Každá tvář je životní příběh

Se jménem Josef Blecha jsem se poprvé setkala v jazzovém občasníku Akcent, který v 80. letech vydávala Česká jazzová společnost a vedl jej Lubomír Dorůžka. Pamatuji se na zdařilou karikaturu Miroslava Vitouše s dominujícím mrakodrapem. Když jsem se po letech ptala, kdo byl onen jazzový fanoušek a jestli ještě kreslí, odpověď mě dost překvapila: Těžko, je teď generálním ředitelem Opelu. Jenže Josef Blecha, i přes svou kariéru v zahraničním obchodu, která jej střídavě situovala do Kanady, USA a Čech (dnes je generálním ředitelem firmy FEZKO a.s), nikdy kreslit nepřestal. Stovky jeho karikatur jsou originálními uměleckými díly. Blechových schopností se rozhodlo využít i vedení hudebního hotelu Aria, jenž má být v létě otevřen na Malé Straně. Požádalo jej o 54 karikatur hudebních osobností, které budou patrony 54 pokojů v žánrech klasiky, jazzu a popu. A nakonec – s oživujícími obrázky Josefa Blechy se budete teď k naší radosti setkávat i vy, čtenáři Harmonie.Mám dilema: Je tak málo dobrých karikaturistů, že si člověk říká, jak je to obtížný obor. Na druhou stranu to vypadá, že stačí pár fíglů. Tak jak je to?

Portrétní karikatura je dnes u nás popelkou. A přitom máme vynikající tradici: František Muzika, Antonín Pelc, Hugo Boettinger, František Bidlo, Adolf Hoffmeister, Ladislav Rada či Karel Šmíd. Skvostným malířem, který vycházel ze zkratky, byl František Tichý. Skromně, ale přeci bych se rád přihlásil k odkazu těchto mistrů. Nejsem karikaturista na Karlův most či Montmartre. Respektuji řemeslné kreslíře, s vykresleným rukopisem, ale neoslovují mne. Přitahoval mě vždy právě Hoffmeister, který tváří pronikal do jedinečného světa potrétovaného. Každá tvář je životní příběh a z těch pár čar by to mělo být znát. Jednak mi lidé, které kreslím, musí něco říkat a jednak si vychutnávám čas nad prázdným papírem. Mám rád absolutní karikatury, u nichž se už nedá nic ubrat. Takové, s nimiž by se dalo otáčet v trojrozměrném prostoru. Třeba Hoffmeisterův Nezval, TGM či Picasso.

Zmínil jste se o české tradici, ale co americká? Publikoval jste i tam?

Ano, v Americe je karikatura velmi rozšířený obor, kresby běžně oživují tištěná média. Jména jako Robert Risco, Steven Brodner, Philip Burke, John Kascht, Patty Dryden, Joe Ciardello, Mark Summers najdete na stránkách kdejakých tiskovin. Výčet mých oblíibenců by ale ve skutečnosti byl daleko delší. Obdivuji Philipa Burka, který maluje pro časopis Rolling Stone celostránkové, hodně ujeté barevné portréty. A Al Hirshfeld, který zemřel letos v lednu, ten byl pro Američany modlou a udělal z karikatury opravdové umění. Do jeho galerie Margo Feiden na Madison Avenue jsem chodil strašně rád. V červnu by mu bylo sto let, a Broadway připravuje velkolepé oslavy, včetně přejmenování jednoho z divadel na Hirschfeldovo. Asi nikdo neviděl tolik divadelních představení jako on. A do smrti publikoval svou naprosto úžasnou linku v nedělních New York Times. The King of Line. V roce 1993 mne z New York Times oslovili, jestli bych se nestal jedním z jeho následovníků. To víte, že mě to potěšilo, ale s mým povoláním se to sloučit nedalo. A tak jsem se spokojil s přiležitostným publikováním do Book Review, což je víkendová příloha NYT, nebo do Newyorkeru.

Vaše hlavní kariéra se odehrává v oboru zahraničního obchodu a automobilového průmyslu. A v životopise máte v kolonce hobby napsáno: umění, tenis a cestování. Což zní jak z učebnice managementu. Ale když jste začal malovat, nepohltilo vás to nikdy zcela?

Ta schizofrenie mě neopustila od šestnácti let. Když jsem šel po vysoké škole do práce, zápasil jsem s dilematem, čemu se věnovat, asi dva roky. Tehdy můj kamarád Jiří Slíva nechal akademického života a odvážně se dal na volnou nohu. Já neměl ani odvahu ani chuť být závislý jen na kreslení. Navíc, jak jste zmínila to cestování, nikdy bych si ho nemohl dopřát tolik.

Vraťme se ještě k vašim úplným začátkům. Jak jste přišel karikatuře na chuť?

Čmárat jsem začal někdy v šesti letech, jezdil jsem na prázdniny na Vysočinu ke Kameničkám, do kraje Antonína Slavíčka, Františka Kavana a Gustava Macouna. V místních chalupách by se tehdy našla pěkná sbírka jejich obrazů, které často darovali za mlíko s chlebem. Obdiv k tomu kraji mi zůstal, ale dětská hra na malíře se naštěstí brzy vytratila. V patnácti letech jsem viděl v Praze výstavu Hoffmeistrova žáka Ladislava Rady, karikatury muzikantů, kteří hráli v Praze s Louisem Armstrongem. Radova karikatura Satchma a Duke Ellingtona vyšla i na titulu suprahonských elpíček. To vše mne asi inspirovalo k vlastním začátkům. V osmnácti mi otiskli první karikaturu Jirky Stivína v Melodii, nejvíc do šuplíku jsem nakreslil během vojny v Moravské Třebové a redaktorka Gramorevue Jitka Švarcová mi pak nabídla spolupráci. Od poloviny 90. let jsem téměř výhradně publikoval v českém vydání Playboy. Když už jsme u toho vzpomínání, tak mi ještě napadá setkání s Tony Scottem, americkým klarinetistou, který hrál v sedmasedmdesátém v Praze. Přišel se podívat na moji výstavu na Kladně a odnesl si svoji karikaturu. Po letech jsem se s ní sešel v pařížském megastoru Virgin Records na Champs-Elysée. Představte si, že byla na titulu Scottova dvojalba Lush Life.

Jak ovlivnila vaše kreslení hudba?

Zásadně. Hrával jsem bigbít se spolužákem Milanem Svobodou, s nímž jsme dodnes přátelé. Byl jsem tehdy přesvědčený, že on je příčinou našeho častého vyjetí z rytmu a dával jsem mu najevo, že by si měl najít jinou kapelu… On se stal muzikantem par excellence a já se dodnes při vzpomínce na ty pokusy školního ansámblu The Slowly Creeping Snails lehce orosím.

Na co jste hrál?

Na kytaru a jen chvíli na kontrabas. Ale slovo hrál je v mém případě odvážný termín.

Jak často vystavujete?

Přiměřeně. Snažím se udělat dvě, tři výstavy do roka, teď zrovna se chystám do Hořic v Podkrkonoší. A ta zakázka pro hudební hotel Aria mi rozšiřuje obzor. Určitě z ní budu čerpat pár let.

Které tváře se karikují nejhůře?

Symetrické vyretušované obličeje fotomodelek. Fotografie z občanky, takové, co nemají grimasu. Nejlíp se dělají lidi, které znám a nejhůř ti, o nichž nic nevím a mám málo fotodokumentace. Čím starší člověk, tím se přibližuje mému soukromému termínu – chodící karikatura, protože vrásky udělají své. A obecně se míň daří ženské. Ne každá s nadhledem přijme své zvýrazněné slabiny. Vzpomínám, jak jsem rozlítil jazzovou zpěvačku Betty Carter, jejíž velká ústa jí přišla spíše psí.

Kreslíte pro hotel Aria 54 portrétů, především osobnosti klasické hudby. Jak na to, když většinou nemáte k dispozici nic, než pár dobových obrazů?

Je to jiná práce. Obraz už je přetvořená realita, není to fotografie, k tomu ty paruky, dobové kostýmy… Hledám k tomu vlastní cestu a pokouším se posunout i vlastní styl.

Používáte kromě pera někdy i koláž, a ta jakoby napovídala, že máte k dané osobě bližší vztah. Třeba tvář Gila Evanse pro vás musela být nosná sama o sobě, ale vy jste jej ještě oblékl do pro něj typické dobové džínoviny…

Gil Evans patří k těm, jimž vrásky protáhly tvář jak šavli. Z obrázků je určitě poznat, kdo je mi bližší a kdo vzdálenější. Užití koláže je pro mě čím dál zajímavější a nacházím díky ní i sám pro sebe nový způsob vyjádření.

Jaké místo vyplňuje ve vašem životě hudba?

Život bez muziky si neumím představit. Najezdím víc než šedesát tisíc kilometrů ročně a muzika je nejlepší dodavatel nálady. V autě i doma mi hraje nejčastěji jazz: Bill Evans, Ben Webster, Stan Getz, Gerry Mulligan, Chet Baker, pak barokní muzika a BBC. Nepotřebuji country & western, dechovku a free jazz nikdy, natož rap, house apod. Bob Dylan je pro mě absolutní všechno, v Torontu jsem si od něj nechal podepsat karikaturu, a tu chovám jako drobný poklad. Pak Leonard Cohen, Beatles… Chodím rád na koncerty, balet, operu, jen jazz v poslední době neochotně zanedbávám kvůli cigaretovému kouři.

A vaše stěžejní koncertní zážitky z posledních let?

Nejsilnější jsou vždycky z Micka Jaggera a Rolling Stones, které jsem viděl asi pětkrát. Jejich vystoupení mají strhující energii. Koncem 90. let jsem v čele Opelu spojil síly se Sergem Grimeaux, a sponzoroval nádherný recitálový koncert Jose Carrerase. V New Yorku jsem byl svědkem neuvěřitelného jam sessionu Boba Dylana s Neilem Youngem a Brucem Springsteenem, potom Dylanův koncert v Madison Square Garden, kde snad chyběl jen John Lennon… Freddie Mercury s Queen v Torontu, Frank Zappa s Mothers of Invention tamtéž. Joe Williams, o tom setkání jsem se kdysi musel i vypsat. Rekonstrukce rodného domu Gustava Mahlera v Kalištích vyvrcholila recitálem barytonisty Thomase Hampsona. Ten dům je dnes v lesku především díky sponzorskému daru firmy Opel, Václavu Hudečkovi a vizi Jiřího Štilce. Hampsonovi jsem věnoval Mahlerovu karikaturu. Při náhodném společném letu do New Yorku mi lichotil, jak jeho Mahler visí nad klavírním křídlem v jeho vídeňském bytě.

Vraťme se k managementu. Udělal jste velkou kariéru. Co vás k tomu vedlo?

Určitě nejde o nic závratného. Ale na pestrost osudu si stěžovat nemohu. Jen se snažím dělat pořádně to, co jsem vystudoval. Člověk by se měl ve všem, co dělá, snažit, aby byl co nejlepší a prokázal smysluplnou službu ostatním.

Jako umělecky osvícený manažer musíte být ve státě, který na kulturu vynakládá minimum prostředků, na roztrhání. Jak se stavíte ke sponzoringu?

Velmi kladně, pokud je z čeho čerpat. Vlastně by mělo být morální povinností každé úspěšné firmy rozvíjet vzdělanost a kulturní život společnosti. Na druhé straně odsuzuji pokusy zviditelnit firmu, která na podobné výdaje nemá vlastní zdroje. Stáváme se dost nepochopitelně muzikálovou velmocí, podobně jako kdysi zakořenila country v samém srdci Evropy, zatímco jazz spíše živoří. Umím si představit uceleněji vynaložit omezené finanční prostředky. Těch osvícených mecenášů je tu zatím poskrovnu. Co kdyby televize Nova založila sponzorský fond na záchranu kulturních památek? Pro začátek by stačilo cca 10 miliard Kč…

Sdílet článek: