úterý, 14. říjen 2003

Ken Burns´ Jazz

Napsal(a) 

Ken Burns´ Jazz Ken Burns´ Jazz
Dvanáctidílný seriál Jazz, který uvádí Česká televize, působí na české diváky tak přitažlivě, že jej dokonce sledovali i v létě, a to i v případě, že jim jazzová hudba nijak výrazně na srdci neleží. Pozoruhodný dokument Kena Burnse nás každý týden vtahuje do historických souvislostí a dobových scenérií a starý jazz tu vnitřně ožívá se svou svatozáří jedinečnosti. Autoři své diváky neobtěžují ničím, co by tito stejně za chvíli zapomněli, nesnaží se je vzdělávat. Jejich cílem je uhranout každého monumentální koláží z působivých dokumentů a srdečních výpovědí. A pekelně se trefují. Autor projektu Ken Burns se předtím proslavil především dvěmi dokumentárními sériemi, filmy Občanská válka a Baseball. Sledovaly je celé Spojené státy a Burns se stal v těchto tématech jednoznačným hegemonem v obecném vědění Američanů. Jazz následoval logicky. Prý mu jednou v rozhovoru spisovatel Gerald Early řekl, že "Kdyby lidé studovali naši civilizaci z odstupu dvou tisíc let, zajímaly by je na Americe jen tři věci: Ústava, baseball a jazz. To jsou tři nejkrásnější věci, které kdy Američané vytvořili." Ken Burns - a myslím, že to je dobrý klíč k jeho dokumentaristickému stylu - tedy opravdu točí své filmy tak, aby posílily národní americkou hrdost a aby jim rozuměli i bytosti za dva tisíce let. Na internetu a v tisku nalezneme opakující se výhradu, že takto autoritativní způsob stavění amerických pomníků má své reálné meze, které dokumentarista překračuje (viz další Burnsovy opusy např. o Marku Twainovi či Thomasu Jeffersonovi) a také stránku, kde kdosi píše "ověřenou" informaci, že dalším dokumentaristovým tématem v řadě bude Ken Burns sám. Ostatně není to tak špatný vtip - jeho typicky americký způsob práce taktéž hodně napovídá o současné americké společnosti. Nejen neskutečně velkorysý styl dokumentu, který spíše než jazz portrétuje americkou společnost prismatem jazzu, ale veškerý byznys kolem - suvenýry, box DVD, série CD samplerů, síť lektorů po celých USA atd. atd. Představme si tu idylku: imaginární český dokumentarista stvoří po svých dvou národem milovaných TV opusech Pivo a Hokej, stejně sledovaný seriál Česká hudba, který bude mít takový celospolečenský vliv, že konečně zvedne rozpočet Ministerstva kultury...

Ken Burns´ Jazz Ken Burns´ Jazz

Burnsův Jazz se stal v USA senzací v roce 2000. Zajímavé je, že ač tak seriál může působit, není pravda, že "se z něj zřejmě hudební expert nedozví nic nového", ani že když se na některá jména zapomene, mohou "toho litovat spíše experti. Pro laika jde o důležitý slabikář jazzu", jak píše evidentně velmi nadšený laik Erik Tabery v Respektu. I pro toho, kdo se ve starém jazzu vyzná, je Burnsův dokument nesmírně poutavou záležitostí. Především vynikajícím výběrem dokumentárních záběrů, velikým sociologickým přesahem a překvapivou volbou poznámek či fakt, která mají jednoduše a přitažlivě nahradit obrovskou sumu informací. Spíše než kritika a dílčí výhrady tu má smysl analýza Burnsova stylu, jenž působí nadmíru efektně jak na paní ve vesnickém obýváku kdesi v Arizoně, tak třeba na jazzové hudebníky. A mezi těmito dvěma druhy diváků je opravdový rozdíl, když si vezmeme, že zapálení jazzmani jsou schopni vyjmenovat muzikantské sestavy desítek až stovek svých milovaných nahrávek, zatímco v seriálu například dojde z celého Ellingtonova orchestru složeného z "osmnácti šílenců" k malému portrétu pouze toho nejagresivnějšího a tehdy nejslavnějšího z nich, saxofonisty Bena Webstera. Právě tím, že chybějí jmenné titulky i u slavných muzikantů, dává Burns jednoznačně najevo, nakolik jej více zajímají velké dějiny než jednotlivci, byť neopakovatelní, což je tedy jaksi proti jazzové logice. Z hlediska publicisty je nutno poděkovat za identifikaci mluvících odborníků, jejichž jména patří v odborném americkém jazzovém tisku k nejslavnějším, leč jejich tváře nikoliv.

Ken Burns´ Jazz Ken Burns´ Jazz

Kdo se o jazz zajímá hluboce, ten si může celou sérii pořídit na internetu za již zlevněných 179 dolarů. Ovšem mnohem a mnohem více než televizní seriál jej musí vtáhnout monumentální internetová stránka celého projektu na adrese www.pbs.org/jazz. Najde tu přepis celého scénáře, jazzový zeměpis USA, portréty mnoha hudebníků (převzaté z Grove Dictionary), návod, jak zkusit hrát jazz, hudební programy, stránku pro děti a především: doslovný přepis 57 rozhovorů, které Ken Burns a jeho spolupracovníci vedli tři roky. A to je pravý poklad Burnsova díla. Toto nepřečtitelné množství velmi hlubokých osobních jazzových vyznání a vzpomínek na zemřelé či stále ještě živé legendy. Tvůrci dokumentu toho o jazzu předtím příliš mnoho nevěděli (jejich hlavními rádci byli Wynton Marsalis a spisovatel Stanley Crouch), ale z pozice projektu, který osloví celý národ a obletí celý svět, se toho dozvěděli více, než je obvyklé. Drželi se jen těch největších jmen (podle svých slov sami pro sebe až prostřednictvím svého filmu objevili Armstrongova génia) a největších témat: Jazz a americká společnost, jazz a celosvětový politický kontext doby, jazz - umění protestu, jazz a afro-americká rasa, jazz a jeho sexuální náboj, jazz a svoboda v americkém pojetí, jazz jako odkaz Ameriky světu. Zajímalo by mě, zda se i baseballových odborníků ptali stále opakovaně až donekonečna: Co je to baseball? A zda získali stejně vážně promýšlené a procítěné odpovědi, jaké nalézáme v rozhovorech publikovaných na zmíněné internetové stránce. Po nahlédnutí do ní se zdá být neuvěřitelné, jakou zkratku dokázali z přehršle zajímavých úvah a informací nakonec vytvořit.

Dokument jazz končí fakticky rokem 1960 a ve svém posledním díle letmo nastiňuje dění od 1960 po současnost. Je více než zřejmé, že autory zajímal jazz jen v té fázi svého vývoje, kdy byl celospolečenským fenoménem. Zlé jazyky týmu "Ken Burns, Wynton Marsalis, Stanley Crouch" vytýkají, že tímto nekompromisně tradicionalistickým přístupem opět záměrně prohloubili propast mezi minulostí a současností jazzové hudby a opět přispěli k obecnému názoru, že jazz je passé. Já si v tomto konkrétním případě myslím, že nikoliv. Stvořili neobyčejně poutavý a univerzální vchod do zlaté éry jazzu pro každého.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.