Marcel Bárta a Muff – generační zjevení?

Představ nám svoje spoluhráče a zkus se vyjádřit, proč je máš v kapele. V téhle sestavě hrajeme zhruba půl roku. S kytaristou Jirkou Šimkem se známe od dětství, oba pocházíme z Toužimi, prošli jsme spolu různými kapelami v Plzni a potom i v Praze. Jirka není klasický jazzový hráč, hodně si hraje s barvami a hledá zvuky, víceméně analogové. Je talentovaný, má energii a jde pořád hodně dopředu. Je výborný sólista.

To je fakt, vy dva máte podobný způsob stavění sól, pěkně, řekla bych garrettovsky vygradovaných na dlouhé ploše, a to vlastně v důsledku tmelí zvuk Muffu… Je to možná tím, že se známe tak dlouho. Bubeník Roman Vícha je z Opavy, přestoupil z Ostravské konzervatoře na Ježkárnu do Prahy. Nikdy nehraje moc, má tah a má za sebou bigbítovou minulost. Má fantastický timing, ten mají společnej s baskytaristou Kubou Vejnarem , hrají spolu taky už pár let. I Kuba je hodně úsporný, inteligentní hráč a hraje na čtyřstrunnou baskytaru, což je mi vždycky sympatický.

Na vašem druhém demosnímku z Železné za to občas dost odvážně bere. Hledá, stejně jako každý z těch lidí, zvuk svého nástroje. Kuba Zitko nahradil asi předpůl rokem Beatu Hlavenkovou, která studuje v Americe, a kromě Fender piana přinesl do kapely důležitej zvuk hammondů. Aranžuje a píše vlastní, dost osobité kompozice. Chtěl bych říct, že všichni v Muffu se v poslední době hodně rozvíjejí. Nikdo není úzkoprsej, co se týče stylu, všichni poslouchají cokoliv od jazzu přes bigbít, jsou otevřený. No a perkusista Miloš Dvořáček je postavička, která tomu dodává svůj druh energie, člověk, který jde do všeho a je tvůrčí, opepří to, dokáže překvapit a má velký cit pro to, co se kam hodí. Navíc teď začal hrát na trumpetu, tak mu držíme palce, aby mu to vydrželo.

Možná ho k tomu inspirovala Iva Bittová, taky začínající trumpetistka, u níž hraje v Čikori na bicí. Ale stejně je to na pražské jazzové scéně dost raritní jev, že má někdo odvahu učit se na nástroj rovnou na pódiu. My se nesnažíme hrát jazz. Těžko tu hudbu nazvat, chceme prostě dělat vlastní muziku a čerpáme ze všeho. Protože každý z nás je ovlivněnej vším možným, co slyší kolem sebe a nemůže k tomu zůstat chladnej. Takže Muff je zatím taková pestrá koláž.

Koláž, která hodně žije z elektrického Davise. Vaše první demo spíš z osmdesátých, druhé demo dokonce ze 70. let. Sám si mě lákalna “ něco mezi Mingusem a Art Ensemble Of Chicago“. Jaký předpokládáš další vývoj? Podle mě už se trochu odkloňujeme od davisovské fáze. Jsou věci, které nám z toho zůstávají, ale zároveň se v té kapele rodí něco nového, co ani sami nevíme, kam to může jít. Ale cítíme, že je to dobrá cesta. První období Muffu bylo založené na mně, jediný jsem psal a aranžoval jsem pevně i rytmiku. Teď už každý přispívá rovným dílem, takže zkoušky jsou hodně tvůrčí, vymýšlí se spousta modelů. Víceméně pracujeme tak, že někdo přinese skicu a aranžujeme to společně. Zkoušíme na zámečku.

Vidíš, to je zajímavý úkaz, který patří k životu nejmladší generace pražských jazzových muzikantů. V jakžtakž funkčním zámku v Hlubočepích bydlí se souhlasem majitelky asi deset studentů Konzervatoře Jaroslava Ježka a jiných mladíků, třeba Miloš Dvořáček, basista Aleš Slavík, bubeník Tomáš Vokurka, cvičí a zkouší se tam. Ale zpátky k Muffu. Jakou část repertoáru zatím zabírá vlastní tvorba a jakou cizí, a čí? To je různé. Hráváme tříhodinové koncerty, což nejde hned naplnit z vlastních zdrojů, takže hrajeme právě třeba Davise nebo Kuba Zitko nosí věci od Martin Medeski & Wood. Ale víceméně se snažíme to zaplnit vlastními věcmi. A nebo se rozhodneme „dát jam“, což se může povést a nemusí.

Nakolik ti sedí být šéfem a jak to děláš? Je to hledání. Začíná tak, že člověku, který má velkou chuť a potenciál hrát, kolikrát nezbyde, než si postavit vlastní kapelu, a to už mu zůstane. Už si zvykne rozhodovat. Ale teď se to mění, já nejsem v práci současného Muffu až tak hlavní, protože pracujeme společně. Každý je kapelníkem pro svoji písničku. Je důležité udržovat rovnováhu mezi osobnostmi, které tam jsou. Hledáme zvuk kapely, a to je pro nás to úplně nejdůležitější. Ne, jestli máme frontmana.

Vaše hudba je asi dost nahlas na komorní jazz kluby. Taky asi nehrajete moc často, že? To je vůbec v Praze i v Čechách problém, najít vhodné místo pro častější hraní. Máme odlišnou pozici od toho jakoby introvertního jazzu, který se vlastně nesnaží příliš komunikovat s obecenstvem. Ale myslím, že cesta k lidem nevede přes změnu stylu, spíš přes energii a navazování komunikace. Jediný prostor, kde se nám hraje opravdu dobře, je Jazz klub Železná. V Praze teď existuje partička mladých muzikantů, která se chodí navzájem poslouchat, co kdo dělá, a to je povzbuzující. A mimo Prahu jsme hráli například v Hradci na festivalu, tam byla dobrá atmosféra.

Hraješ teď se samými mladšími muzikanty a vlastně ses stal jakýmsi středem určité širší party. Ale prošel jsem si obdobím, kdy naopak já jsem byl nejmladší. Ve Vibe Fantasy Radka Krampla nebo v Kontrabandu. Podle mě se tu rodí mladá krev, která má v sobě tvůrčí potenciál, energii a hlavně: tyhle lidi nejsou zajetý v kolejích toho systému jazzové existence, který tu funguje.

Věříš, že se těm kolejím dá do budoucna vůbec vyhnout? To je těžký odhadnout. Zatím je to pohoda, protože jsou až na výjimky všichni mladý a bez závazků.

Marcel Bárta a Muff - generační zjevení?

Shodneme se na tom, že v Muffu je potenciál vlastního rukopisu, nicméně u nás slibné jazzové projekty záhy troskotají. Přemýšlíš dopředu například o managementu? Teď je úplně nejdůležitější, aby se ta parta udržela pohromadě určitý čas beze změn přesně tak, jak je. Což myslím, že se nám podaří, i když to není jednoduché. A co bych si přál, je daleko častější možnost hrát. Mít vlastní management by bylo výborný, ale v téhle zemi se touhle hudbou v téhle branži zabývá hodně málo lidí. Je to otázka toho správného člověka a také peněz. V téhle chvíli nemohu do budoucna nikomu nic slíbit.

No, na to že jsi většinou bez peněz, působíš ve větší pohodě, než je dnes obvyklé. Nedělám si iluze, vím, že to, co dělám, je tu okrajová záležitost. Člověk je šťastnej, že dělá to, co dělá, stačí, že má co jíst a kde bydlet. Existenční problémy jsou daň za to, že máš prostor pro vlastní tvorbu. Ale to víš, že mám stavy, kdy bych s tím vším nejradši praštil. Dneska všichni mluví o penězích. Existuje tu tak malá podpora kulturních věcí, že není lehký přežít.

Asi po třech letech dojíždění na Kontraband a na hraní s Radkem Kramplem jsi se přestěhoval do Prahy. Řekni, je to pro jazzového muzikanta zásadní krok, nebo není? Asi jak pro koho. Ale jestliže člověk chce pracovat s určitou intenzitou, tak jakékoliv dojíždění je komplikace. To, že je člověk kvůli práci zalezlej v Praze, je ale taky určitá daň, protože je to vlastně dost vysávající město.

Jak se vlastně z klasického klarinetisty na plzeňské konzervatoři a posléze v orchestru plzeňského divadla stal saxofonista?

Obrovsky důležitý pro mě bylo, že mě v tom podporovali rodiče a nechali mi úplnou svobodu. Máma mi jednou dala k vánocům desky Davida Sanborna a mě to úplně uchvátilo. Pak jsem slyšel hrát Jazz Combo Franty Kučery, a to mě už úplně smetlo. Najednou jsem věděl, že tuhle hudbu bych chtěl hrát. A rozhodně jsem si nemyslel, že neuplyne ani rok a budu s nimi stát na pódiu. Tu dobu si hodně pamatuju a je pro mě důležitý vracet se znova a znova do toho čerstvého pocitu, do toho vzrušení.

Vím, že pro tebe stejně jako pro jiné plzeňáky Franta Kučera hodně znamená. Jak tě zasvěcoval do jazzu? Jako fungujou silný vazby mezi basisty a bubeníky, tak i mezi dechaři to funguje podobně, že si trumpetista může najít svého saxofonistu nebo naopak. A Franta mě jako spoluhráč naučil spoustu věcí. Byl jsem úplně na začátku. Dal mi víceméně ani ne tak základy školního typu, jako spíš to duchovno a hledání. Začalo to u něj v bytě, v té době bylo možné tam kdykoliv poslouchat obrovskou diskotéku, od jazzu přes free jazz, reagge, jazz rock po klasiku. Noci byly dlouhý a my jsme si mohli cokoliv půjčit a natočit, a bylo to naprosto úžasný.

Mluvíš v množném čísle, máš na mysli svoje vrstevníky? Kluky z mojí první kapely Expressions, kde nikdo z nás ještě vůbec nic neuměl, ale měli jsme strašnou energii a nebáli jsme se ničeho a hráli jsme rovnou těžký věci. Jirka Šimek, saxofonista Pavel Hrubý, Tomáš Reindl na buben, basistů se vystřídalo více. A pak tam hrál i Franta a já jsem hrál u Franty v kvartetu…

Hudbu kterých tvých oblíbenců si máme představit na pozadí tvé dnešní muziky?

Je důležitý, aby se muzikant otevíral a neuzavíral se do stylu někoho. Každému se to stane, když se učí hrát, že mívá období, kdy se upíná na jednotlivé hráče. Ale je důležitý z toho odejít.

Jaké ty jsi měl nejsilnější období? Co se altky týče, tak jsem sjížděl Parkera, Adderleyho, Shortera, Jacky McLeana, hodně silně Kennyho Garretta, jelikož to je nejsoučasnější z velkých altsaxofonistů. Ale inspirují mě hodně i trumpetisti – Davis nebo Don Cherry, bubeníci – Tonny Williams, Ed Blackwell… Moje oblíbená parta je postcolemanovský kvartet Old And New Dreams – Dewey Redman, Don Cherry, Charlie Haden a Blackwell. Mám rád osobnosti, jejichž kapely měly svůj zvuk, v kontextu jazzu. Vždycky šlo o zvuk kapely a o zvuk doby. Ale žiju teď a do teď se odehrála spousta muziky mimo jazz, spousta lidové, africké, brazilské, rockové, teď třeba poslouchám dvě desky Davida Bowieho. Inspiruje mě spousta věcí.

Co je na hudbě to nejpodstatnější? Důležitá je upřímnost. Že se někdo snaží hrát sám za sebe. Hudba je jazyk, v němž každý vychází z vlastní zkušenosti a v tom je to pestré, že je to prostor neuvěřitelně otevřenej pro vlastní vyjádření muziky. A už zaznělo tolik výrazných názorů, že my to teď vstřebáváme a hledáme různá propojení. Je to hodně o fúzi a je tam ještě hodně prostoru.

Co tě naposledy odvázalo? Určitě Cassandra Wilson. Protože má neuvěřitelnou kapelu a přemýšlí o tom, jak to zní dohromady a je to celý nějak hodně nový a svý. A ona je zpěvačka, která má co říct a umí najít tu správnou náladu.

Česká scéna? Zjistil jsem, že jazz umí zaujmout lidi, kteří se s ním náhodně potkají. Tady funguje předsudek vůči tomu žánru, ale co si budeme povídat, zdejší jazz je z velké části neinspirující. Funguje tu zakořeněný strach, muzikanti se bojí chyby zavírají si tím energii. Ale to je věc cesty – někdo na to může přijít dřív, někdo později a já rozhodně nechci nikoho kádrovat. Ale jsou tu lidi jako Béda Šmarda, Radek Zapadlo a v Plzni kapela Adam's Apple s Frantou, rád hraju se Zuzkou Dumkovou, jejíž hudba je hodně svá.

Na někdejším semináři Berklee School of Music ve Frýdlantu jsi před lety dostal stipendium. Jako jediný z oceněných, jsi tam ještě neodjel. Nejsem studijní typ. Řekni mi, kdo měl v 50. a 60. letech záznamy, co a jak hrát. Já jsem si třeba stahoval kousky sól Kennyho Garretta, ale vždycky jsem spíš jenom poslouchal. Když cvičím, zkouším hrát jako někdo a je to víceméně zábava. Dělat si legraci z nějakého stylu, to vůbec dokáže muzikanty tak otevřít, že ani netušili, že je to možný.

Cvičíš? Momentálně málo, ale to přejde. Hraju každý den, udržování je důležitý. Každej člověk asi má období, kdy vyčerpá, co umí, začne mít pocit, že sám sebe nudí a dojde do fáze, že začne jinak. Strašně záleží, s kým se potkáš.

Sdílet článek: