Za posledních deset let jsme viděli a slyšeli skoro celou elitu současných kytaristů – Scofielda, Sterna, Hendersona, Townera, Holdsworthe, Bullocka, Methenyho, Frisella, atd. Ale pořád jsme doufali, že se tu objeví i Robben Ford, z nich všech nejbluesovější, ale také nejvýbušnější a ohromně moderní. Teprve teď se přání vyplní a to hned dvojnásobně, neboť Ford s kapelou The Blue Line zahraje prostřednictvím agentury Pohyblivý klub nejprve 18. října v pražském Lucerna Music Baru a následující den i na Jazz a blues festivalu v Ústí nad Labem.
Vyhranění bluesoví fanoušci jej – po dechu lapajíce – zaregistrovali vesměs až po roce 1988, kdy vydal album Talk To Your Daughter . Ford na něm předváděl jak lze neotřele pracovat s tradiční bluesovou formou, když jí má v rukou muzikant rozsáhlých zkušeností a mimořádného hráčského i aranžérského talentu, který zároveň podstatu žánru nefalšovaně miluje. Vytáhl z každého bluesového standardu to podstatné a obohatil jej výraznými riffy nebo speciály, také pocházejícími z bluesového slovníku, znějícími až překvapivě svěže. Od dob Cream a Hendrixe se konečně zase někdo uměl postavit invenčně k tradici. A jako brilantní, nápaditý a energií překypující sólista Ford doslova zářil.
Předcházela tomu ovšem důkladná průprava. Syn profesionálního countryového kapelníka začal v deseti letech hrát na saxofon, ale když ve třinácti uslyšel Michaela Bloomfielda na deskách Butterfieldova Blues Bandu, propadl cele kytaře – a blues. V osmnácti si začal muzikou vydělávat v kapele harmonikáře Charlieho Musselwhitea, od něhož se dostal do angažmá k Jimmymu Witherspoonovi. Několik sezón u jednoho z největších bluesových poválečných vokalistů představovalo zásadní školu a navíc se tu Ford setkal s pianistou Russellem Ferrantem, zasaženým nejen blues, ale i elektrickým jazzem. Spolu pak v polovině 70. let založili skupinu Yellowjackets a i když ji Ford po třech deskách opustil, fusion se nezřekl dodnes. Léta pak doprovázel na turné i ve studiu osobité tvůrce populární hudby – např. Joni Mitchell, Michaela McDonalda, George Harrisona, Ricky Lee Jones, a mnoho dalších. V mezidobí anonymně nahrával rock, pop, filmovou hudbu i reklamy. Ale ani v takovém kolotoči nepřestával studovat hudbu, což pak po letech předal dál v četných kytarových učebnicích, vysoce ceněných. A také udržoval čilý kontakt s bratry Patrickem (bicí) a Markem (harmonika) ve stylově čistém Charles Ford Blues Bandu , s nímž dodnes nahrává pro Patrickův label Blue Rock-It Records.
Pěti měsíci roku 1986 u Milese Davise mu skončila éra „práce pro jiné“. Ačkoliv Ford dodnes považuje toto angažmá za jeden z vrcholů kariéry, Davise opustil aby se věnoval vlastní dráze s kapelou The Blue Line , s níž také začal soustředěněji zpívat (dnes bychom si fordovské futuristické blues bez jeho relativně vyššího, elastického hlasu neuměli představit). Na bicí byl ve skupině Vinnie Colaiuta a pak Tom Brechtline , od počátku basista Roscoe Beck , jehož jen někdy střídá Jimmy Earl . Základní trio virtuózních instrumentalistů postupně natočilo CD Robben Ford & The Blue Line , Mystic Mile , Handfull Of Blues , The Autorized Bootleg a letos Blue Moon (tam jsou všichni výše jmenovaní). Klávesisty zval kapelník většinou jen do studia (např. Ferranteho) a ještě ne ke všem songům, ale nedávno se The Blue Line rozrostla o varhaníka a pianistu Neila Larsona a její zvuk rozkošatěl, což uvítali Fordovi četní fanoušci v USA, Evropě nebo v Japonsku, kteří věrně navštěvují koncerty jeho četných turné a považují jej za možná nejlepšího a nejmodernějšího kytaristu současnosti. Ve druhé polovině 90. let vydal Ford, mimochodem čtyřikrát nominovaný na Grammy, instrumentální CD Tiger Walk s funkery okruhu kapely Keithe Richardse a naopak zpívané Supernatural , skvělé a zařaditelné až kamsi do kategorie „popu pro pokročilé“, autorsky určitě nejzralejší. Dávno totiž alba plní převážně vlastními skladbami, i když na přepracovanou bluesovou klasiku zdaleka nezapomíná. Už proto, že se mu ty staré písničky mimořádně líbí. A před pár měsíci se ještě objevil vzrušující projekt Jing Chi tria Robben Ford – Vinnie Colauita – Jimmy Haslip, instrumentální fůze rocku a funky, cosi jako Cream nového tisíciletí. Kytarista s ohromnou, vylehčenou hráčskou technikou, který uchopil blues a smíchal jej jakoby lehkou rukou s jazzem a fusion je komplexní, vyjímečnou osobností. Ale především fantastickým, strhujícím kytaristou, v jehož hře se slévá staré s novým a ústí do originálního, aktuálního tvaru. Robben Ford patří mezi ty mimořádně nadané a inteligentní hudebníky, kteří mají vždycky co říct. (jbf)
