pondělí, 23. prosinec 2013

Leszek Możdżer - Chopina s jazzem už nemíchám

Napsal(a) 

Leszek Możdżer - Chopina s jazzem už nemíchám, foto Przemek Krzakiewicz Leszek Możdżer - Chopina s jazzem už nemíchámfoto: Przemek Krzakiewicz

Polský klavírista Leszek Możdżer naplnil své sny zformováním tria se švédským basistou/cellistou Larsem Danielssonem a izraelským perkusionistou Zoharem Frescem. „Leszek Możdżer Dream Team“ se poprvé představil na varšavském festivalu Jazz na Starówce 2004 a vydal trojici nahrávek u vydavatelství Outside Music (The Time, Between Us and the Light a Live), které v Polsku překonaly mety platinových alb. Nový studiový projekt tria vznikl koncem března 2013 v polských filmových Alverna Studios a formace jej představí v rámci podzimního turné například i na pražských Strunách podzimu.

Aktuálně se chystáte na turné s triem Możdżer-Danielsson-Fresco, přestože vaše poslední společné album vyšlo před sedmi lety. Kde bylo trio po celou tu dobu? Každý z nás se během toho dlouhého období zabýval vlastními projekty, což bylo na jedné straně velmi dobré, protože jsme se všichni někam posunuli. Když se nyní setkáváme po delším čase, pozoruji, že každý z nás se změnil. Právě tyto proměny trio obohacují. Nebyli jsme si však během této pauzy až tak vzdáleni, protože kromě příležitostných společných koncertů jsem vícekrát hrál v duu s Larsem či Zoharem, podobně si Lars přizval Zohara k sobě do kapely, ve které jsem zase nehrál já.

Trio je pozoruhodnou symbiózou umělců vycházejících z rozdílných kultur; jak vnímáte proměny, kterými vaše společná hudba prošla za téměř desetiletí existence? Vývoj naší hudební konverzace je zjevný a sleduji ho na albech – zejména na tom posledním jsme se dostali z mého pohledu nejdále. Jestliže jsme na předešlých nahrávkách The Time a Between Us and the Light spolupracovali s britským producentem Paulem Maltonem, nové album vznikalo v naší vlastní produkci. Zkušený producent sice korigoval naše nápady, ale právě absence člověka sledujícího proces nahrávání zvenku přispěla k tomu, že snímek je odlišný od toho předchozího a samotná dramaturgie je více „musicians choice“.

Jak funguje kapela, jejíž členové jsou rozprostřeni mezi Krakovem, Stockholmem a Tel Avivem? Dát dohromady tři hudebníky z různých zemí je poměrně složité, ale přesto se nám cesty občas kříží, ať už je to v Izraeli, nebo někde v Evropě. I z toho důvodu vznikal materiál nového alba několik let. Při různých setkáních jsem si například zapisoval témata, která mi Zohar předzpíval a ve studiu jsem pak mohl předložit kolegům skici v notách. Zkoušeli jsme jen dva dny a před nahráváním jsme ještě odehráli menší koncert, kde jsme skladby otestovali živě. I to, že vše proběhlo v průběhu pouhých několika dnů, dosvědčuje, že Zohar i Lars jsou profesionálové, kteří v každé situaci přesně vědí, co dělat.

Před dvěma lety jste sólovým albem vzdal hold Krzysztofu Komedovi. Líbí se mi, že jste vedle jeho klasických a běžně hraných témat sáhl i po košaté suitě Nighttime, Daytime Requiem, na kterou se od dob jejího vzniku odvážil snad jedině Tomasz Stańko na albu Litania... Máte pravdu, ta skladba má poměrně komplikovanou formální strukturu a na rozdíl od Stańka jsem byl v nevýhodě, protože jsem neměl Komedův zápis. On ho měl k dispozici, protože v 60. letech toto rekviem za Johna Coltrana spolu s Komedou hrávali. Stańko mi sice nějaké noty ukázal, ale nebylo v nich vše; mnohé nuance vkládal Komeda přímo do hry, ale nezapisoval si je.

Komedovská exprese se slovanským naturelem vám velmi dobře sedla. Proč jste se rozhodl pro komedovské album? Přiznám se, že nabídce nahrát komedovské album jsem dlouho odolával. Muselo přijít složitější období, kdy jsem se potýkal s určitými problémy a vnitřní napětí jsem se snažil přetavit do vlastního pohledu na tyto skladby. Jsou plné dramatického smutku, odrážejí osobní tragédie Komedova života a myslím si, že právě charakteristická tragičnost jeho hudby odráží polskou povahu, podobnou bolestnému osudu našeho národa. To však není jen případ Komedy, protože bolest přetavenou do hudby naleznete také u Pendereckého či Lutosławského.

Navzdory mezinárodnímu renomé neustále zvýrazňujete svázanost a úzkou propojenost s rodným Polskem, kde dodnes působíte. Stále se cítím být především Polákem a protože jsem z naší pokladnice celé roky čerpal, teď bych do ní rád něco vložil. Myslím, že je velmi těžké stát se světovým umělcem bez hraní a propagace domácí hudby. Osobitý styl umělce může stát jen na základech vlastní hudby. To je i recept na světovou kariéru – využívat lokální prvky a být k sobě upřímný.

Často propagujete polskou klasickou hudbu – jakým způsobem „přepínáte“ mezi klasikou a jazzem? Jsou to samozřejmě dva různé světy, ale přechod mezi nimi nemusí být až tak výrazný. Do každé hudby potřebujete vnést emoce a i při hraní té, kterou autor zapsal do not, můžete ponechat svým náladám neomezený průběh, jako je tomu při improvizaci. Expresivnost hraní by přitom neměla vycházet z racionálních základů, pak totiž ztrácí přirozenost. Proto do hudby nezapojuji jen hlavu, ale energii se snažím ventilovat celým tělem. Na pódiu nemáte čas přemýšlet, kombinovat a přepočítávat si věci, vaše hra musí především působit přirozeně.

Vedle jazzu hráváte chopinovské recitály – jakým způsobem se snažíte uchopit hudbu domácí romantické ikony? Tuto hudbu jsem teď často hrával během chopinovského roku nejen doma, ale po celém světě. Když se však ptáte na jazzové adaptace Chopina, které jsem nahrál ještě jako student, tak mohu s jistotou prohlásit, že dnes bych už něco takového neudělal. Chopin vdechl svým skladbám fixní podobu, která je podle mě dokonalá a není na ní třeba nic měnit, ani ji přenášet do jazzu či improvizované hudby. Album Chopin impresje tak vlastně zůstává jedním z hříchů mého mládí.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.