neděle, 4. červenec 2010

Kneebody - You Can Have Your Moment

Napsal(a) 

Kneebody - You Can Have Your Moment Kneebody - You Can Have Your Moment

Adam Benjamin – Fender Rhodes, efekty, Shane Endsley – trubka, elektronika, Kaveh Rastegar – baskytara, efekty, Ben Wendel – saxofony, melodika, Nate Wood – bicí. Nahráno: 1/2009, Laguna Beach, USA. Vydáno 2010. TT: 55:16. 1 CD Winter & Winter 910165-2 (distribuce 2 HP Production).

Když v roce 2005 založil trumpetista Dave Douglas vlastní, nezávislý label Greenleaf Music, chtěl kromě své tvorby dát prostor i mladým a nadějným kapelám. Jeho první volbou byli Kneebody , pětice hudebníků pocházejících většinou z Los Angeles, které album dosud chybělo, ale již se zkušenostmi z turné s Ani DiFranco, Stevem Colemanem, Daedelus, Ravi Coltranem, Snoop Doogg a dalšími.

Od té doby se mnohé změnilo; postmoderně rozkročené kvinteto Douglasův label opustilo, stačilo vydat dvě další alba, z nichž to poslední (Twelve Songs by Charles Ives , kde ale hlavně doprovází zpěváka Theo Bleckmanna) bylo letos nominováno na Grammy. Zdá se, že novinka You Can Have Your Moment , která vyšla u mnichovského labelu Winter & Winter, je hlavně snahou prorazit i na starém kontinentu, kde zatím tolik známí nejsou.

První, co posluchače při poslechu Kneebody může napadnout, je zvuková podobnost právě s Douglasovou kapelou Keystone, ale i jam-bandovým projektem Joshuy Redmana Elastic Band (zejména album Momentum ). V prvním případě je srovnání nasnadě, protože Adam Benjamin je součástí současné sestavy Keystone. Zároveň se jim (což je znát i ve srovnání s dosavadní tvorbou) ale vzdalují, zřetelně přitvrzují a směřují k free-funkovému pojetí, jaké dnes ve své elektrické kapele praktikuje třeba Chris Potter. Oproti němu kladou Kneebody mnohem větší důraz na „funk“ než „free“ a Wendelův saxofon se zdaleka nepouští do takových improvizačních dobrodružství, jako Potter. Prvořadý význam zde má velmi pevně semknutá rytmika Wood-Rastegar, která spolu s kytarově zdeformovaným el. pianem Rhodes vytváří asi podobný sound, jako když funková skupina vystupuje na metalovém festivalu.

Album přináší dvanáct původních skladeb, které si autorsky rozdělili hlavně Benjamin a Endsley , po dvou přispěli i RastegarWendel . Kneebody tentokrát vsadili povětšinou na rychlejší, dosti koncentrované kompozice, z poloviny s tříminutovou stopáží. V těchto případech je znát zřetelný důraz na melodii a přístupnější témata, která jakoby odkazovala na pop-rockovou zkušenost hráčů. Mezi složitější patří Endsleyho Nerd Mountain , sestávající ze dvou různých témat se společným rytmickým podkladem; hráči je střídají vždy když někdo z nich naznačí melodii tématu, které následuje. Endsley zde nezapře inspiraci školou M-base Steva Colemana, jehož kapelami si prošel a jehož systém hudebních signálů Kneebody adaptovali a v improvizacích jej používají prakticky od prvního alba. Kapela v něm brzy rozpoznala velmi efektivní nástroj řízení improvizace a posílení synchronicity při nečekaných zvratech v průběhu kompozic (ať už jde o změnu tóniny, tempa, či návaznost skladeb při vystoupeních). Zde je tento potenciál využit u delších a improvizačně otevřenějších titulů, nejčastěji k naznačení harmonických změn (Held ), či rytmu (High Noon , Call ).

Kneebody nemá nějaký vyloženě vedoucí hlas, zapojení hráčů je výrazně vyrovnané; dechy ve frontline většinou vedou paralelně shodnou melodii, což témata sice celkově zvýrazní, ale ani je příliš nevyčleňuje z dosti výrazné rytmiky (ostrá Rastegarova baskytara ostatně odvádí dosti podstatnou část melodické práce, ne nepodobnou třeba Hughu Hopperovi z někdejších Soft Machine). Fender Rhodes piano Adama Benjamina tu nemá tolik sólového prostoru, jak by si zasloužilo, vytváří však výbornou harmonickou podporu dechům a zvukově (včetně využití kruhového modulátoru) je vlastně jedním z poznávacích znaků kapely.

Kneebody dokazují, jak lze v poměrně standardním kvintetním formátu stále obohatit hudbu nazývanou „fusion“. Jejich poslední album nás sice nenechá nahlédnout do jejich improvizační kuchyně tolik, jako předchozí Low Electrical Worker nebo živé koncerty, jedná se však o konceptuálně i technicky vydařený snímek, který stojí za pozornost.

Body: 5 z 6

Petr Vidomus

V Harmonii zakotvil na podzim 2004, kdy si jej na základě reportáže z francouzského jazzového festivalu vybrala jako svou náhradu Petra Konrádová (Petro, díky!). Stal se editorem jazzové rubriky časopisu, což znamená, že pro vás vybírá ta nejzásadnější témata, která hýbou světem tohoto žánru, dohlíží na kvalitu článků a v neposlední řadě sám píše. Do jeho textů se může promítat láska k sociologii, Francii a jazzrocku 70. let. Mimo to má rád dobré víno, cestování a fotografii. Můžete jej znát také coby hlas stanice ČRo Jazz.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.