Možná i vy jste zažili ten šok: celostránková barevná inzerce v newyorských JazzTimesech, momentálně nejvlivnějšího jazzového časopisu na světě, hlásala titul prvního vydání české verze magazínu: Archie Shepp – Žhavá muzika. Už tady citlivým uším cosi skřípalo – jak jen výstižně přeložit „hot music“, když toto slovní spojení vyslovuje freejazzový umělec 60. let? Žhavá muzika – to zní dosti teenagerovsky a podbízivě, „žhavá hudba“ by snad přece jen bylo lepší. Inzerát oznamoval přípravu české, německé, francouzské a polské mutace JazzTimesů s tím, že česká má vyjít jako první, protože (jak na tiskové konferenci k prvnímu českému číslu počátkem tohoto roku prohlásil vydavatel) „je lepší prodělat 15 miliónů korun než 15 miliónů EUR“.
Těžko říct, kolik nakonec prodělal, ale může si za to rozhodně sám. Ono první české číslo (leden – únor) vyšlo v katastrofální kvalitě, jak překladatelské ( desítky chyb kalibru „Steve Ray Waughan byl založen roku. ..“), tak redakční. Ukázalo se, že mladá šéfredaktorka Bára Středová o jazzu neví téměř nic (což se dá dejme tomu časem dohnat nadšením pro věc), jenže její úvodník i velký rozhovor s Martinem Kratochvílem (jeden z mála původních českých textů) měl neuvěřitelně amatérskou úroveň i po novinářské stránce. Je to zkušební číslo, odpusťte nám chyby – zaznělo na tiskovce několikrát. Pozvaným hudebním novinářům bylo výrazně sděleno, že spolupráci s nimi se časopis „nebrání“, jenom nechce spolupracovat se zavedenými jmény. A to mezi námi seděl i dr. Lubomír Dorůžka. Pocit radosti nad bláznivým nápadem, iluzí možnosti vydávat u nás byť jen pár měsíců jazzový časopis, neboť to někdo zaplatí, navíc s hlavičkou JazzTimesů, vystřídal pocit velké ostudy mezinárodní i tuzemské.
Druhé číslo (březen – duben) s Ivou Bittovou na obálce přineslo trochu úlevu – bylo již čitelnější. Ukázalo se však, že nad honoráři českým spolupracovníkům redakce visí otazník a že tedy to jediné, co se na celé akci zatím dalo považovat za pozitivní – totiž příliv financí do českého jazzového rybníčku, včetně plánovaných bilboardů a jiné reklamy jazzu – se patrně nekoná. Naopak dobrou zprávou bylo rozhodnutí vydavatele nabídnout místo šéfredaktora přece jen někomu nesrovnatelně zkušenějšímu, Ondřeji Bezrovi (Rock & Pop, Lidové noviny…), jehož doménou je sice spíše blues a folk, nicméně k jazzu má blízko a byl by zárukou kvalitního okruhu českých přispěvatelů, žánrové pestrosti a originální podoby takového měsíčníku. Byl by. Další číslo českých JazzTimesů, byť téměř připraveno k vydání, již nevyšlo, neboť vydavatel Yero Sow je už celé měsíce natolik zaneprázdněn německou mutací, že tu českou pustil k vodě. Tedy prý zatím. Svého teoretického šéfredaktora Bezra však prý stále ujišťuje, že českým JazzTimesům ještě není konec.
