neděle, 23. listopad 2008

Lucia Lužinská: jazz si mě našel

Napsal(a) 

Lucia Lužinská: jazz si mě našel, foto Vladimir Yurkovic Lucia Lužinská: jazz si mě našelfoto: Vladimir Yurkovic

Je vystudovaná herečka, moc pěkná dívka a nebyl by pro ni problém být celebritou a nechat se fotit na kdejakých parties vyšších společností. Namísto toho se slovenská zpěvačka Lucia Lužinská stáhla z popové i divadelní scény a pustila se do velice těžkého studia - je denní studentkou jazzové univerzity v rakouském Grazu (paradoxně pak natočila v Česku film Blízko nebe). Spolu s kapelou All Time Jazz vydala dvě alba, která jsou zajímavá i pro lidi, kteří se jazzu obávají. Dá se říci, že Lucie dělá jazzu podobnou službu jako Diana Krall.

Vaše druhé CD (Un)covered ještě nestačilo vychladnout. Jak ho hodnotíš? Je na něm znát, jak mě ovlivnila škola - zjistila jsem, že se běžně textují instrumentální sóla, a pak se mohou zpívat. Hudebníci hrají na nástroj tak, jako by vyprávěli: já chci být také vypravěčka, ale navíc mít k dispozici text. Nechci dělat hudbu jenom jako interpret, ale taky svou hudbou vypovídat něco o mě samé, mít co říct.

Melodie na druhém albu jsou těžké, ne jako na prvním First Take, kde byly hlavně jazzové evergreeny. Na (Un)covered jsou věci, které jsme předtím s kluky, kytaristou Borisem Čellárem, pianistou Tomášem Gajlíkem, basákem Štefanem Bartušem a bubeníkem Petrem Solárikem, aktivně nehráli. Byly vybrány pro toto album a chtěla jsem tam mít taky autorské věci, to se vždycky cení. Jsem ráda, že jsem Borise přiměla k tomu, aby přispěl svojí skladbou. Zapsala jsem ji do not, začala jsem ji hrát v rámci hodin a měla jsem na ni dobré reakce od pedagogů - hudebníků. Dohodli jsme se, že on ji nahraje s triem a já ve své, otextované verzi. Taky je tam jedna docela přearanžovaná skladba, kterou jsem původně nahrála na popové CD v letech 2001 - 2003, ale které nikdy nevyšlo.

Proč? Prý to nebylo dost mainstreamové.

Na jazzový projekt máte velice dobré PR, například billboardy, to se zatím nosilo jedině v popu. Jak jste to dokázali? Taky náhoda, která přichází, když moc chceš a hodně pro to děláš. Sehnat sponzorské peníze je dnes těžké. Firmy je nemají na rozdávání a o penězích se rozhoduje často za hranicemi. Je třeba lidi přesvědčit, že to, co děláš, děláš dobře - a pak se najdou lidé, kteří ti pomůžou. Fascinuje je ne to, jak vypadáš a jestli máš sexy botičky na vysokých podpatcích, ale tvé nadšení.

Nahrávání se účastnili i dva vaši pedagogové - pianista Fritz Pauer a bubeník T. Howard Curtis. Byli spokojeni? Velice. Oni neřeší, jestli je někdo student nebo zkušený borec. Dělají hudbu. Howard řekl, že on vnímá muziku od koncertu ke zkoušce a od zkoušky ke koncertu. Když na koncertě najde něco, na čem chce dělat, na zkoušce na tom dělá. A pak to přinese na koncert. A taky byli nadšeni ze srdečné atmosféry, která byla kolem nás na Slovensku. Ti dva si svoje prožili, a je to cítit i v jejich hudbě. Hodně nás to všechny obohatilo.

Jak jde studium v Grazu? Škola se zpřísnila. Nestačí udělat diplomovou práci a koncert, ale náročná je technická zkouška - musím mít třicet skladeb zaranžovaných pro kapelu, musím je znát zpaměti - harmonie, formové analýzy, musím se umět sama doprovázet na piano. Pedagožka se mě například zeptá, kam jde bridge v Yesterdays , což je chyták, protože Yesterdays nemá bridge. Nebo se zeptají na basové tóny v Blues For Alice - to není klasické blues ale be-bopové, a pak třeba musíte vysvětlit rozdíly. Není to sranda, za poslední dva roky přišlo mnoho nových učitelů a několik studentů vyletělo.

Stíháš studovat i živit se? Ano, je to tím, že jsem od rána do večera v muzice. Za poslední léta jsem se naučila od hudebníků obrovské kvantum věcí. Neustále se pohybuji ve společnosti špičkových muzikantů.

Orientujete se na všeobecně stravitelný jazz. Na jedné straně je to dobrý způsob jazzové evangelizace pro lidi, kteří náročnějším druhům jazzu nerozumí, na straně druhé pro jazzové fanoušky je to mainstream, komerce. To je velký rozpor. Neexistuje něco všeobecně stravitelného. Buď je to udělané dobře, nebo špatně.

Lucia Lužinská: jazz si mě našel, foto B. Salek Lucia Lužinská: jazz si mě našelfoto: B. Salek
Když někdo zkrátka miluje death metal, tak stejně nebude poslouchat stravitelnější jazz. Ale je pravda, že jsme si zvolili cestu od kořenů postupně vzhůru, což jej stejně jediná cesta, na které se můžeš mnoho naučit, a pak se vydat kterýmkoli směrem a přitom nezabloudit. Jsem ráda, když se nám opravdu často stává, že po vystoupení přijde člověk a říká: "Tak tohle je ten jazz? Já jazz moc nemusím, ale teď zřejmě přehodnotím svůj názor." Taky proto jsme udělali projekt Jazz Goes To School, koncerty pro středoškoláky, abychom mladým lidem ukázali historii, možnosti různých přístupů ke hře na hudební nástroje a taky co se se skladbou může stát, když ji zaranžuješ do různých stylů, scat, práci s loop station, aby pochopili, že jazz je studna nápadů a inspirací, že beat box není objev 21. století, že už Armstrong, Dizzy Gillespie, Clark Terry a mnoho dalších něco podobného "vynalezli".

Teď řeknu kacířskou myšlenku - jazz je rozhodně skvělá škola, základ, fundament, ale není lepší z něj časem vyběhnout a dělat si své? Přesně tohle udělal třeba Bobby McFerrin. Start kariéry one-singer show byl proti všem konvenčním pravidlům a někteří lidé si na začátku určitě mysleli, že není úplně v pořádku. Hlavně je třeba dělat to, z čeho máš radost. Ta cesta tě povede sama.

Jazzmani mi občas přijdou jako taková zvláštní sekta, ne? Hlavně škatulkování hudby je v dnešní době trapné. Dělala jsem s raperem Čystichovem nebo taky se smyčcovým kvartetem a Milanem Lasicou a všechno to pro mě bylo moc zajímavé.

Technika dneska umožňuje udělat si jakýkoliv úlet. Neláká tě spáchat něco absolutně jiného a "divného"? Čtyři roky dělám školu v denním studiu, už jako soběstačný člověk, nikdo mi na to peníze nedal. Je to drahé, cestování a bydlení tam jde do peněz. Takže teď žádné úlety nechci. Kromě toho hrajeme hudbu, která nás baví. Co potřebuji, je oddechnout si. Umím si představit, že bych šla někde do Indie nebo do Peru na několik měsíců a úplně vypnula. Fakt nevím, co bude pak. Možná udělám úplnou popinu a možná úplný úlet. A možná oboje. Já sama netuším, jak se vyprofiluji.

Proč ses rozhodla, že budeš jazzová zpěvačka? Už jsem mluvila o tom nevydaném popovém CD. Hráli na něm vynikající muzikanti. Byl to můj materiál, asi třetinu jsem dělala s Jurajem Tatárem. Lidem se líbilo, ale pro vydavatele to nepředstavovalo žádnou krabičku, nevěděli, co s tím. Měla jsem možnost hrát podobný repertoár po klubech, ale já na to už neměla energii. Vrazila jsem do projektu dva roky života jako autorka hudby i textu, zpěvačka, producentka, manažerka a stačilo to. Tak jsem desku dala do šuplíku. Za tehdejšími písničkami si stojím, i když můj přístup byl intuitivní. Chtěla jsem být zpěvačka, která má názor. A jazz se pak ukázal jako nejlepší možnost.

Já se ke všemu dostala tak zvláštně. Podobně absurdních příběhů mám v zásobě více a vystihuje to můj život: mám ráda kouzlo nepoznaného.

Tak to bylo i se studiem jazzu v Grazu? Zpívala jsem na lodi a tam jsem pochopila, že chci dělat hlavně hudbu. V té době jsem fungovala víc jako herečka, ale po návratu jsem začala zpívat po klubech. Slyšel mě Boris Čellár, který potřeboval zpěvačku na záskok. Mě to táhlo k jazzu už tehdy, jezdívala jsem do Vídně na jazzové koncerty. Přišla jsem do kapely All Time Jazz Trio a tam mě to úplně fascinovalo. Řekla jsem si, že půjdu do Grazu na rok nebo dva, jenom abych dostala nějaké vědomosti, byla svobodná v harmonii a improvizaci, a budu si dělat svou hudbu. Jenže tam byla spousta zajímavých pedagogů, workshopů, studentů, viděla jsem, co vše se dá dělat, a zůstala jsem déle. Myslím, že kdybych v životě zpívala cokoliv, znalost jazzového jazyka je důležitá, protože z něho se vše odvíjí. Myslím, že jazz si mě našel.

Tví spolužáci dělají dabingy, moderátory, hrají v seriálech, reklamách, je jim hmotně dobře. Je skvělé, že sis vybrala jinou cestu. I já chci, aby mně bylo dobře (smích ). Ale taky chci, abych byla dobrá. Ale já se nedivím, že hrají, kde se dá, dlouho to nešlo a o práci byla veliká nouze.

S kapelou máte za sebou dvě alba, zkus je porovnat. První album First Take bylo kouzlo nepoznaného. Byla jsem v prvním ročníku a učila jsem se základní věci. Šlo o easy listening jazz bez bicích, inspirovaný Nat King Colem, aranžmá a názor však byly naše vlastní. Sami jsme ho taky vydali. Neměli jsme na začátku ambici jít s CD na trh. Že se nám nakonec vyprodalo, je skvělé. Druhé CD (Un)covered už bylo ovlivněno naším vývojem, lidmi, kteří muziku dělají dlouho a vyznají se v ní. Taky jsem už měla větší rozhled. Deska má bohatší zvuk, je tam i smyčcový kvartet, možná pro jazz méně typické barvy, a taky původní tvorba - dvě kompozice Fritze Pauera, dvě Borisovy skladby a jedna moje. Plus dva texty, které jsem psala s básnířkou Jankou Plulíkovou. Standardy jsou jenom čtyři, a ani ty nejsou příliš známé. A pak je tam Davisova Flamenco Sketches, kterou jsem i aranžovala. Obě alba jsme si produkovali sami, při tom druhém jsme už ale měli vydavatele - Pavian Records.

Není to tak, že být avantgardní je v podstatě jednodušší, než udělat klasicky střižené CD s vysokou mírou umění? Já to taky tak beru. Jsem na naše CD hrdá, ale nemyslím, že by to byl strop nebo něco takového. Přemýšlím nad dalšími věcmi, hlavu už mám někde jinde.

Zpívala jsi s Bobby McFerrinem na jeho bratislavském koncertu, jaké to bylo a jak ses k němu vlastně dostala? Když těžce pracuješ, osud ti někdy pošle něco, co ti dovolí nadechnout se. Takový byl pro mě i jeho koncert ve Vídni, v klubu Joa Zawinula Birdland, kde nás přišlo strašně moc. Bobby McFerrin byl další mezník. Vydavatel Paľo Maruščák poslal nahrávky, a on si mě vybral. A jaké to bylo? Řekla jsem si jedinou věc: že se nemůžu předvádět a být přespříliš snaživá. A dát do výkonu srdce, ne mozek. Zkouška byla úplně v pohodě, asi pětiminutová, a i tak jsme se úplně nedohodli, co si dáme. Ukázalo se, že chce zpívat dvě skladby. Naostro to bylo velice neformální, začala jsem minimalisticky, chtěla jsem zachytit jeho energii, v recenzích pak psali, že jsem byla ze začátku nejistá, ale já se nebála. Já chtěla zachytit ten subtilní moment. Někdy jsme zazpívali frázi úplně stejně. Byla to totální komunikace, magie. Ještě týden jsem byla mimo. On mi vrátil primární, dětskou radost z hudby, která se vzděláváním a neustálou tvorbou může trochu vytrácet.

Co bude následovat? Možná bych chtěla nahrát živé album - ti, co mě neslyšeli na koncertě, si myslí, že jsem subtilní zpěvačka, ti, co mě neznají z alb zase mají za to, že mám velice moc energie a sytý hlas. Takže příště to bude něco jiného. A taky určitě dojde i na nějaké experimenty, například ráda občas pracuji s loopovací mašinou.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.