středa, 20. září 2017

Martin Konvička: Pianové trio bez photoshopu

Napsal(a) 

Martin Konvička, foto Oliver Staša Martin Konvičkafoto: Oliver Staša

Albová prvotina původem přerovského pianisty a skladatele Martina Konvičky (1993) je bezesporu jedním z nejpříjemnějších letošních překvapení na domácí jazzové scéně. Málokdy se náhle vynoří nahrávka tak zralá a nápaditá jako vtipně pojmenovaný titul Coming Homo. I když, možná ne tak náhle. Vždyť od držitele stipendia festivalu Struny podzimu a studenta prestižní hudební akademie v Grazu se čekalo jen dobré. Z rozhovoru se dozvíte o pianistových největších hudebních láskách, zahrnujících zdánlivě protichůdně Bacha, Jarretta i hip hop, i proč pro debut zvolil formát pianového tria.

Když člověk klikne na vaše webové stránky, zjeví se v záložce webového vyhledávače „I hate J.S.B.“ Nenávidíte Johanna Sebastiana? Určitě nikoliv, vždyť jste připravil i skladby s bachovskými inspiracemi a hrál na festivalu Bachův podzim. Naopak, jeho hudba je pro mě zásadní. Nenávidím spíš slepou adoraci Bacha. To je jeden z důvodů, proč mít podobný výrok na webu. Doufám ve vyvolání vnitřního dialogu „Nesnáší Bacha? Kacíř! Hmm... A proč mám vlastně rád Bacha já?“. Když budou všichni neustále jako kolovrátek opakovat, jak je jeho hudba skvělá a důležitá, tak jí za chvíli nebude nikdo věnovat pozornost. Pozornost, která neznamená pár biografických údajů a seznam nosných děl, ale emoční napojení na Bacha jako člověka a dobu, která v nás může rezonovat právě díky jeho hudebnímu odkazu. To se ostatně netýká pouze Johanna Sebastiana, ale mnoha dalších, jejichž hudba začala najednou stát ve stínu jejich zveličené persony romantického superhrdiny. Jakoby snad největším Beethovenovým dílem bylo prvních šestnáct taktů Sonáty měsíčního svitu.

Co vy a baroko? Málokterá „velká“ hudební epocha je přijímána tak kontroverzně, ve smyslu „schematismus kontra ty nejsvětější základy“, vznik klavíru, temperovaný klavír, respektive cembalo... Osobně chápu baroko v souvislostech vývoje hudby jako nelítostnou, ale krásnou epochu. Obecně společensky byly věci, které nás dnes děsí, na denním pořádku a byly považovány za součást života. Hudebníci byli řemeslníci, ne umělci romantismu, vzdávali hold všudypřítomné drtivé síle Božství. Ta nóta „nejsvětějších“ základů má možná původ právě v té řemeslné dokonalosti a soudržnosti barokní hudby, ke které se jako k očistě od bujné, ikonoklastické kreativity taky rád uchyluji. Baroko je pro mě zřídlem silné inspirace.

Peter Korman, Martin Konvička, Marek Urbánek, foto Oliver Staša Peter Korman, Martin Konvička, Marek Urbánekfoto: Oliver Staša

Jaké byly vlastně vaše muzikantské začátky? Na svém webu zmiňujete i soutěž Zlatá rolnička. Zpíval jsem písničku „Sedí vrabec na kostele“, byl jsem předškolák a byl to můj první a poslední úspěch v hudební soutěži. Mám pocit, že mi to tenkrát dodalo odvahu pokračovat. Jsem původem z Přerova, tata je srdcem rocker-bubeník, a shodou náhod jsem se jako opravdu malý dostal ke klavíru, později ke studiu na ZUŠ. Klasický model lajdáctví, necvičení a kreativních výmluv – poklona nesmírné trpělivosti a prozíravosti paní učitelky Vavříkové – se narušil potom, co jsem díky přerovskému jazzovému festivalu a učiteli Petru Stojanovi objevil idiomatickou improvizaci – jazz. Pak už jsem se doma nezabýval vlastně ničím jiným. Kromě počítačových her a Star Treku. Tenkrát jsem se taky poprvé setkal i s mým kamarádem bubeníkem Markem Urbánkem, který je mi od těch dob pořád rytmickým souputníkem. Jsem z generace YouTube a pirátění hudby, takže jsme s Markem byli oba snad celou střední školu den co den až po uši v jazzu, vyměňovali si nahrávky a sledovali koncerty oblíbenců na DVD. Jako klavírista jsem se velmi brzo zamiloval do hudby Keithe Jarretta, který je pro mě do dneška symbolem silného protknutí hudbou. Ačkoliv Keith nikdy do Přerova nepřijel, tamější jazzový festival nám rok co rok servíroval a servíruje světovou jazzovou špičku. Pro mě a Marka to byl vždycky svátek a určitě utvářející motivace.

Studoval jste na hudební univerzitě v Grazu, o které se tu šíří chvála, třeba z úst Štěpánky Balcarové. Jaké jsou vaše zkušenosti? Graz pro mě byl důležitý jak osobně, tak profesně. Díky stipendiu festivalu Struny podzimu jsem si mohl dovolit na rok opustit JAMU v Brně a strávit rok v rakouském Štýrském Hradci. Je to nejstarší katedra jazzu v Evropě, učí tam skvělí pedagogové podle skvělého kurikula a já jsem se tam měl šanci vrátit k úplným základům, přepracovat techniku hry a doplnit nejzásadnější mezery, které mě jako klavíristu gympláka na JAMU trápily a držely zpátky. Univerzita v Grazu má však velké jméno i pro svou katedru kompozice, na které jsem strávil minimálně polovinu svého zahraničního studia. Prošel jsem si komponováním renesančních motet a barokních ritornelů a především našel cestu k Nové hudbě, která mi do té doby byla emoční záhadou. Až v Grazu jsem poprvé opravdu ocenil trpělivost Mortona Feldmana a měl možnost setkat se osobně s hudbou G. F. Haase nebo Beata Furrera. Především však byly obě katedry plné mezinárodní a nadšené studentské komunity, ve které jsem si našel několik dobrých přátel.

 , foto Oliver Staša foto: Oliver Staša

Kudy vedla cesta k vlastnímu albu? Čím vás inspiruje při netradičních inspiracích tak „tradiční“ pianové trio? Vždycky jsem v sobě tak nějak nosil sen hrát svou hudbu v jazzovém triu. Možná je to dáno jar­rettovskou inspirací, nebo jenom intimitou a ohebností akustické triové sestavy – nevím. Ale po návratu z Rakouska jsem v Brně dokončil bakalářské studium a rozhodl se, že chci takové trio dát konečně dohromady v podobě, která bude mít potenciál pro růst a dlouhodobější práci. Minulý rok na podzim vlastně jako na zavolanou přišla možnost zahrát závěrečný koncert festivalu Bachův podzim a právě díky této nabídce jsem připravil sérii skladeb inspirovaných hudbou J. S. Bacha. Spojil jsem síly s lidmi, ve kterých jsem cítil komplementární hudební chápání, s Peterem Kormanem na kontrabas a Markem Urbánkem na bicí, a vytvořil trio, které podezřele dobře zafungovalo. Protože jsem měl pocit, že by byla škoda hudbu nezakonzervovat, dokud funguje ve své čerstvé podobě, dopsal jsem ještě pár skladeb a v březnu jsme nahráli desku.

Mezi inspiračními zdroji alba uvádíte leccos „od renesance po hip hop“. Prolíná se nějak slovensko-český Dratwa Band, se kterým také hrajete, a repertoár vašeho tria? Co se vědomých inspirací týče, je jich hromada, a o to víc bude, předpokládám, těch nevědomých. Jiné projekty, ve kterých hraji mimo svého tria, jsou snad trochu více žánrově definovány, ačkoliv se nejedná o nějaké vyplňování škatulek. V Dratwa Bandu se na tvorbě hudby podílíme všichni, z velké části dává hudební impulzy bubeník Kristián Kuruc a my ostatní přidáváme nebo ubíráme dle svých přesvědčení. Ale vycházíme především z žánrově příbuzných inspiračních zdrojů. V triu se snažím přiřadit ty vědomé inspirace k těm nevědomým, aby se z nich stal jeden homogenní celek, ze kterého čerpám nezávisle na jejich původu, nýbrž pouze v závislosti na jejich přirozené hudební kombinovatelnosti – tak jak mi přicházejí na mysl. Proto mám ke svým skladbám, které hrajeme s Markem a Peterem, velmi specifický vztah, jsou to pro mě ta nejpřirozenější hudební vyústění. To, co bych si rád po­slechl já sám.

Vážně vás něčím ovlivnil třeba Buchenwald­(emar) Matuška, jak píšete na webu, nebo jde jen o dosti drsnou slovní hříčku? Možná nevědomě. Zde jde spíš o legrácku, která by zase měla posunout dialog. Více mě asi ovlivnil kupříkladu Vladimír Untermenšík.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 9/2017 (koupit)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.