úterý, 13. prosinec 2011

Letní stres na North Sea

Napsal(a) 

Letní stres na North Sea, foto Petr Vidomus Letní stres na North Seafoto: Petr Vidomus

Je otázka, zda návštěva jednoho z největších hudebních festivalů na světě nenavodí člověku spíše stres než prázdninovou pohodu. North Sea Jazz Festival, konaný pravidelně druhý víkend v červenci v Nizozemsku, nabídl letos již po šestatřicáté třídenní program plný takových jmen, že návštěvníci se velmi těžko rozhodují, komu dát přednost.

První ročník proběhl již v roce 1976. Za vším tehdy stál muž jménem Paul Acket – majitel nakladatelství hudebních časopisů. Miloval jazz a jeho vášeň byla tak silná, že celou firmu prodal a prakticky všechno investoval do organizace vlastního festivalu. Inspirován obdobnou akcí ve švýcarském Montreux, rozhodl se prezentovat vše od neworleanského jazzu a klasického swingu přes tehdy se rodící fúzi jazzu a rocku až po moderní evropskou avantgardu. Úspěch se dostavil. Šest pódií a třicet hodin hudby si přišlo vychutnat na devět tisíc návštěvníků. Není divu. Vidět na jednom místě Counta Basieho, Sarah Vaughan, Dizzy Gillespieho či Stana Getze musel být tehdy ještě větší zážitek, než by tomu bylo dnes.

Až do roku 2005 festival probíhal v přímořském Haagu. Letos tomu je šest let, co se celá akce přesunula do obřího a z velké části krytého areálu Ahoy v Rotterdamu. Stylový záběr, velikost celé akce i návštěvnost se v průběhu let rozrostly takřka na trojnásobek. Je také znát, že jazz je tady obecně spojován s určitou kultivovaností a sofistikovaností. Na festivalu je všude čisto, všichni spořádaně čekají ve frontách a respektují pokyny pořadatelů, nikdo se nikam netlačí. Na rozdíl od švýcarského Montreux Jazz Festivalu, North Sea Jazz ale není pro snoby. Jde pouze o to, že je možné se v areálu kultivovaně najíst, odpočinout si, pak v klidu dojít do sálu a ve stoje či vsedě si nerušeně užít koncert.

Program na NSJF je neuvěřitelně nabitý a nelze zde zmínit vše zajímavé, natožpak vše stihnout navštívit. Je potřeba se hned na začátku smířit s tím, že neuvidíte vše. Odoláte-li pokušení navštívit popovou scénu (ano, festival není jen ryze jazzový a potřebuje i několik masovějších lákadel), kde vystupuje Seal, Tom Jones, či Prince, čeká vás i tak velké dilema. Jedenáct dalších pódií nabízí osvědčené hvězdy (Richard Bona , Gary Burton ), zajímavé projekty (Tea For 3 , Soulbop – Randy Brecker a Bill Evans s rytmikou Medeski, Martin & Wood), legendy (Return To Forever , Charles Lloyd ), i mladé hvězdy (Portico Quartet , Robert Glasper ).

Budeme-li nejprve trochu kritičtí, nutno říci, že ne ze všech koncertů odchází člověk ohromen. Tento fakt ale není třeba brát příliš vážně. Při takové koncentraci hvězd, jaká na North Sea je, prostě jen není těžké si během pár hodin zvyknout na vysoký standard. Po jednom dni na festivalu je i ten nejotevřenější posluchač velmi vybíravý.

FESTIVALOVÁ ZKLAMÁNÍ

I tak byl však největším zklamáním zdánlivě slibný projekt Marcuse Millera Tribute to MilesWaynem Shorterem , Herbie Hancockem , Seanem Jonesem na trubku a Seanem Rickmanam na bicí. Je pravda, že letos slavíme dvojí davisovské výročí, ale neměl by už Marcus přestat být melancholický a začít dělat něco nového a ne se stále odkazovat na Milese? Jejich tribute koncert byla hodinová medley známých i neznámých skladeb z Davisova repertoáru. Nikterak zajímavá aranžmá, často jen stručně naznačené téma rychle přerůstající v jiné, vše podložené groovem a neutuchajícím pocitem mírné nepřipravenosti. A kdo ví, jestli by kritika byla tak mírná, kdybychom si odmysleli náš respekt k těmto osobnostem a představili si, že tutéž hudbu hraje někdo jiný?

Poněkud trapné bylo společné vystoupení funk-jazzového vibrafonisty Roye Ayerse a kapely Roberta Glaspera . Nevadí, když má někdy koncert charakter jamu, ale zde nepřipravenost bila do očí: zmatené pohledy a dohadování se před plným hledištěm. Když se po vyřešení technických problémů hudba konečně rozjela, následovaly dlouhé plochy, kdy se opravdu nedělo nic zajímavého. Všichni hráči si neustále dávali uctivou přednost v sólování, takže nikdo nakonec nic kloudného nezahrál.

Mezi vystupujícími byly také formace, které vlastně hrály skvěle, ale od jejich vystoupení by člověk čekal ještě něco navíc, než jen bezchybný výkon. Příkladem budiž Al Foster QuartetFredem Herschem na piano a původně avizovaným Georgem Mrazem na kontrabas, který ale nakonec nepřijel (byl zraněn po předchozím koncertě v belgickém Gentu – pozn. redakce ). Rozpačité vyznění podpořil i repertoár, kde nechyběla Blue Bossa a podobně oposlouchané standardy. Tomasz Stanko QuintetChrisem Potterem , coby druhým dechařem, přes dobré obsazení také nenaplnil očekávání. Jejich tvořivá interakce působila příliš křečovitě.

ŠPIČKOVÝ MEHLDAU S REDMANEM

I přes výše uvedenou kritiku byla však většina koncertů velkým zážitkem. Výtečný dojem zanechal zpěvák Kurt Elling , doprovázený holandským bigbandem. Z velké části sinatrovský repertoár podal po svém a s obrovským nasazením. Jeho charisma a pódiová prezentace působí velmi přesvědčivě a přitom zcela upřímně. O hlasových kvalitách není pochyb, stejně jako o schopnosti bavit posluchače, řídit si (alespoň zdánlivě) muzikanty a s grácií utáhnout celý koncert. Swing může být mrtvý, ale pro závěrečný odlehčený koncert začínající o půlnoci by se těžko hledala vhodnější alternativa.

Kvarteto Branforda Marsalise , další z hlavních aktérů, hraje sice relativně klasický jazz a po kompoziční či harmonické stránce nepřináší mnoho nového, tvořivostí a vervou to však mnohonásobně kompenzuje. Kromě leadera a letitého pianisty Joey Calderazza  poutá pozornost neznámý bubeník Justin Faulkner , jehož nasazení ani na vteřinu neupadá a který stále tlačí kapelu kupředu. Repertoár skupiny je relativně melodický a přehledný, ale v dlouhých sólových částech se často přetavuje v něco zcela jiného a nespoutaného. Přídavkové St. Louis Blues bylo naopak „po staru“, v neworleanském stylu, ale i tam si kapela zvládla udržet svůj tvořivý elán a skladba tak dobře zapadala do celku.

Zdaleka nejlepším bylo ovšem vystoupení Brada Mehldaua v duu s Joshuou Redmanem . Léta spolupráce lze cítit v každé notě, kterou spolu tito dva muzikanti zahrají. Vzájemně jsou na sebe neuvěřitelně napojení a jejich společná interpretace nabízí právě to „něco“, co člověku u jiných kapel mnohdy chybí. Ani jeden z nich si nehraje striktně po svém, spíše jakoby si stále vycházeli vstříc a snažili se své styly a přístupy více a více sladit. Celek zní moderně a osobitě a přitom slyšíme velkou znalost tradice – blues a bebopu. Skladby byly převážně nové nebo z poslední doby a pocházely od obou hráčů. Ty Mehldauovy odrážejí klavíristovo současné ponoření do klasické hudby, zatímco Redmanovy znějí pozitivněji a radostněji. Pokud se dočkáme alba v tomto obsazení, bude nepochybně velmi zajímavé.

Těžko hledat nějaká negativa na tak propracované a léta fungující akci jakou North Sea Jazz Festival je. Denní vstupenka sice stojí kolem dvou tisíc korun, třídenní přibližně pět tisíc a za některé koncerty je třeba připlatit, ovšem zvážíme-li, co vše je možné vidět, dá se říci, že vstupné není vysoké, nebo je minimálně adekvátní. Cena na zahraniční festival či alespoň jeden jeho den není zdaleka tak vysoká, jak se může na první pohled zdát, a výlet na něj lze pojmout jako plnohodnotnou dovolenou. Příští ročník se koná od šestého do osmého července, přičemž program bude zveřejněn již v květnu. North Sea Jazz je naprosto jedinečná událost, která umožňuje vidět hvězdy, které do Česka pravděpodobně ještě dlouho nezavítají a nelze ji než doporučit.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.