čtvrtek, 25. únor 2016

Liška – Malina – Nejtek. Elegantní skákání po žánrových schodech

Napsal(a) 

Tomáš Liška, Luboš Malina a Michal Nejtek, foto Jiří Turek Tomáš Liška, Luboš Malina a Michal Nejtekfoto: Jiří Turek

Kontrabasista a skladatel Tomáš Liška (Invisible World, Marta Töpferová, Pénte) a virtuózní banjista, hráč na tradiční dechové nástroje jako kaval či whistle a skladatel Luboš Malina jsou dobře sehraní z kapely Druhá tráva. Tentokrát se ovšem jejich spolupráce ubírá trochu jiným směrem. Spolu s pianistou a autorem soudobé hudby Michalem Nejtkem (NTS, Agon, BERG, Face Of The Bass, Limbo, David Koller, Michal Pavlíček) natočili nadžánrové, z jazzových zvyklostí, lidové muziky i klasicizujících prvků vycházející akustické instrumentální album Fragile Bliss. Bez pochyb jeden z nejinvenčnějších domácích titulů poslední doby.

Co bylo první: Chuť zahrát si společně, lidské setkání, nebo autorský plán na relativně neobvyklou nástrojovou kombinaci a průsečík hudby z širokých okruhů jazzu či progresivního bluegrassu?

Malina: Ani jedna z nabízených možností. Prvotním impulsem byla nabídka, která přišla na podzim 2013. Tehdy mi zavolala Helena Plachtová z Českého Krumlova a zeptala se mě, jestli bych nechtěl jednu sobotu v listopadu 2014 vystoupit v komornější sestavě v rámci krumlovských podzimních recitálů. To pro mě byla obrovská výzva. Začal jsem přemýšlet o triu a první, za kým jsem šel, byl Tomáš Liška, který pak jako třetí nástroj navrhl piano. Mně se tento nápad velmi líbil, protože už v minulých letech jsem pod vlivem nahrávek Bély Flecka a Chicka Corey o nějaké muzice s pianem uvažoval. Tomáš také navrhl na piano Michala Nejtka, o kterém jsem do té doby věděl jen to, že hraje s Davidem Kollerem a že je vzdálený příbuzný mé ženy (smích).

Nejtek: Tomáše znám léta, dokonce jsem chvíli byl i jeho „profesorem“ dějin jazzu na VOŠ. Hráli jsme spolu například v Limbu. S Lubošem jsem sice dříve nehrál, ale kdysi jsme se potkali a zjistili jsme, že jsme vzdálení příbuzní.

Liška: S Helenou Plachtovou, která nám organizuje pro Druhou trávu koncerty v Krumlově, se známe už řadu let a ona byla tím hlavním impulzem, třebaže jsme s Lubošem už nějaký pátek přemýšleli o komorním projektu. Najednou tady byl termín a když je termín, začnou se věci hýbat. Alespoň u mě to tak funguje.

Pane Malino, právem máte pověst nejen virtuózního hráče, ale i nadžánrového hudebníka (Kon Sira, Garcia, Lenka Dusilová, interpreti country, rocku i popu) a producenta. Památná je také vaše verze Bugatti stepu. Přesto, šlo v nadžánrovém triu o „výzvu“, vstup do nového světa?

Malina: Jsem typ muzikanta, ve kterém se střetávají dva rozdílné světy. Cítím se na jedné straně jako interpret vážné hudby a na druhé miluji hospodské šumaření. Odmalička mám rád country a zvuk pětistrunného banja, ale dlouho bylo mojí největší ambicí hrát na klarinet v symfonickém orchestru nebo jako sólista. Věnoval jsem tomu také hodně času a energie, od posádkové hudby ve Vyškově jsem jezdil do Brna na soukromé hodiny k profesoru Antonínu Doležalovi a cvičil etudy a koncerty pro klarinet. K zásadnímu obratu v mém životě ale došlo v roce 1984, kdy jsem nastoupil k brněnským Poutníkům. Tam jsem potkal Roberta Křesťana a uvědomil si, že tady jde o něco, u čeho chci být, a klarinet šel stranou. S Robertem hraji od té doby nepřetržitě a dnes s Druhou trávou se mé protichůdné hudební světy částečně spojují, s Malina Brothers si zahraji starou dobrou country a naše trio je pro mě zase návratem k mým snům o koncertování ve fraku (smích).

Nejen Béla Fleck zdůrazňuje styčné body také mezi jazzovou a bluegrassovou tradicí, připomíná například, že některé bluegrassové standardy se původně prosadily jako standardy jazzové. Třeba Bugle Call Rag, potažmo Bugle Call Blues, melodie původně z repertoáru New Orleans Rhythm Kings. Jak vnímáte žánrové shody či odlišnosti vy? Pracujete vědomě se dvěma přece jen rozdílnými muzikantskými archetypy, nebo hrajete spíše intuitivně?

Malina: Hraji spíš intuitivně. Vnímám hudbu hodně zeširoka, a proto je pro mě těžké odpovědět. Nenapadlo by mě hledat styčné body mezi žánry a neuvědomuji si tyto vztahy. Vlastně ani žánry nějak nerozlišuji a s tím máme taky „problém“ ve Druhé trávě. Když se někdo zeptá, jakou muziku hrajeme, je těžké jednoznačně odpovědět. Přistupujeme k repertoáru bez předsudků, řídíme se jen vlastním vkusem. Ale když už jste zmínil jazz a bluegrass, jedno mají tyto žánry určitě společné, a to je prostor pro improvizaci. Proto se necítím ani bluegrassovým, ani jazzovým muzikantem, improvizovat příliš neumím, spíš musím vše nacvičit. Zřejmě to souvisí i s tím, jak je pětistrunné banjo limitované a u nás neprobádané, neexistuje nějaká univerzální metoda výuky, nejsou vypracovány školy stupnic nebo etud jako u jiných nástrojů. Sice se snažím přistupovat k banju jako k hudebnímu nástroji rovnocennému ostatním, hledám svoje cestičky v prstokladech a polohách, ale stejně pro mě banjo postrádá nějakou vnitřní lo­giku. Na druhé straně mě pořád inspiruje: Poté, co jsem si nechal postavit banjo se čtyřiadvaceti pražci místo standardních dvaadvaceti, což mi umožňuje hrát ve třech oktávách, jsem okamžitě napsal skladby In Delhi a Metuje. Obě začínají na 24. poli (smích).

Liška: U mě je to také čistá intuice, cit a osobní vkus. Pokud se po mně nevyžaduje striktní stylovost, rád se nechám inspirovat a vnést do hudby možná jiný feel, než by se čekalo. Baví mě skákat po žánrových schodech a hledat styčné body.

Nejtek: Rozdílnosti příliš neanalyzuji. Vnímám samozřejmě odlišnou melodiku či frázování, ale protože jsem založením chameleón, přijde mi přirozené nechat se tím ovlivnit. Vzhledem k tomu, že nejsem typický jazzový hráč, hrál jsem v životě už leccos a leccos mě ovlivnilo, troufnu si tvrdit, že se snažím daný materiál obrábět po svém. Což někdy může znít jazzově, jindy úplně jinak. A protože bluegrass znám minimálně, baví mě ho poznávat a díky Lubošovi snad i trochu vstřebávat.

Luboš Malina, foto Jiří Turek Luboš Malinafoto: Jiří Turek
Jedna ze skladeb, Song For Béla, je věnována konkrétně Fleckovi, což vypovídá o zmíněné inspiraci sestavy s klavírem?

Malina: Song For Béla vznikl ještě předtím, než Béla Fleck začal hrát s Chickem Coreou. Inspirací mi v tomto případě byla hudba Viktora Krause, se kterým jsem se setkal a párkrát si zahrál při jeho turné v ČR, takže i moje představa o nástrojovém obsazení byla původně úplně jiná, piano v ní nebylo. Ale název má s Bélou úzkou souvislost. V roce 2014 na podzim jsem byl u něho na návštěvě, hrál jsem mu nějaké svoje skladby a jemu se tahle líbila, proto mu ji chci věnovat. Béla Fleck je pro mě velkým vzorem hlavně proto, jakým způsobem pětistrunné banjo pozvedl. On je opravdu tím prvním, který nástroj dostal na úroveň, kde ho začali respektovat muzikanti napříč hudebními žánry.

Z nahrávky slyšíme širokou škálu vlivů. Už kaval samotným zvukem odkazuje na Balkán, whistle na keltský západ. In Delhi už v názvu míří k indickým inspiracím, stejně výpravně působí Metuje. Souhlasíte?

Nejtek: Z world music, pokud ten termín chápu správně, čerpá asi nejvíc Tomáš. Já se lidové hudbě moc nevěnuji. Namátkově zaslechnu něco, co mě baví, sem tam použiji nějaký názvuk či odkaz ve skladbě. Ve scénické kompozici Lamenti kalábrijský folklór nebo s NTS pygmejské sbory. Systém v tom ovšem nemám. Čímž neříkám, že se nenechávám rád překvapovat.

Liška: Nejsem nijakým specialistou na world music, ale musím říci, že mě hodně baví se v ní brouzdat. Při komponování ovšem nepíšu programově věc ovlivněnou tím či oním folklórem. Možná si na začátku myslím na nějaký zvuk nebo barvu, ale to zpravidla vydrží první dva takty. Dál už se skládání odvíjí nevyzpytatelnými cestami a ty první dva takty nakonec stejně předělám (smích). Použití kavalu a whistle bylo nabíledni, protože je Luboš skvěle ovládá. Skladba Conjunction Venus je moje starší věc a mám pocit, jako by čekala na tohle trio s kavalem. Naopak Cestou k jaru jsem psal cíleně pro whistle a konzultoval s Lubošem hratelnost a tóninu.

Malina: Mám rád lidovou hudbu všeho druhu. Prošel jsem obdobím keltským i balkánským a rád používám tyto nástroje, hlavně kvůli jejich unikátnímu a u nás neoposlouchanému zvuku. Ale pokud jde o Metuji, jde spíše o odkaz na moje rodné město Náchod a údolí, kterým tato řeka protéká. Metuje je první skladba, která vznikla pro trio, a název přišel s takovým lehkým úsměvem pod vousy. Říkal jsem si, když Smetana má Vltavu, tak já budu mít Metuji. Nakonec i hudebně je poněkud romantická.

Autorský základ alba vytvořil Tomáš. Jak dlouho jsi plánoval, psal, přemýšlel o zvukových kombinacích? Pamatuji, že o nápadu na sestavu s Lubošem Malinou jsme spolu mluvili už v době alba Milokraj (2013).

Liška: Většina mých skladeb už byla nějaký čas napsaná, spíš jsem si hrál s aranžmá a instrumentací. Ačkoliv jsme trio, Luboš hraje na spousty dechových nástrojů a v plánu byly kromě klavíru také elektrické klávesové nástroje, takže kombinací jsem měl k dispozici spousty. Nakonec jsme ale zůstali u akustického zvuku. Na albu mám sice více skladeb než Luboš s Michalem, ale celkový koncertní repertoár tria je autorsky vyrovnaný.

Pane Nejtku, čím vás nejvíc zaujala nabídka připojit se k projektu? Autorskými nápady, nástrojovou sestavou?

Nejtek: Náš projekt byl pro mne určitou výzvou. Přiznám se, že jsem po letech převahy elektrického hlasitého hraní myslel na akustický „odpočinek“ a nabídka kluků mi přišla vhod. Navíc jsou oba skvělí a spolupracovat s nimi je radost. Spíše než na snahu o nějaký nový stylový mix jsem myslel na to, čemu se v Čechách koncem 80. let říkalo „nová akustická hudba“ a co mě tehdy velmi oslovovalo… a pak se to nějak vytratilo. Přirozený zvuk, čistota a koncentrovanost, určitá repetitivnost, kontrapunkty, jednodušší harmonie modálního typu a třeba i moderní zvukomalba. Například Trijo (v roce 1989 vydala sestava Vojtěch Havel, Petr Chlouba, Miroslav Pudlák a Václav Bratrych eponymní LP u Pantonu, pozn. aut.) si dodnes rád poslechnu a pořád mě inspiruje. Pokud bych použil trochu nadsázky, Luboš je u nás za country a bluegrass, Tomáš za jazz a world music a já za evropskou tradici.

Michal Nejtek, foto Jiří Turek Michal Nejtekfoto: Jiří Turek
Proč jste, krom zmíněného „akustického odpočinku“, pro tento projekt nakonec volil klavír a na Tomášem plánované elektrické klávesové nástroje nedošlo? Klavír se lépe pojil s dalšími akustickými nástroji?

Nejtek: Jednak se lépe pojí a jednak se mi na něj nejlépe hraje. V naší kapele potřebuji ovlivňovat každý detail dynamiky a artikulace, a to na syntezátory prostě nedokážu. Zkoušeli jsme je použít, ne že ne, ale shodli jsme se na tom, že klavír se k nám prostě hodí nejlépe. Na naší nahrávce jsem použil pouze jednu jedinou elektronickou stopu, vytvořenou ovšem až zpětně modulováním nasamplovaného klavírního akordu.

Aranžmá působí komplexně, provázaně, promyšleně. Vznikala převážně „do not“, nebo se fixovala při společném zkoušení? Byl ve studiu i zásadnější prostor pro improvizaci?

Nejtek: Skladby vznikaly převážně „do not“, tedy jazzovým způsobem: Nejprve témata, a pak plochy pro improvizaci uvnitř formy. Někdy je improvizace více, někdy méně. Podo­bu skladeb − formu, tektoniku, aranžmá − jsme ovšem vytvářeli a dotvářeli společně na zkouškách. Šlo taky o to vytvořit vlastní styl, řeč, způsob, jak vše uchopit. Nebyla to otázka jedné či dvou zkoušek, jako u kapely, která hraje standardy. Repertoár zachycený na desce vznikal přibližně rok.

Liška: To, že se nám dařilo se na sebe napojit, ještě neznamená, že jsme sound našli během tří zkoušek. Šlo o dost velké hledání, a i když jsme odehráli onen koncert v Krumlově, dost věcí se ve skladbách před natáčením měnilo a upravovalo.

Malina: Pokud jde o moje skladby, aranžmá vznikala na zkouškách. Já přišel jen se svým partem, harmonií a náznakem schématu, ostatní jsme dotvářeli společně. Tomáš i Michal měli vše připravené pečlivěji, v notách. Prostor pro improvizaci byl, hlavně v Tomášově věci Uvidíme. Vzniklo tak několik odlišných verzí, které jsme nakonec zařadili na album všechny. Samotné nahrávání jsme plánovali asi půl roku dopředu, ale času na přípravu jsme nakonec měli velmi málo, protože se nám do toho namíchaly další individuální aktivity, v mém případě například nahrávání CD Malina Brothers s Charliem McCoyem.

Jak bude vypadat koncertní podoba repertoáru? Bude se držet studiové předlohy, nebo předloha poslouží jako odrazový můstek ke „skládání v reálném čase“? A jak časté vystupování vám vlastně ostatní vaše projekty dovolí?

Liška: Většina skladeb má strukturu danou, ale i tak je v nich stále dost prostoru pro vývoj a improvizaci. Koncerty budou myslím více o uchopení celkové energie, než o zásadních zvratech v reálném čase. Jak časté bude vystupování, ani tak nezáleží na vytíženosti jinými projekty, jako spíš na tom, kdo sebere energii obvolávat pořadatele s nabídkou. Hudební manažer v menšinových žánrech je u nás bohužel zatím podpultové zboží. Pokud jsem teď někomu křivdil, ať prosím vystoupí z mlhy.

Nejtek: Fixovanější věci bychom rádi zahráli podobně, jak jsou, volnější se určitě budou vyvíjet. Koncerty jsou nejlepším „třídičem“ materiálu. Něco třeba úplně vypadne, něco se promění. „Skládání v reálném čase“ asi zatím neumíme, ale bezesporu bychom rádi uměli. Budou křty, možná i miniturné. Budu-li mluvit za sebe, rok 2016 věnuji převážně skládání vlastní hudby, koncertů mám minimálně a mám tedy čas si zahrát to, co mě opravdu baví. A to naše kapela rozhodně je.

Tomáš Liška, foto Jiří Turek Tomáš Liškafoto: Jiří Turek

Jak vlastně projekt Liška – Malina – Nejtek vnímáte? Jako jednorázovou spolupráci, nebo si dovedete představit dlouhodobější společné hraní, případně další nahrávku?

Malina: Moc rád bych v našem triu pokračoval jak na pódiích, tak v nahrávacím studiu. Doufám, že tohle je jen začátek.

Nejtek: Čím více stárnu, tím více mám pocit, že chci energii investovat do dlouhodobějších a trvalejších projektů. Chci hrát v tomto triu co nejdéle, pokud nás to bude bavit.

Liška: Naprosto souhlasím.

Můžete na závěr nastínit vaše další, individuální muzikantské plány?

Nejtek: V roce 2016 mám několik rozměrnějších kompozičních plánů. Větší kompozici pro Orchestr BERG a taneční skupinu Spitfire Company, dvě scénické hudby a pak, dá-li Pánbůh, komorní operu. Křty desek – té naší, pak volně improvizované desky Phoenix, kterou jsem nahrál s Pavlem Hrubým, Mírou Honzákem a Danem Šoltisem. A máme v plánu nazkoušet a pak v Londýně za produkce Simona Ratcliffa z Basement Jaxx nahrát novou, nejlépe vinylovou desku NTS.

Liška: Chystáme novou desku s Druhou trávou. Dále píši skladbu pro Concept Art Orchestra na skladatelskou soutěž Karla Krautgartnera. Od března koncerty a příprava nové sólové desky, která by měla v novém obsazení volně navazovat na nahrávku Invisible World z roku 2009. V září plánuji turné s britským bluesmanem Willem Johnsem. S kapelou Kon Sira, kde s Lubošem Malinou doprovázíme sestry Garcia a která interpretuje písně sefardských židů, plánujeme během jara turné po českých synagogách.

Malina: V roce 2016 oslavíme 25. výročí Druhé trávy, a přestože nejsme příliš „slavící“ povahy, čeká nás pár věcí s tím spojených. Jak říkal Tomáš, hlavně bychom rádi alespoň začali s nahráváním dalšího autorského alba. Já sám pak mám velký rest, který bych moc rád uzavřel. V autorské spolupráci s Katkou García a pod producentským dohledem Steva Walshe už mnoho let připravujeme album zhudebněných básní Věry Provazníkové, doufám, že se nám letos podaří dotáhnout věc do konce. A hlavní náplní mého hudebního života je samozřejmě koncertování, ať s Druhou trávou, Malina Brothers, Katkou García nebo s Tomášem a Michalem. Na všechno se moc těším!

Tomáš S. Polívka

Hudební publicista a fotograf na volné noze. Vystudoval přírodovědnou fakultu UK, věnoval se postgraduálnímu studiu přírodní estetiky a filosofie přírodních věd pod vedením prof. Stanislava Komárka. Po studiích se také živil muzikou a produkcí. Vydal sólové CD Stíny do ticha (1999) a hrál s Domácí kapelou (personálně navazující na Plastic People a Půlnoc), se kterou natočil CD Jedné noci snil (1996).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.