MARIZA FADO má k FLAMENCU blízko
V Česku se zviditelnila v roce 2005, na festivalu Colours of Ostrava, kde její vroucí hlas rozehřál v deštivém počasí tisíce návštěvníků a kde byla považována za jeden z vrcholů programu. Letos v červnu se vrátila hned se dvěma koncerty, v Praze a Ostravě. Mariza se narodila v Mosambiku portugalskému otci a africké matce, od dětství žije v lisabonské čtvrti Mouraria, považované za kolébku stylu fado. Španělé o Marize tvrdí, že ona jediná má v hlase duende, což je kvalita dosud spojovaná výhradně s flamencem. Ona sama tvrdí, že fado má nicméně s flamencem mnoho společného.
Kde můžeme najít v dnešní době fado? Pouze v Lisabonu? Fado je hudba, která se zrodila přímo v Lisabonu. Vyvíjela se tam a dá se tam také stále najít. Ale nyní máme dva rozdílné typy zpěvu fado. Fado, které můžete slyšet v tavernách a v malých tradičních čtvrtích, a fado, které zní ve velkých sálech. Rozdíl je v tom, že když sedíte v malé taverně a hledáte zvučná jména pěvců, tak většina je jich vám neznámá. Něco jiného je být na koncertě, vidět všechno připravené tak, jak je třeba, tedy s velkým respektem k tomuto stylu hudby. Tím nechci říct, že v tavernách se s fadem zachází jinak, ale na koncertě můžete vidět vše z trochu jiného pohledu. Mám mnoho přátel, kteří, když se na fado přišli podívat do taverny, tak říkali: „No, je to dobré, ale, ale0¦“ A když byli na koncertě, cítili jiné emoce, cítili se jinak. Ale je jen jedno místo, kde se tohle dá najít – zkrátka a dobře jenom v Lisabonu.
Existuje v Lisabonu nějaká škola fado? Nemáme školy. Učit se zpívat fado znamená učit se na ulici. Je předáváno výhradně ústní tradicí a dědí se ze starší generace na mladší. Fado je staré asi sto, sto dvacet let a jsou lidé, kteří si jej snaží zachovat, protože když neznáte původní styl, nemůžete zpívat písně, které z něho vycházejí. Proto musíte být v blízkosti té starší generace, která si drží tradice právě ve starých čtvrtích Lisabonu. Musíte chodit do taveren, tam se musíte učit. Já se navíc snažím, aby UNESCO uznalo fado jako světové kulturní dědictví. Ale ne to, které posloucháme v dnešní době, ale tradiční styl fado.
Je možné porovnat fado z 60. let a nyní? Změnilo se něco v textu? Stále zpíváme to stejné fado, neopustili jsme tento styl. Je to fado 60. let. Například Amália Rodriguez zanechala obrovské dědictví, které je stále živé. Třeba tradiční fado s básněmi. Nebo Carlos do Carmo, nejlepší zpěvák fado, jenž má mnoho písní, které jsou stále v našem repertoáru. Ale ráda také kombinuji tradiční styl a obracím se na nové textaře a skladatele. Objevuji starou poezii a spojuji to s novým stylem vyprávějícím o dnešním Lisabonu, o každodenním životě v současném Portugalsku. O mé generaci a o všem, co jsem viděla při cestách po celém světě. Právě tohle přineslo nový vítr do mých dvou posledních alb. Kdo mi hodně pomohl, byl brazilský producent Jacques Morelenbaum. Ale jinak stále zpíváme tak jako dříve, nikdy to neopustím. Fado pro mě znamená příliš mnoho.
Existují nějaké podobnosti zpěvu fado a flamenca? V textech, v pocitech. Je to zajímavá otázka, protože když se zeptáte muzikologa na podobnosti fada a flamenca, odpoví vám: „Žádné neexistují“. Ale když jste s lidmi, kteří zpívají flamenco, a slyšíte je zpívat, soustředíte se na text, vidíte, na jaké nástroje hrají, vidíte tu vášeň, s jakou zpívají0¦ to všechno naznačuje, že je flamenco velmi podobné fadu. Byla jsem velmi blízko lidem zpívajícím flamenco a cítím, že máme mnoho společného.
Je to otázka nějakého vnitřního pocitu? Je to otázka bezprostředního cítění. Je třeba si všímat, že Španělé zpívají o životních pocitech, podobně jako to znám z naší hudby. Oni používají melismata, stejně jako my. Používají jich více, možná protože jsou blíže k arabské části Afriky. Třeba Sevilla je velmi arabská. Ale u nás v Lisabonu žije také mnoho Maurů. Proto si myslím, že máme mnoho společného. Zpívala jsem s jedním z nejlepších zpěváků mladé generace flamenca. Jmenuje se Miguel Poveda. Zpívali jsme spolu píseň pro film Carlose Saury a bylo to nádherné, když jsme spolu začali zpívat.
Díval se na mne, jako kdyby chtěl říct: „Cože? Ty nepatříš k Portugalsku! Patříš ke Španělsku!“ Po nahrávání jsme šli na večeři, kde jsme probírali náměty portugalských a španělských písní. Ptal se mě:
„O čem zpíváš?“
„Zpívám o lásce.“
„Já zpívám taky o lásce.“
„Zpívám o ztracených láskách.“
„Taky zpívám o ztracených láskách.“
„Zpívám o žárlivosti.“
„Já taky zpívám o žárlivosti.“
Fado má historické kořeny, ale je zde i šoubyznys, který může spoustu věcí změnit. Jak to je? Nevěřím tomu. Šoubyznys ve zpěvu fado neexistuje. Lidé chodí poslouchat tuto muziku, protože ji opravdu milují. A dobře ví, že za dalších padesát let tady bude zase. Není to nic „přechodného“, není to pop music. Pop music se přetvařuje. Dnes tu muziku znáte, a za tři roky, když o ní někdo začne mluvit, řeknete si: „Co to je? Co to bylo za zpěváka?“ Ale fado lidé opravdu milují a snaží se je pochopit. Chtějí poznat tuto kulturu, jak se tato hudba zrodila, jaký je její příběh, proč ji ta osoba zpívá a o čem vypovídá. Kdybych zpívala kvůli penězům, možná bych byla i bohatší.
