pondělí, 19. červenec 2010

Kurt Rosenwinkel: Trio je pro mě výzva

Napsal(a) 

Kurt Rosenwinkel, foto Patrick Španko Kurt Rosenwinkelfoto: Patrick Španko

Jestli má současný jazz nějaké guru, jedním z nich je bezpochyby americký kytarista Kurt Rosenwinkel. V ideálním věku na prahu čtyřicítky má za sebou jak bohatou diskografii sidemana, tak zásadní alba vlastní, jež pomohly definovat tvář moderního jazzu na přelomu tisíciletí. Vždyť který jazzman by neznal album The Next Step? Kdo by neocenil přelomové koncepční album Heartcore? Kurt Rosenwinkel si rozhodně postavení hraničící s kultem osobnosti zaslouží. Už druhé desetiletí je jednou ze zásadních inspirací pro nastupující jazzové tvůrce, invenčním a originálním skladatelem i nedostižným instrumentalistou a sonickým experimentátorem. O to víc překvapí, když se inovátor Rosenwinkelova kalibru rozhodne natočit album plné standardů. Jeho poslední deska Reflections je překvapením i pro všechny, kdo znají Rosenwinkelova živá vystoupení, z nichž proudí energie silou jarního vodopádu. Nadhled, vkus a vyzrálost kytaristovy hry překvapením nejsou, kontemplativní nálada přítomná v drtivé většině vybraných skladeb však do určité míry ano. A možná nejen pro konzumenty nahrávky. Vydání desky doprovází extenzivní evropské turné, v jehož rámci zavítá 24. dubna Kurt Rosenwinkel Standards Trio i na brněnský JazzFest. Rozhovor týkající se právě nového alba proběhl v předvečer Rosenwinkelova mimořádného hostování v pražském klubu JazzDock s nadějnou kapelou německého saxofonisty Romana Otta.

Od vaší předchozí triové nahrávky East Coast Love Affair s Avishaiem Cohenem a Jorge Rossym uplynulo už 12 let, na čerstvé desce Reflections máte jiné sidemany. Co se za uplynulý tucet let změnilo? Za tu dobu jsem se změnil především já jako člověk i hudebník. Ke spolupráci na novém albu jsem si vybral kontrabasistu Erica Revise a bubeníka Erica Harlanda, protože s oběma jsem v minulosti v různých sestavách hrával a cítím se s nimi velmi dobře hudebně napojený. Nikdy jsme s Harlandem a Revisem nehráli v kontextu tria, ale věděl jsem, že to bude funkční kapela ještě dřív, než jsme vstoupili společně do studia. Chtěl jsem natočit spíše přímočaré, relativně tradicionalistické album, a proto jsem si vybral za spoluhráče právě tyto dva muzikanty.

Eric Harland je zásadní součástí zvuku vašeho předcházejícího alba Remedy, při jaké příležitosti jste se sešel s Ericem Revisem? S Revisem jsem absolvoval triové turné před pár lety, kdy na postu bubeníka byl Jeff Ballard.

Kdy jste se vlastně rozhodl, že natočíte triové album? Myslím, že rozhodnutí padlo někdy předloni v prosinci. O pár měsíců dřív jsme vydali předcházející desku Remedy natočenou v kvintetu, před ní vyšla rovněž kvintetní deska Deep Song, takže byl čas na změnu. Chtěl jsem se zase vrátit k volnému prostoru, který trio nabízí, a nebýt stavěn do role doprovodného nástroje. Všechen ten prostor jsem chtěl vyplnit kytarovou hrou a zdálo se mi, že jsem se ve svém hudebním vývoji dostal do bodu, kdy dokážu v nabídnutém prostoru najít o něco víc.

Je tento prostor k vyplnění tím nejatraktivnějším na triové hře a zároveň největší instrumentální výzvou? Určitě. Triová hra může být nádherná, ale zároveň i náročná ve smyslu vytvoření pocitu plnosti.

Jakým způsobem tedy prostor vyplňujete? Vyplnit triový prostor kytarou není jednoduché a odpověď na tuto otázku se pro mě vyvíjí v čase. Zrovna v tomhle období je to vybalancování poměru mezi basy, středy a výškami, mezi basovou linkou, harmonií a melodií. A protože mají kytaristé většinou jen jednu ruku na vytváření plného zvukového spektra, složitost leží právě v tom, jak nejlépe ruku vytvářející harmonie a melodie nejlépe využít.

Kurt Rosenwinkel Quintet (2006, Brno), foto Patrick Španko Kurt Rosenwinkel Quintet (2006, Brno)foto: Patrick Španko

Jste zároveň velmi kompetentní klavírista, pomáhá vám hra na klavír při konkrétním zdokonalování kytarové hry? Bezpochyby pomáhá, hlavně při přenesení konceptu obouručné hry do jedné ruky na krku kytary. Hra na klavír není samozřejmě prospěšná jen kytaristům, ale obecně všem hudebníkům.

Kdesi jste nedávno řekl, že máte pocit, že byste dokázal koncept tria realizovat o dost lépe než na prvním albu East Coast Love Affair. Nebyla jedním z impulsů k natočení nové desky v triu i potřeba dokázat, že to nebyla jen planá slova? Myslím, že ano. Cítil jsem, že za ty roky jsem se rozhodně posunul v koncepci triové hry o pořádný kus dál a chtěl jsem její současné stádium zdokumentovat i na nahrávce.

Na album Reflections jste nakonec vybral osm skladeb, ale natočili jste jich ve studiu bezpochyby více. Jak probíhal proces definitivního výběru tracků? Především jsem si chtěl všechny natočené věci znovu poslechnout s náležitým odstupem. Při opakovaném poslechu bylo samozřejmě zásadním kritériem výběru atmosféra skladby, míra interakce spoluhráčů, tok skladby, duševní napojení, kvalita provedení a celková vibrace v momentu nahrávání. Všechny zmíněné faktory musí být ve vybraných kompozicích na nejlepší možné úrovni, jinak dle mého názoru není důvod titul na desce vydat. Musel jsem vybírat velmi pečlivě a sítem prošlo to, co dnes tvoří Reflections.

Výsledkem je de facto album balad s neuvěřitelnou zvukovou kompaktností, koherentním obsahem a uvolněnou atmosférou... Původně jsem neměl v úmyslu natočit baladickou desku, ale průběžně se charakter alba vykrystalizoval právě takto a já sám z toho mám nakonec dobrý pocit. Začal jsem ve svém studiu v Berlíně mixovat rychlejší skladby a vypadalo to, že výběr bude docela normální, od každého tempa trochu. Postupně jsem ale nabýval dojmu, že rychlejší věci na tuto desku prostě nepatří, že konceptu alba plného balad přicházím víc a víc na chuť. Souhlasím s vámi, že výsledek ubíhá v organickém tempu s drobnými variacemi nadávkovanými v míře, aby celek nenudil. V globále je to ale skutečně baladická nahrávka a mě to opravdu těší.

Jak se vaše muzikantské vyzrávání projevuje na zvuku vašeho nástroje? Vůbec poprvé jsem natáčel na kytaru s větším tělem, ještě nikdy před tím jsem takový nástroj ve studiu nepoužil. Moje nová kytara od italského výrobce Moffa má tak nádherný a přirozený zvuk, že mým cílem bylo jen dobře ho zachytit. Její zvuk do určité míry inspiroval i náladu alba.

Zpíval jste unisono s kytarou, jak to známe z předchozích alb? Abych řekl pravdu, tak vlastně ani ne. Myslím, že mám v současné době tendenci zpívat unisono méně, protože se mi barvu zpěvu podařilo dostat do samotného zvuku nástroje.

Znamená to, že vnitřně slyšíte de facto stejný zvuk i bez zpěvu? Ano, podobná věc se mi už jednou stala. Před časem jsem používal určitý efekt, který lehce rozkolísává tónovou výšku, tzv. pitch modulator. Hrál jsem s ním pokaždé, když jsem strčil kabel do kytary, asi šest let. Jednou jsem ho prostě vypnul a přišlo mi, že ho vůbec nepotřebuji, že snad moje prsty dokážou ten efekt nasimulovat samy bez pomoci. Podobně to probíhá teď – i kolísání mezi tónovou výškou a intonací hlasu má podobný vliv na zvuk. Vždy jsem cítil, že zvuk kytary jako takový není natolik expresivní, jak bych si ho sám představoval ve smyslu zpěvnosti.

Váš zvuk na nejnovějších nahrávkách se mi zdá vybroušenější a uhlazenější, než na starších. Je určitá sonická vytříbenost vaším cílem, co se zvuku nástroje týče? Na svém zvuku pracuji už hodně let a pochopitelně se snažím, aby byl dokonalejší. V poslední době jsem udělal několik změn, jež mají poměrně významný vliv na výsledný zvuk. Předně jsem přešel na lampové zesilovače, které do široka otvírají zvuk, dávají mu více života a akustických kvalit. Posunuji se proto trochu blíže přirozenému kytarovému zvuku. Nechci sice ztratit z barev, které mi poskytují efekty, zároveň ale mám v úmyslu posílit právě naturální témbr svého nástroje. Zvlášť když jsem našel tak nádherný nový nástroj, který sám o sobě zní famózně. A přidáním efektů pak získáte to nejlepší z obou světů. O mém zvuku a použití efektů se vedou nejrůznější diskuze, ale zásadní podíl vlastního zvuku máte nakonec stejně v prstech.

Vždy jsem obdivoval vaši neuvěřitelnou koncentraci na pódiu. Je třeba se s touto vlastností narodit? Nejspíš to bude kombinace vloh a tréninku. Když jdete na pódium, musíte mít zvládnutou koncepci, názor na hudbu a úctu k pravidlům. Jen tak se můžete přenést do jiného světa. Ve chvíli, kdy jste na pódiu, tak neexistuje kromě hudby vůbec nic. Těžko se proto můžete soustředit na něco jiného.

Kurt Rosenwinkel Quintet (2006, Brno), foto Patrick Španko Kurt Rosenwinkel Quintet (2006, Brno)foto: Patrick Španko

Novinku Reflections jste společně se svým manažerem vydali na vlastní značce, proč jste se rozhodli pro tuto strategii? První deska, kterou jsme vydali svépomocí, byla před dvěma lety živá nahrávka z Village Vanguard – The Remedy. Tu jsme ještě distribuovali prostřednictvím webu ArtistShare. Album Reflections už je stoprocentně naše produkce. Když jsem opustil společnost Verve, tak jsme se rozhlíželi po různých společnostech a zjišťovali podmínky, jaké nám mohou nabídnout. S některými jsme se dostali i do pokročilejší fáze jednání, ale nakonec jsme usoudili, že pokud budeme schopni produkční věci zvládnout sami, budeme z výsledku profitovat mnohem více. Nabídky firem jednoduše nebyly dost atraktivní, pokud jsme zvážili hodnotu toho, co nabízíme.

Jak řešíte distribuci nahrávek? Jedna z věcí, které jsme se museli vzdát, je prodej v kamenných obchodech, distribuujeme desku pouze online s výjimkou určitých lokálních distributorů v těch částech světa, kde si prodej v obchodech zachovává významný podíl na trhu. Příkladem takového trhu je třeba Japonsko a o něco podobného se snažíme i ve Francii, protože pro Evropu je podle mého prodej v kamenných obchodech stále důležitý. Získání distributora pro celou Evropu je zdlouhavý proces a v mezičase prodáváme online, což naštěstí funguje.

Bavíme se tu o různých kontinentech a jejich zvláštnostech, jaký je vlastně pro vás rozdíl v životě v Berlíně, kde nyní žijete, a v New Yorku? Jedna z věcí, která mi v Evropě opravdu nechybí, je reklamní tlak amerických obchodních společností. Všichni jsou pohyblivým cílem reklamy a já osobně se v té roli necítím dobře. Nasycenost trhu v USA je neskutečná a mě těší, že jsem veškeré té komerci mohl uniknout. S tím do určité míry souvisí i lepší duševní zdraví lidí v Evropě a z něj plynoucí příjemnější atmosféra. Myslím však zároveň, že Berlín a New York mají mnoho společných kvalit. Obě města mají přitažlivou sílu a ta poskytuje energii pro veškerou činnost, kterou lidé v obou městech provádějí. Mně samotnému tato energie navíc vyhovuje, postrkává mě dopředu. Obě města jsou rozdílná, přesto však podobná. Když se vrátím do New Yorku, je šťouchanec do zad ještě o něco silnější.

Jaké jsou vaše nejbližší plány? Na jaře budu na turné se svým triem, zastavím se i na festivalu v Brně, kde jsem hrál poprvé v roce 2006 a dodnes na koncert, jamsession i následnou cestu na letiště do Vídně vzpomínám. Natočil jsem svoji hudbu s portugalským bigbandem a chystáme se na letní turné. Tvrdě pracuji na desce s novou původní tvorbou, kterou si produkuji a z větší části i nahrávám sám. Nahrávám party klavíru i bicích a také zpívám.

Bude to něco jako pokračování projektu Heartcore? Do značné míry ano, s tím rozdílem, že rytmy budou jiné, spíše latinskoamerické, a v některých písničkách budu zpívat. Jednou z inspirací byla i moje předchozí spolupráce s hudebníky z Brazílie a Argentiny, ale bossa novu a její nejrůznější variace jsem obdivoval vždy a mám napsaný hudební materiál, který je pro tyto rytmy jako stvořený. Pracuji i na sólové desce, volně improvizované se zpěvem a tak trochu „kosmickou“ atmosférou. Nesmím zapomenout ani na další současný projekt, kterým je rocková deska. Mám v šuplíku plno písniček, které jsou otextované a hodí se právě do takového kontextu. Na posledně jmenovaných deskách spolupracuji s britským producentem Paulem Staceym, který produkuje Oasis a Black Crows a je hudebně naprosto otevřený. Na podobnou otevřenou vlnu jsem naladěn i já.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.