Sedmnáct let po Vlachově smrti je však zároveň nejvyšší čas jeho ideály prozkoumat. „…měl by dopřát svému orchestru více volnosti hudebního projevu – zdálo se mi místy, že je orchestr trochu předirigován,“ mínil už v roce 1947 světoznámý producent John Hammond; škoda, že právě tato pasáž z jeho názorů v knize chybí. I při vší úctě k univerzálnosti Vlachovců bych také rád věděl, proč prakticky až do Krautgartnerova osamostatnění a vzniku jeho rozhlasového orchestru se vedle Vlachovců nedostávalo u Supraphonu, v rozhlase ani televizi takřka žádné místo pro jiné bigbandy. Například Bartákův, odkud k Vlachovi přešli zpěváci Simonová i Chladil. A pokud jde o velké kapely vůbec, těžko asi vyvrátit tvrzení (nejen) bigbeatové žurnalistiky, že jim uměle prodloužili život Husákovi normalizátoři, kteří zaškrtili téměř všechny rockové skupiny.
Takové pochybnosti patrně nebudou při četbě knihy mít pamětníci, pro něž každá vzpomínka na instrumentalistické swingové hvězdy Kloce, Preise, Kubernáta, Vrbu nebo Posledního vyvolává vůni mládí, svobody i vzdoru proti kulturní politice, podle níž – a podle Bartošovy a Macourkovy knihy Estrádní orchestr – byl jazz „zvláštní hudební žargon, který si vytvořila buržoazie pro hudební vyjadřování kosmopolitismu jakožto produktu své třídní ideologie.“
Jestliže tiskové a jiné drobné faktografické chyby si opravíme bez bolesti (například Karenin nebyl Karel, ale Konstantin; Scotto ne Vincent, ale Vittorio; písnička Káčata není z filmu Eva tropí hlouposti, ale Okénko do nebe; Oldřich Kovář nebyl členem opery Národního divadla „později“, ale dva roky před nahráváním s Vlachem; Vlachovci netočili za války naposled 13. 12. 1944, ale podle údajů Ultraphonu ještě 20. 3. 1945), dvě místa jsou však, myslím, za hranicemi vkusu a elegance, odedávna vyznačujícími Dorůžkovu stylistiku. Houslista Vizváry si za války sice možná „připjal odznak s hákovým křížem“, ale říkat mu proto „velmi blahobytně vypadající tlouštík nejasného původu“ zavání opožděným rasismem. A že „s koncem války zmizel neznámo kam“? Ještě v roce 1956 doprovázel v Praze Lucienne Boyerovou.
Popis sebevraždy režiséra Jiřího Frejky v zákulisí karlínské operety a nesourodě navazující poznámky o Nezvalově finanční nenechavosti mohla snad jen vinou spěchu spojit necitlivá formulace, že „většinu posluchačů ovšem tyto divadelní drby příliš nezajímaly.“
Závěrečná diskografie je sice z prostorových důvodů neúplná, ale i tak usvědčuje z neinformovanosti ředitele Čs. rozhlasu Mirko Očadlíka, který v roce 1946 prohlásil: „Dobrého jazzu u nás není.“
Lubomír Dorůžka, Miloslav Ducháč
KAREL VLACH –
50 LET ŽIVOTA S HUDBOU
Nakladatelství Ekopress 2003,
ISBN 80-86119-63-7,
1. vyd., 320 s.
