem Joan o Vánocích 2010 volal, říkala, že je nemocná. Ve Walesu, kde bydlí, jí vymrzl barák, takže se zrovna někam s horečkou stěhuje a pak se ozve. Jenže od té doby spojení nefunguje.

Vlastně se opakuje situace z roku 1975, kdy Joan Duggan také zmizela? Tehdy ovšem zmizela kontrolovaně. Věděli jsme, kam a jak prochází životem. Dokonce jsem ji v náboženské sektě Amon People, ve které se angažovala, navštívil. Jenže nyní nevím absolutně nic.

Od plánu zpívaného alba jste nemuseli upouštět, nabízelo se pokračování spolupráce s Oskarem Petrem, ne? Opravdu se začala rýsovat deska s Oskarem, který s námi stále rád jezdí. Jenže do nové tvorby se nehrnul, protože chystá vlastní desku. Ale pár písní otextoval a plánujeme, že by na stejný základ mohl časem přidat zpěv. Původně jsme dokonce pomýšleli na 2CD, jeden disk s instrumentálními, druhý se zpívanými verzemi stejných skladeb. Pak jsme chtěli přidat pár zpívaných jako bonus. Ale protože jsme nakonec natočili 90 minut muziky a stejně museli některé skladby z důvodů kapacity disku vynechat, navíc chystáme i vinylové LP, kde budeme vypouštět ještě víc, došli jsme k závěru, že uděláme instrumentální desku. A jakmile Oskar dokončí svoje album, mohli bychom začít pracovat na zpívaném titulu.

Martin Kratochvíl - Hudba je služba komunitě, foto Petr Vidomus Martin Kratochvíl - Hudba je služba komunitěfoto: Petr Vidomus

Poté, co v sestavě Jazz Q vystřídal Jaromíra Helešice Vajco Deczi, potkali se v Jazz Q vlastně hráči mj. ze sestav Jazz Celuly. Minus Laco Déczi, plus Martin Kratochvíl. Vidíte, to jsem si ani neuvědomil, ale je to tak. Vajco je někdo, koho jsme vždy potřebovali. Nikdy nám nechyběly melodické a harmonické nápady, ale scházela podpora rytmická. Celý život jsem vyhazoval bubeníky (smích). Všichni byli dobří, šlo spíše o momentální názorová vzkypění. Ale s tímhle klukem se z Jazz Q stala krásná mašina. Navíc je zajímavé, že když se dá Přemek Faukner dohromady s bláznivým bubeníkem typu Helešice, vznikne guláš strašlivých sól. Basa nehraje basu, ale pořád sóluje ve vysokých polohách, bicí jančí po činelech. Někomu se to možná líbí, ale hodí se to spíš do free jazzu. Zatímco když Přemek spolupracuje s někým, kdo umí hrát groove, je z něj jiný chlap. Když jsem pouštěl nahrávku Znovu kamarádům, nevěřili, že basu hraje Faukner. Stal se z něj „černý“ basista, který se soustředí jen na to, co je důležité a neblbne (smích ). Dnešní rytmika mi připadá nejlepší, jaká kdy v Jazz Q hrála.

Vnímáte díky dřívějším zkušenostem z Bontonu i současné angažovanosti v OSA vydání alba v „pirátské éře“ jako do jisté míry ztrátový podnik? Ne. Souhlasím s úvahou Gordona Bealyho, mého známého z Berklee, který přestal hrát a začal filozofovat o hudbě. Na rozdíl od majitelů nahrávacích společností, kteří přicházejí o kšeft, tvrdí, že „kradení hudby“ vůbec není ke škodě. Vysvětluje to tak – a já s tím vřele souhlasím už díky svým cestovatelským zkušenostem – že v rozdělení na muzikanty a publikum, ve vzniku show, netkví podstata hudby. Jejím pravým posláním bylo doprovázet rituál. Narození, dospívání, smrt. A samozřejmě i denní život, což ukazují třeba indické rágy. Teprve němečtí klasičtí filozofové a na ně navazující generace Wagnerů a spol. vymyslela das Genium, génia, který mimosmyslově a jaksi s větším právem vnímá bytí a je schopen ho umělecky vyjádřit. Já si myslím, že to je nesmysl. Povstaly z toho akorát megaprodukce, které se úplně odcizily smyslu muziky, kterým je služba komunitě. Hudba má působiště tam, kde je muzikant slyšet. Komunita dnes sice může přes internet sáhnout hodně daleko, ale zůstává určitou specifickou skupinou, nejde o globální svět.

Připomněl jste Berklee, kde byl jedním z vašich pedagogů Gary Burton. Neláká vás zkusit ho někdy přizvat ke spolupráci? Laťka je u něj hodně vysoko, asi bych se ostýchal. Ale možná to není tak nereálné, on byl vždy velmi otevřený. Vzpomínám, jak běžně chodil do lokálu u školy jamovat se svými žáky. Navíc jsme pořád v kontaktu, kdykoliv sem přijel, alespoň jsme si popovídali. Dokonce jsem s ním pro slovenskou televizi natočil dlouhý rozhovor.

Kdysi jsem mu věnoval písničku Madona. (Najdete ji na albu Hodokvaspozn. aut.) A když jsme se viděli naposledy, tvrdil, že ji pořád rád poslouchá a snad i hraje. Nevím, jestli tomu mám věřit, ale znělo to hezky.

V roce 2005 jste vydal knižní paměti Suma sumárum. Kdybyste je vydával dnes, co byste připsal? No, co bych... Život jde zaplaťpámbu docela dobře dál, možností se otevírá dostatek, snad až příliš. Alespoň na čas pominuly existenční tlaky a zdraví slouží (smích ).

(Recenzi alba Znovu čtěte v červnovém čísle Harmonie.)

Tomáš S. Polívka

Hudební publicista a fotograf na volné noze. Vystudoval přírodovědnou fakultu UK, věnoval se postgraduálnímu studiu přírodní estetiky a filosofie přírodních věd pod vedením prof. Stanislava Komárka. Po studiích se také živil muzikou a produkcí. Vydal sólové CD Stíny do ticha (1999) a hrál s Domácí kapelou (personálně navazující na Plastic People a Půlnoc), se kterou natočil CD Jedné noci snil (1996).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.