Magic Malik – čísla jsou stejně krásná jako slova

Magic Malik, vlastním jménem Malik Mezzadri. Hudebník, který se narodil v roce 1969 v africkém Pobřeží slonoviny, vyrůstal na karibském ostrově Guadeloupe a posléze se etabloval na pařížské jazzové scéně. Flétnista, který se nenechá omezovat tónovým rozsahem svého nástroje. Experimentátor s elektronickou hudbou i s africkým „kapesním klavírem“ kalimbou.

Jeho aktuální album se jmenuje Short Cuts, vyšlo na značce Bee Jazz a od většiny Malikových starších nahrávek se liší mimo jiné tím, že obsahuje především skladby pojmenované slovy. Mezzadriho totiž fascinují čísla, a tak s oblibou své kompozice víceméně náhodně čísluje. Na tuto tradici mimochodem částečně navazuje i na novém albu, když úvodní skladbu pojmenoval číslicemi „19114145“. Dodejme, že na CD vedle Malika hrají Jozef Dumoulin (klávesy, efekty, programování), Jean-Luc Lehr (baskytara) a Maxime Zampieri (bicí) a jako host v jedné skladbě Sanne Van Hek (trubka). A nyní už dejme slovo samotnému Mezzadrimu.

Narodil jste se v Pobřeží slonoviny, máte francouzskou matku a afrického otce a vaše rodina se krátce po vašem narození přestěhovala do karibské oblasti. Na ostrově Guadeloupe jste vyrůstal. Kde jsou tedy vaše kořeny, respektive jaká hudba vás formovala? Řekl bych, že mě stejnou měrou formovala afro-karibská kultura i kultura západní.

Můžeme být trochu konkrétnější? Jaká hudba vás obklopovala, když jste byl malý? Když jsem žil na Guadeloupe, poslouchali jsme samozřejmě rádio. A písně, které se tehdy vysílaly – byly to především francouzské šansony ze 70. let – mě určitě ovlivnily. Moje matka ráda vypráví, jak jsem se snažil s malým vibrafonem napodobit melodie, které jsem z rádia slyšel. Druhou velkou inspirací a vlastně tím, co mě přivedlo k hudbě, byly písně z And, které velmi ráda poslouchala moje matka a díky nimž jsem si zamiloval flétnu. Mimochodem nepotřeboval jsem slyšet slova, melodie mi vždycky stačily k tomu, abych pochopil význam písně.

Vaše matka byla tedy tím konkrétním hybatelem, který rozhodl o tom, že se budete učit hudbě? Ano, když jsem byl ještě malý, maminka rozhodla, že se budu učit hrát na flétnu. Nejprve jsem chodil na hodiny zobcové flétny a asi ve 13 letech, jak to většinou bývá, jsem přešel na flétnu příčnou.

V 17 letech jste opustil Karibik a odjel jste do Marseilles. Na konzervatoři jste nejprve studoval klasickou hudbu. Kdo jsou vaši oblíbení skladatelé? Určitě bych zmínil autory z různých epoch. Napadá mě na jedné straně Johann Sebastian Bach a z opačného konce spektra třeba Morton Feldman. Dále se mi líbí Maurice Ravel, André Jolivet, Francis Poulenc, Igor Stravinskij, Alfred Schnittke a další.

Poté, co jste konzervatoř opustil, jste se stal členem skupiny Human Spirit, která hrála reggae a funk. Předpokládám ale, že to nebyl váš první kontakt s těmito styly…? Řekl bych, že to byl první přímý kontakt, ale jinak jsem samozřejmě na reggae vyrůstal. Když žijete v karibské oblasti, reggae se samozřejmě nevyhnete. Hraní v Human Spirit mi však dalo první zkušenosti s vystupováním, s muzikantským životem a také s kolektivním skládáním hudby. Musel jsem se naučit komunikovat se svými spoluhráči a také s publikem. Jako člen Human Spirit jsem se také definitivně rozhodl, že se budu naplno a po svém věnovat muzice.

Na internetu zmiňujete jako klíčový okamžik svého života svůj první koncert s Human Spirit v roce 1991. „Bylo to monumentální, byl to do té doby nepoznaný zážitek,“ píšete. Dokážete podobně přesně říct, kdy jste objevil jazz? V tomto případě samozřejmě neurčím jeden konkrétní okamžik. K jazzu jsem se dostal přes funk a také první jazzoví muzikanti, které jsem poslouchal, měli s funkem hodně společného. Byli to kytarista George Benson a saxofonista Grover Washington. Poté, co jsem se odstěhoval do Francie, jsem poslouchal Pata Methenyho, Johna Scofielda a Billa Frisella a teprve od nich jsem se dostal k legendám typu Johna Contranea nebo Milese Davise. Mimochodem Milesův koncert v Marseilles pro mne byl velmi důležitý. Jinak díky jazzu se přede mnou otevřel prostor, ve kterém jsem se mohl skrze hudbu vyjadřovat mnohem svobodněji než v oblasti klasiky. A improvizace mě odmalička fascinovala.

Magic Malik - čísla jsou stejně krásná jako slovaMáte nějaké vzory mezi světovými flétnisty? Když jsem studoval, byl mým největším vzorem severoirský flétnista James Galway. V současné době asi žádný jeden konkrétní vzor nemám. Vlastně ano, nedávno jsem objevil Jamese Moodyho a jeho hru opravdu zbožňuji.

Flétna není v jazzu právě nejobvyklejší nástroj a řada hudebníků (včetně právě loni zesnulého Jamese Moodyho nebo českého Jiřího Stivína) ji střídá se saxofonem. Pro vás je však flétna opravdu hlavním nástrojem. Jaké jsou podle vás její výhody a nevýhody? Flétny patří k nejstarším hudebním nástrojům, které lidstvo ve své historii používalo. A právě tato vazba na počátky lidské kultury je podle mne tou největší výhodou flétny. A nevýhoda? Nelze na ni hrát dostatečně nahlas.

Vy ovšem na flétnu nehrajete pouze klasickým způsobem, ale pokoušíte se s nástrojem imitovat křik a další zvuky… To není až tak neobvyklé. Prakticky ve všech kulturách flétnisté používají také svůj hlas a flétna se k jeho imitaci a napodobování dalších zvuků přímo nabízí.

Říkal jste, že v Human Spirit jste získal první zkušenosti s kolektivním komponováním hudby. Kdy jste tedy začal sám skládat? Hned jak jsem začal hrát, už když jsem byl malý, jsem se pokoušel vymýšlet své melodie. Tato „tvorba“ měla samozřejmě původně podobu pouze improvizovaných pokusů. Ale jakmile jsem objevil skladatele klasické hudby, okamžitě jsem se pokoušel sám komponovat do not.

Jak skládáte? S flétnou, nebo s jiným nástrojem? A začínáte od melodie, nebo od harmonií? Používám dvě různé metody. Buď komponuji pouze do not bez nástrojů. Nebo mě napadají melodie, když hraju na flétnu, na klavír, na kalimbu nebo na cokoli jiného. Také když usínám, tak mi občas v hlavě zní melodie. Ale nakonec i takovou skladbu vždycky rozepíšu do not.

Spolupracoval jste s mnoha zajímavými hudebníky. K nejzajímavějším určitě patří vaše společné projekty se saxofonistou Stevem Colemanem. Co oceňujete na jeho hudbě? Její homogenitu. A to, že hraje a tvoří bez jakýchkoli kompromisů.

Spolupracujete také s belgickou skupinou Octurn. Jak jste se s ní seznámil a co vám tato spolupráce dala? Na jednom belgickém festivalu jsem hrál jako host se skupinou Aka Moon a tam jsem se seznámil nejprve se saxofonistou Bo Van der Werfem a až později s celou jeho kapelou. Díky spolupráci s ním jsem se začal zabývat zákoutími tonálního a modálního systému Oliviera Messiaena a v jejich prozkoumávání i nadále pokračuji.

Spolupracoval jste také s několika hudebníky nebo vokalisty z Afriky a Latinské Ameriky: se zpěvačkou Oumou Sangaré z Mali, s nigerijskou interpretkou Aşou nebo s kubánským kontrabasistou Orlandem Cachaítem Lópezem. Zajímá vás obecně world music? Určitě se nepovažuji za odborníka na world music. Spíš mám rád neurčitou, imaginární hudbu, která jen někdy hraničí s tím, co jsme zvyklí nazývat world music.

Magic Malik - čísla jsou stejně krásná jako slovaZaujalo mě, že na některých svých albech své kompozice pouze číslujete. Ovšem třeba na nejnovějším CD Short Cuts mají skladby – až na jednu výjimku – názvy. Podle čeho je volíte? Číslování používám proto, že čísla jsou pro mne stejně krásná jako slova. K volbě číselných názvů nemám až na výjimky žádný konkrétní důvod. A pokud jde o názvy skladeb na aktuálním albu, vymýšlel jsem je tak nějak nahodile. Je to pro mne zvláštní pocit, pojmenovávat hudbu, kterou složím, protože název posluchače vždy nějakým způsobem nasměruje.

Na albu najdeme skladby Jungle, Botswana nebo Odessa. Inspirují vás cesty? Neinspirují mě ani tak cesty samy o sobě nebo cesty na nějaké konkrétní místo, ale rád pracuji s motivem prchavosti, nestálosti. Skládání hudby, to je svým způsobem cesta, cesta do nitra.

Už jste zmínil jako jeden ze svých nástrojů kalimbu, na kterou mimochodem hrajete i na novém albu Short Cuts. V čem vás tento africký nástroj inspiruje? Kalimba sice pochází z Afriky, ale konkrétní nástroj, na který na albu hraju, byl vyroben v Německu. Dnes už totiž kalimbu koupíte kdekoli na světě. A její zvuk ve mně evokuje něco jako svit hvězd na obloze, odlesky měsíce v moři, splynutí s podstatou nás samých a celého lidstva.

Album jste natočili ve čtyřech – s hráčem na klávesy Jozefem Dumoulinem, s baskytaristou Jeanem-Lucem Lehrem a s bubeníkem Maximem Zampierim. Kompozice jsou sice všechny vaše, ale mě by zajímalo, jaký byl podíl spoluhráčů na aranžích a vůbec na albu. Skladba Botswana je postavena na nápadu Jeana-Luca Lehra. Jinak aranžujeme tak, jak je to v jazzu obvyklé. To znamená, že kromě pevně daných částí obsahují skladby i volnější pasáže s prostorem pro improvizaci: sled akordů nebo možnosti rytmických ozdob pro bubeníka a basistu. Určitá volnost existuje také ve výběru zvuků, ale nad tím mám v kapele supervizi, protože některé zvuky mám prostě raději než jiné. Prostor je samozřejmě také pro sóla, ale jinak nosím do kapely téměř kompletní materiál a někdy mi trvá i několik let, než dosáhnu u skladby přesně toho zvuku, jaký chci slyšet.

Nové album jste vydal u labelu Bee Jazz, který se vedle jazzu věnuje také vážné hudbě a francouzskému šansonu. Čím vás tato společnost zaujala? Je to pružná firma, kterou zajímá, co tvoříme. Berou na sebe riziko a jde jim opravdu o umění, o jeho pestrost a upřímnost. Podepsal jsem smlouvu v první řadě s konkrétními lidmi, kterých si vážím, a to je pro mne důležitější než nějaká značka.

Působíte na pařížské jazzové scéně. Doporučil byste nám několik inspirativních jmen, která momentální Paříží hýbou? Abych se přiznal, ani moc nevím. Sám mám totiž rád stále stejné hudebníky a nesnažím se objevit někoho nového. Určitě si ale zaslouží pozornost původem brazilský kytarista Nelson Veras, na jehož albu z roku 2004 hraju. Dále saxofonisté Denis Guivarc’h, Stéphane Payen a Guillaume Orti, kontrabasistka Sarah Murcia, kytarista Gille Coronado a další. A také bych zmínil další projekty svého spoluhráče Jozefa Dumoulina.

Vy sám máte v současné době více hudebních aktivit? Ne, hraji jen se svou aktuální kapelou.

A na čem momentálně pracujete? Na hudbě. Nechte se překvapit.

Sdílet článek: