úterý, 24. duben 2007

Maria Schneider - Hlavně se mě neptejte, co je jazz

Napsal(a) 

Maria Schneider - Hlavně se mě neptejte, co je jazz Maria Schneider - Hlavně se mě neptejte, co je jazz

Vídeňský koncert orchestru skladatelky a dirigentky Marie Schneider v prosinci minulého roku byl událostí středoevropského významu a přesvědčili se o tom i mnozí čeští příznivci, kteří se za ní do rakouské metropole vypravili. Vlastně šlo o generální zkoušku: projekt Cerulean Skies, který si u Marie Schneider vídeňský festival objednal, nahrál její orchestr po čtyřech dnech ve studiu až v únoru. Výsledkem bude album s obměněným názvem Sky Blue, které vyjde v brzké budoucnosti.

Se svolením amerického nakladatelství Scarecrow Press přetiskujeme rozhovor s Marií Schneider z nejnovější knihy Lloyda Petersona "Music and the Creative Spirit" (Scarecrow Press, 2006), mimochodem velmi zajímavého souboru čtyřiceti (!) rozhovorů s protagonisty současné jazzové a experimentální scény.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že se chcete věnovat hudbě?

Do hudby jsem se zamilovala, když mi bylo pět; tehdy jsem poprvé slyšela hrát někoho na piáno s obrovským citem pro věc. Poprvé jsem viděla a slyšela někoho hrát a řekla si: "Jo, tohle chci zkusit!0ť Pak jsem dospívala a cítila, že se chci věnovat hudbě, jenom jsem nevěděla, jakým způsobem. Uběhlo mnoho let, než jsem se rozhodla studovat skladbu. Chci tím říct, že jazzovou skladatelkou jsem se stávala postupně, šlo o pomalý učební proces, který probíhal v součinnosti s hudbou a lidmi, které jsem poznávala. Je pravda, že ve světě klasické hudby jsem se necítila dobře a mnohem užší vztah jsem měla k jazzu.

Ve vašich kompozicích vždy obdivuji váš vlastní niterný prožitek - jako kdybyste je napsala a nechala na hráčích, aby sami hledali spojení mezi vašimi pocity a aranžmá, které jste použila. Jak je přinutíte, aby patřičnou náladu vyjádřili?

Trochu to trvá, než věc poprvé zahrají tak, jak bych chtěla, nikdy hned nemá tu formu a feeling, které nosím v hlavě. Hráčům dávám instrukce, ale obvykle v nich nejdu až na tu hlubokou, emocionální úroveň hudby. Vysvětlím artikulaci výrazu, nebo zazpívám způsobem, jakým bych chtěla part frázovat. A časem si hudbu najdou sami. Věc, která mě na hudbě skutečně zajímá, je možnost transformovat vlastní pocit do zvuku, a pak jej třeba zapsat v notách. Hráči se pak mrknou na part a dekódují jej v souladu se svými nástroji, ať už proudem vzduchu či rozvibrováním bicích, a kombinace všech těchto složek vede k překladu emocí, které jsem do not zapsala někde na začátku.

Duchovní rozměr, který do hudby vložíme, se s trochou štěstí objeví po filtraci všemi zmiňovanými články někde na druhé straně. Je to záhada a nevím, jak vlastně funguje; prostě je to tak.

Myslíte na konkrétní hudebníky, když píšete?

Určitě hrají obrovskou roli, protože nebýt těch, kteří hrají a dotvářejí mou hudbu, nebyla bych tam, kde jsem. Hudebníci často vkládají do hudby něco, s čím předem prostě nemůžu počítat. V hudbě objevují věci, které jdou daleko za má očekávání, a ty mě pak často inspirují v budoucnu. Takže píši pro své hráče a pokud jde o sólisty, pak zcela nepochybně.

Do jaké míry vyjadřujete hudbou své vlastní pocity?

Určitě je do ní vkládám. Hudba v každém případě emoce zasahuje a samy emoce jsou skrze hudbu vyjadřovány. Ten mechanismus je asi trochu záhadný, ale ano, řekla bych, že hudbu dělám kvůli vlastnímu sebevyjádření.

Nedávno jsem četla knihu, kterou napsal můj kamarád o choreografovi Georgi Balanchinovi. Léta jsem svou hudbu popisovala jako skulptury, jakési pomíjivé zvukové částice. Ale s touhle knihou jsem si uvědomila, že tancem se inspiruji proto, že jde o skulptury rozšířené o časový rozměr. A tanec mám při psaní vždy na paměti, protože tanec je pro mě vyjadřovací formou; stejně jako hudba. Pokud by hudba nebyla zahalena do emocí, nedělala bych ji, to si můžete být jist.

Jak důležité jsou vztahy v kapelách, které mají vaši hudbu ztvárnit?

Většina muzikantů v kapele spolu hraje deset patnáct let a myslím, že její zvuk se za tu dobu hodně změnil. Hudba se za ta léta stala tak tvárná. Když někdo sóluje, všichni ostatní dokáží velmi pružně reagovat, hlavně kvůli dokonalému souznění jednotlivců. To je velmi důležité, protože většina hudby je napsaná a jako takovou ji teprve musíte k životu přivést. A co se týče improvizace, tam je vzájemná sounáležitost ještě důležitější.

Maria Schneider - Hlavně se mě neptejte, co je jazz Maria Schneider - Hlavně se mě neptejte, co je jazz
Je tohle souznění něčím, co lze vybudovat, nebo musí fungovat hned od začátku?

Řekla bych, že do jisté míry je lze vybudovat, i když platí asi oboje. Nedávno jsem v kapele udělala pár změn, a hned do ní vnikl tak svěží vítr! Hráče, které jsem vyměnila, jsem mnoho let obdivovala, ale cítila jsem, že tahle změna je zkrátka potřebná.

Zdá se, že skupina hudebníků, kteří spolu hrají více než deset let, musí mít k té hudbě i mezi sebou navzájem silně osobní vztahy.

Ano, to jistě. Já jsem cítila, že je čas pro změnu. Potřebovala jsem nové podněty, které by mě zanesly zase někam jinam.

Když píšete, jakou váhu přikládáte barvě, formě nebo feelingu? Mají pro vás tyto složky při práci stejný význam?

Nelze říct, že by jedna z těch věcí byla důležitější než druhá. Používám prostě hudební prostředky, které se mi osvědčují k dosahování daného cíle. Není to tak, že by melodie pro mě byla vším, nebo harmonie, dynamika či rytmus pro mě byly nejdůležitější. Tyhle součásti jsou stejně důležité a v různé míře vyplouvají na povrch podle toho, čeho chci zrovna docílit. Jistěže barevné podání a struktura jsou podstatnou součástí mé hudby, ale vždy je v ní přítomna i melodická linka a rytmus. Je to jako trojrozměrné šachy (smích).

V rozhovoru s Paulem DeBarrosem pro Downbeat jste řekla, že na nápady nejste moc bohatá...

(Směje se). Nejsem člověk, který si sedne a hudba z něj teče proudem. Často se musím trochu přemlouvat, ale jak se k tomu dostanu, jsem na roztrhání. V tom článku jsem myslím mluvila o Kenny Wernerovi, který mi jednou řekl: "Marie, mám pořád tolik nápadů, nepřestávají přicházet!" A já si pomyslela: "Bože, kéž bych na tom byla podobně!"

Co vás inspiruje?

To kdybych věděla, něco bych dneska napsala (smích). Ale vážně, inspirují mě hluboké životní prožitky, ať už minulé či přítomné. Inspirace může přicházet z umění, které mě hluboce zasáhne, ale stejně rychle mě dokáže inspirovat blížící se uzávěrka (smích). Je úžasné zjišťovat, co všechno dokážete, když musíte.

Při psaní je pro mě podstatný nějaký hudební nápad, ale zpočátku prostě jen hledám zvuky, které jsou osobité a něco mi říkají. S nápadem dále pracuji a najednou se mi ta myšlenka spojí s nějakou vzpomínkou nebo s něčím, čím si procházím, s člověkem, kterého znám, rozpoložením, v němž se nacházím; až se ten zvuk obohatí o všechny tyhle složky a dále roste0¦ takhle nějak skládám.

Doufám, že nebudete unavená následující otázkou: Že jsem žena?

No, vlastně ano. (oba se smějí). Ne, to je OK. Občas mě to štvalo, když se mě někdo takhle zeptal, ale teď už k tomu nemám vlastně co říct.

Víte, chtěl jsem říct, že mám pocit, že ženy nesklízejí v jazzu stejný respekt jako muži ve stejné oblasti. A pokud ano, ne ve stejném poměru, jak by byli oceňováni muži.

Možná si jen špatně pamatuji, ale nevšimla jsem si, že by mi lidé dávali menší šance než mužům.

Pak je to skvělé!

Vyhrála jsem spoustu anket Downbeatu, lidé chodí na mé koncerty, pracuji s kapelami, kde jsou samí muži, a které si mě najímají. Taky vyučuji na školách. V oblasti, ve které pracuji, mám občas více práce než mnozí muži, takže prostě nemůžu říct: "Podívejte se, v některých ohledech je se mnou nakládáno nefér." Nemám tenhle pocit. A když vzpomenu na Ingrid Jensen, kterou jsou lidi šokovaní, protože zkrátka nečekají od ženy takovou hru na trubku, pak je prostě pravda, že doposud tu nebylo mnoho trumpetistek, které by hrály jako ona. Pak se s tím lidi těžko vyrovnávají. Tahle ženská hrát umí, a jak asi víte, práce má spousty - na turné je takřka pořád. Co si o tom myslíte?

Obávám se, že ženy se často mohou prosadit na scéně kvůli svému vzhledu či sex appealu a přitáhnout za rok pozornost, o kterou by někdo jiný bojoval pět nebo deset let.

Ale to platí i u mužů. Pokud by Harry Connick nevypadal jako Harry Connick, možná by nebyl tak úspěšný.

Dobrý postřeh. Mám pocit, že podobné je to i s barvou pleti.

Jsou tu bílí muzikanti, kteří si budou stěžovat: "Sakra, nás je tu tolik, a o pořádnou práci nezavadíme." Často slyším, jak si lidi stěžují, že nahrávací společnosti poslouchají hudbu očima. Ale já věřím, že většina muzikantů, bez ohledu na komerční principy, prostě chce dělat a hrát svou hudbu. A pokud ji lidé chtějí poslouchat pro ni samotnou, tak fajn; pokud ne, není to důvod pro to, aby hudebníci skončili se svou prací. Alespoň většina z nich, mnoha věcmi taky nejsem nadšená.

Četl jsem jeden váš rozhovor, kde jste se zmínila, že to, co děláte, považujete za "velmi ženské". Vždycky jsem zastával názor, že kreativita nemá co dělat s rodem a její zdroj je třeba hledat jinde. Do jaké míry ovlivňuje ženskost váš způsob práce?

Myslím, že na tuhle otázku se těžko hledá odpověď. Je tu spousta věcí, které hrají roli v tom, proč lidé dělají, co dělají. Například: co vytváří vaši hudbu? K čemu máte vrozené sklony? Co píšete proto, že jste vyrostl v jihozápadní Minnesotě s matkou, která hrála Chopina, Copelanda a spoustu standardů? K čemu máte sklony, když jste ve sboru zpíval vždycky soprán a ne bas, nebo že jste se rád oblékal trochu zženštile, a ne jinak? Pokud jde o mě, ráda jsem se oblékala jako žena, ale taky jsem ráda chodila střílet kačeny se svým otcem (směje se). A co mají tyhle věci společného s mou

hudbou?

Nemůžu si pomoci, ale myslím si, že jsme ovlivněni perspektivou našeho rodu. Nechci říct, že moje hudba zní žensky, protože jsem žena, ale že ženy a muži jsou v mnoha ohledech rozdílní; my jsme zkrátka... (smích) a nedokážu si představit, že by to hudbu nějakým způsobem neovlivnilo.

Stejně jako vás ovlivnila vaše rodina, kde jste vyrostl, co jste studoval, nebo co jste poslouchal. Myslím, že to je jedna z mnoha věcí, která hudbu spoluvytváří a řekla bych, že lidé jsou trochu nervózní, pokud o tom mají mluvit, protože se bojí, že budou považováni za sexisty nebo rasisty, nebo že tak bude nahlíženo na jejich protějšek. Já se o tom nebojím mluvit, protože jsme tím, čím jsme, a bylo by těžké říct, jakou hudbu bych dělala, kdybych byla muž, protože celý můj život by vypadal jinak. Taky bych řekla, že mnohá hudba má některé "ženské0ť prvky, ale které to jsou, to opravdu nevím.

Přemýšlíte někdy o vlivu Boba Brookmeyera na vaši tvorbu?

Ano, mám pocit, že mě nejvíce ovlivnil z hlediska formy a osobního vývoje. Má velký dar v tom, že, na rozdíl od běžného aranžování, je schopen z pár not udělat velmi komunikativní a obohacující výpověď. Podle mě je Bob guru formálního jazzového vývoje a je to člověk, který jazzovou formu velmi efektivně obohatil o některé klasické techniky, což na mě mělo obrovský vliv. Dnes vím, že Bobův přínos formě je jeho největším příspěvkem jazzu.

Jednu ze svých nahrávek, Evanescence, jste věnovala Gilu Evansovi.

Gilova hudba mě donutila stát se jazzovou skladatelkou, protože v jeho hudbě jsem cítila to spojení psané a improvizované složky, které bylo v souhrnu silnější než kterákoliv z částí sama o sobě. Tohle pro mě bylo velmi působivé; expresivita hráčů i skladatele pro mě znamenala mnoho.

Studovala jsem klasickou hudbu, když jsem jeho hudbu slyšela poprvé, a tehdy jsem se opravdu cítila svázána různými stylistickými prvky, které jsem používala. Třeba že když je vaše hudba tonální, jste docela nevýrazní a k smíchu; ale vaše hudba musí být něco, k čemu téměř můžete napsat teorii, jinak to nemá cenu. Ale Gilova hudba byla tak komplikovaná, tonální a expresivní, a přesto nebyla strnulá. Všechno asi není tak, jak si myslel, ale jeho otevřenost byla nepochybná. A spolu s Milesem v některých věcech0¦to bylo strhující. Pak jsem začala chtít psát pro jazzové hudebníky.

Maria Schneider - Hlavně se mě neptejte, co je jazz Maria Schneider - Hlavně se mě neptejte, co je jazz

Když je ve společnosti nějaký konflikt, lidé mají tendenci hledat ve věcech hlubší smysl. Pozorujete to dnes v současném umění?

Ne, bohužel ne, i když si přeji, aby tomu tak bylo. Obávám se, že žijeme v době, kdy lidé nechtějí příliš přemýšlet. A s posledními (americkými) volbami se ukázalo, že lidé chtějí slyšet, co mají dělat. Pokud lidé smýšlejí svobodně, umění je přitahuje a sami se stávají umělci: chtějí myslet samostatně a čelit otázkám. Chci říct, že to není o hledání odpovědí, ale o hledání otázek. A dneska nemám pocit, že by lidi chtěli čelit

otázkám. Chtějí prostě odpovědi, a tahle atmosféra umění neprospívá.

Myslíte, že události, se kterými dnes přicházíme do styku, ovlivňují vaši tvorbu?

Ale jistě, a po jedenáctém září (2001) jsem na tom byla tak špatně, že jsem skoro rok nemohla nic kloudného stvořit. Tak jsem byla stísněná.

Něco úžasného se stalo pár dní po volbách. Scott Robinson, který hraje i v mé kapele, uspořádal koncert v duu ve freejazzovém stylu. Byl tak skvělý, že jsem na celé volby docela zapomněla. Řekla jsem si, ať se svět vyhodí do vzduchu, jestli chce. A lidi, kteří ctí víru a vyzdvihují násilí tímhle způsobem... jednoho dne si uvědomí, že všechna svá práva tím ztrácejí, a možná i procitnou. A měla jsem pocit, že se dostáváme do té kritické fáze, kdy si to uvědomí.

Asi jsme se nedostali až do takové fáze, abychom si tohle uvědomili.

Věřím, že naše kultura a společnost do takové fáze dospěje, když si uvědomíme, že již nežijeme v demokratické společnosti. Lidé si snad uvědomí, že nedostatečné oddělení církve od státu je pro naši společnost opravdu zhoubné.

O to víc alarmující je lhostejnost mnoha lidí. Kolik z nich nevolilo? Mám pocit, že mezi lidmi od osmnácti do čtyřiadvaceti jich šlo k volbám jen asi deset procent. Takže v téhle době, kdy se mladí lidé cítí být oprávněni ke všemu, a necítí, že tenhle systém stojí taky na jisté odpovědnosti0¦ jsou to hlavně oni, kteří by se měli probudit co nejdříve. Hlavně rychleji než lidé, kteří by chtěli mít v Bílém domě Boha.

Je to podle vás jen nezájem, nebo spíše nevědomost?

Řekla bych, že nevědomost. Jsou otupělí z televize, prakticky bez názoru.

Jsou umělci zvláště citliví k realitě, která je obklopuje?

Myslím, že ano, protože často cestují a poznávají lidi odlišných kultur, takže se na svět nedívají skrze jedny brýle. Nedávno jsem mluvila s kamarádem, který vyrostl ve velmi nábožensky založeném prostředí a vše okolo sebe nahlíží skrze své náboženské přesvědčení. Mám za to, že jeho politické názory jsou takové, jaké jsou, kvůli očividně jednorozměrnému pohledu na svět, jakým byl krmen od dětství. Říkali jim, že tak je to psáno tam a tam, a proto to lze vztáhnout ke všemu. Zcela rozdílné je to u lidí, kteří cestují a poznávají různé tváře křesťanství, judaismu, islámu, ateismu atd. a mohou poznat krásu všech těchto odlišných perspektiv.

Jim Hall hrál pár dnů před volbami na koncertě a přesvědčoval lidi, aby šli volit; vycházel z toho, že hudebníci cestují, dostanou se do světa, a mají tak specifický pohled na svět, který ostatní lidé nemohou tak snadno získat.

Prostě jsem si uvědomila, že i když je můj kamarád úžasný člověk, náboženství je prostředkem kontroly jeho mysli. A náboženství je schopno ovládat tak velké množství lidí mladého věku0¦ celý svůj život nedokáží myslet mimo tuhle škatulku, je to pro ně nezpochybnitelná pravda. Daná verze Boha, verze toho a toho, co je správné nebo špatné, co byste měl a neměl jíst, je odvozena od toho, co se naučili uctívat. S něčím podobným se prostě nemůžu ztotožnit.

Tenhle uzavřený postoj nacházím někdy i v jazzu a někdy je to vážně frustrující.

Jo, to je pravda. Hlavně se mě neptejte, co je to jazz. Tohle prostě nemůžu vystát, protože se nestarám o to, co je jazz. Pro mě je jazz pojmenováním pro hudbu a ne stylem, který by se lidé měli snažit naplnit nějakým obsahem. Jde o hudbu, která získala určité jméno, ale co na ní bylo hodnotné, byl vlastní způsob svobodného vyjádření. Ale tenhle vývoj můžete zastavit tím, že mu dáte jméno, je to podobné jako s náboženstvím.

Jakmile mu dáte jméno, dáváte mu pravidla a "dohlížíte0ť na publikum. To je jazz a tohle není jazz; tohle prostě nesnáším. Je to zase o otázkách a odpovědích. Proč se bojíme žít bez odpovědí na všetečné otázky? Proč se obracíme k určité víře s otázkami, na které nám prostě nemůže odpovědět? Jsou otázky, na které odpověď získat nemůžeme.

Máte pocit, že dnes stíráme rozdíly mezi jednotlivými kulturami?

Víte, tenhle svět je tak bizarní, protože pokud dojde na peníze a obchod, všichni jsme si rovni. Vlády Francie a USA spolu sice ostře nesouhlasí ohledně Iráku, ale na druhou stranu mně francouzské časopisy dávají různá ocenění a ráda tam jezdím.

S lidmi a kulturami se můžeme setkávat na tolika úrovních, pamatuji si, že když jsme bombardovali Jugoslávii, měla jsem tam kamaráda, s kterým jsem si vyměňovala jeden e-mail za druhým; tohle je úplně postavené na hlavu. Hudba nás spojuje, ale stejně tak nás propojují jiné věci, řekla bych, že kultury jsou rozděleny, ale stejně tak najdeme spoustu muslimů, kteří chtějí žít v Americe bez ohledu na tuhle válku. Existuje spousta Iráčanů, kteří by tu rádi žili a pracovali, stejně jako těch, kteří nás nesnášejí.

Máte pořád tolik elánu, jako před patnácti lety?

Jo, ale ne tento měsíc (smích). Trochu se teď flákám, ale užívám si to. Poslední dva roky jsem neskutečně dřela. Když dokončím desku, vždycky se zklidním, protože dělat desku je pro mě strašně intenzivní záležitost.

Liší se vaše kariéra hodně od představy, kterou jste o ní měla?

Nikdy jsem neměla vizi tohohle druhu a nevěděla jsem, co bych chtěla dělat. Věděla jsem, že chci psát hudbu a dělat to lépe, ale nepředstavovala jsem si, že bych se tím mohla živit. Pokud by mi tehdy někdo řekl, že budu mít něco společného s lidmi, s kterými mám dnes možnost hrát, prostě bych mu nevěřila. Nevím, co bude v budoucnu, ale ráda bych udělala něco pro film a možná i nějakou taneční záležitost. Na nové projekty se těším, prostě ráda pracuji s lidmi.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.