Vydavatelství vzniklo v roce 1986 ve francouzském městě Amiens. Od té doby tu vyšlo na 180 titulů, a když o nich vydavatelé píší, vedle pojmu jazz užívají i slova „improvizovaná hudba“. V dokumentování současných událostí se po celou dobu vyvažují nahrávky zkušených osobností se svědectvím o čerstvé krvi. Z Francouzů tu pravidelně vydávají alba klarinetisté / saxofonisté Louis Sclavis a Michel Portal , kontrabasista Henri Texier (kolik jazzových fanoušků asi zaregistrovalo utajené brněnské vystoupení výrazného, poetického, ve Francii po léta ctěného hráče?), bubeníci Daniel Humair a Aldo Romano . Ti všichni se tu představují jako sólisté a kapelníci, zároveň se však na albech vzájemně podporují. Neznamená to, že by se tu hrála jedna písnička: v tomhle tvůrčím prostředí mají osobnosti vůli i schopnost jít dál a dál, k novému vyjádření: a tak koho zaujme zvukomalebná Sclavisova hra na jednom albu, bude možná zaskočen expresivitou a abstrakcí jiného jeho projevu.
Nepodlehněme však falešné dělicí čáře národní příslušnosti. Label Bleu přinesl podnětná alba jiných Evropanů (Enrico Rava, Paolo Fresu, Joachim Khn .), zpoza oceánu do spoluprací vstupují Steve Swallow , Joe Lovano , Lee Konitz , George Russell či Dave Liebman . Nezapomeňme, že Paříž dodnes pulsuje jazzovým děním, stala se novým domovem mnoha světových jazzmanů a může si dovolit rychle dovážet a představovat nové podněty. Není tedy divu, že u Label Bleu aktuálně vychází nové dvojalbum Steva Colemana : koncertní titul Resistance is Futile je doplněný brožurou klasika jazzové fotografie Guye Le Querreca, člena agentury Magnum.
Hledáme-li charakteristiky francouzského jazzu, z „modré nálepky“ nakonec vyposloucháme náklonnost k impresi, evropským formám a melodičností vlastní lidové i vyšší hudby. Francouzi tak hrají to, co za ně nikdo jiný nemůže udělat: spojují jazzový drive (a třeba rytmické modely) s materiálem, který v New Orleansu nemají. Příznačná jsou v tomhle směru pestrá, vždy vnitřně křehká alba klavíristy Daniela Goyonea : s dechy či marimbou hledá variace na barokní mši i brazilský styl choro, zůstává jazzmanem a přitom si vymiňuje nadstylovou volnost. Nad styly se pohybuje i sólový debut byvšího člena Klezmatics Davida Krakauera : jeho klarinetovou odyseu provázejí příznačné názvy skladeb Klezdrix nebo Klezmer Ä la Bechet. Z nejnovějších alb upozorněme ještě na svébytnou poctu francouzskému literárnímu surrealistovi Raymondu Queneauovi: třicetiletý klavírista Stefano Bollani zná míru ironie, sentimentu i zběsilosti, jeho trio (Scott Colley a Clarence Penn) hledá vlastní výraz, audiovizuální stopa činí z disku Les Fleurs Bleues ryze dnešní, multimediální artefakt.
Ještě připomeňme, že Label Bleu má pobočnou značku pro world music, v posledních letech velmi úspěšné Indigo . Výtečně produkovaná alba západoafrických, madagaskarských či kubánských muzikantů (Rokia Traoré, Djelimady Tounkara, Regis Gizavo, Asere) by si zasloužila vlastní rozsáhlou vizitku.
Pozn.: fotografie v minulém čísle zobrazovala skupinu Supersilent (foto Ellen Ane Eggen).
