sobota, 18. květen 2013

Lionel Loueke - Taky jsem zpíval internacionálu

Napsal(a) 

Lionel Loueke - Taky jsem zpíval internacionálu, foto Brantley Gutierrez Lionel Loueke - Taky jsem zpíval internacionálufoto: Brantley Gutierrez

Jeho tvář nebývá na prvních stránkách jazzových časopisů, přesto jde o vycházející jazzovou celebritu. Kytarista Lionel Loueke (původem z frankofonního Beninu) figuruje na albech Terence Blancharda, Herbie Hancocka, Esperanzy Spalding nebo Jacka DeJohnetta.

Poměrně dlouho vedl také své trio Gilfema s bubeníkem Ferencem Nemethem a basistou Massimo Biolcatim. Do Prahy však (18. 11., Jazz Time) dovezl trio zcela nové, v němž jej doprovázejí esa řady groove-jazzových formací – bubeník Mark Guiliana a baskytarista Derrick Hodge. V krátkém rozhovoru pro Harmonii byla řeč nejen o nich, ale hlavně o novém albu Heritage, které s Louekem spoluprodukoval Robert Glasper. Došlo i na nečekané spojnice mezi Beninem a socialistickým Československem.

Začněme od vašich hudebních začátků. Na konzervatoř na Pobřeží slonoviny jste odešel v sedmnácti letech. Tedy ve stejné době, kdy jste začal hrát na kytaru? Ne, na Pobřeží slonoviny jsem odešel později. Začal jsem hrát v sedmnácti po vzoru mého bratra, který byl taky kytarista. Brzy poté jsem odešel studovat klasiku na Pobřeží slonoviny, od roku 1990 do 1994.

Řekněte mi, proč člověk se zálibou v jazzu jako vy jde studovat klasiku, a ještě k tomu na Pobřeží slonoviny? Ten důvod byl jednoduchý, byla to jediná země v západní Africe, kde šlo studovat hudbu. V Beninu ani v Nigérii konzervatoře nebyly. A klasika mi nevadí, naopak mi později pomohla při psaní a otevřela mi cestu k poslechu jiných žánrů. Když jsem na konzervatoři končil, chtěli si mě tam dokonce nechat jako učitele, ale odmítl jsem. Věděl jsem, že toho stále neznám dost a rozhodl jsem se pokračovat ve studiích ve Francii.

Slyšel jsem, že své první profesionální angažmá v klubu jste získal netradiční shodou okolností. Ne tak úplně, ve městě na Pobřeží slonoviny, kde jsem tehdy byl, jsem se snažil získat kšeft, ale nešlo to, protože tehdy všude vládla mafie. Bylo to těžké, protože jsem byl bez peněz a koncertovat jsem potřeboval. Do klubů jsem tedy chodil práci hledat často, ale jednoho dne jsem byl tak zoufalý, že jsem přišel a začal rovnou hrát na kytaru. Barman mě chtěl přizabít, ale manažer klubu mě nechal chvíli brnkat a pak povídá: „Hele, můžeš u nás hrát, ale jedině s kapelou.“ Řekl jsem mu, že mám trio, a pak jsem skutečně dal dohromady kapelu s mými učiteli z konzervatoře. Nějakou dobu jsme tam hrávali.

Jakou hudbu jste tehdy hrál? Tehdy jsem studoval historii klasické hudby, ale už jsem se zabýval i jazzem, přepisoval nahrávky, a samozřejmě jsem poslouchal spoustu africké muziky. A moje kapela byla jazzová, hráli jsme standardy.

Režim v Beninu, kde jste vyrůstal, byl komunistický. Jak na tu dobu vzpomínáte? Je to tak, ale abych to uvedl na pravou míru, tahle minulost byla základem mého hudebního růstu, protože každá základka nebo střední škola měla svůj orchestr. Říkalo se tomu občanské vzdělávání a museli jste si vybrat některý z nabídky uměleckých předmětů – výtvarku, hudbu, divadlo apod., takže já jsem si vybral hudbu. Toto s komunismem zmizelo, v Beninu už takové kursy nenajdete. V rámci výuky se taky soutěžilo mezi školami apod. Tím nechci říct, že vše bylo ideální, ale co se týče uměleckých směrů, tak ano.

Prý jste se před nástupem do třídy museli seřadit a zpívat revoluční písně... Ano, zajímavé na tom je, že podobnou zkušenost má i můj předchozí bubeník Ferenc Nemeth, který pochází z Maďarska. Internacionálu jsme museli zpívat oba – já ve francouzštině, on v maďarštině.

Benin byl koncem 80. let poměrně chudá země. Bylo těžké si obstarat nástroje a další vybavení? Samozřejmě, to bylo těžké. Má první kytara pocházela od známého, který ji přivezl z Paříže. Stála asi 150 dolarů, ale mě trvalo snad rok, než jsem mu ji splatil – a to jsem se neflákal, pořád jsem hrál! Tak si asi dokážete představit, jak to bylo složité.

Po konzervatoři jste odešel studovat do Paříže, ovšem na americkou školu, kde se vyučovalo anglicky. V čem byla hlavní změna? Ano, v Paříži jsem studoval poprvé na skutečné jazzové škole, všechnu tu jazzovou teorii a historii. Byla to dobrá zkušenost – konečně jsem se dostal k cédéčkům, knihám, mohl jsem si koupit struny, to byla velká změna. Chodil jsem taky do jazz klubů, třeba do Duc des Lombards, kde hrajeme teď i na turné.

Hrajete jazz, typicky americkou hudbu. Jakou roli v tom hrají vaše africké kořeny? Když si vezmete třeba Jimiho Hendrixe, což je Američan a má to v krvi, využil třeba Wese Montgomeryho a spoustu dalších stylů, ale stále vycházejících z Ameriky. Já čerpám zase ze svých kořenů – styl mluvy, má kultura, konečně i můj přízvuk... to vše se spolupodílí na celkovém výsledku. Teď spolu mluvíme anglicky, ale nikdo z nás nepochází z anglicky mluvící země – a k vlastnímu sebevyjádření používáme každý jiný akcent. Angličtina je tak společně sdíleným základem, slovníkem, a podobné je to i u jazzu nebo jazzové harmonie. Každý si na tomto základě vytváří svůj vlastní způsob vyjádření, svůj vlastní jazyk .

Jakou roli v genezi vašeho zvuku hrálo hudební vzdělávání? Ano, vzdělání je důležité, protože si musíte učinit představu o vývoji jazzové harmonie – předtím, než si k ní naleznete svůj vlastní přístup. Zatím jsem mluvil o prostředcích vycházejících z jazzu, ale já si půjčuji také z jiných hudebních okruhů. Proto pro mě bylo důležité poznat různé druhy škol, různé lidi, ale zároveň nezapomenout, odkud pocházím, tedy nejen z Beninu, ale z afrického kontinentu jako celku. Protože nepracuji jen s prvky z Beninu, ale i z hudby Alžírska, jižní Afriky apod.

Překvapením pro vaše stávající posluchače může být, že vaše nové album Heritage stojí mnohem více na groovu, je daleko električtější. Jaké jsou kořeny tohoto směřování? Je to směs africké a afroamerické tradice, ale i evropských prvků. Nechtěl bych být jakýmkoliv způsobem kategorizován, i když mě hodně lidí zná jen jako hráče s nylonovými strunami. I když hodně vycházím z Afriky, stejně tak je pro mě důležitá Amerika, kde žiji třináct let, nebo Evropa, kde jsem studoval. Proto se moje album jmenuje Heritage (odkaz, dědictví ), nejen ve smyslu rodinných pout, ale i ve smyslu kulturních kořenů.

Je příznačné, že album spoluprodukoval Robert Glasper, který má s elektrickou fúzí zkušenosti. Ano, on hodně experimentuje s hip-hopem a jazzovou fúzí, takže to velmi dobře souzní s tímhle projektem. Víte, když chci něco zemitějšího nebo založeného na groovu, stačí, když si vzpomenu, odkud pocházím. Baví mě hrát i rock nebo hip-hop, protože to vše má své zdroje tam, odkud jsem. Důvod, proč jsem Glaspera přizval, tkvěl hlavně v tom, že jsem chtěl stvořit něco zcela nového. Produkovat desku společně může někomu připadat zvláštní, oba jsme silné osobnosti, ale výborně jsme se doplňovali a myslím, že výsledek se povedl.

Jak moc pro tento nový projekt byla důležitá změna v rytmice? S tím, jak jsem přešel od nylonu k elektrické kytaře s ocelovými strunami, jsem taky potřeboval hráče, kteří mají s tímto směrem zkušenosti. Mohl bych pracovat se svým předchozím bandem a mohlo by to být dobré, ale nebylo to to, po čem jsem toužil. Takže to bylo jednoduché, chtěl jsem mít kolem sebe někoho, kdo na tu hudbu bude lépe reagovat. Derrick Hodge hraje v Glasperově kapele Experiment, což je samá elektronika, takže to byla výborná volba. Stejně tak Mark Giulliana s tím má zkušenosti.

Na albu v některých skladbách reflektujete historii kolonialismu a zotročení Afričanů. Nemám však pocit, že vše vidíte jen černě. I když kolonizace znamenala mnoho špatného, ne vše bylo zlé. V otroctví jsme se mnohému naučili; tím myslím hlavně kontakt s jinými kulturami, jazyky a zvyky. V Beninu byli Portugalci a Francouzi, a tak dnes na tyto jazyky a národy mám silnou vazbu. Například skladba African Ship je o černoších vracejících se z otroctví zpět do Afriky, lhostejno zda ze Států nebo třeba Brazílie – podstatné je, že se vrací se zkušenostmi z jiných kultur. Příjmení mé matky je Montego, což je portugalsky – její předci se vrátili z otroctví v Brazílii a přivezli s sebou do Afriky sambu a některé tamní zvyky. Tuhle hudbu jsem slýchával od dětství. Skladba Ouidah je pojmenována podle vesnice, kde má matka vyrostla – všichni v ní mají portugalská jména, jako Santos, Montego a podobně. Jednoduše vše má svou dobrou a stinnou stránku. Na albu Heritage mluvím o té lepší.

Petr Vidomus

V Harmonii zakotvil na podzim 2004, kdy si jej na základě reportáže z francouzského jazzového festivalu vybrala jako svou náhradu Petra Konrádová (Petro, díky!). Stal se editorem jazzové rubriky časopisu, což znamená, že pro vás vybírá ta nejzásadnější témata, která hýbou světem tohoto žánru, dohlíží na kvalitu článků a v neposlední řadě sám píše. Do jeho textů se může promítat láska k sociologii, Francii a jazzrocku 70. let. Mimo to má rád dobré víno, cestování a fotografii. Můžete jej znát také coby hlas stanice ČRo Jazz.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.