pátek, 22. únor 2013

Manu Katché - posluchačsky přístupný bubeník

Napsal(a) 

Manu Katché, foto © Gildas Boclé/ECM Records Manu Katchéfoto: © Gildas Boclé/ECM Records

Klasicky vzdělaný francouzský bubeník a skladatel Manu Katché (1958) vydal loni nové album u německého labelu ECM. A tak jako zatím každou ze svých autorských nahrávek Katché pořídil s odlišnou sestavou, i tentokrát ve studiu vznikl nový kvartet. Na dechové nástroje hrají Norové Nils Petter Molvaer (trubka) a Tore Brunborg (saxofony), kteří poprvé spolupracovali ve skupině Masqualero v 80. letech. Na piano a překvapivě také na Hammondovy varhany hraje britský klávesista Jim Watson. S Manu Katchém, všestranným bubeníkem, který před čtvrtstoletím okouzlil svět svou účastí na přelomovém albu Petera Gabriela So, jsme hovořili jak o jeho aktuálním CD, tak o starších spolupracích.

Po titulech Neighbourhood, Playground a Third Round vám v roce 2012 vyšlo na značce ECM čtvrté album, tentokrát pojmenované pouze vaším jménem. Znamená tato volba „názvu-nenázvu“ něco konkrétního?

Znamená i neznamená. Než album vyšlo, honila se mi hlavou spousta nápadů pro jeho název, ale žádný z nich mě úplně neuspokojil. U žádného z nich jsem totiž neměl dojem, že plně vystihuje podstatu celého alba. Během finálních zvukových úprav jsem emailem dostal návrh oficiálního videoklipu, pořízeného během natáčení. Na samém začátku videa je tmavě šedá obrazovka, v níž je bílým písmem vepsáno moje jméno a dole pod ním název labelu ECM. Zdálo se mi to minimalistické, ale docela pěkné. Zavolal jsem Manfreda Eichera (producent a šéf ECM – pozn. autora ), aby se se mnou na ten klip podíval, a jej ta grafika také zaujala. A tak mi navrhl, že by možná nebylo špatné pojmenovat toto čtvrté album pouze mým jménem, které by ovšem bylo na obalu vyvedeno barevně. Takto se tedy zrodil název mé desky.

Toto eponymní album jste natočil s pianistou a klávesistou Jimem Watsonem a také se dvěma norskými hudebníky, Nilsem Petterem Molvaerem a Tore Brunborgem. S dalšími Nory jste spolupracoval v minulosti, především s Janem Garbarkem nebo s Mathiasem Eickem. Je pro vás norský jazz něčím specifický? Co vás na severské hudbě přitahuje?

To, že si vybírám spolupracovníky právě z Norska, podle mě opravdu není náhoda. Zvlášť způsob, jakým Norové hrají na dechové nástroje, mě opakovaně dojímá. Na počátku tohoto mého vztahu k norské hudbě byla bezpochyby má spolupráce s Janem Garbarkem, ale dnes už to mohu zobecnit. Hra norských muzikantů a zvuk jejich nástrojů přesně odrážejí emoce, které chci svou hudbou vyvolat.

Na novém albu hrají výraznou roli Hammondovy varhany, které jste na předchozích snímcích nepoužíval. Přinášejí podle vás do vaší hudby něco zásadně nového?

Snažím se, aby se má tvorba, tak jak ji zachycují jednotlivé nahrávky, vyvíjela. A vývoj v hudbě, pominu-li kompoziční stránku, je dán talentem a bohatstvím hudebního vyjádření zúčastněných hráčů. Proto hudebníky – nejen konkrétní osoby, ale i jednotlivé nástroje – na svých albech pravidelně obměňuji. Výjimkou je saxofon, se kterým jsem si už vypěstoval osobitou souhru. Ale abych odpověděl na vaši otázku – myslím, že hammondky přinášejí do mé hudby bluesové cítění, které s mými skladbami koresponduje stejně dobře jako celé složení tohoto nového kvartetu.

V poslední skladbě alba Dusk On Carnon se představujete jako pianista. Znamená to, že je pro vás tato skladba něčím zvlášť výjimečná?

Všechny své skladby komponuji u piana a klavír byl také prvním nástrojem, na který jsem se učil hrát. A pokud jde konkrétně o Dusk On Carnon , práce na ní začala jako u všech ostatních skladeb. Požádal jsem ve studiu Jima Watsona, aby si sedl ke klavíru a zahrál ji. Ale on mi navrhl, že bych ji mohl interpretovat sám. Jedná se totiž o skladbu pro sólový klavír a já jsem ji předtím sám nahrál jako demo.

Jak tedy vůbec vaše alba vznikají? Máte vše připraveno před tím, než jdete do studia, nebo část materiálu vzniká až při nahrávání?

Jak jsem řekl, všechno skládám u klavíru. Jakmile jsou kompozice hotové, všechny je nahraju do počítače a pošlu jednotlivým hudebníkům. Všechny skladby jsou předem detailně rozepsány, mají pevnou strukturu, samozřejmě s určitým prostorem pro improvizaci, ale i tato místa jsou pevně daná. Do studia přicházíme s tím, že každý muzikant už skladby dobře zná, přesně ví, co a na kterém místě má zahrát. Jediné, co se snad může změnit, jsou délky pauz, nádechy, délka předehry a dohry, ale zřídkakdy měníme strukturu nebo aranže již napsaných kompozic.

Když tedy píšete novou skladbu, myslíte přitom na konkrétní hudebníky? Nebo si spoluhráče pro album vybíráte až poté, co máte skladby napsané?

Než začnu psát kompozice pro konkrétní album, musím už mít v hlavě soubor muzikantů, kteří se budou na desce podílet. Většinou spolupracuji na nahrávkách s lidmi, s nimiž jsem už předtím hrál. Mám tedy v hlavě zvuk jejich nástrojů a vím, kterým směrem se mohu ubírat. Neznamená to, že by mě to nějak moc omezovalo. Ovšem jakmile si vyberu spoluhráče, vytvářím tím současně prostor, v němž bych se jako skladatel měl pohybovat.

Skládáte hudbu beze slov. Myslíte při komponování na konkrétní příběhy, které se hudebním jazykem snažíte vyjádřit, nebo jde spíše o zprostředkování pocitů?

Zřídkakdy vnímám skladbu jako konkrétní příběh. Je pravda, že někdy jsou mé kompozice strukturovány jako píseň, mají předehru, cosi jako sloku a refrén, ale v momentě, kdy je skládám, to tak necítím.

Jste bubeník. Hraje pro vás při skládání rytmus důležitou roli?

Rytmus pochopitelně vším prostupuje, ale v první řadě se zaměřuji na melodie a harmonie. Bubenické party strukturuji a rozvíjím až později, zpravidla až ve studiu.

S kým v současné době vystupujete? Shoduje se vaše koncertní skupina s kvartetem z aktuálního alba?

Ano, zpravidla se mnou hrají muzikanti, kteří se podíleli na mém posledním albu, ale záleží samozřejmě na jejich časových možnostech. Ale vlastně jediný, koho na turné někdy musíme nahradit, je trumpetista Nils Petter Molvaer. Ten má svou vlastní kariéru a termíny jeho vlastních koncertů pochopitelně mohou kolidovat s mými.

Manu Katché, foto © Gildas Boclé/ECM Records Manu Katchéfoto: © Gildas Boclé/ECM Records

Hrajete nyní na koncertech hlavně skladby z nového alba, nebo se vracíte i ke starším CD?

Zařazujeme směs skladeb ze všech čtyř disků, které jsem vydal u ECM.

Značka ECM je velký fenomén, hovoří se dokonce o „zvuku ECM“, o kultovním labelu. Kvalita hudby, která na této značce vychází, je nezpochybnitelná, ale často jde o tvorbu náročnější a pro nepřipraveného posluchače hůře stravitelnou. Vaše alba považuji za kvalitní a přitom posluchačsky přístupná. Je vaším cílem psát a hrát srozumitelnou hudbu?

Děkuji za pochvalu. Neřekl bych však, že by alba, která vycházejí u ECM, byla na poslech náročnější. Nicméně aby byl posluchač schopný produkci ECM vnímat, musí mít určitou hudební erudici. Moje skladby jsou ale asi opravdu přístupnější. Není v tom žádný kalkul, ale určitě chci, aby publikum – nezávisle na tom, co má naposloucháno – strávilo nějakou dobu u mých skladeb, ať už je poslouchají z CD, nebo na koncertě.

Co vy sám oceňujete na přístupu ECM?

Vážím si kvality samotné hudby a také péče, kterou label věnuje nahrávání a mixování jednotlivých alb. Důležitý je též eklektický přístup k hudební produkci, díky němuž se tento label od konce 60. let stal důležitým a svérázným hráčem na hudebním trhu.

Mluvili jsme o vaší spolupráci s norskými hudebníky. Na albu Playground vás doprovázejí dva polští muzikanti, pianista Marcin Wasilewski a kontrabasista Slawomir Kurkiewicz. Zajímáte se o polský jazz, případně o hudbu dalších zemí ze střední a východní Evropy?

Doplním, že polské spoluhráče jsem měl také na albu Neighbourhood, na kterém vedle Marcina Wasilewského a Slawomira Kurkiewicze hrál také trumpetista Tomasz Stańko. Doporučil mi je Manfred Eicher a já jsem s nimi potom odehrál poměrně dost koncertů. Ale jinak polský nebo středo- a východoevropský jazz příliš neznám. Mohu pouze říct, že během svých koncertních turné potkávám množství muzikantů z těchto zemí a vnímám, že jsou to velmi talentovaní hráči, zapálení pro jazz.

V minulosti jste spolupracoval také s řadou hudebníků mimo jazzový žánr. Podílel jste se na deskách nebo živých vystoupeních Dire Straits, Gipsy Kings, Simple Minds, Tears For Fears, Tracy Chapman a dalších umělců. Dokázal byste říct, která z těch spoluprací vás nejvíc obohatila?

Na takovou otázku mohu těžko odpovědět, protože každý ze zmíněných umělců i z těch, kteří ve výčtu chyběli, mě obrovským způsobem obohatil svou hudební vizí a svou osobností. Jsem přesvědčen, že tyto spolupráce pro mne byly nezbytné. Kdybych neměl tuto bohatou zkušenost, nikdy bych se nestal leaderem vlastní kapely.

Ještě před zmíněnými mezinárodními zkušenostmi jste hrál s řadou francouzských zpěváků – s Jeanem-Jacquesem Goldmanem, s Laurentem Voulzym nebo s Francisem Cabrelem. Jak vzpomínáte na tyto své začátky?

Na každé z těch nahrávání, případně na koncertní turné, si velmi dobře vzpomínám. Byl jsem na samém počátku své kariéry a tito francouzští umělci mi pomohli v mém hudebním vývoji. Ve své době pro mne tedy i tato zkušenost byla důležitá a určitě mě nasměrovala.

Svět si vás všiml v době, kdy jste se podílel na slavném albu Petera Gabriela So. V roce 2012 jste se zúčastnil výročního turné k reedici této desky. Jak na vás Peter Gabriel po 25 letech působí?

Je stále ve formě a stále plný vizuálních i hudebních nápadů. V září jsme spolu koncertovali ve Spojených státech, v říjnu 2013 pojedeme turné po Evropě a já věřím, že z této spolupráce vznikne také videodokument.

Co dalšího plánujete do letošního roku?

Budu koncertovat s kvartetem, s nímž jsem nahrával své čtvrté album. Toto turné bude probíhat až do prosince 2013. Vyjde mi také kniha, sbírka anekdot Road Book . A jednáme o dalších projektech, na nichž bych se měl podílet.

odkazy

Manu Katché

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.