Lobi Traore aj. Vydáno 2005. TT: 54:57. 1 CD Honest Jons Records HJRCDD13 (EMI).
Samotný věhlasný Ali Farka Toure čtyřiačtyřicetiletého malijského bluesmana Lobi Traoreho nazval africkým Johnem Lee Hookerem. Následně na to se uvolil produkovat mu album Bamako , což se rovná poctě i uznání zároveň; něco takového běžně nedělá. Traoreho vmísení chicagského blues do západoafrické hudební tradice Bambara mu totiž nedalo spát. Přitom moc dobře věděl, že Lobi Traore patří k váženým členům tajné malijské společnosti Komo, mající schopnost transformovat přes sílu ohňů věci z jedné formy do druhé.
Zmíníte-li se před Traorem o Komo, bude se tvářit, jako by vás neslyšel. Její mystérium patří v národě Bambara, z něhož pochází, mezi respektovaná tabu. Členové Komo představují správce tradice, kněží mají svrchovanou odpovědnost za sociální chod národa a při obřadech smějí nosit zvířecí masky, ztělesňujíce tak Faraa – stvořitele a vládce vesmíru.
Z rodné vesnice vyrazil Traore do města už v šestnácti. Zkontaktoval se s kapelou Zani Diabateho, s níž zpíval tradiční Bambara repertoár. Nakonec ale skončil v barech a na svatbách, kde už se jeho kytara a melancholicky laděné skladby hodně dotýkaly amerického blues. Tehdy na něho natrefil Ali Farka Toure a nepřímo ho uvedl na mezinárodní scénu. V Evropě ho pak potkalo osudové setkání: francouzský hráč na foukací harmoniku Vincent Bucher sjezdil svět se Sugar Blue a Louisiana Redem, v Chicagu hrával s Eddie Shawem a Jimmy Johnsonem, vždy ale podvědomě toužil zavrtat se blues víc pod kůži, nahmatat jeho kořeny. Se svou kapelou se o to také snažil, dokonce spolupracoval i se západoindickými a africkými hudebníky, teprve však setkání s Lobi Traorem mu přineslo to pravé rozhřešení. Vlastně oběma. Album Duga , kde je doprovázejí Lobiho krajané na baskytaru, perkuse a ngoni získalo zaslouženě velký ohlas. „Nádherný dialog kytaristy-zpěváka se skvělým harmonikářem utkává srdcervoucí hudbu, vzteklou jako vítr z pouště Sahel,“ dočteme se v jedné z recenzí.
Nynější Lobi Traore Group , už bez Buchera, spoléhá především na fascinující zvuk balafonu a ngoni, prorůstající Lobiho vznětlivou, najazzlou i klouzající elektrickou kytarou a citlivým, až baladickým zpěvem. Bluesovému afrofunku (jak jinak to, proboha, nazvat!) dodávají energii perkusisté a bubeníci. Vznikla tak dráždivá, rytmicky nedohonitelná hudba, jež s Lobiho citlivým zpěvem přerůstá v dosud málo slyšený novodobý bluesový amalgám, namíchaný z tisícileté západoafrické tradice a její americké odnože.
Vydavatel: Honest Jons Records/EMI
Stopáž: 54:57
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
