středa, 3. říjen 2001

Klenotník z Prosperous - Donal Lunny

Napsal(a) 

"Nezáleží na tom, co mu předložíte, jestli irskou, balkánskou nebo africkou hudbu, Donal vždycky ví, co s tím," tvrdí irský písničkář Andy Irvine, zatímco pro jiné představuje producent a hudebník Donal Lunny ' šťastného bastarda irské farnosti'. Nebo by se následující povídání mohlo také klidně jmenovat ' ve jménu irské hudby' , v narážce na vynikající filmové drama Ve jménu otce režiséra Jima Sheridana, pro které ve čtyřiadevadesátém roce složil Lunny nezapomenutelnou hudbu.

U příznivců irské hudby požívají skupiny Planxty, Bothy Band a Moving Hearts úcty, které se Rolling Stones dostává od rockerů. V 70. a 80. letech svou hlasitostí a originálním přístupem narušily hierarchii posvátných klasiků The Chieftains či Clancy Brothers a postupně naprosto změnily tvář irské tradiční hudby. Ve všech hrál prim Donal Lunny, spoluodpovědný navíc za integraci původně řeckého bouzouki na tisíce kilometrů vzdáleném Zeleném ostrově.

Strunné bouzouki do Irska sice v roce 1960 z Řecka přivezl Johnny Moynihan - hrál na něj v kapele Sweeny's Men - a následně pak ze svých cest po Balkáně Andy Irvine, ovšem odpovědnost za jeho popularizaci už padá na vrub Lunnymu. Hře na bouzouki propadl natotata, prý doslova 'zoufale'; po jeho vzoru pak začali tento nástroj podobný mandolíně používat další hudebníci. Bouzouki během třicetileté integrace často měnilo svůj tvar, počet strun i délku krku, a tak se o něm dnes už bez problému dá hovořit jako o irském bouzouki. Putování bouzouki ale v Irsku neskončilo, brzy na to se odsud přeneslo na sever Evropy a stalo se i běžnou součástí instrumentáře na severozápadě Španělska, v Galicii a Asturii.

Řidič rockového parniválce

Lunny vyrůstal v Newbridge, asi třicet mil západně od Dublinu. Matka pocházela z legendárního Donegalu, kde se dodnes mluví irskou gaelštinou a svým sedmi dětem od malička doma zpívala staré balady, což většinu z nich poznamenalo na celý život: z benjamínka Franka se stal vyhlášený flétnista a o něco starší kytarista Manus založil ve Skotsku vynikající skupinu Capercaillie. Donal usedl zpočátku za bicí, ale po vyučení klenotníkem přešel ke kytaře a všechny volné chvíle trávil v hospodě od Newbridge pár mil vzdáleného zemědělského městečka Prosperous.

V Prosperous se počátkem 70. let vytvořila muzikantská komunita, něco na způsob pražské Hanspaulky blahé paměti. Postupně se sem sjížděli lidé až z Dublinu a hospodský nestačil rozšiřovat sál; to že všichni vlastně sedí v jakémsi hangáru nikomu nevadilo. Lunny se tu ve své první kapele Emmet Spireland pokoušel s kamarády o Beatles a Cohena, nadšený z toho, že na ně letí holky. Totéž s povděkem kvitoval i z balkánské túry se navrátivší Andy Irvine od konkurenčních, tehdy už známých Sweeny's Men.

Celá prosperouská scéna ale upírala svůj zrak hlavně k dudákovi Liamu O'Flynnovi a písničkáři, bývalému Lunnyho spolužákovi Christy Mooremu. Ten už měl za sebou čtyřleté vystupování po anglických folkových klubech a přesto se pro muzikanty na svou první desku vydal do Prosperous. Natočil ji s Lunnym, Irvinem a O'Flynnem. A tak vznikli Planxty , první irská kapela stavící mosty mezi klasicky orientovanou tradicí a moderním rockovým světem. "Dodnes mě těší, že se nám podařilo najít si vlastní styl, vyvzdorovat si ho na starší generaci a neumřít přitom. Jezdili jsme po Irsku ve staré dodávce a ty pařby bych vám nepřál zažít. Byli jsme do té hudby úplně zbláznění. Také jsme cítili, že tu vzniká cosi zcela nového a že irská tradiční hudba má mnoho vrstev, které jsme se snažili postupně odkrývat ," vzpomíná Lunny opouštějící Planxty po druhém albu.

Toužil po ještě razantnějším způsobu jak položit tradicionalisty na záda a proto museli v roce 1975 vzniknout The Bothy Band, zakládající si na nekompromisnosti a rocku. "Najednou jsem si připadal, že jedu na rockovém parniválci. Pro některé lidi se Bothy Band stal ztělesněním šílenosti ", říká Lunny. Na svou dobu nezvykle dynamická kapela, ovšem po dvou letech a dvou albech dojela na totální vyčerpání.

Píseň pro chudého emigranta

"Planxty a Bothy Band uvedli irskou hudbu do hitparád a učinili ji současnou, závažnou, vzrušující a sexy," poznamenává anglický novinář Colin Irvin, mající na mysli především dvouletou existenci znovuobnovených Planxty, k nímž se Donal Lunny vrátil. Přivedl si sem svou dvorní houslistku Nollaig Casey a společně s O'Flynnem, Irvinem a klávesákem Billem Whelanem natočili výborné album Words and Music s Dylanovou skladbou I Pity The Poor Immigrant , ale i svým způsobem převratný a slavný šesti a půl minutový singl Timedance , předzvěst budoucí slávy keltského tanečního show Riverdance .

Ještě v témže roce, kdy se Timedance proháněl irskou hitparádou to Planxty zabalili nadobro a Donal Lunny nastoupil k Moving Hearts. Během necelých čtyř let existence se tahle neobyčejná kapela stačila nesmazatelně zapsat do historie se svou dosud neslyšenou směsicí irské tradiční hudby, jazzu, rocku a ještě než zakrátko odešel, i Mooreho politicky pichlavého písničkářství. U Moving Hearts se Lunny konečně dočkal vysněné rytmiky - "S bicími jsme se vydali na vlastní, rockovou cestu a já si poprvé připadal jako šťastný pasažér ".

V sestavě s dvěma dudáky - teprve dvacetiletým Davy Spillanem a ostříleným Declanem Mastersonem, saxofonistou Keithem Donaldem, hned dvěma bubeníky, basákem a kytaristou docílil Lunny, postávající občas i za syntezátorem, na svou dobu neuvěřitelně hutného zvuku a navždy originálního zapojení bicích do irské tradiční hudby :" Bicí, to byl největší problém. Používat je v irské hudbě není totiž nic jednoduchého. Uchvátila mě ale možnost pracovat s jinými rytmy než těmi, které slyšíte v Irsku. Vzpomínám si, jak jsem poprvé slyšel Dave Brubecka a Take Five, ty jejich zvláštní pětiosminové takty. A pak přišel Andy s těmi balkánskými, já to všechno vstřebával a celý vzrušený zapojoval do irské hudby. Došlo mi také, že skotské reely ve čtyřčtvrťovém taktu mají blízko k rocku, zatímco irské jigy představují rytmickou jemnost, jakou jinde neuslyšíte".

Jistě, rád přijdu

...zněla v uplynulých třiceti letech Lunnyho nejčastější odpověď na otázku, zda by se neúčastnil nahrávání, ať už v roli hráče na bouzouki a bodhrán nebo producenta. Natočil přes sto alb s nejrůznějšími lidmi napříč folkrockovým, ale i popovým světem: hrál na většině desek Kate Bush, dobarvil vynikající Spike od Elvise Costella, zvali si ho i Rod Stewart s Markem Knoflerem, s dudákem Ronanem Brownem odjel za oceán pomáhat natáčet zdařilé album Rites Of Passage , dámské dvojky Indigo Girls a k roztrhání byl pochopitelně i doma. Kevin Burke, Matt Molloy, zpěvačka Mary Black, Andyho kapela Patrick Street, jedna z nejlepších irských tradičních skupin Altan a desítkám dalších pomáhal uskutečňovat jejich sny a občas jim vnutil své pojetí. Takhle například k africkým břehům nasměroval bratrovy Capercaillie, to když k natáčení jejich průkopnické desky Secret People přizval beninskou zpěvačku Angelique Kidjo nebo ženské duo Hijas del Sol z Rovníkové Afriky.

Rok na to ho londýnský producent Simon Emmerson nazval 'prvním Afrokeltem', čímž si zřejmě hodlal Lunnyho pojistit k natáčení jedné z nejdůležitějších desek novodobé africké hudby, Firin In Fouta senegalského zpěváka Baaba Maala.

Cizokrajné rytmy prostě Donalu Lunnmu leží neustále v hlavě a já pak jen těžko mohu zapomenout na společné vystoupení jeho kapely Coolfin s japonským seskupením Kodo alias třicítkou hráčů na bubny taiko . V belgickém festivalovém městečku Dranouteru šel v osmadevadesátém po jejich jamování spát málokdo.

Kapela, která s námi měla zamést

Při všem tom shonu rezignoval prakticky celá 90. léta Donal Lunny na vlastní kapelu a když ji v roce 1998 postavil, celé Irsko bylo na nohou. "Mysleli jsme si, že Donal jediným máchnutím taktovky stvoří kapelu, která smete všechny ostatní z povrchu země ," napsali ve Folk Roots, ale nestalo se. Ve skutečnosti byl Coolfin skupinou daleko konzervativnější a zaměřenější na tradici, než si všichni představovali; tedy žádné experimenty, přívaly tanečních beatů a dalekosáhlé odklony od irské hudby."Je to první skutečná kapela od dob Moving Hearts. Vím, že to trvalo dlouho dát ji dohromady, protože buď nebyla příležitost nebo jsem nemohl dát do kupy muzikanty, po kterých jsem toužil," vysvětluje Lunny dvanáctiletou absenci nahrávky s vlastní skupinou; tou první od rozchodu Moving Hearts byl sotva sedmadvacetiminutový živý záznam koncertu z roku 1987, kdy příležitostný Donal Lunny Band uzavíral festival věnovaný pionýrovi irské tradiční hudby Seánu O'Riadovi.

"Vydržte u tohoto alba, ač se vám může zdát nenápadné a na Lunnyho příliš opatrné, příliš Altanové a nedostatečně Bothy Bandové. Kouzlo se vám postupně zjeví ," upozorňuje Lunnyho přítel Colin Irwin, registrující samozřejmě coolfinský majstrštyk, skladbu The Lowlands Of Holland , dunivě vzdálenou poklonu taneční novodobosti s hlasem zpěvačky Eddie Reader ; "Má neskutečnou nadvládu nad svým hlasem ", tvrdí o ní Lunny. Většinu skladeb v ďábelských tempech složil on, zbytek tvoří tradiční materiál. Hostují tu Sharon Shannon s akordeonem a houslistka Maire Breatnach . Ohromně zajímavě zní i Moldavian Triptych, společné zamyšlení Lunnyho a maďarské tradiční zpěvačky Márty Sebestyén nad zdánlivě odlišnými kulturami Východu a Západu.

Vzkříšení Dan Ar Braze

Přehledné a silné bylo to vzkříšení; přehledné v širokém rozhledu po keltské hudbě a silné v majestátním zvuku těch nejlepších muzikantů s mohutným Bagad Kemperem v zádech; a Donalem Lunnym v roli producenta.

V keltském světě se kytarista, bývalý člen skupiny Alana Stivella, Dan Ar Braz řadí mezi nejvýznamější instrumentalisty a snaha prosadit se po tolika letech strávených v ústraní i mimo dosavadní teritorium vyznívá víc než srozumitelně; za kým by pak měl jít, než za Donalem Lunnym, který vsadil na strhující Ar Brazův duet s dudákem Patrickem Molardem z alba Theme For The Green Lands , kolem něhož soustředil pětasedmdesátičlenný keltský muzikantský výkvět a natočil s ním dvě nádherná alba: Heritage des Celtes a Finisterres , exhibice radosti, muzikantského odvazu a svobody ducha, vrcholící v roce 1998 grandiózním koncertem v pařížské hale Zénith, kam nechal Lunny napochodovat i početný Bagad Kemper, aby uvedl publikum do extáze desetiminutovou verzí Theme for The Green Lands a následně vše přenesl na koncertní dvojalbum - památník této úchvatné oslavy keltské hudby.

Common Ground - základní kámen keltské hudby?

Alespoň to tvrdili šéfové EMI, šťastní, že se jim ve vzdouvající vlně hudební keltománie šestadevadesátého roku podařilo získat Lunnyho coby producenta alba Common Ground, kolekce exkluzivních skladeb v podání osobností irské hudby. Lunny si takové nabídky vážil: " S Planxty jsem se dostal málem až na samé dno možností a uvědomil si přitom skutečnou hloubku a emocionalitu irské hudby. Na Common Ground jsem pak chtěl své poznání zužitkovat ". Asi se mu to povedlo. Album mělo značný úspěch; nevšední písně zaštítěné Bonem od skupiny U2, Sinéad O'Connor, Kate Bush, Davy Spillanem, Máire Brennan, Elvisem Costellem či Christy Moorem sice mnohým posluchačům přivyklým na enyovskou urousanost v hlavách nadělaly trochu zmatku, nicméně zájem o nehitparádovou irskou hudbu stoupl, až se tomu i samotný Lunny divil: "Ani ve snu by mě ale nenapadlo, jak moc věcí okolo to změní. V Irsku jsem natočil celou řadu desek, kterých se prodalo pár stovek nebo tisíc, ale před Common Ground a tím i irskou hudbou se najednou otevřel celý svět".

Donal Lunny Superhvězda

Svítilo z jednoho čísla magazínu Irish Music. A nadále skromného Lunnyho to přivedlo spíš do rozpaků :"Myslím, že se mě dostává víc pozornosti , než si zasloužím. Je to taková sněhová koule, na kterou se všechno nabaluje a já mám pak to štěstí, že můžu spolupracovat s mnoha skvělými lidmi". Což je samozřejmě pravda, najděte dnes ovšem v irské hudbě podobného inspirativního tvůrce, jehož přičiněním vám jde hlava kolem. Originalitu a výbušnost akcentuje navíc Lunny porozuměním pro nakažlivou radost ze hraní, která ho nikdy neopustila. A také optimismus nacházet pro irskou hudbu ve světě stále nová a nová uplatnění:"Myslím si, že většina hudebních pramenů zůstala nedotčená a protože pokud se nebudou navzájem prolínat zahynou, cítím, že irská hudba toho má ještě spoustu před sebou."

Rozhovor s Donalem Lunnym na festivalu Rudolstadt 2001

Mají podle vás africká a irská hudbě něco společného? Těch spojovacích článků existuje celá řada, o tom nepochybujte, jen je potřeba jim věnovat víc pozornosti. Víte, když jsem cestoval po Alžírsku a Ghaně uvědomil jsem si, že v Africe představuje hudba jazyk, kterým se tu lidé dorozumívají. Hudba s těmi úžasnými rytmy má pro ně stejné hodnoty, jako obyčejný jazyk. Vlastně by se dalo říct, že v Africe se mluví rytmy. To mě fascinuje.

A které tamní hudbě dáváte přednost. Západoafrické. Obdivuji Baaba Maala, Youssou N'Doura, Salifa Keitu a spoustu dalších.

Kam se podle vás bude irská tradiční hudba v budoucnosti vyvíjet ? Jeden z vašich kolegů nedávno prohlásil, že pro experimenty dnes v tradiční irské hudbě moc místa není.

Já si to nemyslím. Jít dál je vlastně nutnost, protože když se kolem sebe podíváte, zjistíte že tradiční hudba má občas snahu otáčet se spíš dozadu než dopředu. Lpět na starých jistotách, což není vždycky dobře a možná máte pravdu, že v současnosti v Irsku chybí kapely jako Planxty nebo Bothy Band. Sám hraju tradiční hudbu odjakživa po svém, nerad se držím zažitých konvencí a pravidel, co by se mělo a nemělo. Ta hudba musí samozřejmě přežít, ovšem bez kreativity to půjde jen těžko. Ale strach o ní nemám, irská tradiční hudba je zdravou scénou.

Jaký byl vlastně rozdíl mezi anglickým folkrockem a tím, který jste hrávali s Moving Hearts? V rytmice. Vyměnili jsme tradiční bodhran za soupravu rockových bicí a nebáli se s nimi experimentovat. Žádná anglická kapela tehdy také nepoužívala bubeníka, perkusistu a ještě hráče na bodhran. O rytmech stále hodně přemýšlím, pro mne bývalého bubeníka je to jeden z nejúžasnějších nástrojů a rád bych ještě v budoucnosti přišel s něčím novým.

Promiňte, ale takhle přemýšlejí spíš vaši oblíbení Afričané, nezdá se vám? Máte pravdu. Já si samozřejmě nemyslím, že bych potřeboval mít v kapele šest bubeníků jako oni, ale změny považuji za nutné. Myslím si totiž, že irské hudbě chybí vlastní bubenický styl, proto si v ní často každý hraje jak ho napadne.

Poslední dobou se zdá, že spousta vyníkající hudby vzniká ve Edinburgu. Například Salsa Celtica, Shooglenifty, Peatbog Faeries. Znáte tamní klubovou scénu? Edinburg je krásné malé město a doslova vibruje hudbou. Setkáte se tu se skvělou tvořivou atmosférou a přemýšlivými mladými hudebníky. Navíc nerad to říkám, ale přál bych si mít takový Edinburg u nás v Irsku. Mám rád podobná města. Něco podobného vás potká i v australském Melbourne, které rovněž vzkvétá hudbou. Existuje tu spousta klubů a obchodů s knihami, do kterých rád chodím.

Produkoval jste celou řadu vyjímečných umělců. Zajímal by mě vznik vaší spolupráce s Danem Ar Brazem. Ty desky jsou nádherné. Jsem rád, že se vám líbí. Dan je totiž hrozně krásný člověk a úžasný kytarista, který pro tuhle hudbu udělal strašně hodně. Tehdy v třiadevadesátém měl vystupovat na festivalu v Bretani, v Cornouaille a chyběla mu kapela. Obrátil se tedy na Coolfin a mě přitom napadlo, přizvat Bagad Kemper a další hudebníky. Nakonec nás bylo pětasemdesát. Lidem se to líbilo a když jsme pak dva dny po festivalu seděli v hospodě, povídám Danovi :"Hele, co kdybychom to natočili?" chytlo se ho to a tak jsme společně odjeli do dublinského studia, které zajistil stejně nadšený šéf studia Brian Masterson od U2. Na spolupráci s Danem hrozně rád vzpomínám, i na naše spory, kdy já se přikláněl spíš k melodičtějším, tradičnějším skladbám, on pro změnu k rockovějším. Vyšla nám z toho zlatá střední cesta.

Nemůžu se také nezeptat na Mártu Sebestién. Miluji balkánskou hudbu s těmi abnormálními rytmy a představa, že se při ní nepotkáte s Mártou nemá logiku. Je to skvělá zpěvačka, zbožňuji její hlas. Seznámil nás Andy Irvine, který s ní a jejím manželem Nikolou Parovem už předtím několikrát koncertoval v mezinárodním uskupení Moyszek. Od té chvíle jsem toužil mít ji i na své desce a nakonec se to podařilo před třemi roky, když jsme Mártu s Coolfinem doprovodili v jedné písni, kterou dovezla z Rumunska.

A proč vlastně Coolfin nehraje častěji? Rozešli jsme se. Nikdy jsme totiž nevydělali tolik peněz, aby to tak dobrým muzikantům umožnilo zůstat pohromadě. Také si myslím, že bylo na čase. Změna je život.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.