sobota, 27. duben 2013

Marek Novotný - Melodie ze snu

Napsal(a) 

Marek Novotný - Melodie ze snu, foto Zbyněk Kunc Marek Novotný - Melodie ze snufoto: Zbyněk Kunc

Jazzový klavírista a skladatel se zálibou v klasické hudbě Marek Novotný je zjevně puntičkář. V tom nejlepším smyslu. Než se odhodlal vydat albový debut, raději degradoval dvojí profesionální nahrávání v demo snímky, získal doktorát z hudební teorie, studoval jazzový klavír na norské University of Stavanger a jazzovou kompozici a aranžování na University of Massachusetts, léta sloužil (a dále slouží) jako chápavý sideman Feng-yün Song v triu PUO a dlouhodobě piloval repertoár s vlastním kvintetem. Není divu, že prvotina Leland Dream, k jejíž realizaci Marek Novotný přizval například americkou zpěvačku Aubrey Johnson, představuje dílko zralé a dotažené.

Leland v názvu alba je místopisné jméno? O čem se sní v Lelandu? Když jsem studoval ve Spojených státech na University of Massachusetts, několik měsíců jsem strávil v osadě Leland u Michiganského jezera. Oslovil mě jeden skladatel filmové hudby a právě v Lelandu jsem plánoval, že bych se této profesi věnoval. Ale nakonec jsem zjistil, že asi nejde o moje životní poslání.

Leland je ovšem nádherné místo. Možná jste někdy zažil, že se vám zdála melodie. Když se vzbudíte, mohou nastat dvě situace. Buď zjistíte, že je ten nápad úplně pitomý, i když se vám ve snu zdál bezvadný. Nebo ho zapomenete. Mně se melodie skladby Leland Dream opravdu zdála. Základní melodický oblouk mi vydržel až do rána a dokonce mi ani po probuzení nepřipadal hloupý. Vlastně jsem tuhle písničku nesložil, vylíhla se v Lelandu. Přišla ke mně sama.

Skladatel, který vás oslovil, byl Alexander Janko, o kterém se píše ve vaší biografii? Měla spolupráce nějaký výstup? Ano, šlo o něj. Ze spolupráce nic významného nevzešlo, pracovali jsme na hudbě k jednomu hororu, nevím ani, zda už je dokončený. Synchronizoval jsem hudbu s videem, dopisoval orchestraci a seznamoval se s řemeslem.

Místopisných asociací najdeme na albu víc, nejen Leland. Jedna ze skladeb se jmenuje Norwegian Mood. Norwegian Mood jsem opravdu složil, když jsem studoval v Norsku.

Když srovnáte studijní programy v Norsku a v USA, opravdu platí často tradovaný stereotyp, že v Americe se učí spíše tradicionalisticky, zatímco zvláště skandinávské školy kladou důraz na experiment, volnost, netradiční postupy? Bohužel musím říci, že je to pravda. Alespoň podle mých zkušeností. Ale jestli jsem se o Americe něco naučil, tak to, že je obrovská a že nelze zobecňovat. Rozdíl mezi kulturou nebo myšlením v Texasu a třeba Massachusetts je tak velký, jako mezi Českem a Ruskem. Bylo mi řečeno, že i v USA fungují experimentální školy. Ovšem texaská škola, kam jsem byl také přijat, se vyznačuje tradicionalismem. A Massachusetts do značné míry také. Nechci kritizovat, spíše jde o to, že jsem měl svoje zkušenosti obrátit. Kdybych tehdy věděl to, co teď, nepojedu se nejdříve uvolnit do Norska a pak se nechat dovzdělat do Ameriky. Ale i tak jsem se v Massachusetts hodně naučil.

V USA jste našel i zpěvačku Aubrey Johnson (mj. dosud nejmladší pedagožku pěveckého oddělení Berklee College of Music, jejíž albový debut by měl vyjít na labelu Inner Circle založeném Gregem Osbym). Seznámili jste se během studií? Ne, na jejím koncertě. Alexander Janko mi chtěl produkovat i desku, což se částečně uskutečnilo. Zkoušeli jsme něco nahrát a studiový zvukař nám pustil kapelu, kterou točil před týdnem. Zpívala v ní Aubrey a její projev mě okamžitě nadchnul. Shodou okolností jsme brzy poté měli cestu do Bostonu a další shodou okolností tam Aubrey zrovna vystupovala. Oslovil jsem ji, zalichotil, vzal si telefonní číslo a světě div se, za necelý rok jsme s ní začali natáčet.

Marek Novotný - Melodie ze snu, foto Zbyněk Kunc Marek Novotný - Melodie ze snufoto: Zbyněk Kunc

Jak dlouho jste desku vlastně nahrávali? Právě Aubrey Johnson má na webových stránkách jednu vaši skladbu, zaznamenanou v roce 2011 v Praze, zatímco nakonec se točilo loni v Itálii. Je to trochu legrační, ale podařilo se mi natočit desku na třetí pokus. První proběhl v roce 2008, kdy jsem přivezl nahrávku ze školního studia v Norsku. Tehdy jsem objevil skvělou norskou zpěvačku Evu Haugen. Lucka Kukulová z vydavatelství Amplión už tehdy chtěla album vydat, ale já jsem nebyl zcela přesvědčený o kvalitě nahrávky. Následovala cesta do Ameriky, setkání s Alexandrem Jankem a jeho nabídka produkovat desku. Tu jsme nakonec točili v Čechách ve svárovském studiu. Jenže jsme měli málo času na přípravu. Domníval jsem se, že to bude stačit, pozval jsem i amerického saxofonistu Carla Clemense. Některé věci dopadly dobře, ukázky mám na webu, ale muzice jako celku chyběl nadhled. Proto jsem se rozhodl založit vlastní kvintet, alespoň rok s ním hrát a muziku točit teprve až ji budeme mít zažitou. Na Leland Dream jsou i nové věci, napsané v roce 2012, ale některé skladby se nahrávaly už potřetí. Nelituji, protože nejnovější verze znějí tak, jak mají, a už nikdy nebudu mít potřebu přehrávat je.

Nic z toho by se ovšem nepodařilo, nebýt Lucky Kukulové, které ani nedokážu dostatečně poděkovat. Ona je opravdový donátor. Člověk s ohromným kulturním rozhledem, který sám nemá moc peněz, ale dokáže absolutně nezištně podporovat umění. Lidé si pořád stěžují, že žijeme ve špatném světě, kde všichni podvádějí a kradou. Jenže dokud existují lidé jako Lucie, dává mi to naději, že svět na tom není tak zle.

Proč jste nakonec pro natáčení vybral italské studio Miroslava Vitouše? Shoda intuice a náhod. Původně jsme domluvili nahrávání v Sonu. Pak ale došlo k informačnímu šumu, a když jsem do studia volal, rezervace se nenašla a v „našem“ termínu bylo plno. Snažil jsem se sehnat jiné studio s dobrým piánem. Což je v Česku relativně problém, pokud nechcete nahrávat ve velmi drahých studiích, jako jsou Smečky. Jednou jsem si povídal s Jaroslavem Duškem a ptal se ho na Mirka Vitouše, protože spolu dělají vystoupení Vizita. Jaroslav se rozpovídal, že Mirek teď žije v Itálii, že u něj byl a že má domácí studio. Jen jsem se zasmál a zeptal se, jestli má i dobré piáno. Prý jasně, jedničkové křídlo. Pořád jsem se ještě smál, ale říkal jsem si: Že by mi chtěl vesmír naznačit, abych jel do Itálie? Intuici jsem poslechl a studio bylo fantastické.

Kontrabasistu Petra Tichého znáte léta z působení v PUO, o Aubrey jsme mluvili. Jak jste hledal další spoluhráče? Základní sestava vznikla díky nahrávání na Svárově. Chtěl jsem točit s Martinem Novákem, jenže právě odlétal do Ameriky a doporučil mi Tomáše Hobzeka. Skvělá volba, protože Tomáš Hobzek vzal věc s ohromným osobním zaujetím. Při diskusi nad vínem jsme si řekli, že by bylo hezké pozvat jako hosta Davida Dorůžku, jelikož je to jediný zdejší kytarista, o kterém víme, že se svým stylem blíží estetice ECM. Nechci říci, že hraje nejazzově, ale není klasický americky swingující hráč. Zavolali jsme mu, souhlasil a snad mohu říct, že se mu hudba líbila, protože po natáčení bez váhání přijal nabídku hrát i nadále v mém kvintetu. A ačkoliv jsem měl zpočátku pocit, že Davidovi nedávám dostatek prostoru, nakonec naše poetiky splynuly, prostor vznikl přirozeně a David dokázal moji muziku posunout na místa, která jsem si předtím nedokázal představit. Ještě chvíli jsme hledali tvar kvintetu, zpívala a hrála s námi na housle Gabriela Vermelho. Nakonec všechno krásně sepnulo s Marcelem Bártou, se kterým jsem hrával už „před Amerikou“.

Marek Novotný - Melodie ze snu, foto Zbyněk Kunc Marek Novotný - Melodie ze snufoto: Zbyněk Kunc

Zmínil jste label ECM. Na vašich webových stránkách se dočteme také o vlivu evropské (chcete-li vážné) hudby, člověka napadne třeba Erik Satie. Možná je na místě otřepaná otázka na vaše inspirátory? Produkce ECM byla určitě výrazným zdrojem inspirace. Ale vytahoval bych se, kdybych tvrdil, že ji mám zmáknutou a že jsem se zaměřoval na tituly ECM. Spíš to bylo obráceně. Hodně jsem například poslouchal Bobo Stensona a až dodatečně zjistil, že vydává na ECM. Spíš bych řekl, že v jazzu mě inspiruje Evropa. Hudba, která neswinguje, je zadumanější, prokomponovanější, sofistikovanější. Není v ní tolik emocí, blíží se tradici vážné hudby. Co se týče vážné hudby, opravdu jsem poslouchal i Satieho, ale mnohem víc mě fascinuje Ravel.

Zdá se mi, že oproti jiným pianistům-sólistům máte cit pro zpěv, pro pěveckou linku. Ostatně léta hrajete s Feng-yün Song, ve vašem kvintetu působí zpěvačka. Cítíte to tak? Spíš než na hlas se soustředím obecně na melodii. Je velmi složité pouštět se do estetiky a analýzy, co je v hudbě nejdůležitější, jde o velmi subjektivní záležitost. Ale mě osobně, ať už poslouchám jazz nebo vážnou hudbu, fascinuje melodická linka. Mám pocit, že nejslavnější díla historie, která setrvávají v myslích lidí, vyhrála bitvu o nadčasovost melodickou linkou. Chápu, že někdo to má jinak. Ale já se při skládání jako na první věc zaměřuji na melodickou linku. Snažím se, aby byla jednoduše krásná. Teprve potom dodávám harmonii. Nikdy nenapíšu nejdříve kila, abych k nim pak přidal melodii. Melodii si při skládání zpívám a kdyby mi nešla z pusy, nezněla hezky, nepustím ji dál.

Jazzmani častěji rozvíjejí nápad od riffu, groove... Přesně tak. Můj prvotní přístup ke skládání je spíš takzvaně vážnohudební. Teprve po melodii a harmonii u mě následují formální záležitosti. Tady je mým velkým vzorem Pat Metheny, úžasný maniak přes formu, v jehož hudbě se odehrává zároveň spousta neuvěřitelných věcí. Nemíchají se ovšem jablka a hrušky, spíš jde o hruškojablečný mošt, ve kterém cítíte všechny lahodné chutě, ovšem dokonale vyvážené. To je i moje filozofie. Mám rád, když skladba není jen téma, ale něco se v ní po formální stránce děje. Myslím, že žádná z písní na desce nestojí na jednoduchém schématu, snad krom závěrečného duetu s Davidem, který jsme tak úmyslně pojali.

Na rozhovor jste dorazil přímo ze zkoušky se Zuzanou Dumkovou. Vzniká trvalejší spolupráce? Doufám. Považuji desku Zuzany Dumkové Balance za jednu z nejlepších českých nahrávek tohoto žánru. Nejen díky tomu, jak Zuzka zpívá, ale hlavně kvůli samotné muzice. Zuzka slyšela moje nahrávky a oslovila mě, zda-li bychom nezkusili spolupracovat, čehož si velmi vážím.

Hrajete ve vlastním kvintetu, s PUO i v dalších sestavách. Stačí to na obživu? Záleží na tom, zda máte rodinu nebo ne. Já zatím žádné závazky nemám a neplatím ani velký nájem. Vystačím s málem. Vedle zmíněných kapel vystupuji se zpěvačkou Milli Janatkovou a šansoniérem Michalem Vaňkem. A jeden den v týdnu korepetuji v hudebce a na DAMU. S rodinou by tak žít nešlo, navíc nejsem sám sobě dobrým manažerem. Raději bych jen hrál, skládal a aranžoval.

Skládáte také pro smyčcové kvarteto i pro větší „klasická“ obsazení. Blíží se realizace některé z kompozic? C elé léto jsem psal něco, čemu říkám jazzová symfonie. Nerad bych, aby to znělo vznešeně, ale jde o pět vět, asi padesát minut hudby, pro symfonický orchestr a jazzový kvintet. Skladba vznikla na objednávku Jana Talicha a na podzim by mohla proběhnout premiéra v podání Talichovy komorní filharmonie. A protože pan Talich působí také v Českých Budějovicích, možná skladbu nastuduje i Jihočeská filharmonie. Doufám, že vše klapne, nechal jsem na tom duši.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.