středa, 18. únor 2009

Malouma - Mozart uprostřed pouštní bouře

Napsal(a) 

Malouma - Mozart uprostřed pouštní bouře, foto Moiko Popovitch Malouma - Mozart uprostřed pouštní bouřefoto: Moiko Popovitch

Sahara svou neobyčejnou krásu nerada odhaluje sama, nechává to spíš na svých návštěvnících, jejichž pocity pak kolísají mezi existencionální samotou a nadšením z obklopujících zvuků. Není totiž pravda, že Sahara je místem ticha. V noci se prý rozvlní jako oceán. Dokáže také znít jako „magická opera“, skučet své truchlivé pouštní blues. Nikde jinde na této planetě snad proto už tisíce let nenaleznete tak fascinující hudbu, dotýkající se podstaty všehomíra a léčící naše duše. Opomíjená, turisticky nijak zvlášť atraktivní Mauretánie, s povrchem tvořeným z osmdesáti procent saharskou pouští, hudebně až donedávna živořila na okraji zájmu světové hudební veřejnosti, přestože tamní slavnou zpěvačku Dimi mint Abba odborníci léta považují za zázrak přírody. Obrat nastal, když se na scéně objevila Malouma Mint Moktar Ould Meiddah, zkráceně Malouma, nyní sedmačtyřicetiletá příslušnice prastarého rodu iggawenů, mauretánských griotů, podle mnohých nejvýznamnější reprezentantka a tvůrkyně moderní mauretánské hudby jejíž historie sahá až do 7. století.

Dnes nebývale chudá Mauretánie představovala odpradávna důležitou obchodní křižovatku mezi Maghrebem a Západní Afrikou. Strategické území postupně ovládala Ghanská říše, berberští Almorávidové, postupující odtud až do Španělska, království Mali a nakonec Portugalci s Francouzi. V tomto tavícím multikulturním kotlíku se zformovala pouštní mauretánská hudba, ojedinělý mix arabských a afrických vlivů. Strašlivá sucha a rozšiřující se poušť, zapříčiňující úbytek zelených pastvin, vyhnaly v uplynulých desetiletích ze Sahary její odvěké obyvatele – nomádské kmeny – a tradiční pouštní kulturu přivedly na pokraj záhuby. Tři čtvrtiny obyvatel se totiž přestěhovaly do měst, kde se byli nuceni přizpůsobit úplně odlišnému životnímu stylu a pro ně cizímu způsobu obživy. Uprostřed civilizace tak staletí dodržované tradiční zvyky pozbyly na významu a platnosti. Svou roli tu sehrála také naprostá absence vzdělání, vždyť víc než polovina obyvatel neumí číst ani psát, a tuhý islámský režim, přes oficiální zákaz z roku 1980 tolerující otroctví. Zní to neuvěřitelně, ale i v 21. století existuje v Mauretánii otroctví jako za středověku.

Nositelé zpráv a poselství

V Jihoafrické republice je hodně oblíbený bubleggum; bezduchá hudební hopsanda pro děti. I v něm se ale čas od času objeví to, co je pro africké zpěváky příznačné: postoj, popis aktuální události. Jakkoliv je to pro Evropana nepochopitelné, takřka nezastupitelnými nositeli zpráv a všelidových poselství jsou v Africe nadále zpěváci, ať už bardští grioté či ti z hitparád. „Na venkově se nedíváme na televizní zprávy, nechodíme do kina, ani nečteme noviny, zato posloucháme hudbu,“ vysvětluje malijský kytarista Afel Bocoum.

I v době internetu a všudypřítomných médií jim tu všichni visí na rtech, v podstatě nikomu tolik nevěří, jako svým zpěvákům. A to, co zazpívají, má stokrát větší váhu, než sdělení politiků. Když senegalské vládě přerostl nepořádek a špína v hlavním městě Dakaru přes hlavu a nikdo z ministrů ne a ne vymyslet co s tím, zavolal president Youssou N‘Dourovi, ten složil písničku o potřebě úklidu města a za týden byste v Dakaru mohli jíst z ulice.

Politici si jsou obrovského vlivu národních tribunů vědomi, takže se jim snaží být co nejvíc nablízku, lákat je do své přízně, zadávat jim úkoly a vysoké posty. Snad nikde na světě se proto mezi zpěváky a hudebníky nesetkáte s tolika ambasadory, poradci a velvyslanci dobré vůle při OSN jako v Africe. Malouma se například nedávno stala senátorkou. A jen tak pro přirovnání: kdyby žila u nás a všichni ji brali jako v Africe a místo kolegy herce Tomáše Töpfera zajela ohledně radaru do Brd, rozhodně by tam na ni jako na něho obyvatelé sprostě nekřičeli, nýbrž hned potom, co by se za ní na cestě zaprášilo, vzali krumpáče a pustili se do budování základny. Požádala by je o to totiž Malouma. Ne senátorka, ale zpěvačka Malouma, ta, co jim ve svých písničkách dokázala vždycky poradit a neskrývat pravdu.

Zavání to politikařením, k němuž je Evropa už dávno a vcelku pochopitelně skeptická. Vnímání reality, způsob myšlení a nazírání světa se nicméně v Africe odvíjejí ve zcela jiných souvislostech. Vztah ke kulturním tradicím, kdy víra ve slovo griota/iggawina dodnes přesahuje všechno co hýbe společností, představuje na druhou stranu nepochopitelný paradox, vždyť coby kasta patří tito lidoví hudebníci, kronikáři, dějepisci, političtí komentátoři a dvorní rádci, mezi spodinu. Přesto jim všichni naslouchají – páni i kmáni – a to i těm moderním s elektrickými kytarami, nahrazujícími dřevěné harfy a loutny. Také Malouma pouštní hudbu pobratřila s elektronikou a západním rockem a účinku jejího sdělení to nic neubralo. Horší situace nastala, když se obula do podle ní už přežitých, vlastně škodlivých mauretánských tradičních zvyků – násilného vykrmování manželek jako hus, zrovnoprávnění žen, a opomíjených záležitostí souvisejících s proměnou současné Afriky: AIDS, očkování dětí proti nemocem, korupce politiků s diktátorskými manýry, důraz na svobodu.

Okamžitě po ní vyjela vojenská vláda pohrdající vším, co iggawiné reprezentují, zastánci starých pořádků a fundamentalisté. Zatrhli jí televizi, nesměla do rádií a veřejně vystupovat. Brali ji jako politickou potížistku a vůbec to s ní bylo dost nahnuté. „Bála jsem se vyjít na ulici, aby mě lidé neukamenovali. V islámské zemi, jakou je Mauretánie, podléhají některé věci pořád přísnému tabu.“

Unavená minulostí a příkořím

Vyrůstala v rodině iggwinů na jihu země, v kraji Trarza, hudebně zcela odlišném od zbytku Mauretánie, na čemž má podíl blízkost hraniční řeky Senegal, považované, podobně jako malijský Niger, za jednu z kolébek blues.

Otec Moktar Ould Meidah patřil k prominentním hudebníkům a básníkům a děda Mohamed Yahya Ould Boubane k virtuózům na čtyřstrunnou loutnu tinidit. Jí, coby ženě, patřila čtrnáctistrunná, koře podobná harfa ardin, na kterou se učila od útlého dětství ve stanovém táboře uprostřed písečných dun. Večer, když se stádo vrátilo z pastvy, usedala u rodinného ohně a na ardin doprovázela muže, zpívající prastaré iggawinské písně, ale i vlastní, v nichž popisovali, co za celý den prožili. Vítězi pak patřila čerstvě zabitá ovce. „To byly krásné časy a když dnes přemýšlím o budoucnosti mauretánské hudby, chce se mi křičet,“ vzpomíná Malouma. „Otec byl velmi přísný, občas mě při výuce i ztloukl. Iggawiné považují hudbu a historické, pouze ústně přenášené eposy za posvátné dědictví. Nejde se něco nenaučit, zapomenout, ztratilo by se to v nenávratnu.“

Od patnácti let už Malouma vystupovala v roli iggawina sama, bez rodičů. Tradiční, tisíce let vytvářený iggawinský repertoár, zachycující veškeré historické události a zpívané rodokmeny jí ale nestačil. Podvědomě cítila touhu vyjadřovat se k současnosti, psát vlastní písně, zvlášť, když otec přinesl domů přenosné rádio. „Stalo se mým prvním učitelem cizí hudby. U nás ve stanu hrával Chopin, Beethoven, Wagner, velké hvězdy arabské hudby Abd el Wahaab nebo Oum Kalthoum, Jimmi Hedrix, američtí bluesmani. Sedávali jsme s ostatními dětmi v křoví a nábožně poslouchali. A já při té hudbě najednou pocítila podivné představy. Jako bych byla malířem a přišla na mě impresionistická inspirace. Nikdy také nezapomenu, jak jsme v pouštní bouři poslouchali Mozarta. Fantastický, do konce života nezapomenutelný zážitek.“

Před Maloumou se otevřely nové, neznámé hudební obzory, podloží budoucí rebelie. Tehdy otec odvedl rodinu do města a Malounino rozhodnutí pokusit se radikálně přeměnit tradiční hudbu se tím uspíšilo. „Minulost už mě unavovala, toužila jsem po budoucnosti, po nové hudební formě, založené na všem, co mě otec naučil a o čem jsem byla přesvědčená, že brzy zmizí. Žádné následovníky jsem u mladších generací nenašla, ji taková hudba nezajímala. Žila už v odlišném jazyce a rytmu. Napadlo mě mladým hudbu předků zprostředkovat, tím, že do ní zahrnu současnost.“

A mládež ji vzala, její písně přijala se vším všudy. Malouma od roku 1986 pravidelně účinkovala v televizi a plné jí bylo také rádio.

Její pouštní blues hrané s kapelou Sahel Hawl Blues neslo ozvěny rhytm‘n‘blues i soulu, arabské ornamenty sklouzávaly do gospelu, západního poprocku a také vlivů sousedů: senegalský styl mbalax, melodické a rytmické příměsi okolních kmenů Wolof, Fulani či maurských černochů Haratinů. Vzorem se Maloumě stal také malijský bluesman od řeky Niger Ali Farka Toure. Ardin nahrazovala elektrickou kytarou, nerozpakovala se rozeznít klávesy s rockově hutnou rytmikou a harmonizovat pětitónovou mauretánskou hudbu do podoby blízké bluesovým dvanáctkám. Zkrátka přepisovala maurské hudební evangelium, změnila jeho další směřování, nechala ho překročit hranice pouště.

Stala se naslouchanou a ctěnou „zpěvačkou lidu“, ovšem po vydání skladby Habibi Habeytou , kritizující polygamii a status násilím utiskovaných a vykrmovaných manželek, bez možnosti rozvést se, byla na ulici zmlácena a veřejně zostuzena. „Tahle písnička mně přinesla hodně problémů, ale mlčet jsem nemohla.“

Korpulentnost u žen je v Mauretánii považována za kritérium krásy. Stokilová váha je brána za znak bohatství a jistoty, že dobře živená žena dokáže odolávat drsnému pouštnímu životu. Dvanáctileté dívky jsou proto krmeny přeslazeným velbloudím mlékem a prosnou kaší jako husy. Říká se tomu gavage. A když odmítnou, lámají jim prsty na rukou a nohy drtí v dřevěných svěrácích.

Maloumu vláda okamžitě vypověděla ze všech médií a deset let ji brutálně perzekvovala. Před zahraničními návštěvníky, novináři a promotéry zatajovali úředníci její adresu, bez ohledu na to, že o ni požádal třeba tuniský prezident. Vlivní arabští sousedé nicméně stáli za tím, že do zahraničí vláda Maloumu pouštěla.

Světlo pro svaté proroky

Do Evropy a světa world music uvedl zatracovanou Maloumu Christian Mousett, ředitel významného francouzského festivalu Musique Métisses v Angouleme a šéf labelu Marabi. Když v Angouleme zahrála poprvé, značná část přítomných prý zapomněla dýchat. A ti, co dosud nebrali slova Ali Farka Toureho vážně, si už natrvalo vštípili do hlavy, že pouštní blues není fatamorgána, nýbrž skutečná hudba, zrozená na březích afrických řek.

S bratrem klávesákem Arafate ould Mediah předtím v roce 1998 natočila pro americkou značku Shanachie první album Desert of Eden ,

Malouma - Mozart uprostřed pouštní bouře, foto Moiko Popovitch Malouma - Mozart uprostřed pouštní bouřefoto: Moiko Popovitch
tvarující mauretánskou tradici do moderní podoby, přemosťující arabský a západoafrický region. Uslyšíte tu i neodolatelný hit Fa-Fa-Fa-Fa , původně skladbu od Otise Reddinga. Desert Of Eden produkoval Senegalec Pape Dieng, spolupracovník Youssou N‘Doura i Baaba Maala.

Dva roky před svržením vojenského režimu v Mauretánii a prvními svobodnými volbami od získání nezávislosti, kdy se z Maloumy stala senátorka, přišla s albem Dunya , patřícím podle magazínu Songlines mezi padesát nejvýznamnějších afrických nahrávek všech dob. „Tohle svůdně výstřední album lze brát za bezbožné spojenectví mezi západním rockem, americkým blues a mauretánskou pouštní hudbou. Za hrubě vybroušený drahokam, křižovatku mnoha hudebních žánrů. Malounino transkontinentální blues vzdávající hold malijským a maurským kytaristům navazuje na pokusy evropských a amerických bílých kapel z 60. let,“ napsali v Songlines.

Na Maloumu se v tu chvíli upřela obrovská pozornost, účinkovala na WOMEXU v Seville, kde ji se Sahel Hawl Blues přirovnali k tuarežským Tinariwen a koncertovala s úspěchem po Evropě a v zámoří.

Světlo z arabského názvu loňského alba Nour má symbolický význam: po dlouhých letech, kdy ji autoritativní vláda znemožňovala svobodně se vyjadřovat, může Malouma „žádat svaté proroky o světlo na cestě k lidskosti a odpuštění naší nestřídmosti.“

Zdrojem překvapení je i samotná hudba, v experimentálním zápalu do varu uvedený kotel kontrastních stylů, stmelených zpěvaččiným naříkavým, vášnivým hlasem a „nemožně přitažlivým“ autorským rukopisem. Pozoruhodné vizionářství tu přitom proběhlo v několika rovinách. Původně samotnou Maloumou a její kapelou v Dakaru natočené skladby převezl zvukový inženýr Philippe Teissier du Cros do svého francouzského studia, odkud vzešla také vynikající alba malijské zpěvačky Rokie Traoré. Tam výsledný zvuk překvapivě zčeřili výjimeční, z odlišných žánrů pocházející muzikanti, dobarvující už tak moderní výklad Malounina pouštního blues.

Francouzský kytarista Pierre Fruchard do něho přispěl hendrixovským ostřím, Srb Bojan Z , dnes vůdčí osobnost avantgardního francouzského jazzu, zvukovou bizarností xenophonu, vlastnoručně sestaveného hybridu fender piana, kterému přizvukoval klavír belgického novátora Erica Legniniho. Už tak hlučnou africkou rytmiku Sahel Hawl Blues odvážně zmohutnil Emile Biayenda , jinak šéf konžské bubenické eskadry Les Tambours de Brazza, francouzský multiinstrumentalista s bohatými africkými zkušenostmi Loy Ehrlich s nástrojem gumbass (další hybrid – tentokrát baskytary s marockou posvátnou loutnou guimbri) a pařížský jazzový perkusista Laurent Robin . Nejméně zaskočí přítomnost Alžířana, hráče na loutnu oud a programátora Smadje z Duoud, vnášejícího do skladby Nnew severoafrickou příchuť.

Tucet skladeb lze vystihnout jedním slovem: nepředvídatelné.

Teissierova producentská nekonvenčnost má ovšem své meze. Nepřekrývá emoce a tradiční pouštní smyslnost. Malouniny básnivé texty neodsouvá na okraj, nechá je vyniknout v diskrétním oparu modernosti, když je čas, ustoupí – jinak a souzněle – zpěvaččině návalu poetické lásky, střídané spravedlivou zlostí.

Novináři ji přirovnávají k mnoha africkým zpěvačkám a nejeden přitom pálí naslepo od boku. Možná je ale všechno jinak. „Na jednom z mých amerických koncertů seděla skoro devadesátiletá černá paní. A když jsem s ardinem spustila starou písničku, kterou mě naučili rybáři ze Senegalu, okamžitě vstala a začala na mě křičet: ‚Tohle já znám! Vy přece hrajete mou hudbu!‘. Po koncertě mně pak darovala krásný náhrdelník a desky s Arethou Franklin.“

Vybraná diskografie:

Desert of Eden (Shanachie, 1998)

Dunya (Marabi/PJ Music, 2003)

Nour (Marabi/PJ Music, 2007)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.