pondělí, 29. únor 2016

Mark Guiliana: Snění o Bobu Marleym

Napsal(a) 

Foto Deneka Peniston Foto Deneka Peniston

Ve svých pětatřiceti letech již patří Mark Guiliana mezi nejlepší jazzové bubeníky, v jehož životopise se skví spolupráce s Avishaiem Cohenem, Bradem Mehldauem, Lionelem Louekem, Tigranem Hamasyanem, Now vs. Now, Meshell Ndegeocello či Davidem Bowiem. Mnohostranný hudebník přirozeně mísící elektronickou hudbu s jazzem nadchl v prosinci pražský Jazz Dock se svou vlastní kapelou Beat Music.

Začal jste se hudbě věnovat poměrně pozdě, co bylo prvním impulsem? Nemám na to strhující odpověď, v mé blízké rodině není žádný muzikant. Rodiče mě vždy uměli zaměstnat, byl jsem aktivní, hodně sportoval. Chtěl jsem vyzkoušet něco nového, s bicími jsem proto začal až v patnácti. Vybral jsem si je náhodně, bratranec měl bubny v suterénu, vypadalo to zábavně. Třeba dechové nástroje mě nijak nebraly, i tohle měl být jen koníček. Zpočátku jsem neměl žádná očekávání, nicméně během lekcí jsem si velmi rychle uvědomil, že je to něco výjimečného. Něco, co mi změní život.

Jak jste pokračoval? Studoval jsem čtyři roky bakalářský obor jazz performance na William Paterson University v New Jersey. Bylo to skvělé! Poprvé jsem objevil společnost vrstevníků zapálených do muziky stejně jako já. Pomáhalo mi to, inspirovalo mě to a nutilo k tomu, abych nepolevoval.

Mnohdy v rozhovorech zmiňujete vaši vděčnost za mentoring izraelského basisty Avishaie Cohena, s kterým jste začal vystupovat coby čerstvý absolvent. Ano, hned po škole, roku 2003. Vlastně jsme spolupracovali v New Yorku již během mých studií a vyjeli na turné okamžitě po jejich dokončení, což trvalo až do roku 2008. Od té doby jsme se k ničemu nedostali, ale v únoru s ním po dlouhé době vystoupím na koncertě v Paříži (27. 2. v sále pařížské filharmonie, pozn. aut.) v rámci projektu Avishai Cohen’s New York Division s Kurtem Rosenwinkelem a dalšími. Jsem nadšený! Součástí projektu budu tak dlouho, dokud mi to můj program dovolí. Všechny zkušenosti, které jsem po Avishaiově boku nasbíral, byly ty první. Poprvé v Evropě, poprvé na šňůře, vůbec zvykání si na takový život. Všechno. Abych byl specifičtější, hudebně především forma jeho rytmického uvažování. Způsob, jakým cítí rytmus, je velmi silný a přesný. Pro mě, coby bubeníka, bylo úžasné hrát s někým s takovou precizností i citem. Pro mladého muzikanta, kterým jsem byl, to znamenalo, že ze sebe musíte kdykoliv vydat to nejlepší. Někam přiletíte, moc nespíte, jdete odehrát koncert a očekává se, že budete ve formě i každý následující den. Naučilo mě to, jak se udržet na takové úrovni, abych ze sebe dostal večer co večer prvotřídní výkon.

Jde to vůbec, v takovém zápřahu? Do určité míry ano. Jezte rozumně, spěte kdykoliv to půjde, moc neponocujte.

Před dvěma lety jste hrál v Praze po boku slavného klavíristy Brada Mehldaua v rámci vašeho společného projektu Mehliana. Jak toto spojení vzniklo? Setkali jsme se v New Yorku. Přátelil se s Avishaiem, občas jsme se potkávali na stejných festivalech, viděl mě také hrát s mou elektro kapelou. Já byl navíc jeho dlouholetý fanoušek, byl to jeden z mých nejoblíbenějších muzikantů už dávno před tím, než jsme se poznali. Bavili jsme se o společném hraní, chtěli jsme udělat něco odlišného od jeho tria. Přišel s ideou dua − my dva a elektronika. Jsem velmi šťastný, že je ten projekt součástí mého hudebního života.

S Mehldauem máte na kontě pouze jedno album, Taming the Dragon. Uvažujete o dalším? Teď nevím, plán na novou desku není, ale v létě vyrážíme na turné, a dokonce přidáváme člena – Johna Scofielda na kytaru. Takže my tři, navíc s mým dalším hudebním hrdinou! John a Brad mluvívali o tom, že spolu něco vytvoří a nemohli se rozhodnout, zda s Bradovým triem, nebo spíše zapojí elektroniku − a rozhodli se pro elektroniku. Jsem nadšený, ačkoliv nemám vůbec ponětí, kam to povede, možností je mnoho. Budeme zkrátka hrát a uvidíme. Bude to vzrušující!

I muzikanti trpí „nemocemi z povolání“, záněty šlach a jinými nepříjemnostmi. Jak jste na tom vy? Musím to zaklepat, naštěstí nic. Snažím se být velmi opatrný. Je dů­ležité zvolit techniku, která mi dovolí hrát navždy.

Foto Deneka Peniston Foto Deneka Peniston
Jaké v současnosti používáte nástrojové vybavení? Hraji na bicí Gretsch. S Beat Music využívám větší velikosti a spíše mrtvý zvuk, abych napodobil charakter elektroniky. V posledním roce jsem více hrál se svým jazzovým kvartetem, kde preferuji tradiční be bop ladění − velmi vysoké, inspirované chlapíky jako Tony Williams, Elvin Jones či Roy Haynes. Gretsch v tomto ladění velmi připomínají mé jazzové favority, což byl pro mě příjemný objev.

Jste ten, co si sepisuje nápady třeba v polospánku, nebo se raději zavřete do zkušebny a dřete? Jak vypadá váš tvůrčí proces? Obojí. Nemám žádné denní rituály nebo rozvrh, snažím se tedy nápady zaznamenávat. Napíšu si je, uložím nebo nazpívám do mobilu, protože se třeba hned nedostanu pořádně k pianu, bicím či počítači. A později na té nehotové myšlence stavím.

Když jste začínal včleňovat elektroniku do jazzu, zdaleka to ještě nebyla tak rozvinutá disciplína jako dnes. Byla to pro vás výzva? Nebylo to zdaleka tak namáhavé, nepřemýšlel jsem totiž o žánrových škatulkách. To, co mě přivedlo k bicím, byla rocková hudba, věci z MTV, Nirvana, Red Hot Chili Peppers aj. Elektronika se v mé tvorbě vždy objevovala, měl jsem ji v hlavě i na papíře. Zabral jsem se do ní, vyhovovala mé osobnosti i vkusu, drum’n’bass, jungle, to, co letělo v devadesátých letech. Mým cílem je podpořit přirozenou koexistenci všeho, co mě ovlivňuje. Nechci nikam nic tlačit; když to dělám, nedopadá to dobře.

Obsazení Beat Music se měnívá, představil byste složení pražského koncertu? Chris Morrissey na basu, Jason Lindner na klávesy a Steve Wall na elektroniku, což je základní tým už po několik let. Mám také losangeleskou verzi, se kterou jsme nahrávali, My Life Starts Now dělali zase jiní muzikanti, ale line-up s těmito kluky je mým hnacím motorem po mnoho let.

Během živého hraní s kapelou Beat Music upřednostňujete improvizaci, nebo dané schéma? Máme široký prostor na improvizování, je důležité nechat klukům volnou ruku v objevování a experimentování. To dělá každou noc jedinečnou.

Přemýšlíte už o vlastní nové desce? Ano, už mám polovinu desky s mým Jazz Quartetem a také půlku pro Beat Music, uvidíme, která zvítězí. Nevím ještě, kterou dřív, ale rád bych je stihl vydat v tomto roce.

Založil jste vlastní vydavatelství Beat Music Productions, jakou roli mají labely ve vašem životě? S Mehlianou jste u skvělého labelu Nonesuch Records, s vaší první kapelou Heernt zase u Cohenova Raz Daz Recordz. Důvodem založení vlastního labelu byla potřeba spolehlivého prostoru pro mou hudbu. Při tvorbě je pro mě důležité vědět, že mohu muziku hned nahrát a šířit, abych z ní byl ještě nadšený. Když udělám desku a rok se čeká na vydání, už dávno dělám na jiných věcech. To se někdy u vydavatelství děje, mají nahrávky, které potřebují z různých důvodů vydat dřív apod. A pokud nejsem vedle z vlastní novinky, jak bych mohl chtít po ostatních, aby byli? Tudíž s mým labe­lem je to tak – jak je něco hotovo, jde to ven.

Foto Tomáš Moudrý Foto Tomáš Moudrý

Nicméně práce kolem vydavatelství zabere hodně času. Není to něco, v čem bych se vyžíval, já chci dělat muziku. To nebylo žádné překvapení. Věděl jsem, že to bude spousta neinspirující práce, ale stojí to za to.

Žijete v New Jersey, New York co by kamenem dohodil, v podstatě každý muzikant – jazzový obzvláště – NY velebí. Má vliv na vaši tvorbu? Bezesporu. V New Yorku si moc neodpočinete, nikdy se tam úplně neusadíte, nemůžete se cítit zcela komfortně, vše na vás tlačí a pohání vás kupředu.

Máte velmi osobitý přístup k názvům desek. První album jste pojmenoval My Life Starts Now, loňské Family First. Rodina na prvním místě? My Life Starts Now vzniklo po narození syna, kdy jsem si říkal – teď mám pro co žít, už to není jen o mně. Family First vyjadřuje, jak bych chtěl žít, tohle krédo mi zjednodušuje i všelijaká životní rozhodnutí.

Vaše žena, Gretchen Parlato, je vynikající jazzová zpěvačka. Jak se dají sladit dva tak vytížené muzikantské rozvrhy? Není to samozřejmě jednoduché, ale stojí to rozhodně za to. Takové výzvy jsou stále krásné.

Už syna hudebně vzděláváte? Syn a vůbec to, že jsem se stal rodičem, mě nepochybně inspiruje. Nepřemýšlím však o muzice dětem určené, doma nám jede John Coltrane nebo Bob Marley, zkrátka jen vybíráme dobré věci.

K albu Family First vznikla dokonce alternativní deska, The Alternate Takes. Přebytek materiálu? Ano, i to je výhoda vlastního labelu. Mnoho mých oblíbených jazzových nahrávek má alternativní verzi, někdy je sám upřednostňuji právě před zmasterovanými kusy. Kolegové hodně improvizovali, každá z nahrávek byla dost odlišná a kluci hráli tak skvěle, že jsem se o to chtěl podělit.

Každá z vašich nahrávek je zřetelně odlišná, Family First je akustičtější a tradičnější než předešlé. Byl to úmysl, či jen osobní vývoj? Mé prvotní jazzové vlivy měly právě akustický zvuk. Na Family First je to poprvé, co se takto prezentuji. Do té doby měla navrch elektronika, tak jsem si říkal, že nastal čas k tomu, abych s kapelou složil hold právě těm prvotním vlivům.

Foto Deneka Peniston Foto Deneka Peniston
Kromě jazzových spoluprací jste také hrál s hudebníky z odlišných žánrů. Židovský reg­gae rapper Matisyahu či hvězda world music Dhafer Youssef. Všichni ti, se kterými jsem spolupracoval, jsou velmi organičtí hudebníci. Matisyahu je s Beat Music propojen přes ostatní hráče Beat Music, v New Yorku s námi dokonce párkrát vystupoval. Je to milý chlapík a pozval mě k účasti na své nejnovější desce, Akeda. S Dhaferem jsem se seznámil při hraní s Avishaiem. Jejich hudba má jisté podobnosti, od náročného rytmického základu po další prvky. Po odchodu od Avishaie jsem měl trochu času, tak mě Youssef pozval do svého projektu.

O vás se v současnosti velmi mluví ve spojitosti s deskou Blackstar, sedmadvacátou studiovou deskou Davida Bowieho vydanou 8. ledna. Prý si vás s kolegy Bowie vyhlédl během koncertu Donnyho McCaslina, aniž byste ho zahlédli v publiku. Jaké bylo nahrávání v proslulém studiu Magic Shop, kde vznikaly nahrávky Sonic Youth či Arcade Fire? Ano, ta historka je pravdivá. Studio bylo dost malé, ale je pravda, že v něm vzniklo mnoho skvělých desek. Bowie ji chtěl udělat v jednoduchém, malém studiu, aby kolem nebylo moc lidí. Úchvatné, celý ten proces byl neuvěřitelný. On a producent Tony Visconti vytvořili ve studiu velmi příjemné prostředí, povzbuzující nás k tomu být sami sebou. Doufám, že je to na nahrávce slyšet. Vše bylo velmi otevřené a demokratické, cítili jsme se jako rovný s rovným, nebyl to Umělec a kapela. Byl neuvěřitelně laskavý a skromný.

Nepředpokládám, že se očekává živé provedení? Bohužel ne, i když bych rád, ale nemyslím si, že by se to kdy stalo.

Jako první upoutávka vznikl osmiminutový videoklip, jak se vám líbí? Je ohromující. A děsivý.

Jedna vaše skladba se jmenuje You Are My Hero. Jací jsou vaši hrdinové, ačkoliv předpokládám, že jich je mnoho? Je to pestré. Z bubeníků to jsou Tony Williams nebo Elvin Jones, Art Blakey, pak také Bob Marley, John Coltrane. Je toho hodně, mám široký rejstřík.

Píseň Boba Marleyho, Johnny Was, jste si dokonce vybral na desku Family First, proč právě ji? Vždy jsem chtěl nahrát cover jeho písní, ale nechtěl jsem ji udělat v reggae verzi. Jenže jsem zjistil, že když z většiny jeho písní odeberu reggae rytmus, tak moc nefungují. Tohle je v podstatě popová píseň, není zcela vymezená a my jsme ji udělali ještě trochu zasmušilejší.

Máte nějakou vysněnou spolupráci? Asi on. Bob Marley. Budu o tom alespoň nadále snít.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.