pondělí, 8. březen 2004

Lubomír Dorůžka: Své hrdiny milovat i soudit

Napsal(a) 

Lubomír Dorůžka: Své hrdiny milovat i soudit Lubomír Dorůžka: Své hrdiny milovat i soudit
Nestor české hudební publicistiky, zanícený i důsledně informující autor panoramatického záběru, osobnost, která mnohým z nás upevnila vztah k jazzovému žánru a naučila nás jej poslouchat i se v něm orientovat a rozlišovat, celoživotní profesionál mezinárodního formátu, činný i jako překladatel a organizátor, Dr. Lubomír Dorůžka, bude v nejbližších dnech zavalen gratulacemi ke svým osmdesátinám. I redakce HARMONIE se k datu 18. března připojuje s přáním toho nejlepšího na duchu i na těle. Větší část následujícího rozhovoru vznikla původně pro Český rozhlas 3 - Vltavu a byla vysílána v předpůlnoční hodině na Nový rok. S vírou, že tento dialog odhaluje alespoň pár jader pudla páně Dorůžkova díla, vám jej předkládáme, v doplněném znění.

Obdivuji se tvé vitalitě, tomu, že jsi nedávno dopsal dva poměrně obsáhlé svazky; jednak kroniku českého jazzu let 1968 - 1989 s názvem Mezi tanky a klíči a také knihu o Karlu Vlachovi. Řekni mi, co tě nejvíce naplňuje a zajímá v posledních letech? Ty dva svazky mi zabraly asi tak tři až čtyři roky, než nabraly konečné podoby. Jsem rád, že jsem mohl pokrýt naši jazzovou scénu od roku 1968 až 1989, protože si myslím, že to, jakým způsobem se tady jazz rozvíjel, jaké měl možnosti, kdo ho vytvářel a za jakých podmínek se to dělo, jsou děje, které stojí za dokumentaci. Proto má také ta knížka spíše dokumentační než vysloveně kriticko analytický charakter. Ta druhá kniha byla poněkud jiného druhu; obrátil se na mě můj spolužák Miloslav Ducháč, který chtěl zachytit odkaz Karla Vlacha. Myslím, že je to osobnost, která za pozornost stojí, a tak jsme během jednoho roku spolu s Mílou dávali tu knížku dohromady.

Kromě knih, které nám zdobí knihovny a noční stolky; jmenujme ty nejpopulárnější: Panoráma jazzu, Panoráma populární hudby, Panoráma paměti, sborníky Tvář jazzu, Tvář moderního jazzu a další nedocenitelné publikace; kde je dnes možno se s tebou setkávat, myslím mediálně? Má rozhlasová činnost se omezuje na čtvrtky v rámci Jazzofonu na Vltavě, od 9:30 do 10:00. Tam jsem asi před rokem rozjel cyklus, který jsem nazval Hlasy jazzových nástrojů. Byl jsem vždycky zatížen spíš na cykly, souborné pohledy a panoramata než jednotlivé postřehy. Tady se pokouším v chronologickém sledu představit nejvýznamnější sólisty na jednotlivé nástroje. Začal jsem pianem, pokračoval kytarou a jako další bude na řadě trubka. A kromě toho každé druhé úterý dopoledne pod jménem Jazzová ochutnávka probíhá pořad zaměřený vždycky na jedno album z jazzové přítomnosti nebo nepříliš vzdálené minulosti, většinou takové, které je i u nás běžně dostupné. A jsem rád, že mohu pro Deutschland radio (dříve RIAS Berlin) připravovat krátký měsíční pořad o nových nahrávkách českého jazzu. Po roce 1945 jsem tohle dělával pro řadu zahraničních časopisů, v šedesátých letech pro řadu evropských rozhlasových stanic, a těší mě, že tahle tradice pořád ještě nevzala za své.

Také stále píšeš pro Mladou frontu. Ano, příležitostně. Jde mi spíše o to, aby se přece jen jazz zcela nevytratil z denního tisku. Bývala doba, kdy se mu na tomto poli věnovalo mnohem více pozornosti, ale ta je dávno za námi. Přesto si myslím, že i když jde o specializovanou oblast, mohli by i čtenáři denního tisku trochu vědět, co se v ní děje. Upřímně řečeno, pořád ještě nechápu dnešní situaci. Zdá se mi, že po klubech, třeba i mimo Prahu, se dnes hraje více jazzu než v šedesátých nebo sedmdesátých letech. Hudebníci mají dnes myslím i více příležitostí než tehdy. Ale tisk tenkrát toto dění, aspoň v jeho špičkových událostech, sledoval soustavněji. I v rámci socialistické kultury byl pro noviny tenkrát jazz, byť třeba i trochu pro protioficiálně, "in". V této pozici ho dnes nahradila etnická hudba nebo menšinové proudy rocku a alternativní hudby. Jazz se prostě hraje dál, stejně jako se hraje i evropská soudobá hudba, a oběma se dostává občasné zdvořilostní pozornosti s vědomím, že se to sluší a patří.

Nakolik je ti sympatický termín hudební či obecně umělecký kritik? Já proti tomu termínu nic nemám. Ale nemyslím, že by to bylo právě to, co bych já chtěl dělat. Kdysi v 60. letech, když této problematice věnovaly jistou pozornost Hudební rozhledy, napsal jsem tam, že ideální představa toho, jak bych chtěl psát, je něco, co napsal jistý literární kritik o Francisu Scottu Fitzgeraldovi. Ten totiž podle něho své hrdiny současně miloval a soudil. A pro mě tyhle dvě věci souvisí. Nedovedu si představit, že bych přistupoval k tomu, o čem mám psát, s pocitem naprosté nechuti nebo s pocitem, že k tomu nemám žádnou vazbu. Něco jiného je, aby se člověk dovedl vyrovnat s jistými měřítky, se systémem hodnot, které na tuhle oblast uplatňuje. Pro některé kritiky je ideálem pracovat jako chirurg, který s chladným odstupem skalpelem odřezává zhoubné nádory od nezasažené části. Přiznám se, že něco takového mi nikdy nebylo blízké. Ten naprostý chlad, kterým se používá skalpel, mi není vlastní.

Ono to ovšem souvisí také s tím, v jaké době a za jaké situace k téhle činnosti člověk přistupuje. V hudbě je velice časté generační střídání stylů. Mladší generace, která s novým hudebním výrazem přichází, se cítí v roli jakýchsi gladiátorů za nový styl. Takže daleko více jí zaleží na tom, aby svou prací podporovala a propagovala tento žánr, než aby v něm zcela přesně vyhledávala hodnoty. Pochopitelně, že to není správné, ale jestliže se ten žánr ocitá i v dalších obdobích v situaci ne právě záviděníhodné, jako tomu u nás bylo s jazzem od nástupu v 30. letech přes nacistickou i komunistickou okupaci, pak postoj, který je směrován spíše na službu žánru než na konkrétní hledání špičkových hodnot, může přežívat a může další práci svým způsobem poznamenat. A myslím, že právě tohle je můj případ. V komentáři k rozvoji našeho jazzu v letech normalizace mi z duše promluvil Aleš Charvát, když shrnoval své ohlédnutí za listopadovou revolucí: "Neměli jsme potuchy, že pro nás, kteří jsme si pořád šlapali po své vlastní cestě, se vlastně tak moc nestane. Nic zázračnýho se nestalo - asi to bylo tím, že jsme nebyli tak zázrační. Odehráli jsme si prostě tu svoji éru, ale bylo to dobrý. Ta hudba se zapsala do každýho z nás, bez ohledu na to, co jsme se potom vydali dělat."

Jak dlouhá cesta vede od tvého upřímného názoru na hudbu, a zkusme se soustředit na českou hudbu, protože tam je to složitější, ke konečné písemné formulaci? Myslím, že v tom hraje roli ještě jedna důležitá věc, a to je přece jenom sklon k jistému relativistickému pohledu. Člověk poměřuje to, co slyší, s okolím. S tím jak se to od něj odlišuje. V těch dávných debatách jeden z představitelů vážné hudby trošku opovržlivě prohlásil o jazzové kritice, že největší odborník je ten, kdo má nejvíc desek. Jenomže ono to do jisté míry platí. Má-li se člověk skutečně k něčemu vyjádřit, musí znát veškeré kontexty a souvislosti a musí mít naposlouchané určité množství hudby, a čím větší, tím lepší, aby na tomto základě mohl posoudit, co se z průměru, z konvence nějakým způsobem vymyká. A to je pak třeba brát v úvahu i při formulování těch konkrétních závěrů.

Ale jak to bereš v úvahu? Znamená to, že hudební publicista se proposlouchává na čím dál vyšší úroveň, jeho nároky stoupají, ale přitom, pokud má tu patřičnou lásku k věci, jak jsi říkal, vnímá i hudbu na nižších úrovních pozitivně. Jak ale potom koresponduje jeho názor s názory čtenářů? Často se mi stává, že z koncertů mám velmi intenzivní, ale přece jen mnohem kritičtější zážitek, než lidé, kteří si to přišli jenom užít a neanalyzují to tak. To je naprosto v pořádku, a tím by ses neměla v žádném případě tajit. Pochopitelně, že ti postižení jsou vždycky rádi, když se o nich řekne nebo napíše něco dobrého, a méně rádi, když se k tomu někdo postaví kriticky. Já bych rozhodně nesouhlasil s postojem, který se kdysi nosil zejména u hvězd populární hudby, že kritika je ohrožuje existenčně: napíšeš o mně špatnou kritiku a já potom nedostanu žádnej kšeft. Ke svému výkonu se oni také velice pracně propracovávali, a vzhledem k tomu by člověk měl být ve svých formulacích trochu opatrnější. Ale kdokoliv vystupuje na veřejnost, nese svou kůži na trh - umělec stejně jako kritik. A musí počítat s tím, že k tomu bude veřejnost zaujímat stanovisko, které může být navíc ještě odlišné od názoru, který je někde publikován. Proto je pro ovzduší kritiky velice důležité, aby měla dostatečně široký prostor, aby se v ní mohly uplatnit nejrůznější odstíny. Pamatuji se, že v Melodii jsem se snažil zvláště v takových těch choulostivějších případech, aby se k jedné věci vyjadřoval větší počet lidí. Aby kritika nebyla něčím, co vyjde jen jednou, je to podepsáno jen jednou osobou a potom to veřejnost může brát, že je to dáno provždy a navždy. Dokonce jsme tam dělali tzv. jamsession kritiků, kde se sešlo pět, šest zástupců různého zaměření, a ti se dohadovali o společném tématu.

Takováto platforma, zvláště co se týče jazzové publicistiky, tady momentálně chybí. Nicméně ji trochu nahrazuje internet, kde spolu velmi upřímně diskutují hudební fanoušci o konkrétních tématech; co se týče jazzu, mám na mysli především americké servery; a to je veliká škola zasvěcené diskuse. To je pravda, ale ta platí jen pro internet a v mezinárodním rozměru. A já si pořád ještě myslím, že jazz u nás po klubech, po koncertech, po festivalech, po městech i mimo Prahu patří k životní potřebě některých posluchačů, z nichž ne všichni zvládají pracovním způsobem angličtinu a denně brouzdají na internetu. A čím dál tím víc mi jde právě o tento aspekt.

Jazzu je dnes snad už něco přes sto let. Začínal z vysloveně regionálního prostředí, pak se ve spojení s rozvojem komunikačních prostředků vyšplhal do pozice první světové populární hudby, a teď žije vlastně v podobné enklávě jako evropská hudba. Ta za zhruba tři sta let své existence vytvořila klasiku, která je dodnes s námi stále novým opakováním záznamů jednou vytvořeného. Jenže čas se zrychluje a zdá se mi, že i životnost nově vytvořených uměleckých děl se poněkud zkracuje. Máme příliš malý odstup, abychom posoudili, co z výtvorů dvacátého století přežije tak jako klasika nebo romantika. Jazz má svého Armstronga, Ellingtona nebo Milese, ale to jsou jedinečné a jednorázové nahrávky a ne petrifikovatelný notový zápis, který je možno oživovat stále znovu a znovu. A tak za největší přínos jazzu považuji to, že vytvořil nový druh na místě vznikající hudby jako procesu, který bezprostředním svědkům a účastníkům nabízí jiný druh hudebního zážitku. Přivádí je do klubů a na koncerty podobně, jako kdysi hudba zapsaná a opakovatelná naplňovala prostory chrámů, šlechtické salony nebo měšťanské koncerty. A jelikož jde o hudbu neopakovatelnou, patří asi zvýšené uznání všem, kteří k tomuto procesu přispívají a udržují jej stále znovu při životě. Rozdíly v kvalitě nepochybně existují i tady, ale prvotní se mi zdá spíše neustálý proces, jež se ve vzácných okamžicích může vznést k neopakovatelné špičce, která třeba nikdy nebude zachycena. I proto kladu takový důraz na každodenní dělníky jazzu, kteří tenhle proces udržují stále při životě.

Ve vašem domě na Praze 4 sídlí hned tři odlišné pohledy na hudbu. Tvůj, řekněme čistě jazzový, tvého syna Petra, zdejšího průkopníka novinařiny v oblasti world music a tvého vnuka Davida, jazzového kytaristy, který se nedávno vrátil z delšího studijního pobytu ve Spojených státech. Provozujete mezi sebou ještě nějaký výměnný dialog, nebo jste si už všechno vyřešili, co se týče hudby? Jsou období, kdy se někdo začne o něco velice intenzivně zajímat. Petr nastupoval do éry rocku a jeho první knížka byla o Franku Zappovi. Já jsem plně respektoval, že jde o jiný druh hudby, než který jsem vyznával já. A také když jsem psal Panoráma populární hudby, kapitolu o rocku jsem už nechal napsat Petrovi: jsem přesvědčen, že o novém druhu hudby má psát generace, která jej přináší. V nynějším zájmu o etnickou hudbu vidím vlastně obdobu dřívějšího zájmu o jazz - je to prostě další alternativa k našemu dřívějšímu eurocentristickému zaměření, způsobenému prostě nedostatkem informací z jiných částí světa. Ale ty dřívější proudy přitom mohou žít dál a třeba i přinášet nové plody. Někdy se stává, že ta nejblíže následující generace se potřebuje záměrně odlišit od té, která jí předcházela, ale ta další se může do té minulosti zase vrátit zpátky. Myslím, že se to do jisté míry stalo Davidovi. Ačkoliv jsem ho k tomu nikterak záměrně nevedl, přece jenom vyrůstal v prostředí, kde se jazz občas ozýval, a když se sám pro tuto hudbu rozhodl, byl jsem do značné míry překvapen. A jsem velice rád, že jsem mu v tom hodně útlém věku mohl pomoci, třeba diktáty, když zapisoval do not nebo později hrál na kytaru písničky, které jsem mu levačkou vybrnkával na piano. Pamatuju se, jak jsme spolu 1992 chodili po sněhu na Dachsteinu a já zkoušel Davida z alterovaných akordů. Potom ovšem už jakékoliv mé vedení přerostl. Dnes spolu občas o jazzu prohodíme pár slov a dost často se přitom ještě shodujeme. Beru na vědomí, že on už hledá nový hudební tvar, než bylo improvizování na danou harmonii a kontakt, který vyplývá ze střetu sólisty se základním beatem.

Chystáš na tento rok něco nového? Měla by mi zanedlouho vyjít kratší knížka u vydavatelství Torst, jmenuje se Panoráma snů a není už zcela o hudbě. Je to v podstatě pokus o zachycení toho, k čemu člověk dospívá v určitém životním stádiu, a může sloužit i jako varování všem, na něž to teprve čeká. Je mnoho příruček o tom, jak se člověk má chovat v pokročilém věku, ale tahle knížka je o prevenci, ne o léčení. Tohle vás čeká také: tak ať alespoň víte, jaké to může být. Je to soubor krátkých kapitolek a jedna z nich končí slovy: "Jeden starý pán, jehož jsem si velice vážil, se dožil 88 let. Byl ve svém oboru skutečným fachmanem, ale v závěrečných letech už své rady uděloval jen tehdy, pokud se na něho někdo o pomoc obrátil. Jeho parte obsahovalo toto shrnutí jeho života: Odcházel v moudrosti svých 88 let, vyrovnán s trvalou proměnou života. Byl bych velice šťasten, kdyby něco podobného mohl jednou někdo napsat i o mně."

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.