Marsalisova aktualizovaná klasika

Vrcholnou událostí jazzové části Prague Proms bylo vystoupení Jazz at Lincoln Center Orchestra (JLCO) Wyntona Marsalise. Koncert v Obecním domě (10. 7.) byl posluchačsky vděčný a reprezentativně dokumentoval především postellingtonovské směřování orchestru. První tři čísla programu tvořila části původních svit.

Úvodní Mendizorrotza Swing je závěrečnou částí Marsalisovy dvanáctidílné Vitoria Suite , kterou JLCO uvedl v roce 2010 s Paco de Lucíou a která patří k příspěvkům uplatnění prvků španělské hudby v jazzu. Na koncertě uvedená skladba byla sama o sobě plnokrevnou „instrumentálkou“ v rychlém tempu se strhujícím drivem, svítivými, umně aranžovanými plechy a rozsáhlým sólem autora. Jestliže úvod patřil ellingtonovskému swingujícímu stylu, ve kterém orchestr dokázal výhodnou stránku svého dlouhodobého a existenčně zajištěného působení (tj. dokonalou sehranost a technickou brilanci), další skladba The Creation byla náladovým kontrastem a připomněla podmanivost Ellingtonova mood stylu. Jejím autorem i sólistou je trombonista Chris Cranshaw . I tato kompozice je částí rozsáhlejšího celku, tentokrát pro orchestr a recitátora: God‘s Trombone , podle libreta epické básně God‘s Trombones: Seven Negro Sermons in Verse Jamese Weldona Johnsona (1927). Třetí skladba zdůraznila návaznost na ellingtonovskou sakrální hudbu. Jako autor se zde představil altsaxofonista a též vynikající aranžér Sherman Irby , kterého ve skladbě Insatiable Hunger opět fascinovaly možnosti principů a nálad Mood Indiga , zejména pokračování možností propojení zvuku dřev a trombonů (obzvlášť působivé propojení flétny, klarinetů a plechů s dusítky v jednom bloku). Tato skladba je 2. částí baletní svity Inferno dle Danteho Božské komedie.

Koncentrace na tvorbu rozsáhlých dotovaných děl upozorňuje na částečně diskutabilní stránku Marsalisova pojetí. Názor jeho oponentů, že jazzové tradici je cizí podobné preferování rozsáhlých kompozic s honosným ideovým poselstvím, má nosné jádro. Ellington sice ukázal na možnosti využití rozsáhlejších forem v jazzu, ale navzdory tomu nejsou ideologizace a patos v této podobě jazzu vlastní.

Marsalis jako by to vycítil a před ukázkami z díla samotného Ellingtona následovaly tři kompozice z jiné sféry. Swing House původně napsal Gerry Mulligan začátkem 40. let pro orchestr Stana Kentona (asi až o deset let později ji hrálo jeho kvarteto) a na aranžmá to bylo znát. Improvizace navodily jistý pocit obehranosti a to proto, že až v chorusech se zkonkrétnilo, že Mulliganovo téma je vybudováno na harmonickém schématu Sweet Georgia Brown . Na každém svém koncertu JLCO uvede též některou ze skladeb Thelonia Monka, kterých má ve svém archivu bohatou zásobu. Tentokrát sáhli po málo známé kompozici Light Blue v zajímavém původním aranžmá reflektujícím Monkův styl, s inspirovaným klavírním sólem Dana Nimmera . Jestliže Mulliganova skladba navodila vzdálenější asociace na Stana Kentona, původní skladba kontrabasisty orchestru Carlose Henriqueze Calle De Oro s polyrytmickými orgiemi bicích a zářivými disonancemi plechů naplnila ideál tzv. progresivního jazzu v jeho afrokubánské podobě.

OPRÁŠENÍ ELLINGTONA

Po tomto odbočení dozrál čas na uvedení Ellingtonových kompozic. Tentokrát Marsalis sáhl po jeho a Strayhornově Far East Suite , konkrétně po její 8. (předposlední) části nazvané Amad . Té opět vybrání z celkového kontextu jenom pomohlo; je to málo známá, nápaditě aranžována skladba, jejíž mírně orientalizující nádech nepůsobí nijak cizorodě. Samotnou svitu v celé úplnosti již desetiletí nikdo neuvedl a čas tak ukázal, že i svity samotného Ellingtona ve svém původním tvaru nežijí aktivním životem. Naopak ellingtonovský revivalismus funguje od jungle stylu Cotton Clubu po brilantní instrumentální skladby a písňové standardy; kompozice tohoto okruhu jsou neustále hrané a zpívané a odolávají zkoušce času.

Zatleskat je potřeba Marsalisově objevitelství neprávem zapomenutých Ellingtonových nahrávek. K takovýmto klenotům patří deska Duke Ellington Meets Coleman Hawkins (1962), ze které uvedl krásnou, téměř neznámou Ellingtonovu baladu Self Portrait Of the Bean . Tenorsaxofonové sólo přesně v Hawkinsově stylu zahrál Victor Goines a naznačil, kolik emociálního vkladu, technické dispozice a lásky k tradici jazzového saxofonu je potřeba k tak dokonalé a emotivně naléhavé reinterpretaci. Vzápětí následoval pro mnohé vrcholný moment večera. Kvartet (Marsalis + rytmická sekce) uvedl skladbu Knozz Moe King (z alba Live At Blues Alley ). Zde Marsalis na širokém prostoru, ve „vražedně“ rychlém tempu předvedl svůj technicky i výrazově nepřekonatelný a přitom svébytný a rozpoznatelný způsob hry. Bravurnost Marsalisova provedení překonává i možnosti někdejších inventorů východisek jeho hry (zejména Dizzy Gillespie a Clifford Brown). Marsalis ukázal, že tradice v tak dokonalém podání má své aktuální poselství, a proto i ve všech relevantních anketách vytrvale patří nejlepším trumpetistům současnosti.

Marsalis dokonale ovládá umění dramaturgie koncertu. Proto po vypjatém zážitku z jeho bravurní improvizace funkci zklidnění splnila basieovsky pojatá nápaditá úprava Yes Sir That’s My Baby s relaxovaným „salonním“ zpěvem trombonisty Vincenta Gardnera . Oficiálně závěrečná skladba od Chicka Corey Straight Up & Down (z Coreova debutového alba Tones for Joan‘s Bones , 1967) opět zaujala v působivé orchestrální úpravě a vymezila hraniční rámec orchestrem akceptovaného pojmu jazzové klasiky. Jako tečka za big bandovým zážitkem následovalo připomenutí předhistorických kořenů hudby tohoto typu. Vybraní hudebníci vytvořili archaický dechovkový ansámbl a členové front line za zvuků Just a Closer Walk with Thee vpochodovali mezi publikum a navodili atmosféru neworleanského marching jazzu na tradičním pohřbu. Závěrečný potlesk přerůstal v ovace. Ukázalo se, že publikum vycítí kvalitu provedení a jazzová klasika na této úrovni může bez obav počítat s plnými sály.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější