Mezi nejvýraznější slovenské jazzmany mladší generace patří Lukáš Oravec. Sedmadvacetiletý trumpetista a skladatel zaujme nejen tím, s jakou samozřejmostí oslovuje ke spolupráci výrazně starší a zkušenější hudebníky z Evropy i zpoza oceánu. Své vzdělání a talent nyní zúročil na druhém albu svého Lukáš Oravec Quartetu. CD se jmenuje Piotrology a Oravec si k jeho realizaci přizval amerického saxofonistu Vincenta Herringa.
Studoval jste v několika zemích – v Dánsku, Polsku, Česku, Rakousku. Která ze škol, kterými jste prošel, byla pro vás jako interpreta nejzásadnější? Nevím, jestli se vůbec dá určit nejzásadnější škola. Každá z nich mi nabídla jiné kvality a možnosti. V Dánsku byla škola materiálně vybavená na nejvyšší úrovni a byli tam výborní specialisté, především profesor klasiky Christian Steenstrup. Bohužel žít v té zemi bez stipendia znamenalo pracovat. A v takovém případě nemáte čas se realizovat a získané informace hned aplikovat. Pokud jde o polské Katovice, největší vliv z profesorů na mě měl trumpetista Piotr Wojtasik. Měli jsme sice jen tři společné hodiny, ale za tak krátký čas mi otevřel oči a zároveň mnohé dveře do pro mne zatím neznámého světa. Také mi vštípil mnoho zásadních rad, čeho se mám v hudebním životě držet. Všechno, co mi řekl, funguje, ve všem měl pravdu. A do třetice – velmi rád vzpomínám na studium klasické trubky u pana profesora Jana Brody na Janáčkově akademii v Brně. To bylo krásné období!
Já se ještě vrátím k Dánsku. Saxofonista Luboš Soukup mi nedávno řekl: „Když jsem přijel do Dánska, byl jsem fascinován vysokou úrovní tamní pedagogiky. Smazávala se role učitele a žáka, výuka probíhala formou konzultace.“ Máte podobné zkušenosti? V čem je tam život mladého muzikanta jiný než ve střední Evropě? Nemyslím, že by se na Royal Academy of Music Aarhus, kde jsem studoval, stíraly rozdíly mezi pedagogem a žákem. Je ale pravda, že jsem se nesetkal s vyučujícím, který by si vynucoval respekt a uznání bez toho, že by za tím byl skutečně důvod k uznání a respektu. S tím se totiž někdy setkáváme u nás. Profesor byl „kamarád“ do té doby, dokud jsem nepřišel nepřipravený. V takovém případě mi dal pocítit, že on je autorita. Ale jsou tam určitá specifika, která jsem v jiných zemích neviděl – způsob výuky, dechová cvičení, různé patentované pomůcky ke cvičení. Hodiny jsme si museli nahrávat a do další hodiny přinést písemnou práci o hodině předcházející. Také jsme měli kolektivní hodiny, jichž se účastnilo klidně i patnáct trumpetistů, každý musel hrát přede všemi pod vedením profesora a profesor chtěl slyšet názor ostatních. Myslím, že právě na kolektivních hodinách žák načerpal nejvíc vědomostí.
V roce 2013 jste vydal své první album Introducing, na které jste si přizval Radovana Tarišku. Muzikoložka Yvetta Kajanová tehdy kladla do kontrastu Radovanovu horkokrevnost a vaši disciplinovanost. Čím vás konkrétně spolupráce s tímto saxofonistou obohatila? Radovan byl mou velkou inspirací už od dětských let. Studoval v Žilině, mém rodném městě, kde hrával na ulici „do klobouku“, a byla to opravdu krásná energická muzika. Můj otec jej učil, a proto jsem měl více příležitostí jej vidět a slyšet. Později, po letech studia, se naše cesty setkaly a mně velmi imponovala Radovanova muzikálnost a přirozenost. Jeho účast při nahrávání byl určitý náboj nejen pro samotné CD, ale i pro mou hru.
Nedávno vyšlo druhé album vašeho Lukáš Oravec Quartetu. Obsahuje šest skladeb, z toho tři vaše autorské. Jak jste se jako skladatel posunul od první desky? Skládáte jinak? Jsou to především nové nápady, snažím se o originální melodie. Pokouším se prozkoumat různé možnosti, případně odstranit určité hranice a obohatit hlavní jazzový proud, tedy proud, který nese nejvíc stavebních prvků jazzu – blues, swing a bebop. U mě to funguje následovně – jakmile mě něco napadne, při cvičení nebo během zkoušky či koncertu, nahraji si ten motiv na mobil. Jakmile mám později chuť, sednu si k tomu, poslechnu si, co jsem si to nahrál, a mám-li představu, co by z toho mohlo být, pustím se do práce.
Názvem nového alba Piotrology vzdáváte poctu svému už zmíněnému učiteli Piotru Wojtasikovi. Mluvil jste už o jeho zásadních radách. V čem konkrétně vás tedy především ovlivnil? V první řadě to byl určitý systém cvičení na zvládnutí nástroje, ale i na improvizaci nebo harmonické hraní. Také cvičení modů a jejich použití. Zanalyzoval každý problém mé hry, nátisku, dýchání i artikulace. Okamžitě vymyslel ideální příklad, cvičení, které řešilo daný problém. Z jeho hodin jsem si odnesl hromadu návyků a výborných cvičení, která mě po rozehrání dostanou na úplně jinou úroveň hraní. Vyrovnají mi dech, techniku i rozsah a mně se hraje mnohem komfortněji. To je odborná stránka. Ale u Piotra byla důležitá i stránka lidská – gesta, která je schopen udělat jen opravdový přítel. Gesta, která přesvědčí, že tento člověk vám chce pomoci bez ohledu na finance a na čas, který vám věnuje. Nové album Piotrology je podle mě tím nejlepším způsobem, jak Piotru Wojtasikovi poděkovat.
Jako hosta jste si tentokrát pozval amerického saxofonistu Vincenta Herringa. Proč právě jeho? A bylo náročné jej oslovit? Vincenta registruji možná už deset let. Líbí se mi jeho alba, jeho způsob hry, velmi výrazný podpis ve zvuku altky. Není možné jej nerozpoznat. Také vím, že jako mladý spolupracoval na dvou albech s Freddiem Hubbardem a Freddie je mým velkým vzorem. V jednom rozhovoru pro americký jazzový magazín Downbeat Freddie označil Vincenta za jednoho z nejoriginálnějších současných hráčů na altku. Herring nahradil Cannonballa Adderleyho po jeho smrti v jeho vlastní kapele a s jeho bratrem Natem Adderleym natočil řadu jazzových desek. Chtěl jsem si s ním zahrát a myšlenka natočit album vznikla až postupem času. Oslovit Vincenta však vůbec nebylo náročné. Dal jsem mu nabídku hostovat v mém projektu a poslal jsem mu nahrávky ze svého debutového alba Introducing. Hudba mu imponovala, a tak jsme to dali dohromady. Postavil jsem téměř dvoutýdenní turné a na jeho konci jsme natočili desku.
Vincent Herring na album přispěl jednou autorskou skladbou Adventures of Hyun Joo Lee. Podílel se i jinak do vyznění alba? Mohl třeba do vašich skladeb nějak zasahovat? V podstatě nebylo do čeho, skladby byly připravené a už nějaký čas zrály v repertoáru Quartetu. Výhodou bylo, že jsme měli hodně koncertů, abychom se při samotném nahrávání mohli s hudbou ztotožnit. To je důležitá věc, album nabere úplně jiný rozměr, když je natočí sehraná kapela a ne „posbíranka“. Musím však prozradit, že na albu jsou dvě skladby, které jsme na koncertech skoro vůbec nehráli, a jednu dokonce vůbec ne. Rovnou jsme je natočili a – světe div se – dopadlo to dobře.
Na piano ve vaší koncertní kapele hraje Ľuboš Šrámek. Proč jste na album místo něj přizvali Kálmána Oláha? Kálmána jsem do projektu přizval ještě předtím, než Ľuboš Šrámek nastoupil do mého Quartetu. Ke spolupráci s Kálmánem muselo dojít, je to moje srdeční záležitost. Obdivuji jeho hru a kompozice, je jedním z mála pianistů s vlastní tváří. V jeho hře najdete kromě jazzu velké množství klasiky, ale také folkloru. Má neuvěřitelně zajímavý koncept. Jeho hra a fráze se vynořují, vrcholí a mizí, což vytváří určitou pulsaci, a ta znamená život. Je to něco pro jazzové klavírní fajnšmekry.
Na kontrabas ve vašem Quartetu hraje Tomáš Baroš, který se nově začal uplatňovat i jako autor. Co na jeho skladbách oceňujete? A přistupujete k nim jako hráč jinak než k vlastním kompozicím? Já jsem s jeho komponováním vždy počítal. V první řadě jde často o silně emoční skladby s krásnými melodiemi a také s citlivou harmonií. Jemný náznak romského původu tvorbu jen obohatí, oproti mým skladbám nebo kompozicím jiných autorů ty jeho vytvářejí příjemný kontrast. Já se každé kompozici snažím sólově přizpůsobit, a to nejen Tomášovým skladbám. Každá kompozice nese jiný příběh a mělo by se improvizovat na téma. Snažím se zachytit náladu melodie. Samozřejmě že drtivá většina skladeb má v sólové části tutéž harmonii jako v tématu, to už udává určitý směr. Mimochodem pracujeme už na dalším albu, na kterém se Tomáš opět podílí i autorsky. Vyjde v roce 2016.
Vedle své kapely dál působíte v bigbandech. Přináší vám bigbandové hraní inspiraci i pro tvorbu a vlastní projekty? Bigband patřil k prvním impulsům, proč jsem chtěl hrát jazz. Kolektivní práce člověka, a tím spíše dítě, bude vždy bavit více, než být sám ve třídě s korepetitorem. Momentálně působím ve dvou stálých bigbandech, a to v SK/CZ Big Bandu Matúše Jakabčice a v Rozhlasovém Big Bandu Gustava Broma. Je velmi příjemné hrát v těchto úžasných kapelách, plných tak výborných muzikantů. Je to podle mě ten nejkvalitnější výběr interpretů z Československa. Už jen to je inspirující. A když hrajeme vlastní kompozice a aranže, je to další lahůdka. V bigbandech jsou opravdu talentovaní aranžéři. Mým snem je hrát s bigbandem častěji, a to zejména naši autorskou hudbu. To se ale nepodaří vždy, protože lidé chtějí slyšet známé zpěvačky a zpěváky, kteří bohužel v drtivé většině nemají s jazzem nic společného. Uplatňuje se tu kult osobnosti jako jeden ze znaků nonartificiální hudby.
Účinkujete také na zajímavém projektu Nikolaje Nikitina Tales from my Diary. Co pro vás představuje hudba Leoše Janáčka, kterému toto dvojalbum skládalo hold? Klobouk dolů před každým z těchto bohů, klasických skladatelů. Po kompoziční stránce hudba nikdy nebude lepší a díky nim můžeme čerpat inspiraci dodnes. Nejsem odborníkem na tvorbu Leoše Janáčka, ale to málo, co jsem měl možnost od něj slyšet, je překrásná muzika. Nikolaj si zvolil jeho kompozice a dal jim nový kabát. Nemohl udělat nic lepšího než angažovat smyčcové kvarteto, které zjemnilo hudbu jazzového kvintetu.
Vraťme se ještě k vašemu Lukáš Oravec Quartetu. Náš rozhovor probíhá během intenzivního turné a na jeho část jste si přizvali dalšího amerického saxofonistu… Ano, právě sedím v autě na cestě z Prahy do Bratislavy. V rámci třítýdenního turné představujeme a křtíme nové album. Hostem turné měl být Jean Toussaint, ale ten se kvůli tragické události v rodině musel vrátit do USA. Turné však odehrál jiný americký host, tenorsaxofonista Andy Middleton. Kdybych jej měl porovnat s Vincentem Herringem, Andyho hra byla sofistikovanější a flexibilnější. Vincent měl jednotnou tvář s výraznějším rukopisem a byl to typ saxofonisty-leadera.
Co vás čeká po skončení turné? Oddych, nebo hned další práce? Trocha oddychu, abych byl plný sil pracovat na dalších projektech. Momentálně dokončuji ještě jedno album jako leader. Projekt se jmenuje Kaunis Five a album vyjde u Hudebního fondu. Skladby vznikají průběžně, když je nálada a múza. Také mě čeká mnoho práce s připravovaným třetím albem mého Quartetu, které vyjde příští rok, tentokrát s hostem Bobem Mintzerem. Chystám i několik zajímavých spoluprací v rámci plánovaných turné. První z nich by měla být v květnu a červnu 2016 s Waynem Escofferym. Wayne je americký tenorsaxofonista, známý z kvintetu Toma Harrela nebo z Charles Mingus Big Bandu. A v létě 2016, když se to podaří, by mým hostem mohl být famózní Jerry Bergonzi.
