pondělí, 7. březen 2022

Marian Friedl: Nerad se zastavuji

Napsal(a) 

Marian Friedl, foto Vlastimil Bjaček Marian Friedlfoto: Vlastimil Bjaček

Beskydský hudební archeolog i novátor vydává projekt Černobílý svět, stále spadající do oblasti world music, ale tentokrát bez folklorního či ohlasového rámce alb předchozích.

Černobílý svět má být „trojalbem“, byť nikoliv 3 CD hudebním, ale spojením hudebního alba, sbírky vašich básní a kolekce fotografií Sabriny Pasičnykové. Co vás přivedlo k multimediální koncepci? Původně jsem chtěl připravit sbírku básní, ale neumím vydávat knížky. Nevěděl jsem, jak sehnat prostředky, koho oslovit. Nicméně tak dlouho jsem se těmi básněmi zabýval, až jsem si je začal zpívat a byl jsem zpět ve světě, který znám. Významnou roli sehrál covid. Nejen svou tísní, do níž nás všechny vehnal, ale i ztrátou možnosti koncertovat. Nerad se zastavuji. Na albu jsem tedy začal pracovat za kteréhosi lockdownu, každý týden jsem přinesl k natočení jeden dva nové kousky, a na konci bylo materiálu dost na desku. Zároveň mi došlo, že když je připravené CD zpívaných a recitovaných básní, jeho booklet by mohl mít podobu drobné básnické sbírky s fotografiemi. Dlouhodobě spolupracuji se zpěvačkou Sabrinou Pasičnykovou. Když jsem se jí svěřil se záměrem vydat kompakt se zhudebněnými básněmi doposud uloženými ve tmě digitálu, vytáhla své podobně zasuté fotografie z cest. Ukázalo se, že obojí k sobě výtečně pasuje.

K albu jste si sám vytvořil i čtyři videoklipy. Vizuál spojený s hudbou mě vždycky lákal. Vždyť jsem si napsal scénář a režíroval i hodinový film ke suitě Beránci a vlci a podobně je tomu i u mých klipů. Důvod vzniku těch aktuálních čtyř byl ovšem docela pragmatický. Potřeboval jsem rozběhnout kampaň pro získání finančních prostředků zveřejněním ochutnávek z chystaného alba. Čtyři neděle po sobě jsem proto uvedl do světa vždy jeden klip a připomenul svůj záměr. Rozeslat maily, v nichž by byla černá obrazovka a zvuk, mi přišlo málo.
Při tvorbě klipů jsem vyšel z možného. Žijeme totiž ve skvělé době. Když chceme klip, můžeme jej vytvořit i s minimem prostředků. Všichni jsme sice zvyklí na vysoce profesionální produkci, ale jak často se nechají davy unášet blýskavými obaly prázdných obsahů, ví každý, kdo se něčemu věnuje do hloubky. Nedávno mi volala má třináctiletá dcera, abych zhlédl vánoční klip Eda Sheerana. Velmi se mu zasmála, protože jí vše bylo na první pohled jasné: Ohromné prostředky vložené do naprosté pitomosti. Když tam v jednu chvíli proletěla vánočka, vzdal jsem to. Kdyby to byla dobrá muzika, potřebuje profesionální klip o ničem? Zdá se mi, že podobné klipy někdy slouží spíš k maskování mizerné hudby.

Písně na albu označujete jako elektrobásně. Není to matoucí, když jde prostě o písně, ač s důrazem na poetické texty a podílem elektroniky v aranžmá? Jednoduše jsem nevěděl, jak to, co nám vzniká pod rukama, pojmenovat. Základem jsou básně, z nichž sice v mnoha případech vznikly písně, ale recitace hraje na albu také významnou roli. V bookletu píšu, že je mi vlastně líto, když zpívané básně přestanou být básněmi, a proto je uvádím v původním znění. Aby tedy zůstal zřetelný odkaz k poezii, vymyslel jsem termín elektrobásně. Není náhoda, že album uvedeme do světa v přímém přenosu ze studia Radia Proglas na Světový den poezie 21. března.

Žánr alba jste označil jako elektrofolk, čímž jste se určitě nechtěl přihlásit k někdejší módní vlně elektrofolku a folktroniky z počátku nultých let. Nebo svým způsobem ano? V českém smyslu odkazuje folk k písničkářství, v anglosaském k lidové hudbě a ono elektro pak k počítačově zpracované hudbě. To je hlavní rámec alba. Ale vlivů je tam nepočítaně, žánry jsem neřešil, držel jsem se koncepce. Namaloval jsem si kruh, jehož čtvrtiny představovaly roční doby. Každé z nich jsem přiřknul protikladné charakteristiky, spojil je s živly a nástrojovými skupinami nebo zvuky. V takto vytyčené hrací ploše jsme se pak pohybovali společně se spolutvůrcem Martinem Kociánem. Martin měl na bedrech větší část hudební produkce: Staral se o zvuk, vytvořil část hudby, nahrál některé nástroje, přidal elektroniku a sound design. Výsledek je tedy ovlivněn i komunikací mezi akustikou a elektronikou, potažmo dvěma muzikantskými generacemi.

V písních hrajete mj. na gallichon (neboli mandoru či galizonu, nástroj z rodiny louten), „bačovskú trúbu“, lidové flétny. I v rámci elektronickým sound designem propojené hudby vás inspiruje zvuk starých a lidových nástrojů. Ano, stále mě těší dávat i velmi starobylé nástroje do kontextu soudobé hudební kultury. Ale zapojením elektroniky mi jde i o překročení mých obvyklých zvukových hranic. Na albu pracujeme se zvuky běžných nástrojů jako kytara, kontrabas, housle, či se sestavami typu smyčcové trio, jazzové pianové trio, klarinetový kvartet. A používáme i další méně obvyklé. Například melodiku, sundrum, mbiru, basové ukulele, xylofony, nejroztodivnější druhy perkusí. Nicméně k tomu všemu se přidávají zvuky generované elektronicky a i ty akustické jsou často počítačově modifikovány. Zveme tím k putování přepestrou imaginativní krajinou, která je odrazem a obhajobou našeho složitého barevného světa.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII III/2022.

Tomáš S. Polívka

Hudební publicista a fotograf na volné noze. Vystudoval přírodovědnou fakultu UK, věnoval se postgraduálnímu studiu přírodní estetiky a filosofie přírodních věd pod vedením prof. Stanislava Komárka. Po studiích se také živil muzikou a produkcí. Vydal sólové CD Stíny do ticha (1999) a hrál s Domácí kapelou (personálně navazující na Plastic People a Půlnoc), se kterou natočil CD Jedné noci snil (1996).

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.