středa, 3. říjen 2018

Lizz Wright: Příběhy amerického Jihu

Napsal(a) 

 , foto Jesse Kitt foto: Jesse Kitt

Americká zpěvačka Lizz Wright pochází z malého městečka Hahira ve státě Georgia, kde už jako dítě zpívala gospel. Ke zpěvu neměla daleko, protože její otec byl knězem a vedl církevní pěvecký sbor. Zpěv učaroval Lizz natolik, že se rozhodla pro jeho studium na Georgia State University v Atlantě. Krátce po dovršení dvacítky podepsala kontrakt s vydavatelstvím Verve Records, které vydalo její první čtyři alba. Lizz Wright řadí hudební kritici a média do kategorie jazzu a gospelu, ale ona se jazzovou zpěvačkou necítí být. V jejích písních se mísí gospel s bluesovou tradicí a jazzovým feelingem. Loni vyšlo Lizzino šesté allbum s názvem Grace, s nímž se Lizz vrací domů do rodných Blue Ridge Mountains, do mytické střední a jižní Georgie. Lizz Wright odhaluje spleť hluboko zakořeněných příběhů a písní, odrážejících pestré tradice a duši amerického Jihu. Jak písně z Grace, tak ty ze svých starších alb zazpívá v doprovodu své kapely 25. října 2018 v pražském Rudolfinu v rámci festivalu Struny podzimu.

Váš koncertní kalendář napovídá, že v Evropě hrajete velmi často. Přibližně třikrát do roka. Často koncertujeme především v Německu a Skandinávii. Je pro mě požehnáním cestovat, rozšiřovat si obzor a poznávat nové kultury.

Pocházíte z hluboce věřící rodiny, která měla vždy blízko k hudbě. Váš otec byl knězem a vedoucím pěveckého sboru. Jak jste byla v mládí ovlivněna rodinným prostředím? Odmalička jsem vyrůstala v církevním prostředí a můj kontakt s vnějším světem a pop kulturou byl dost omezený a přísně kontrolován. Na druhé straně jsem měla vždy neomezený přístup k víře, spiritualitě a přírodě. I když jsem zpočátku ne všemu rozuměla, mnoho věcí jsem časem pochopila a zvykla si na ně. Část světa mi byla volně dostupná a velká část byla pro mě dlouho velkým tajemstvím. Vzpomínám si, jak jsem se každé ráno budila otcovými modlitbami, připomínajícími zpěv. Nikdy předtím ani potom jsem se s něčím podobným nesetkala, snad kromě modlení v mešitách. Otec mi vždy četl příběhy a při přípravě kázání často přemýšlel, jak jednotlivé příběhy sestaví a převypráví tak, aby své poselství předal lidem. To mi později pomohlo při skládání písní, protože jsem se naučila pracovat se střídáním nálad a emocí. Máma byla také nepopsatelným zjevem, s nadsázkou bych ji mohla nazvat léčitelkou. Neměla na to sice žádné vzdělání, ale byla silně věřící křesťankou. Celé dětství jsem byla svědkem toho, jak pomáhá jiným lidem. Říkala tomu misionářská práce. Až později jsem zjistila, o co vlastně šlo. Například v městečku, ve kterém kázal otec, navštěvovala s jednou kamarádkou dům plný narkomanů a snažila se jim domluvit. Bylo to samozřejmě velmi nebezpečné, protože nebyly vůbec ozbrojeny. V parádních kostelních šatech vykládaly narkomanům o lásce a o Bohu, dokonce se jim podařilo některé přivést do kostela. Mnozí z nich pak začali navštěvovat bohoslužby pravidelně. Taková byla vždy moje máma. S každým byla hned jak rodina. Oba rodiče ve mně svým chováním a činy zakořenili přímost a otevřenost ve vztahu k okolí a přírodě.

 , foto Jesse Kitt foto: Jesse Kitt

Jak se to všechno projevilo ve vaší hudbě? I když jsem věděla, že nechci být stejná jako moji rodiče, nebylo pro mě lehké neopakovat odpozorované vzorce chování. Některé věci prostě tak snadno nevymažete. V konečném důsledku jsem zjistila, že to, co dělám a co mě dělá šťastnou, je vlastně jen trochu jiná verze toho, co dělali táta s mámou. Od začátku jsem však měla jasno v tom, že nechci jít v otcových šlépějích, přestože vím, že to ode mě očekával. Dnes jsem ráda, že jsem ho neposlechla, i když si myslím, že v mém konání se kazatelství tak trochu projevuje.

Před patnácti lety vyšel váš debut – Salt, na němž se objevilo vedle skladeb jiných autorů také několik vašich autorských písní. Splnilo album vaše očekávání? Mohu říci, že jsem byla s výsledkem spokojená. Albu Salt předcházela přípravná fáze, kterou jsme dělali spolu s Johnem Claytonem a Jeffem Hamiltonem, a to tak, že jsme ve snaze najít na album vhodný materiál nahrávali dema jazzových standardů. V té době byly totiž dvěma největšími ženskými jazzovými osobnostmi Norah Jones a Diana Krall a vydavatelství Verve po mně chtělo původně jazzové album. Jsem si vědoma toho, že se nacházím daleko od definice ikonické jazzové zpěvačky. Nikdy jsem jí ani nechtěla být. Trávila jsem také dost času s Joe Samplem na turné a ve studiu a snažila se najít sama sebe. Tehdy jsem poznala Briana Bladea, jehož prostřednictvím jsem se dostala například k hudbě Stinga a Joni Mitchell. S Brianem mi to celé připadalo jako starý známý příběh. Brianův otec byl také kněz, takže jsme měli oba mnoho společného a v mnohém jsme si rozuměli, aniž bychom o tom museli mluvit. Brianovi jsem od začátku plně důvěřovala.

 , foto Jesse Kitt foto: Jesse Kitt

Jedno z vašich starších alb se jmenuje Fellowship, stejně jako Brianova kapela. Jde o čirou náhodu, nebo mezi nimi existuje propojení? Nebyl to žádný záměr, spíše jen shoda náhod. Určité umělecké spojení mezi nimi možná přece existuje, protože Salt jsem nahrávala s členy Brianovy kapely. Zrovna v době nahrávání alba jsem však s Brianem nespolupracovala. Fellowship je v mé rodině jednoznačně nejoblíbenějším albem, ale zároveň je tím, jemuž okolní svět rozumí nejméně. Obsahuje mnoho přímých citací z mé výchovy a mládí a také kulturních odkazů, kterým porozumí jen ti, co znají Ameriku toho období.

Hlavním tématem posledního alba Grace je návrat domů – na americký Jih. Jak vznikla myšlenka na návrat a samotný název alba? Navrhla jsem pracovní název Grace s tím, že bude v platnosti až do chvíle, dokud nevymyslíme lepší. Nakonec u něj zůstalo. S producentem alba, Joe Henrym, jsme již třináct let velmi dobří přátelé a bylo pro nás nesmírným potěšením konečně spolupracovat také na desce. Joe je výjimečná osobnost a jediný člověk na světě, se kterým si mohu celý den bez přestání povídat a pořád si budeme mít co říct. Přitom nejde jen o komunikaci, ale hlavně vzájemné porozumění. Nosné téma se zrodilo, když jsem přemýšlela nad aktuálním děním v USA. Mám na mysli hlavně prezidentské volby a vše, co jim předcházelo a co po nich následovalo. V kampani byli lidé z Jihu líčení v dosti negativním světle. Přirovnala bych to k situaci, kdy sledujete divadelní hru a zjistíte, že není vůbec podle vašich představ, a navíc se nezakládá na pravdě. Máte nutkáni vstát a zvolat: „Tak to přece vůbec není!“ Já jsem svůj nesouhlas vyjádřila hudbou, jíž jsem chtěla uvést věci na pravou míru. Albem Grace se snažím vysvětlit – toto je Jih, Jih jsem já, toto je můj domov, krajina a lidé, co v ní žijí. Chtěla jsem zobrazit laskavou realitu a zároveň dát najevo odpor vůči politickým a sociálním lžím...

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 10/2018 (koupit)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.