středa, 16. leden 2013

Letní večer s Paytonem a Mercuriem

Napsal(a) 

Letní večer s Paytonem a Mercuriem, foto Studio Malý Letní večer s Paytonem a Mercuriemfoto: Studio Malý

První návštěva trumpetisty Nicholase Paytona v Praze nevedla do jazzklubů, ale do Obecního domu, aby obklopen muzikanty Českého národního symfonického orchestru představil v premiéře svůj skladatelský opus Black American Symphony pro jazzové kvarteto a symfonický orchestr. Koncert se uskutečnil 16. 6. v rámci mezinárodního festivalu Prague Proms.

Devětatřicetiletý Nicholas Payton patří k jazzmanům, kteří navázali na o půl generace starší „mladé lvy“ (dle názvu jejich společné nahrávky z roku 1982). Společným znakem jejich hudby byl odklon od jazzové avantgardy a jazzrockové fúze k podstatě jazzu, k slyšitelné úctě vůči neworleanské tradici, ale už poučené vývojem jazzové moderny, především hard bopem a vlivy latinskými. Tento náhled na jazzovou hudbu byl Paytonovi přirozený, sám se v New Orleansu narodil. Dnes se tamní hudba vedle dixielandu klene od klasického a elektrického rhythm & blues až po hip hop. Bylo očekávatelné, že tyto výchozí inspirace budou slyšitelné v syntéze se symfonickou zvukovou klenutostí, zdobností drobných vstupů instrumentalistů a s vůdčím hlasem sólové trubky.

NEJAZZOVÁ SYMFONIE

Kdo měl možnost seznámit se s Paytonovými militantními postoji vůči jazzu bílých muzikantů, byl navíc zvědav, zda se tato názorová ráznost přesahující mez demagogie neprojeví v jeho symfonii hudebně (viz také profil v Harmonii 06/2012 nebo rozhovor na ihned.cz). Leccos také naznačoval název – Black American Symphony , odkazující na Paytonovu teorii Black American Music (BAM) a přesvědčení, že toto je jediné správné označení pro hudbu černých Američanů (termín „jazz“ by raději úplně zakázal).

Celý opus Nicholase Paytona byl odehrán v úvodu večera a trval přibližně hodinu. Sóĺistův band tvořila rytmická sekce s kontrabasistou Vincentem Archerem , Marcusem Gilmorem hrajícím na klasickou jazzovou baterii a hráčem na konga a jiné perkuse Danielem Sadownickem . Občas Payton také přisedl ke klavíru, aby na něm odehrál kratší sólový part. A právě rytmická stránka symfonie v podání výsostně hrajících muzikantů byla tím nejvýraznějším příspěvkem celému vyznění. Sám Payton, stále se ještě v anketách objevující v desítce předních trumpetistů (loni v Downbeatu sedmý), si napsal party v duchu jazzové tradice, leč hrané spíše v cooljazzové náladě. Proto jsou témata pro trubku spíše baladického charakteru, časté jsou klidné, rovné a dlouhé tóny. Více se hráčsky a jazzově odvázal hlavně v předposlední rychlé části celé symfonie. Jeho dílo je uváděno jako celek bez obvyklého značení či pojmenování jednotlivých částí. Takže možná bychom Black American Symphony mohli formálně považovat třeba za svitu symfonických jazzových „básní“ s určitým jednotícím soundem a blízkostí nálad.

Letní večer s Paytonem a Mercuriem, foto Studio Malý Letní večer s Paytonem a Mercuriemfoto: Studio Malý

Jestliže vyzdvihuji hru Paytonovy rytmiky, tak jejich energii zdárně převedl na celý ČNSO dirigent Steven Mercurio (1956), v současnosti též šéfdirigent opery ve Filadelfii. Že spolupráce dopadla i podle jeho představ, výborně svědčí závěrečné poděkování orchestru a Janu Hasenhörlovi, spoluzakladateli a sólovému trumpetistovi. Z Black American Symphony se zřejmě nestane žádné zásadní dílo tohoto hybridního žánru, nepřináší překvapivé nápady, ale příjemnou hodinku s ním mohou prožít i nezaujatí posluchači žánrů „čistokrevnějších“.

TROPICKÁ TEČKA

Předehra k operetě (jindy označované za muzikál) Candide Leonarda Bernsteina zahajující druhou polovinu koncertu však na rozdíl od ostatního repertoáru večera s jazzovými inspiracemi nic společného nemá. Pokud však vezmeme v úvahu název večera – Americká noc , eklektismus této předehry charakterizující americké klasicizující skladatele a vycházející z rázu romantické hudby, hudby éry Strausse mladšího a nastupující secese, do tématu večera zapadl. Kdo viděl skladbu dirigovat autora, pochopil, že tato kolážovitost musela být jeho záměrem – podle chuti a poťouchlého úsměvu, s jakým si vlastní hudbu i fyzicky užíval. Počínaje rozvernou předehrou ke Candidovi přes bravurně zahraného Gershwinova geniálního Američana v Paříži koncert dynamiku vystupňoval orchestrální skladbou The Dance At The Gym z Bernsteinova muzikálu West Side Story, samostatně hranou a známou pod názvem Mambo . Také zde Steven Mercurio svým výbušným dirigováním vybudil středoevropské symfoniky ke karibské rytmické vášnivosti – byť s tím, co se děje na koncertech při vystoupení Venezuelan Youth Orchestra Simona Bolívara s Venezuelan Brass Ensemble pod taktovkou Gustava Dudamela se nic srovnávat nemůže. Ten večer byl v Praze docela tropický.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.