středa, 25. červenec 2012

Marshall Allen - hrát se Sun Ra byla řehole

Napsal(a) 

Marshall Allen - hrát se Sun Ra byla řehole, foto Patrick Španko Marshall Allen - hrát se Sun Ra byla řeholefoto: Patrick Španko

Kultovní jazzový festival v rakouském Saalfeldenu představil v minulých letech několik veteránů avantgardního hnutí – Roscoe Mitchella, Muhala Richarda Abramse, Ornetta Colemana, Wadada Leo Smithe, Andrewa Cyrilla, Henryho Grimese nebo Davida S. Wareho. Razantní koncepcí „zaútočil“ na vnímání posluchačů saxofonista Marshall Belford Allen (ročník 1924!). Dlouholetý spoluhráč konceptualisty Sun Ra, který po smrti leadera v roce 1993 převzal jeho objevný Arkestra.

Allen dlouhá léta vedl saxofonovou sekci orchestru a býval označován za „Johnnyho Hodgese z jiné dimenze“, v porovnání se saxofonistou u Duka Ellingtona. V Saalfeldenu byl Allen speciálním hostem tureckého freejazzového seskupení Konstrukt a sledovat téměř devadesátiletého pionýra vyluzujícího ze saxofonového EWI modulátoru neuvěřitelné zvuky bylo nesmírně podnětné, nemluvě o nepříčetném amoku, ke kterému ho dokázali vyhecovat o několik generací mladší istanbulští spoluhráči. Vzpomínkami na Československo začal Allen sám od sebe.

„V Československu jsme hráli někdy v 80. letech. Vraceli jsme se z Polska a odehráli zde nějaké koncerty. Avšak ještě dávno předtím, koncem 40. let, jsem hrál v Praze. Druhou světovou válku jsem prožil v Evropě, od 18 let jsem sloužil v armádě a hrával v armádním souboru Southern Serenaders (některé prameny uvádějí orchestr pod názvem 17th Division Special Service Band – pozn. autora). Na pražské vystoupení si vzpomínám, protože jsme hráli na nějakém bále v rezidenci prezidenta. Byla to poměrně velká kapela s třemi čtyřmi trombony, trubkami, šesti sedmi saxofony a klarinety.“

Jak dlouho jste zůstal v Evropě? Po válce jsem jistý čas studoval na pařížské konzervatoři a hrával s Jamesem Moodym, začátkem 50. let jsem se však vrátil do Států a zakotvil v Chicagu. Někdy v té době založil Sun Ra svůj orchestr, kdosi z jeho muzikantů mě jednou pozval na zkoušku a už jsem s nimi zůstal. Psal se rok 1958 a tehdy jsme hráli prakticky všechno – starý swingový repertoár, taneční muziku, nové kompozice, bebop.

Vzpomínáte si na to, jak přijímalo obecenstvo vaši excentrickou koncepci? Zpočátku, dokud jsme hrávali psaná aranžmá, jsme se v ničem nelišili od ostatních orchestrů. Po čase to však začalo být zajímavé, protože Sun Ra vytáhl ty své podivné kousky a lidé najednou viděli, že naše koncepce je zcela inspirativní. Celou kapelu oblékl do kostýmů z operních a divadelních představení, což bylo součástí filozofie, a do celé produkce začal vnášet pohyb, děj. Opakoval nám, že nemáme být přivázáni k notovému stojanu jako hráči v jiných orchestrech, ale že celé pódium je k dispozici pouze nám. V jiných orchestrech hráči seděli jako mumie, my jsme neustále tancovali. Sun Ra hlásal dynamičnost místo nehybnosti. Právě živelnost korespondovala s jeho hudbou. Neměl to být jen koncert, mělo to být plnohodnotné představení.

Skladby jako Astro Black, Space is the Place nebo Second Stop is Jupiter naznačují fascinaci vesmírem. Jak vznikl nápad s kosmickým zaměřením souboru? Už si přesně nepamatuji. S vesmírem korespondovaly názvy mnoha skladeb jako Going to the Moon a podobně. Byl to jistý způsob prolínání sféricky otevřené hudby s filozofií, s něčím tajemným a zajímavým. Vesmírný výzkum se těšil v 60. letech v USA mnohem většímu zájmu než dnes, sledovali jsme všechno, co se kolem toho dělo.

Repertoár Arkestra byl nesmírně široký. Na množství zachovaných nahrávek najdeme vlastní kompozice i aranžmá klasických bigbandových skladeb, na které jste nahlíželi vlastní optikou. Sun Ra měl na pódiu magnetofon a nahrával nejen všechna naše vystoupení, ale dokonce i zkoušky. Proto se zachovaly například koncepty skladeb, které jsme nehráli veřejně, ale jen skicovali během nácviků. Tam je vidět, jak úžasný to byl tvůrčí proces, když jsme vstupovali do díla. Aranžmá se měnila s každou změnou v obsazení. Někteří hráči, jako například já nebo John Gilmore, jsme zůstali orchestru věrní celý svůj život, jiní vydrželi pár let nebo jen několik měsíců. Vždy, když přišel někdo nový, tak se aranžmá měnila, protože ten člověk přinesl vlastní výraz, odlišný stupeň exprese a dynamiky, a museli jsme být neustále ve střehu, abychom na tyto změny reagovali. Nikdy jsme nehráli danou skladbu stejně, to bylo na Sun Ra Arkestra to nejúžasnější. Stávalo se, že na zkoušky zval Sun Ra nové hudebníky a přizpůsoboval jim aranžmá. Pokaždé to znělo úplně jinak. Pokud jste na zkoušku přišli pozdě a přímo vpadli do nějaké skladby, tak jste mnohokrát netušili jak dál, neboť během vaší nepřítomnosti váš part hrál spoluhráč a vy jste se museli učit nový. Příště jste si už dali pozor a přišli včas (smích ).

Hudba Arkestra místy působí jako velmi dobře organizovaný chaos. Jak to vypadalo na pódiu? Každé hraní pro nás bylo obrovskou výzvou, protože skladby jsme nevnímali jako neměnný zápis, ale jako stále živé struktury. A nešlo jen o zábavu, ale především o hudbu. Zajímavé bylo, že navzdory změnám aranžmá a odlišnému vyznění skladeb se neměnila jejich samotná vibrace, atmosféra. Víte, skladby Sun Ra měly jisté fluidum – nešlo jen o muziku, ale o jisté duchovno a filozofii kolem.

Když jste v orchestru vedl saxofonovou sekci, ve srovnání se souborem Duka Ellingtona vás označili za „Johnnyho Hodgese z jiné dimenze“. Kromě altsaxofonu jste však střídal i jiné nástroje. Nikdo v orchestru nehrál na jediný nástroj, já jsem střídal altsaxofon s hobojem, pikolou, anglickým rohem, sopránsaxofonem, klarinety v různém ladění. Vždy jsem měl u sebe 6–7 nástrojů. Vznikalo tak množství nových barev, protože nástroje jsem vyměňoval podle aktuální nálady. Jediným problémem byl transport všech těch kufrů, vždy jsem musel někoho požádat o pomoc.

Jakým způsobem dirigoval Sun Ra svůj ansámbl? Nejdůležitější bylo být neustále ve střehu, dávat pozor a zachovávat s ním vizuální kontakt. Mnoho instrukcí probíhalo prostřednictvím neverbální komunikace. Nechtěl, abychom stále zírali do not, ty byly jen psychickou oporou. Měl však neuvěřitelné charisma a když něco řekl, poslouchali jsme ho na slovo. Když se něco dohodlo na zkoušce, nebylo možné, aby to někdo na koncertě pozměnil. Vládla tam opravdu tvořivá atmosféra, od té doby jsem podobné společenství hudebníků zapálených pro věc nezažil. I když noví členové potřebovali určitý čas, aby se naladili na naši vlnovou délku a osvojili si specifický přístup. V jiných bigbandech nebyli zvyklí se během sól svých kolegů postavit a tančit (smích ). Své pocity jsme dávali navenek i řečí těla. Natolik nás koncepce Sun Ra dokázala omámit. Bylo to jako droga.

Na jedné z vašich nahrávek z konce 70. let znějí balady Somewhere Over The Rainbow nebo Body and Soul dost odlišně od toho, jak je známe z jiných orchestrů. Miloval jsem, když jsme se s naším charakteristickým zvukem chopili těchto známých věcí a pozměnili je. Od Fletchera Hendersona si Sun Ra přinesl obrovskou zkušenost a skladby z Hendersonova repertoáru, někdy dokonce v původním aranžmá, dostaly u nás odvážnější harmonický background a jiné rytmické struktury, o barevnosti díky hojnému využití perkusí ani nemluvím. Z toho byli někdy noví členové šokováni, protože znali systém fungování starých orchestrů, kde se od nich vyžadovalo stále totéž. U nás měli větší volnost a platformu pro vyjádření své vlastní kreativity. Možnost skupinové improvizace, kterou nabízel Sun Ra hráčům, je zkrátka změnila a také ti, kteří odcházeli po několika měsících, byli jiní, než když k nám přišli.

Jak velká byla fluktuace hráčů v Arkestru? Bylo to různé v různých obdobích. Počátkem 60. let zůstalo z orchestru jen silné jádro, asi 5–6 lidí, fungovali jsme jako malá kapela a variabilně jsme přibírali další. Podobné to bylo, když jsme v 70. letech přesídlili z hektického New Yorku do Philadelphie. V New Yorku bylo sice více hráčských možností, orchestr se opět rozrostl, byl tam i větší počet míst na hraní, avšak tempo, které jsme nasadili, se nedalo vydržet. Potřebovali jsme zvolnit, usadit se a místo celonočního vysedávání po klubech konečně žít normálním životem. Možná proto jsme vydrželi hrát naplno i v 80. letech, kdy už mnozí naši vrstevníci nemohli. Tehdy jsme se předvedli v plné síle, psali o nás jako o nejlepším orchestru.

Jak intenzivně byl váš život spjatý s Arkestrem? Hrávali jsme hodně a ještě častěji zkoušeli – v některých obdobích sedm dní týdně! Často jsme neměli Vánoce ani Nový rok, protože jsme byli na pódiu. Nebylo to žádné běhání za dívkami ani alkohol jako v jiných kapelách. Vzpomínám si, že kvůli zkouškám jsem se mnohokrát nedostal ani domů a spával jsem ve zkušebně. A to mě tak vyčerpávalo, že jsem neměl ani pomyšlení na hraní v jiných kapelách, o dívkách ani nemluvím. Byla to řehole. Teď si to však vynahrazuji a hraji téměř s každým, například tady v Saalfeldenu s těmito tureckými chlapci.

Je pro hudebníka, který má za sebou téměř sedmdesátiletou kariéru, vstupování do nových projektů stále výzvou? Pokud byste se zeptal, co budeme hrát za pár hodin na pódiu, tak bych na to nedokázal odpovědět, protože každý koncert je spontánní („Vibrations of the day.“). Právě to je důvod, proč se stále toulám světem a vystupuji s mladými hudebníky. Nikdy nevíte, kdy a kde přeskočí jiskra a kdy to začne opravdu vřít. Pro tento pocit, že to může kdykoliv přijít, se to vyplatí zkoušet. Netřeba se bát poslouchat jeden druhého, prostě stačí mít otevřenou mysl.

Je ve hře členů Konstruktu patrný vliv turecké hudby? To záleží na tom, jak se chlapci právě cítí a zda si myslí, že nastal moment vytáhnout cosi ze svého nitra. Filozofií zůstává „použij co chceš, aby z toho vzniklo něco nádherného, dovol, aby tebou duch hudby pronikl a vedl tě“. Ty jen musíš být ostatním plně k dispozici.

Proč jste v roce 2003 převzal Sun Ra Arkestra pod svou uměleckou správu? Po odchodu Sun Ra jsem hodně přemýšlel jak dál. Ta kapela pro mě znamenala všechno, byl jsem s ní spjat celý svůj život a popravdě nepodařilo se mi najít nikoho, kdo by si chtěl tento neovladatelný kolos vzít na starost. Tak jsem se do toho pustil sám. Mezitím se vrátili nějací starší spoluhráči, ale fungovali jsme téměř jako předtím. Hrajeme snad více mých kompozic, mám rád jednoduché a pěkné melodie. Také více aranžuji, protože se do toho nikdo jiný nepustil. Přišli mladí muzikanti nezatížení historií a přinesli svěžího ducha a nový pohled. Ze staré generace nás zbylo jen několik, přesto mám radost, že nám to stále i po letech hraje velmi dobře.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.